Zdeněk Víšek

Polská armáda v Československu 1945

Mezi málo známé příslušníky zahraničních armád, kteří se v závěru druhé světové války podíleli na osvobozování československého území, patří (vedle rumunských a belgických vojáků) také bojovníci 2. polské armády, jež operovala v květnu 1945 nejen v severních Čechách, ale také na Mělnicku, a dokonce na okraji Prahy. Námětem této studie – nikoliv však jediným – jsou proto válečné osudy i historicko-politické souvislosti vzniku této relativně málo známé polské vojenské formace, a to včetně připomenutí jejího podílu na osvobození ČSR.

Poláci, Češi a Slováci v letech 1939–1945 bojovali společně na nejrůznějších frontách proti nacismu od prvních do posledních dnů války – připomeňme vytvoření Legionu Čechů a Slováků, který měl při obraně Polska v září 1939 také své raněné i padlé, výkony našich a polských letců v bitvě o Británii roku 1940, dále pak boje československých a polských vojáků v Norsku, ve Francii, v severní Africe i v Itálii.

Polské vojenské jednotky se ovšem neformovaly pouze na západních, respektive jižních či severních frontách, ale také na frontě východní, kde se pod dohledem sovětského vedení v průběhu války utvořila dokonce dvě politicky zcela odlišná polská vojenská tělesa – prozápadně orientovaná Andersova armáda (1941–1942) a o něco později naopak spíše prosovětská armáda Zygmunta Berlinga (1943–1944).

Třebaže desetitisíce polských a československých vojáků bojovaly proti společnému nepříteli, politické vztahy čs. a polských exilových vlád, které sídlily v Londýně, byly (především v závěru války) většinou spíše napjaté než přátelské, a to z důvodu rozdílného postoje především k Sovětskému svazu.

Londýnští Poláci vždy vnímali Stalinův Sovětský svaz jako svého (po nacistickém Německu) druhého nepřítele, případně jako pouhého spojence svých spojenců, kdežto Čechoslováci v čele s prezidentem Edvardem Benešem na SSSR realisticky začali nahlížet – v souvislosti s postupem sovětských vojsk do středoevropského prostoru – jako na jediného možného garanta obnovy Československa.

Vývoj vojenské situace na jaře 1945 pak pochopitelně předznamenal skutečnost, že na osvobození Československa se podíleli právě polští vojáci postupující po boku sovětské Rudé armády, nikoliv tedy Poláci, kteří bojovali společně s americkými, britskými či kanadskými vojsky v západní nebo v jižní Evropě.

Polská vojska v SSSR

Po nacistickém přepadení Polska 1. září 1939 a po následném sovětském záboru východních polských oblastí 17. září 1939 dochází k tzv. čtvrtému dělení Polska, kdy celé území polského státu bylo okupováno německou a sovětskou armádou.

Na jaře 1940 na různých místech Sovětského svazu, především pak v Katyni u Smolenska, orgány sovětské tajné policie NKVD přistoupily k hromadné likvidaci asi 15 000 zajatých polských důstojníků, které nejvyšší vedení Sovětského svazu v čele se Stalinem považovalo za politicky nežádoucí. Tyto masové vraždy pak představovaly osudový problém ve vztahu polské exilové vlády k SSSR a vedly nakonec na jaře 1943 – po odhalení katyňského zločinu – k přerušení polsko-sovětských diplomatických vztahů.

Závažnou změnu pro situaci polského národa a jeho politickou a vojenskou reprezentaci představovalo napadení SSSR nacistickým Německem 22. června 1941.

Dne 14. srpna téhož roku v Moskvě sovětští a polští představitelé podepsali dohodu o vzniku polské armády na území Sovětského svazu, jejímž velitelem byl jmenován generál Władysłav Anders (1898–1970), který byl od podzimu 1939 vězněn v Moskvě. Sovětské úřady v té době také začaly propouštět polské občany zadržované ve věznicích a v internačních táborech na Sibiři, jejichž počet bývá odhadován na ne méně než 200 000 osob.

V roce 1942 ovšem Andersova armáda z politických důvodů ze Sovětského svazu odešla, aniž zasáhla do bojů na frontě. Na přelomu března a dubna 1942 odcestovalo ze SSSR prvních 24 000 neozbrojených polských vojáků a 10 000 civilních osob, včetně 3000 dětí. V srpnu téhož roku odešlo dalších 70 000 osob polské národnosti, z toho 25 000 civilistů. Tyto transporty polských občanů směřovaly do Íránu a poté na Blízký východ, kde se pod britskou patronací začal vytvářet II. polský armádní sbor, který se později významně podílel na bojích v Itálii.

Z některých polských občanů, kteří buď nestihli, nesměli nebo i nechtěli opustit Sovětský svaz společně s generálem Andersem (i po odchodu jeho armády stále na sovětském území žilo v nejisté právní a ekonomické situaci téměř 700 000 Poláků), vytvořili sovětští představitelé a s nimi spolupracující polští komunisté z tzv. Svazu polských vlastenců další polské vojsko, tentokráte již pod svou přímou politickou kontrolou.

Od května 1943 bylo v SSSR zahájeno formování 1. polské divize, jež nesla jméno polského národního hrdiny Tadeusze Kościuszka. Velitelem této divize byl jmenován plukovník (od srpna 1943 pak generál) Zygmunt Berling (1896–1980), který s několika dalšími důstojníky odmítl odejít s Andersovou armádou a rozhodl se zůstat v SSSR.

Kościuszkowa divize podstoupila svůj bojový křest v bitvě u městečka Lenino v Bělorusku ve dnech 12.–13. října 1943. Toto nasazení polských vojáků sice skončilo z vojenského hlediska v podstatě neúspěchem, ale významná byla pro sovětské vedení především skutečnost, že na východní frontě se objevila polská jednotka bojující pod komunistickou záštitou.

Bojů u Lenina se zúčastnilo na 12 000 mužů, z nichž 510 padlo či zemřelo na zranění (51 důstojníků, 116 poddůstojníků a 343 vojáků), 1776 bylo raněno a přibližně 750 bojovníků bylo zajato nebo prohlášeno za nezvěstné. Navzdory velmi vysokým ztrátám bylo výročí bitvy u Lenina až do roku 1989 v Polsku oficiálně slaveno jako svátek Polské lidové armády – ve zřejmé, ale přece jen marné snaze zapomenout na antinacistické boje jiných Poláků na domácích či jiných zahraničních frontách.

Tato divize (v rámci již existujícího 1. polského sboru) se stala od poloviny března 1944 základem 1. polské armády, která pod velením již zmíněného generála Zygmunta Berlinga pokračovala v součinnosti s Rudou armádou v bojové cestě na západ. V několika divizích této armády se nacházelo v létě 1944 téměř 100 000 vojáků, kteří se později také zapojili do obsazování baltského pobřeží i do závěrečných bojů o Berlín v květnu roku 1945.

Generála Berlinga však není možno (i přes jeho dezerci z Andersovy armády a spolupráci se sovětskými představiteli) považovat za jednoznačně prosovětsky orientovaného člověka, neboť měl například závažné rozpory s promoskevským Polským výborem národního osvobození, který se 22. července 1944 tzv. Červencovým manifestem samozvaně prohlásil za jakousi prozatímní polskou „lidovou“ vládu – bez ohledu na existenci západními i dalšími spojenci uznávané polské vlády v Londýně.

Některé prapory podřízené generálu Berlingovi se také pokusily jako jediné vojenské formace pod pravomocí sovětského armádního velení v září 1944 přímo podpořit varšavské povstalce v jejich hrdinném, ale marném zápase s nacistickou přesilou, což připomněl nedávno uvedený polský film Město 44. Pomník věnovaný Berlingově armádě byl ve Varšavě na východním břehu Visly postaven ostatně až v polovině 80. let 20. století – tedy v době, kdy prvním mužem polské komunistické strany PZPR byl generál W. Jaruzelski (1923–2014), který jako mladý důstojník bojoval právě v řadách „berlingovců“.

Nezpochybnitelnou ikonou oficiální propagandy v komunistickém Polsku oslavující boj „východních“ polských vojsk se proto nestal generál Zygmunt Berling, ale jiný polský generál – Karol Świerczewski, velitel 2. polské armády. K vytvoření aureoly kolem postavy generála Świerczewského v poválečném polském státě také přispěla – kromě jeho politické minulosti - nepochybně i jeho předčasná smrt, když v březnu 1947 padl v bojích s banderovci v jihovýchodním Polsku.

I když generál Świerczewski zastával nepochybně komunistické postoje, nelze totéž pochopitelně říci o veškerém mužstvu „jeho“ 2. armády, jež se vedle levicově orientovaných bývalých partyzánů z Armie Ludowe (Lidové armády) skládalo také z mladých odvedenců, případně i řadových bojovníků prolondýnské Armie Krajowe (Zemské armády), již pocházeli z oblasti Lvova, Vilniusu i Varšavy a které spojovaly především vlastenecké či protinacistické postoje, nikoliv komunistická ideologie či sympatie ke stalinismu.

2. polská armáda

O vzniku 2. polské armády (jako nedílné součásti jednotné Polské armády) rozhodlo 8. srpna 1944 hlavní velitelství polských jednotek na východní frontě a její velení v prosinci téhož roku bylo svěřeno členu ústředního výboru strany polských komunistů Karolu Świerczewskému (1897–1947), někdejšímu generálovi španělské republikánské armády, který byl zároveň v době druhé světové války generálem Rudé armády.

Formování 2. polské armády bylo ale dokončeno až 20. března 1945. K této armádě – čítající pět pěších a jednu protiletadlovou divizi – byl přidělen ještě 1. polský obrněný sbor. V řadách tohoto seskupení bojovalo celkem 90 000 vojáků, kteří v rámci berlínské operace byli nasazeni především v Sasku, a tedy i v Lužici, kde žili nejen Němci, ale také Lužičtí Srbové. Oběti polských bojovníků na samém sklonku války zde stále připomínají vojenské památníky, například v lužickosrbské obci Chrosčice nedaleko Budyšína.

Tato polská armáda v Sasku ale utrpěla ve střetech s nacisty značné ztráty a těžké boje o největší lužické město Budyšín jsou považovány za poslední úspěšnou německou vojenskou operaci, neboť ještě 24. dubna 1945 v okolí Budyšína proběhl patrně poslední velký nacistický tankový útok za 2. světové války. Německá armáda město tehdy na Polácích dobyla zpět a udržela je až do kapitulace Hitlerova režimu.

Druhá polská armáda za pouhé dva týdny bojů ztratila většinu svých tanků a její lidské ztráty byly také neúměrně vysoké – 4902 padlých, 2798 nezvěstných a 10 532 raněných. Naprostému zničení 2. polské armády zabránila jen důrazná vojenská opatření maršála Koněva, velitele 1. ukrajinského frontu Rudé armády.

O velitelských schopnostech K. Świerczewského vojenský historik Jiří Plachý uvedl: Historikové též kritizují velení generála Świerczewského, který sice ve Španělsku velel divizi, avšak vedení armády bylo již nad jeho možnosti, a to zřejmě i kvůli jeho údajnému alkoholismu. Ztráty polských jednotek představovaly více než 18 000 vojáků, tedy plnou pětinu stavů. Přesto dostaly prořídlé polské jednotky příkaz, aby v prvních květnových dnech znovu zaútočily. Tentokráte měly postupovat na jih, do českých zemích.

2. polská armáda v Čechách

Dne 7. 5. 1945 příslušníci 2. polské armády zahájili v sestavě 1. ukrajinského frontu v rámci pražské operace postup z Lužice směrem na Šluknovský výběžek. Následujícího dne pak překročili bývalé československé státní hranice, když 34. pěší pluk 8. pěší divize obsadil první dvě obce v Čechách – Severní a Lobendavu.

Přestože se válka chýlila ke konci, narazili polští vojáci v nejseverněji položených oblastech Čech na urputný odpor nepřítele ještě i 9. května, kdy se střetli s příslušníky Waffen SS v Rumburku. Jiné polské jednotky projely Děčínem a Českou Lípou, poté operovaly v oblasti Českého středohoří a dále postupovaly do nitra Čech podél řeky Labe.

Celkový stav 2. polské armády v pražské operaci činil téměř 70 000 vojáků a její výzbroj 1034 děl a minometů a 230 tanků a těžkých děl.

O závěrečném průběhu postupu polských vojsk na našem území uvedla slovníková příručka Český antifašismus a odboj z roku 1988 následující fakta:

10. května, kdy německé jednotky již nekladly organizovaný odpor a hromadně se vzdávaly, 2. polská armáda od ranních hodin pokračovala v útočné činnosti a mj. osvobodila Benešov nad Ploučnicí, Žandov, Kravaře a Úštěk. V průběhu dne divizní gen. K. Świerczewski s upřesněním úkolu určil i prostory, kterých měla polská vojska dosáhnout. První tankový sbor 10. května již v poledních hodinách vstoupil do Mělníka a navázal spojení s vedením partyzánských oddílů operujících v této oblasti.

Postup 2. polské armády byl zastaven 10. května 1945 v Mělníce, avšak malá polská tanková kolona se třemi tanky a čtyřmi samohybnými děly pod velením podporučíka Henryka Maruszaka neměla spojení s žádným velitelstvím, a postupovala proto ku Praze, kde se 11. května ráno náhodně střetla se skupinou hitlerovských vojáků v okolí pražských Ďáblic. V přestřelce bylo těžce poškozeno jedno polské samohybné dělo. Ještě téhož dne se ale zmínění polští vojáci vrátili zpět ke svým útvarům do Mělníka, kde se 13. 5. 1945 konala za účasti československých, sovětských a polských vojsk slavnostní vojenská přehlídka. Tentýž den pak začala vojska 2. polské armády opouštět ČSR s cílem zajistit pro novou polskou státní správu území nově získaného Dolního Slezska.

Podle vojenského historika Jindřicha Marka polská armáda na své čtyřdenní bojové cestě z hornolužického Budyšína až po český Mělník ztratila 39 důstojníků, 72 poddůstojníků a 180 vojínů. Dalších 900 polských vojáků bylo ve střetech s nacisty zraněno. V těchto několikadenních bojích naopak Poláci usmrtili 580 a zajali 3086 nepřátelských vojínů a důstojníků.

Pomníky připomínající boje polských vojsk v květnu 1945 byly v minulosti odhaleny například v Lobendavě, v Úštěku nebo v Rumburku, avšak přítomnost polských vojsk v severních Čechách, tedy většinou na území tzv. Sudet, odkud byl krátce nato zahájen odsun německého obyvatelstva, se nikdy nestala výraznější součástí českého historického a společenského vědomí – na rozdíl od přítomnosti sovětských a amerických vojsk v ČSR.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Víšek

Polská armáda v Československu 1945

Polská vojska v SSSR

2. polská armáda

2. polská armáda v Čechách

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu