Pavel Uherek

Jak nás minulost rozděluje

aneb Ještě jednou Miloš Zeman a Ferdinand Peroutka

Současný spor o některé názory Ferdinanda Peroutky vyvolaný kritikou údajných Peroutkových textů ze strany Pražského hradu ukazuje na několik zajímavých témat. Na úvod a pro úplnost je však nutno říci, že prezident Miloš Zeman ve svém projevu z 27. ledna 2015, kde prezentoval údajný Peroutkův článek „Hitler je gentleman“, zároveň poukazoval na potřebu včas bránit nástupu zla, přičemž srovnal počátky holocaustu a současnou rozpínavost Islámského státu. Dle prezidenta Zemana je nezbytné nebezpečí plynoucí z každé krajní a násilné politické doktríny rychle rozpoznat, což se v případě nacismu nestalo. Část viny za podcenění důsledků nacistické ideologie přitom dle hlavy státu padá i na některé příslušníky tehdejší intelektuální nebo politické elity. Dle prezidenta se tak v nacismu mýlil nejen Peroutka, ale na počátku třeba i Winston Churchill.

Prezidentův projev však i přes svůj racionální záměr vyvolává jisté pochybnosti. Jednak otvírá otázku, do jaké míry máme jako lidé žijící v demokratické společnosti právo hodnotit chování jednotlivců ve vychýlené době, tedy v době, kdy při projevení běžného názoru nešlo jen o ztrátu zaměstnání či možnosti studovat, ale o osobní svobodu a život. Co se má v podobné situaci považovat za osobní mýlku či, jak říká prezident Zeman, „fascinaci naprosto zrůdným učením“? Je onou fascinací článek v novinách nebo pozvednutí pravice na vynucené prorežimní demonstraci? Ferdinand Peroutka, kterého prezident republiky či jeho mluvčí dnes odsuzují pro některé publikované názory z počátku okupace, po roce 1945 podporoval, byť zdrženlivě a kriticky, politiku československých komunistů, zejména pro její návrhy v oblasti sociálních problémů. Jde i v tomto případě o Peroutkovo osobní pomýlení, když se za komunisty po druhé světové válce veřejně stavěla většina tehdejší československé kulturní elity?

Údajné názory Ferdinanda Peroutky tak naznačují, že věci, které se nám dnes jeví jako intelektuální omyl nebo nějaké osobní či profesní uklouznutí, nemusely být takto pojímány v čase, kdy byly činěny nebo vyslovovány. A to nejen z důvodu zmíněné atmosféry strachu. Řada nových politických režimů se totiž v době, kdy je zaváděna, skutečně může jevit jako určitá a potenciálně úspěšná alternativa vůči demokracii, resp. vůči některým negativním prvkům, které svobodná společnost přináší. Na tomto místě lze prezentovat výmluvnou informaci, kterou zmiňuje historička Jana Čechurová ve své knize o české prvorepublikové pravici. Odkazuje zde na analýzu vyhotovenou kanceláří prezidenta republiky T. G. Masaryka, z níž vyplynulo, že českému fašistickému hnutí na počátku jeho vzniku dávala peněžité dary řada tehdy známých osobností. Mezi nimi například Tomáš Baťa, který fašistům poté, co jej ujistili, že jsou apolitičtí, věnoval šedesát tisíc korun.

Lze na základě uvedeného tvrdit, že Tomáš Baťa byl fascinován fašistickým učením? Podobný výrok by samozřejmě byl krajně neférový a zcela zavádějící, stejně jako je neférové nyní obviňovat Ferdinanda Peroutku z fascinace Hitlerem. Jak Tomáš Baťa, tak Ferdinand Peroutka pouze vnímali okolnostmi dané doby jistý názorový proud a politické dění. Vycházeli z tehdy dostupných informací a konkrétních sociálních či jiných jevů. O pracovních nebo koncentračních táborech se tehdy mnoho nevědělo, resp. charakter a míru zločinů spojených s následnou válkou ani nikdo nemohl předpokládat, stejně jako téměř nikdo nepředpokládal třeba rychlý pád komunistických režimů v roce 1989. Tomáš Baťa ani Ferdinand Peroutka server youtube k dispozici neměli, proto je velmi kulhající srovnání stávajícího růstu moci Islámského státu a dřívějšího nacistického vzestupu, jak činí prezident Miloš Zeman v projevu, v němž zmiňoval i Peroutkův text. Poměřovat vraždění islamistů s nacismem, který se k moci dostal za zcela jiných okolností, není možné a věc zdaleka není tak jednoduchá.

Projev prezidenta Zemana tedy není poučením, jak zabránit nástupu zla. Slova hlavy státu spíše dokazují, jak každý nedemokratický režim společnost ovlivňuje, a také po svém zániku v ní vyvolává zcela protichůdné pocity, tedy na jedné straně nostalgii, na druhé absolutní zatracení, zvlášť jde-li o případy, kdy se diktátoři snaží při uchopení moci tvářit jako veskrze demokratičtí, novátorští a průkopničtí. Nacismus ani komunismus nepřitahovaly masy obyvatel a spolu s ním i intelektuály svým vypjatým nepřátelstvím k jiným rasám, třídám ani válkychtivostí. Přitahovaly slibem lepšího světa. Světa bez chudoby a bez rizikových či údajně škodlivých elementů. Jak názorně konstatuje sociolog Zygmunt Bauman ve své známé knize Modernita a holocaust, nedemokratické režimy a jejich ideologie nabízely svět v podobě krásné zahrady bez plevele.

Nedemokracie, které existovaly několik desetiletí, navíc společnost prostoupily velmi široce, možná více, než si sami uvědomujeme a jsme ochotni připustit. Hluboké zakořenění totalitních nebo autoritativních režimů je ostatně důvodem zpravidla velmi omezeného trestání bývalých nedemokratických vládců a jejich pomahačů poté, co se diktatura od moci odstraní. Nejvíce příslušníky bývalé nedemokratické vládní elity trestaly nová řecká a argentinská demokracie v sedmdesátých, resp. osmdesátých letech minulého století. K postihům svých dřívějších věznitelů však Řecko i Argentina přistoupily velmi rychle a v době, kdy noví představitelé demokratických vlád měli značnou podporu obyvatelstva.

Naopak v postkomunistických zemích nebo třeba v případě španělské Frankovy diktatury se k masivnímu trestání bývalých funkcionářů či vykonavatelů represe více méně záměrně nepřistupovalo, byť ze strany bezprostředních obětí režimu nebo také příslušníků mladší generace byly tvrdé a bezvýjimečné postihy často požadovány. V realitě však nakonec docházelo k jevu, který historik Jiří Suk nazývá historickým kompromisem. Šlo o jakousi nepsanou dohodu mezi bývalým autoritativním režimem a novou demokracií, kdy se minulost vzala na vědomí s tím, že potrestat všechny viníky nelze. V této souvislosti autoři sborníku s názvem Rozdělení minulostí věnujícího se českému antikomunismu poukazují na symbolickou skutečnost spojenou se sametovou revolucí, kdy řada studentů aktivně protestujících v roce 1989 proti komunistickému režimu byla zároveň členy a někdy i funkcionáři Socialistického svazu mládeže. Mnozí studenti vysokých škol z něj demonstrativně vystupovali až v době, kdy se režim nekontrolovatelně hroutil.

Všechny naznačené a problematické okolnosti ukazují na rozdělení (nejen) české společnosti, které bolestivá politická minulost vždy vyvolává. Proto se s minulostí nelze nikdy úplně vyrovnat, byť právě po onom vyrovnání často frázovitě voláme. Jak říká jeden z amerických spisovatelů, minulost vlastně ani minulostí není, neboť je zde pořád s námi.

Poukazovat proto nyní na některé intelektuální osobnosti a mluvit o jejich fascinaci zrůdným (v tomto konkrétním případě nacistickým) učením je projevem jisté povrchnosti, ale také nepochopením povahy diktátorských režimů, které zkrátka nemohou být alibisticky vnímány jako něco, co přišlo a zase odešlo bez zjevné příčiny a co bylo obyvatelstvu proti jeho vůli vnuceno. Mýlíme se, pokud se snažíme tvrdit, že nacista je zjevným případem pro psychiatra, je snadno rozpoznatelný, a lze se mu tedy účinně a včas bránit. Při podobném přístupu kořeny nejen nacistické diktatury nelze úplně ani správně pochopit.

A „kauza“ Ferdinanda Peroutky a jeho údajných textů je také dalším důkazem, jak těžké může být dosahování jakési retroaktivní spravedlnosti, navíc v situaci, kdy kategorie pravdy ani morálky nejsou rozhodné, resp. je z důvodu charakteru nedemokratických režimů a míry jejich prostoupení společností nelze bez výhrad aplikovat.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

Jak nás minulost rozděluje

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu