Josef Kašpar

Běženci, problém již nejen italský

Jak má Itálie reagovat na neustále rostoucí příliv uprchlíků ze severní Afriky a jak se má s celou situací vypořádat? „Já vím, že současné lotyšské předsednictví Unie je soustředěno především na ukrajinskou krizi a na vztahy k Rusku, ale všichni by si měli uvědomit, že masová imigrace z Afriky a Blízkého východu není pouze problém náš, ale bude problémem celé Evropy.“ Takto reagoval zklamaně jeden italský diplomat po nedávné bruselské schůzi ministrů zahraničí Evropské unie, při níž vyšlo jasně najevo, že Itálie nemůže v otázce uprchlíků očekávat od Pobaltí, Polska, ale ani Německa a dalších zemí žádnou velkou solidaritu.

V loňském roce do Itálie přišlo nejméně 150 000 uprchlíků. Oficiálně bylo evidováno pouze 80 000, ostatní buď žijí bez povolení, anebo se různými cestami přesunuli do střední a severní Evropy. Letos by jich mohlo být mnohem víc. A přibývají i problémy. Akce Triton, na kterou příspívá fondy i EU, není schopna přílivu uprchlíků čelit, protože jejím úkolem je pouze monitorovat situaci. Takže záchranné akce zůstávají opět na italském vojenském námořnictvu. Podle posledních zpráv chce Itálie vzhledem ke stále dramatičtější situaci v Libyi nasadit další plavidla vojenského námořnictva.

Zachráněným běžencům je poskytnuta lékařská pomoc, ošacení, strava. Ti, kteří byli evidováni, mohou požádat o azyl. Celá procedura ale trvá měsíce. Také proto, že ne všichni pocházejí z oblastí, kde probíhají války, a nemají právo na azyl. A co tedy s nimi? Ministerstvo vnitra dalo prefektům příkaz, aby uprchlíci byli rozmisťováni po celém území státu. A mohou tak učinit, aniž by se obecních či okresních úřadů ptali na názor. Prefekt najde objekt (občas bývalá kasárna nebo školy anebo jiné opuštěné budovy) a tam jsou uprchlíci odesíláni.

Konkrétní příklad: 65 kilometrů na jih od Říma se nacházejí dvě přímořská městečka – Anzio a Nettuno. První je známější, protože se tu kdysi narodil císař Nero, ale hlavně proto, že se zde v lednu 1944 vylodili Angloameričané ve snaze probít se co nejdříve do okupovaného Říma. I tuto oblast postihla těžká hospodářská krize a nezaměstnanost, zvláště mladých lidí, je vysoká. Římský prefekt poslal do obou městeček dvě skupiny uprchlíků (každá o asi 80 osobách), které byly umístěny do budov na periferii obce. Dostali ošacení, stravu, lékařské ošetření. Ale nikdo se nepokusil je naučit jazyk, vysvětlit místní zvyky, zapojit do nějaké konstruktivní činnosti. A proto se nelze divit, když se někteří z nich dostanou pod vliv místního zločinu, který je používá ke krádežím, prodeji narkotik či jiné nezákonné činnosti.

A své bohužel udělají i některá média. Italský stát vydává na každého běžence 38,5 eura denně. Tyto peníze slouží k zaplacení nájmu objektu, k ošacení, stravě a lékařskému ošetření uprchlíka. Jen jednou za měsíc dostane uprchlík malý příspěvek v hotovosti, jinak z těch 1200 eur měsíčně nevidí ani cent. Jenže v médiích občas zazní, že každý z uprchlíků dostane na ruku 1200 eur měsíčně. Samozřejmě že podobná zpráva ve čtvrti, kde ze čtyřčlenné rodiny pracuje jen jedna osoba a vydělá si občas méně než těch 1200 euro měsíčně, vyvolá protesty. „Na prvním místě mají být Italové, až pak imigranti“ je heslo různých italských pravicových organizací. A imigranti cítí, že jsou nechtěni, žijí v izolaci, stěžují si, že nemají dostatečnou možnost komunikovat telefonicky ani jinak se svými rodinami, že se o ně nikdo nestará, že nemají budoucnost. V Nettunu minulý měsíc imigranti zapálili matrace a nábytek budovy, kde jsou ubytováni. Zablokovali silnici a musela přijet policie, aby situaci uklidnila. To ale samozřejmě k soužití obou skupin nepřispělo. V Římě již v prosinci došlo k „válce mezi chudými“ ve dvou lidových čtvrtích, kde se nacházela sběrná střediska imigrantů. Po bouřlivých protestech byla většina uprchlíků přestěhována.

Týdeník L'Espresso nedávno dokumentoval, jak se některé úřady snaží „řešit“ problém. Teoreticky jsou sběrná střediska pod dozorem policie. Ale na záznamu týdeníku bylo jasně vidět, že policisté nevěnovali žádnou pozornost uprchlíkům, kteří se vyšplhali přes plot a utekli. Kam, se přesně neví, ale určitě mnozí za příbuznými někde v Německu, Švédsku či do jiných zemí. Hospodářská krize polevuje i v Itálii, a tak nelze vyloučit, že část uprchlíků nalezne nakonec v severní Itálii práci – tu, kteří Italové už dělat nechtějí.

Ministr zahraničí Paolo Gentiloni předložil v Bruselu návrh jak situaci odlehčit. Nalezl podporu Francie, Španělska, Portugalska, Řecka a Malty. Ostatní země nejsou nadšeny, ale zatím neřekly ne. „Jediný způsob, jak tuto situaci dostat pod kontrolu, je otevřít tábory pro urchlíky v Súdánu, Tunisku a Nigeru. A tam provádět šetření, zda dané osoby mají právo na politický azyl v Evropě, či nikoliv. A celou věc by měla financovat Unie. S tím, že se mezitím situace v Libyi musí stabilizovat.“

Po další katastrofě, při níž se nedaleko jihoitalských břehů utopilo možná 800 lidí, Evropa alespoň přestala dělat, jako by se jí to netýkalo. Nicméně to, že na akci Triton se dá třikrát tolik zdrojů a bude posílena plavidly a vrtulníky dalších zemí Unie, věc nevyřeší. Do jisté míry by se dle názoru italského ministerstva vnitra mohla zhoršit. Určitě bude dosaženo prvního cíle – počet utonulých rapidně poklesne, ale stejně rapidně stoupne počet lidí, kteří se v Itálii vylodí. A co pak s nimi? V létě by se mohlo stát, že celý problém propukne drasticky a v plné nahotě.

Ostatně první příznaky zde již jsou: Rakousko a Francie začínají přísněji kontrolovat své hranice s Itálií a prakticky každý den už vracejí skupiny uprchlíků zpět na italské území. To se samozřejmě místním obyvatelům příliš nelíbí a situace by se mohla prudce vyhrotit – blíží se turistická sezóna a nikdo neví, kam tyto ubožáky umístit, když ne do hotelů.

V Itálii zatím Liga Severu a jiná populistická či xenofobní hnutí nemají tak silnou pozici jako například Front National ve Francii. Ale jejich vliv a popularita roste. Lize Severu dávají poslední průzkumy veřejného mínění 16 %, dalším podobným seskupením okolo 5 %. Jejich program je velmi podobný tomu, co říká Marine Le Penová: zrušit Schengen, kontrolovat hranice, odejít ze společné evropské měny a třeba i z Unie. Navíc s jednou „výhodou“ vůči Francouzům: jen málokdo z osob, které přišly z Afriky či Blízkého východu, má italskou příslušnost. Bylo by tedy mnohem jednodušší je poslat pryč... aspoň to slibují voličům. Jak napsal politolog Angelo Panebianco – „možná že bychom se už neměli soustřeďovat na klasický kontrast ,levice-pravice', ale na rozpor mezi těmi zastrašenými, kteří se chtějí bránit v rámci hranic identitárního národního státu, a těmi, kteří se domnívají, že v současném globalizovaném světě je třeba hranice a pojetí národního státu zrušit“. Jenže nad tím asi vlády a parlamenty, potýkající se každodenně s různými konkrétními problémy, prozatím neuvažují. Nedávno jsem se zúčastnil kratší debaty pro český Radiožurnál. Přede mnou hovořila jistá poslankyně výboru pro bezpečnost české Poslanecké sněmovny a ta otevřeně prohlásila: „Nám jsou Ukrajinci kulturně i jazykově bližší, tak přijmeme raději je. Ostatní nechceme.“ Takže jinými slovy: „Ukrajinci Čechům, Arabové Italům.“ Když nic jiného, postoj je to jasný.

Josef Kašpar (1946) je novinář, působí v italských i českých médiích. Žije v Římě.

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kašpar

Běženci, problém již nejen italský

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu