Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Odolá veřejné školství duchu doby?

Zatímco oficiální doktrínou těch, kteří slibují lidem bohatství a dobré životní poměry, je přizpůsobení se požadavkům trhu práce a sebeoptimalizace, ti, kteří představují skutečný „top“ české společnosti, již dávno hlásají a podporují něco jiného: klid na práci a solidní standard, jenž vám umožní něco dělat.

„Až já budu miliardář, taky ti pořídím nadaci,“ uzavírá rozhovor jeden ze stipendistů programu na podporu českých vysokoškolských studujících, kteří chtějí uspět v zahraničí a které podporuje Petr Kellner. Studuje zajímavý mix mezinárodních vztahů a ekonomie. Nic takzvaně „bezprostředně aplikovatelného“.

Ve svém studiu se s Petrem Kellnerem a jeho nadací, která mu studium v Německu finančně umožnila, skoro nepotkává. „Nepracoval bych pro Kellnera méně rád, kdyby mě nepodporoval,“ říká o vztahu ke svému mecenáši. „Vždycky bych pro něj pracoval radši, než pro Bakalu, protože Kellner dělá rozumný byznys.“

Studuje, aniž by se donorovi musel nějak exemplárně zpovídat. Podmínky pro získání stipendia nezahrnují ani budoucí praxi ve společnostech, které Kellnerovo impérium vlastní (a že by o praxi klidně usiloval), ani žádné obdobné požadavky na výstupy. Studuje to, pro co si myslí, že má nadání, o co má zájem a co se v českém prostředí ani vystudovat nedá. „Dává mi to rozhled, který bych doma sotva dostal,“ říká o svém studiu.

Konečně ty firmy

Je jedním z padesáti lidí, které v zahraničním studiu ročně podpoří Kellnerova nadace. Ta kromě toho provozuje střední a základní školu Open Gate (Brána otevřena), kde vzdělává asi třicet dětí v ročníku.

Na první pohled jde o příkladný přístup podnikatelského sektoru ke vzdělávání. Dobrý model fungující v zahraničí (například v Německu) spočívá v tom, že se podnikatelé a jejich společnosti podílejí na vzdělávacím systému finančně, a to jim umožňuje spoluurčovat obsah toho, v čem se lidé vzdělávají.

Souběžně s tím u nás ovšem v českém prostředí roste tlak na to, aby stát financoval zejména praktické vzdělávání, rozuměj takové, jehož součástí je ideálně praxe v některé z firem, které v ČR dnes tvoří hlavní zaměstnavatelský sektor.

Proponenty této politiky jsou zejména zástupci Svazu průmyslu a dopravy, v jehož čele nedávno opět stanul Jaroslav Hanák. Základem požadavku dnešních průmyslníků je, aby stát investoval zejména do praktických zkušeností, tedy především, aby jim (podnikům) zaplatil studentskou praxi v jejich firmách. Požadavek je to do jisté míry oprávněný: praktické zkušenosti jsou dnes na trhu práce žádoucí a zároveň jsou s praxí spojeny starosti, které firma nese na svých bedrech. Jde však bezprostředně o to, kdo drží koho v hrsti, a zejména o to, jak si představujeme vlastní budoucnost.

Budoucnost je ve hře

Na otázku, proč si myslí, že nejbohatší Čech má potřebu podporovat tuto formu studia, odpovídá výše citovaný stipendista zprvu neurčitě. Nakonec se dobereme hypotézy, že to je součást životního stylu. Miliardáři si prostě mohou dovolit být mecenáši.

Mecenášství, stejně jako charita, má v našem prostředí zejména premoderní nános: obojí bylo kůl (z anglického „cool“, mezi mladými běžně užívaný přepis, pozn. aut.), než vůbec začalo být kůl cokoliv. „Kůl“ jako sociální fenomén totiž přichází v momentě, kdy se společnost stane společností občanskou, nikoliv monarchistickou. Nemůžete toužit po původu. Můžete toužit po statcích, které ho do nějaké míry symbolizují. A to je, tolik sociologie, základ moderní společnosti a pojmu emancipace.

Ambicí lidí, kteří jako první zaváděli veřejný a všeobecný systém důchodového pojištění, tedy v tomto smyslu jedno z nejdůležitějších veřejných sociálních „schémat“, bylo nahradit nenárokovou – charitativní a mecenášskou, na vůli nejvyšších závislou – pomoc chudým takovým systémem, který by byl demokratický, spravedlivý, civilní a preventivní.

A to jsou všechno hodnoty, které jsou dnes v sázce v otázce dostupnosti kvalitního, pro budoucí svět připravujícího vzdělávání.

Elity podporují vzdělance

Zatímco představitelé našich zaměstnavatelů dnes hlásají, že potřebujeme zejména více odborně vzdělaných lidí, nejlépe kvalifikovaných učňů, ti čeští podnikatelé, kteří se v ekonomickém měřítku mohou chlubit výraznými úspěchy, zprostředkovaně říkají, že chtějí všeobecné vzdělance, lidi s rozhledem. Dokonce je ani leckdy nechtějí pro potřeby svého vlastního podnikání.

Vedle Petra Kellnera takovou aktivitu vyvíjí třeba Karel Janeček. Loni vznikla Nadace Karla Janečka, která stihla podpořit například společnost SCIO, jejíž ředitel Ondřej Šteffl patří mezi proponenty všeobecného vzdělávání a osvojování generických kompetencí, neziskovku EDUin v projektu „Města vzdělávání“ nebo Centrum pro demokratické učení, které chce podporovat školní mládež v demokratické participaci.

Bohatí Češi zkrátka podporují to, co bude podle nich – elit, jež systém, ve kterém žijeme, nahlížejí z perspektivy jednoho horního procenta – potřeba znát do budoucna. Velmi adekvátně soudí, že jde o všeobecné vzdělání a schopnost vyznat se ve světě.

Úsvit novodobého mecenášství

A nejde jen o trend podpory všeobecného vzdělávání – podobně se čeští milionáři a miliardáři zaobírají vědou a výzkumem. V Kellnerově případě jde o projekt SCIENCE, který se věnuje podpoře výzkumu nádorových onemocnění. Budiž, to je bohulibý cíl, který nikoho nepřekvapí.

Karel Janeček před dvěma lety založil nadační fond Neuron, který se věnuje podpoře základního výzkumu v pěti vědních oblastech, včetně společenských věd. Fond je financován ze soukromých prostředků několika mecenášů, mezi nimiž najdeme jména jako Dalibor Dědek (majitel úspěšné české firmy Jablotron), ale taky Libor Winkler, Martin Ducháček a Václav Dejčmar (všichni spojení s firmou RSJ, společností vlastněnou Karlem Janečkem, která se specializuje v algoritmickém podnikání na derivátových trzích). Na rozdíl od politiky například státních agentur na podporu vědy a výzkumu – Grantové agentury ČR a Technologické agentury ČR – se programově soustředí na podporu základního výzkumu. Podporuje jak zasloužilé, tak mladé vědce a vědkyně.

Děje se to v době, kdy například Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze otřásají změny řízení a financování, jež těžce dopadají už nejen na obvykle prekarizované doktorandské studenty a studentky, ale reálně ústí v odchody dlouholetých vyučujících – kvůli nedostatku prostředků na platy – a v přenášení zátěže na ty mladší, kteří snesou heslo „více muziky za stejně nebo méně peněz“. Zatímco ve veřejném sektoru se zpřísňuje sledování vědeckých výkonů a stále těsněji, individuálněji se s ním provazuje přerozdělování prostředků, tam, kde vlastně o žádné přerozdělování nejde, převládá přístup založený na otevřeném, málo podmíněném grantu.

„Bildung“ jako budování pojmů

V minulosti měli své mecenáše umělci, budovatelé kulturních statků, filozofové, lidé, kteří se podíleli na vytváření pojmů, kterými šlo svět vnímat. Významnými mecenáši byli církve, bohatí podnikatelé a od určité doby i kolektivní spolky.

Za časů významného rozvoje dělnického hnutí se ambice budování pojmů pro budoucnost – tedy vzdělání (německy Bildung, značí též formování, formace) – výrazně zcivilnila. Pojmosloví přestalo být závislé na podpoře shora, vytvořily se systémové a veřejnoprávní režimy podpory takové činnosti. Přestaly to být podnikatelské elity, kdo se podílel na určování významu nových slov pro nový svět, a tento prostor se otevíral celé společnosti.

Nutno přiznat, že vládnoucí skupiny si potenciální nebezpečí, které spočívá ve formulaci pojmosloví, uvědomovaly. Proto také bylo svého času politicky mnohem přijatelnější jít vystudovat techniku než jakýkoliv společenskovědní a humanitní obor. A proto také máme ve starší generaci matematiků, fyziků a techniků tolik opravdových vzdělanců.

Je třeba vybrat si to druhé

A dnes? Dnes jsme opět v situaci, kdy podmínky jako svobodu studia, bádání a garanci dostatku času za existence příjmu zaručuje spíše podnikatelský sektor – ten miliardářský těm, které si sám vyvolí. Stává se z toho dokonce trend v rámci širokého spektra aktivit, které je možné vykázat pod pojmem společenská odpovědnost.

Svého času to byl společenský požadavek, byl to výraz hrdosti těch, kteří se reálně cítili lidmi, kteří formují pojmosloví budoucnosti. Lidé jako Alvin W. Gouldner říkali: My jsme ti, na jejichž bedrech leží úkol pojmenovat nové věci, máme na to právo a společně s tím si uvědomujeme i vlastní zodpovědnost. Ve značné míře byl tento odkaz přítomen i ve studentských protestech v 60. letech minulého století. Jinak by těžko dokázaly formulovat důvody a požadavky pro demokratizaci podmínek na svých univerzitách. Bylo to hnutí internacionální a sdílené, což jen svědčí o tom, že vůlí nebylo primárně odhalit, jakéže zatuchlosti se to skrývají „pod taláry“, ale naopak především dostat příležitost myslet a činit svět pro lidi lepším. Byl to požadavek téměř generační, protože chtěl tuto příležitost pro všechny.

Tato ambice se dnes znovu teprve hledá. Na jednu stranu jsme vylekaní mocí soukromých společností a jejich vlivem na podobu trhu práce, takže se snažíme vyjít jim vstříc, na stranu druhou stále ještě rozumíme pojmu veřejný zájem. Velmi často je vůbec těžké přemýšlet v nových podmínkách konzistentně: jak se třeba postavit faktu, že studuji za peníze českého miliardáře na zahraniční vysoké škole? Proč ty české nejsou „tak dobré“?

Nejsou, protože zhusta nemají prostředky a žijí v sevření světa, který chce bezprostřední výsledky. Nemá cenu přeceňovat sílu tradičních bašt. Samotná tradice neodolá neoliberálnímu tlaku, který navíc v části toho, čím se programaticky zaštiťuje, má zkrátka pravdu: vzdělání u nás nese patinu elitářské tradice, nese si s sebou zbytečný represivní rys.

Jak napsal Pierre Bourdieu v jednom ze svých posledních veřejně publikovaných textů: nesmíme odstupovat od tradičních institucí ve jménu jejich anulace neoliberalismem. Ano, vyžadují modernizaci. Ale ne pod vlajkou trendu, který je zprivatizuje a svěří do rukou těm nejbohatším, vyvoleným. A máme-li si vybrat mezi privatizací a zachováním tradičního veřejného systému, je třeba zvolit to druhé.

Dobré vzdělání, garantuje-li ho veřejný sektor, dnes proto musí usilovat o plnohodnotnou alternativu tomu, co nabízí Kellner nebo Janeček, nikoliv Hanák. A osud veřejného sektoru máme v rukou my všichni. I ty vysoké školy, které po léta symbolizovaly Mekku vzdělanosti v klasickém smyslu, se sílícímu tlaku časem přizpůsobí, pokud nebudeme chtít opak. Co jiného taky mohou dělat, když mají financovat nějaké akademiky. A když se uplatnitelnost absolventů prosazuje jako zásadní kritérium pro financování.

Heda Čepelová (1988) je socioložka, působí v Masarykově demokratické akademii a Oranžovém klubu.

Miro Jašurek (1983) je politolog, člen Představenstva Masarykovy demokratické akademie, dlouhodobě se věnuje tématu vzdělávacích politik.

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Odolá veřejné školství duchu doby?

Konečně ty firmy

Budoucnost je ve hře

Elity podporují vzdělance

Úsvit novodobého mecenášství

„Bildung“ jako budování pojmů

Je třeba vybrat si to druhé

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu