Karel Skalický

Dopis Janu Pavlu II. o Janu Husovi a disputace o něm na obědě s ním

Proč jsem papežovi dopis o Husovi psal

Přišly v tom podivuhodném roce 1989 tři události ráz na ráz: Svatořečení Anežky české (jak by se byl z toho radoval kardinál Beran!), krach komunistického režimu (jak se z toho radoval národ!) a zpráva, že polský papež navštíví Československo (jak se z toho radovali čeští a slovenští katolíci!). Věru že zase jednou – mluveno s básníkem – „čas oponou trhnul“, a svět se začal vůčihledě proměňovat.

V Římě mezi námi kněžími začaly okamžitě kolovat dohady, o čem to asi papež bude mluvit, s čím se obrátí na nás Čechy a s čím na Slováky. Byly o tom dohady, jak komu fungovala fantazie. Kolovaly i názory, o čem by mluvit neměl, totiž, že by neměl mluvit o Husovi, což prý je záležitost, která se do tak výjimečného kontextu nehodí. K tomu se navíc přidala šuškanda, že v Československu jsou někteří církevníci, kteří prý na papeže už přímo naléhají, aby se těchto žhavých husovských želízek nedotýkal.

Chápal jsem, že Slovákům byla tato otázka cizí. Už méně jsem chápal, že někteří Moravané ji pokládali za vedlejší záležitost. Pokud šlo o mě, jako už dlouholetého redaktora Studií, nemohl jsem nevidět, jak právě v tomto časopise se husovské téma znovu a znovu ozývalo, a to jak za vedení jejich zakladatelem Karlem Vránou v letech 1958–1967, tak i potom, když on mi toto své dítko svěřil, abych ho dál „kojil“ já.

V této atmosféře, zda papež má, či nemá o Husovi mluvit, jsem se nakonec rozhodl obrátit se na Jana Pavla II. v záležitosti Jana Husa přímo dopisem. Odvahu mi k tomu dodala skutečnost, že už jednou jsem si dovolil na něj se obrátit, tenkrát ve věci procesu, který hrozil členům Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, prose ho, aby se vyslovil na jejich obranu. A jelikož on tenkrát učinil, oč jsem ho prosil, dodalo mi to odvahy znovu se na něj obrátit i ve věci Jana Husa.

Dopsal jsem ten list 29. března 1990 a obrátil se na svého přítele, děkana teologické fakulty naší Almae Matris Lateranensis Alexandra Galuzziho s prosbou, zda by nebyl tak laskav a nedoručil tento můj dopis (který jsem mu samozřejmě dal i k přečtení, ježto byl profesorem církevních dějin a navíc i veliký ctitel zesnulého Vladimíra Boublíka, svého předchůdce) substitutu Státního sekretariátu, jímž byl Galuzziho přítel Giovanni Battista Re, oba Bergamaschi. Galuzzi, který celé husovské záležitosti dobře rozuměl, se mého dopisu ujal, takže k papeži se dostal cestou přímou a rychlou. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat a spočívala v pozvání k obědu s papežem na úterý 10. dubna 1990.

Předkládám tento dopis v překladu, který laskavě pořídila Kateřina Brychcínová.

29. 3. 1990

Svatý otče,

podruhé si dovoluji obrátit se na Vaši Svatost s úpěnlivou prosbou, abyste promluvil a nemlčel.

Poprvé jsem si to dovolil udělat 17. října 1979, kdy jsem Vaši Svatost požádal o slovo ve prospěch členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, mezi něž patřil také spisovatel Václav Havel; [Tento dopis je uveden v Dodatku.] a Vaše Svatost promluvila během nedělní modlitby Anděl Páně na jejich obranu. A hle, tento Václav Havel, jakožto prezident Československé republiky, nyní přijme Kristova náměstka na jeho první apoštolské cestě do této země.

Tentokrát však si dovoluji požádat Vás o slovo na obranu nikoliv živých, nýbrž mrtvých, a sice Jana Husa a Jeronýma Pražského, kteří byli Kostnickým koncilem odsouzeni jako heretici a byli upáleni zaživa. Odvažuji se toho, neboť jsem se doslechl, že jiní se na Vaši Svatost obrátili s prosbou, abyste nic neříkal. Svírá se mi srdce, když pomyslím na to, že Kristův náměstek by mohl dbát na radu těchto rádců oportunistického mlčení. O těchto rádcích si opovažuji říci, že „aemulationem Dei habent, sed non secundum scientiam“ [jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání] (Ř 10,2). Neboť skutečným problémem není to, zda Hus byl nebo nebyl heretik, ale spíše to, zda koncil měl právo od Husa (či od kteréhokoliv jiného křesťana) žádat pod hrozbou trestu smrti, aby odvolal svá teologická přesvědčení, a zda měl právo, v případě, že to odmítá, zbavit ho kněžského svěcení (jedná-li se o kněze), vydat ho nechutnou ceremonií ďáblu a předat ho světskému rameni k usmrcení. A konečně, zda měl právo zabránit jeho přátelům, aby ho řádně pohřbili. Židovská velerada, v případě Ježíše, tomu nebránila. Naopak, dva členové velerady se sami na pohřbení podíleli, když jim k tomu Pilát dal svolení. Kostnický koncil však nepovolil ani toto!

Kdyby Patres et Magistri Posvátného sněmu kostnického nevěděli, co místodržitel v Achaji Gallio odpověděl Židům ohledně Pavla („Kdyby šlo o nějaký přečin nebo dokonce zločin, náležitě bych vás, Židé, vyslechl. Poněvadž se to však týká sporů o slova či nějaká jména a váš vlastní zákon, vyřiďte si to sami mezi sebou.“ Sk 18, 15-16), kdyby nikdy nečetli moudrou Gamalielovu radu veleradě, pokud šlo o apoštoly, kdyby nikdy nečetli přikázání: „Co sám nenávidíš, nikomu nečiň!“ (Tob 4,15), kdyby nikdy nečetli slovo evangelia: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“, neměli by vinu. Koncil, samozřejmě, musí odsoudit herezi, když je to třeba, ale nesmí dát popravit heretika. A tak, viděno čistým a jasným pohledem, skutečným viníkem není Hus, nýbrž koncil. O Husově pravověrnosti či nepravověrnosti jistě mohou diskutovat odborníci na středověké dějiny, ale o postupu koncilu proti Husovi může diskutovat také člověk z ulice a může ho označit za závažné provinění proti svobodě svědomí.

Zajisté, je možné říci, že koncil odsouzením Husových teologických tezí nejen hájil pravověří, ale také chránil stabilitu společenského a politického uspořádání, a proti nebezpečnému rozvratníkovi zakročil způsobem v oné době obvyklým. To je pravda pravdoucí. Nikdo nemůže popřít váhu dějinných podmíněností. Historický relativismus, který nás nabádá, abychom nepřenášeli své soudy na jiné epochy a kultury, má nepochybně svůj díl pravdy. Ale ne celou pravdu! Bylo by to Pyrrhovo vítězství, kdyby se podařilo zprostit koncil viny na základě situační etiky. Sesazení papeže Jana XXIII., který byl koncilem označen jako „columna iniquitatis“ [sloup nepravosti], vyhlášení konciliaristické teorie a provinění proti svobodě svědomí v případě Jana Husa a Jeronýma Pražského, to jsou tři závažné pohledávky, které vážně zatěžují toto roztodivné a nebývalé zasedání. První dvě byly v určitém smyslu „napraveny“ pozdějším vývojem událostí. Ta třetí však zůstává bolestně otevřená. A ti, kteří radí nezavadit o tuto strunu, objektivně chtějí (nemluvím o subjektivních úmyslech), aby zůstala otevřená i do budoucna – jako kdyby četná vyhlášení svobody svědomí, náboženské svobody a lidských práv, která byla učiněna II. vatikánským koncilem, Pavlem VI. i Vaší svatostí, nikdy nebyla vyslovena. Ale nemluvit o Husovi v zemi, z níž pocházel, když kardinál Beran o něm mluvil na II. vatikánském koncilu, to by vážně poškodilo věrohodnost církve a papeže.

Kdo se však již tehdy, v tom dávném roce 1415, zastal „Mistra Jana“, to byli „nobiles domini Bohemicae et Polonicae nationum“ [urození páni českého a polského národa], kteří 13. května sepsali list koncilním otcům. Tehdejší Poláci pochopili. Ovšem pochopili také Poláci dnešní, jako například věhlasný odborník na středověké dějiny Stefan Swieżawski. Jsem přesvědčen o tom, že chápe také polský papež. Stále však nechápou ti, kdo lnou k biskupu Lefebvrovi, ti, kdo teskní po „zlatém věku“ středověkého křesťanství, ti, kdo nedokáží opustit ustálená myšlenková schémata, a ti, kdo jsou zaslepeni klerikální pýchou.

Přiznávám, Svatosti, že tento dopis nepíši jen proto, abych vyjádřil své obavy o zdar apoštolské cesty Petrova nástupce do země Jana Husa, ale také proto, abych se zbavil zátěže, s jakou Husův případ doléhá na mé svědomí katolíka, který chce být zcela věrný Magisteriu, avšak nemůže se ztotožnit, neříkám s učením, nýbrž s jednáním koncilu. Nyní však, když jsem dopis napsal, mohu říci s určitou úlevou: Scripsi! Innocens sum a sanquine iusti huius; vos videritis! [Napsal jsem! Nejsem vinen krví toho spravedlivého, to je vaše věc!] (Mt 27, 24).

Svěřuji apoštolskou cestu Vaší Svatosti Tomu, který se dokáže postarat o zázračný rybolov, a setrvávám v synovské lásce.

Váš kněz Karel Skalický

Disputace o Husovi při obědě s Janem Pavlem II.

Před oním „husovským obědem“, stanoveným na 10. dubna, jsem měl příležitost setkat se s Janem Pavlem II. už 7. dubna, kdy jsme s ním my čeští kněží mohli koncelebrovat Mši svatou. Biskup Škarvada nás pak papežovi představoval, a když došlo na mě, papež se srdečně usmál a řekl: „Aha, to je ten, co mi napsal ten dopis o Husovi.“

Po třech dnech se pak konal „husovský oběd“, jehož se však zúčastnili i další stolovníci: papežův sekretář Stanislaw Diwisz, substitut Státního sekretariátu Giovanni Battista Re, profesor církevních dějin Gregoriánské univerzity Mario Fois SJ, biskupové pro český a slovenský exil Jaroslav Škarvada a Dominik Hrušovský a knihovník Lateránské univerzity (a znalec 14. století, zvláště českého) Jaroslav Polc. Rázem jsem pochopil, že nepůjde jen o osobní rozhovor s papežem mezi čtyřma očima, ale o „klání“, kde budu konfrontován s opačnými názory na celou husovskou záležitost a kde budu muset odpovídat na námitky, což se i stalo. O celé diskusi, která trvala rozhodně víc než jednu hodinu, nebyl pořízen zvukový záznam, takže každý by ji prezentoval ze svého úhlu pohledu trochu odlišně. A kdybych ji měl dnes po 25 letech rekonstruovat, velmi bych tápal. Mám však k dispozici dva své následné dopisy, v nichž jsem o této husovské diskusi u papežova stolu psal a měl ještě v živé paměti, co tam bylo řečeno.

Ten časově první, psaný dva dny po události, byl adresován Tomáši Halíkovi. Ten druhý, psaný po roku a sedmi měsících, je adresován českému velvyslanci u Vatikánu Františku X. Halasovi, který mě požádal, abych mu průběh oné disputace nastínil. Z dopisu Halíkovi je možno pochytit, jakým dojmem na mě celé jednání o Husovi zapůsobilo a též jak se potom husovská záležitost začala vyvíjet. Z dopisu Františku X. Halasovi pak lépe vysvitne, jaké byly sporné body rozpravy, které jsem mu popsal podle svých heslovitě zaznamenaných poznámek ve svém diáři.

Znění dopisu Tomáši Halíkovi:

Milý Tomáši,

píši Ti tento list dost narychlo, abych Ti dal vědět, jak pokračuje tahanice o Husa. List pro papeže, který jsem Ti dal přečíst, jsem po malých úpravách odeslal. Odpověď přišla záhy. Pozvání k obědu, a to na úterý 10. dubna. Nebyl jsem však sám. Bylo nás šest. Z našich biskupů Škarvada a Hrušovský, pak il sostituto Re, z historiků Mario Fois SJ z Gregoriany, Polc a za teology já. Fois to uvedl tím, že nastínil Husovu historii. To jsme seděli v papežově knihovně. Když skončil, šli jsme k obědu a při stole se hovořilo. Papež mě vyzval, abych mluvil jako první. Nebudu popisovat celou diskusi. Byla dost zapálená, činil jsem se, seč jsem byl, ale bylo by dlouhé chtít ji rekonstruovat. Nakonec se stalo, že jsem se dosti tvrdě srazil nikoliv s Polcem, jak jsem předpokládal, alebrž s biskupem Hrušovským. On totiž tvrdil, že mluvit kladně o Husovi by na Slovensku vyvolalo veliký šok a že Svatý otec jede do Československa, aby utvrzoval bratry ve víře. Já jsem mu ovšem na to odpověděl, že právě proto nemůže v Čechách nemluvit o Husovi. Ale dost o řečech u stolu. O tom si snad budeme moct zase porozprávět v Ostii. Celkový dojem z toho oběda mám ten, že papež je rozhodnut o tom mluvit. Neřekne ovšem všecko to, cos napsal, ale řekne něco z toho, a tedy zredukované. Re nám to četl a bylo to ještě dost dobré. Ten den večer, když jsme si však ještě telefonovali se Škarvadou (vůči němuž – mezi námi – se Hrušovský zachoval při diskusi dosti nepěkně – mírně řečeno), řekl mi Škarvada, že se snad podaří přidat k tomu zredukovanému znění ještě něco ze znění původního. A tak se nechme překvapit.

Co mě však na celé věci udivuje nejvíce, je to, s jakými předsudky vyloženě klerikálními se přistupuje k celé záležitosti. Polc mě nepřekvapil, neboť jeho postoj znám. Byl dokonce méně negativní, než jsem čekal. Snad ten fakt, že najednou se nacházel na stejné straně barikády se Slováky, mu bylo asi nepříjemné, takže když bylo po všem a my jeli dolů výtahem, řekl mi ohledně Husa – což jsem ho ještě nikdy neslyšel říct –, že „upalovat ho rozhodně neměli“. Kdo mě ovšem překvapil, byl Hrušovský. No a ten jezuita prezentoval celou věc zkresleně: neposlušnost a odmítání papežské autority. Myslím, že mu to ještě naservíruju. Uvidíme.

Ale oč běží. Myslím, že by bylo nanejvýš dobré, kdyby se dalo nějak vědět prezidentu Havlovi, že by bylo vhodné, kdyby se na papeže obrátil při jeho návštěvě s prosbou, aby se udělalo světlo v záležitosti Jana Husa, a to ve světle Druhého vatikánského koncilu prostřednictvím nějakého vědeckého sympozia. Neboť všecko, co o něm přítomní u papežova stolu říkali, bylo, jako by Druhého vatikánského sněmu nikdy nebylo. A to je na pováženou. To, co jsem ale teď napsal, neplatí o papeži. Měl jsem dojem, že se mu líbilo, co jsem říkal, a že když mluvil, díval se pořád na mne a vyzařovala z něho taková nějaká hluboká, moudrá, silná, ba svatá otcovskost, a když jsem tvrdil, že Hus byl jen proti tomu, co bych nazval klerikální totalitarismus, tak porozumivě pokyvoval hlavou. Ale abych se vrátil k tématu. Nemohl bys to dát Havlovi nějak vědět, aby se mu zmínil o nutnosti opravit ve veřejném mínění obraz o Husovi? Pokus se!

Přeju Ti požehnanou Velikou noc a kypivou radost zmrtvýchvstání. Tvůj

Karel

P. S. Mám vyřídit vřelé pozdravy od Moniky!

Na Zelený Čtvrtek, 12. dubna 1990.

Znění dopisu velvyslanci u Vatikánu Františku X. Halasovi:

Řím, 4. 12. 1991

Vážený a milý pane Velvyslanče,

promiňte, že Vám dodávám odpověď na Vaši otázku tak pozdě. Trvalo mi chvíli, než jsem našel svůj zápis z oběda u Svatého Otce. Přepíšu Vám to, jak jsem si to zapsal, totiž italsky. Nuže [Italský text, který následuje, jsem tu přeložil do češtiny]:

Pravý problém, Svatosti, není, zda Hus je či není heretik, jako spíš tento druhý: fakt, že Hus učil něco, co se nelíbilo koncilu a co nebyl ochoten odvolat z důvodů svědomí, ospravedlňuje jeho odsouzení k smrti, anebo ne? Neboť tady, Svatosti, dlužno mluvit: ano ano, ne ne. Jestliže ano, pak musíme vzít zpátky Deklaraci Druhého vatikánského koncilu o svobodě svědomí a mnohé jiné deklarace papežů a zvlášť ty Vaše, Svatosti, o svobodě svědomí a o svobodě náboženské. V tom případě má pravdu Mons. Lefebvre, a v tom případě jedinou cestou do Božího Království je klerikální totalitarismus. Ne-li, pak Kostnický koncil se zle zachoval. Tertium non datur. Či lépe, datur, totiž dělat, jako kdyby se nebylo nic stalo. To však je to nejnejapnější řešení. Je však nutno si uvědomit, že následující koncily naznačují odpověď: Koncil basilejský se zříká nazývat husity heretiky a Koncil tridentský se omezí na zavržení pouze a jedině bludů, aniž by jmenoval (a tím méně odsuzoval) Lutera.

Hrušovský pak namítal, že dilema, které jsem shora postavil, neplatí. Odpověděl jsem: neplatí-li, propadáme situační etice. On, že prý ne, že nemůžeme dnešní pojmy aplikovat na tehdejší dobu. Já na to: ne-li, propadáme naprostému historickému relativismu. Hrušovský pak tvrdil, že Svatý Otec jede do Československa, aby upevňoval bratry ve víře a ne aby jednal o ekumenických problémech. Řekl jsem: Právě proto, že má upevňovat bratry ve víře, musí mluvit ekumenicky a nemůže se vyhnout tomuto námětu. Ostatně, když jel do Německa, nemluvil o Luterovi? Kdyby byl Hus řekl jen polovinu toho, co řekl Luter, jsem zticha a ani nemuknu.

A pak jsem řekl ještě toto: Dovolte mi, Svatosti, abych řekl celou svou myšlenku. Ta „jediná politická strana“, která se tenkrát nazývala „klérus“, vytvořila a spravovala společenský model, který pod jejím vedením tíhl stále vysloveněji ke klerikálnímu totalitarismu. Hus neměl k dispozici tento termín, avšak měl jiný. Ten systém klerikálního panství nazýval Behemot. A tento model společnosti se dostával stále výrazněji do krize. Známky této krize byly ty četné roztržky: dva a pak tři papežové, jeden proti druhému, papež proti koncilu a koncil proti papežovi, laici proti kléru a klérus proti laikům, Písmo proti Tradici a Tradice proti Písmu a tak dále. Zajisté tato „strana“ dobře věděla, že systém má zapotřebí „pěrestrojku“ in capite et in membris. Tato „strana“ však nevěděla, že ta „partaj“, která zavlekla společnost do krize, není s to ji z této krize vyvést ven, a že tedy se musí zříct moci. Právě to však byl problém: jak se zříct moci, není-li alternativa, která by zaplnila mocenské vakuum? O to se postaral Bůh; a byla to pro klérus „odtučňovací kůra“ dlouhá a bolestná, ale konec konců spasitelná. A Hus byl nástrojem, který ji rozjel. Měli bychom mu být za to vděční.

A pak jsem ještě řekl: Svatosti, pět křižáckých výprav bylo proti nám vysláno; přesně tolik, kolik proti muslimům. A hle, vrchol vatikánské diplomacie a strategie: většina těchto křižáků byli Němci.

Pak jsem ještě řekl: Jedna věc musí být rozlomena. Musí se rozlomit rovnice, podle níž dobrý katolík nemůže být pro Husa a kdo je pro Husa, nemůže být dobrý katolík. Tato rovnice je teologicky nekonsistentní, pastorálně kontroproducentní a duchovně škodlivá. Nebude-li tato rovnice zrušena, nebude možno dobře evangelizovat českou národní kulturu.

Přítomni: Svatý Otec, Re, Škarvada, Hrušovský, Fois, Polc, Diwisz a moje maličkost.

Srdečně Vás zdravím a těším se na shledanou Váš

Karel Skalický

P. S. Jen pro Vaši osobní informaci, prosím.

Dodatek

Jelikož v dopise, jenž se týká Jana Husa, je zmíněn i dopis týkající se členů Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných, který jsem papežovi psal o deset let dřív, považuji zaa vhodné pro úplnost této dokumentace přinést znění tohoto prvního dopisu též v českém překladu. Jeho znění je následující:

Řím, 17. 10. 1979

Svatý Otče,

není mým obyčejem psát dopisy významným osobnostem. Tento zde je tím prvním v mých pětačtyřiceti letech. Překonal jsem však svou vrozenou zdrženlivost, neboť jsem hluboce zneklidněn tím, co se děje v mé vlasti, která ostatně není daleko od té Vaší. Jsem kněz pražské diecéze (v Československu) a nyní vykonávám své kněžské poslání jako vyučující fundamentální teologie zde v Římě, na Vaší Univerzitě stojící ve stínu Lateránské baziliky. I přesto však, že tato práce mě dost zaneprázdňuje, přesto neztrácím ze zřetele, že jako kněz jsem byl vzat ze svého národa a ustanoven pro jeho dobro ve věcech týkajících se Boha. Nepřestávám proto sledovat osudy svého národa a církve v něm.

Avšak právě v tomto čase jsme svědky zásahů československých vládních činitelů, které vzbuzují veliké obavy. Občané jsou různými způsoby stíháni jen proto, že se domáhají výkonu svých práv jako lidí svobodných a tvůrčích. Obzvlášť zneklidňující však je případ deseti osob, jež tvoří tak zvaný Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Jejich údajnou vinou je, že dokumentují četné případy soudní svévole a hájí na veřejnosti ty, kteří jí byli postiženi. Jejich vinou je v jádře láska, která se nenechává zastrašit. Proti těmto lidem, mezi nimiž je i jedna žena, matka sedmi dětí (!), Dana Němcová, je vyhlášen v Praze proces na 22. října tohoto roku, tedy za několik málo dní.

Svatosti, bude-li se tento proces konat a oni budou odsouzeni, bude spáchán zločin, který volá do nebe. Potom se bude moct o mém národě pronést slovo proroka Sofoniáše: „Jeho velmožové jsou uprostřed něho jako řvoucí lvi, jeho soudcové jak vlci za večera.“ (Sof 3,3)

Co udělá v tomto okamžiku Církev? Co udělají pastýři? Tři sta sedmnáct Vašich krajanů, všichni katoličtí intelektuálové z KIKu z „Tygodniku Powszechnego“, ze „Znaku“ a z „Wieże“, z KULu a ze „Spotkania“ adresovali z Vašeho milovaného Krakowa 14. 8. 1979 dopis českému a moravskému episkopátu a kardinálu Tomáškovi, prosíce je, aby nemlčeli a vyslovili se na jejich obhajobu. Bůh ví, jak bych byl šťastný, kdyby ten dopis (a tento můj též) byl zbytečný, v tom smyslu, že prosba v něm vyjádřená už byla nebo brzy bude splněna.

Bojím se však, Svatosti, bojím, že se neudělá nic; že ovce budou rdoušeny a pastýři nejenom že se nehnou, ale ani nepozvednou hlas. Jakou figuru tady udělá Církev Kristova v očích ubožáků? To je příčina mé hluboké obavy. To je i důvod, proč se obracím na Vás, Svatosti, a vznáším k Vám svou prosbu: nebudou-li mluvit naši biskupové z důvodů dobře pochopitelných (i když neospravedlnitelných), mluvte Vy!

Tento proces se netýká jen oněch desíti individuí. Tak jako stalinské procesy se netýkaly jen těch bezprostředně postižených a jako i procesy nacistické se netýkaly jen těch odsouzených, ale celé společnosti, která se rázem propadla do hororu a teroru, tak to bude i s tímto procesem. Není zapotřebí zvláštní jasnozřivosti to pochopit. A tak jako ti zlovolní triumfovali dík lhostejnosti těch dobrých, tak tomu bude i nyní, nenajdou-li se lidé, kteří budou mít odvahu říct: Basta!

S pocitem viny, že jsem se opovážil psát Vaší Svatosti, se synovskou láskou a nadějí ve Vaši dálnozřivou pastýřskou neoblomnost se vyznávám být Vaším knězem.

Karel Skalický

Doslov aneb k čemu je dobré bratrské stolování

Proč vycházím s touto korespondencí na světlo Boží až po tolika letech? Vlastně sám pořádně nevím. Proto si dovolím naznačit, jak jsem byl k tomu přiveden.

Stalo se, že Mons. Adolf Pintíř, administrátor naší budějovické diecéze pro tempore, mě pozval na štědrovečerní večeři a pak i na vánoční oběd na biskupství. Strávil jsem tak pár příjemných hodin v družném společenství s ním, se světícím biskupem Pavlem Posádem, emeritním biskupem Jiřím Paďourem a dvěma řeholními sestrami, které se postaraly o chutné pokrmy, jež zvýšily i dobrou náladu tohoto posezení. V takové milé atmosféře se pak stává, že slovo dá slovo a člověk se zmíní i o tom, o čem by jinak neutrousil ani slovo. A to se stalo právě mně, když jsem se rozpovídal o tom, jak jsem kdysi hodoval s papežem Janem Pavlem II. Jakmile však člověk řekne A, musí pak říct i B. A tak jsem musel vyjít s pravdou ven, že jsem byl u něj kvůli tomu, zda má či nemá mluvit o Husovi, až poprvé pojede do Československa. Pověděl jsem to jen tak, proto, aby – jak se říká – řeč nestála, myslel jsem, že při tom i zůstane. Ale nezůstalo.

Opět se stalo, že Adolf Pintíř mě najednou požádal, abych o tom, co jsem povídal při vánočním hodování, též promluvil na kněžském dnu v úterý 10. března. A jelikož svou žádost položil naléhavě, musel jsem nakonec přivolit. Oba dopisy jsem dal přeložit a na kněžském shromáždění je přečetl a zároveň uvedl, proč jsem je psal a jak potom disputace při papežském obědě probíhala. A opět jsem si myslel, že tím se to skončí. Ale neskončilo.

Do třetice přišel opět Pintíř s tím, že to, co jsem pověděl na kněžském dni, musím dát na papír a on že se postará, aby to bylo vytištěno a představeno na husovském sympoziu, o němž jsem nic nevěděl. A jelikož i tentokrát to chtěl důrazně, dávám to tedy k dispozici veřejnosti.

Karel Skalický (1934) je katolický kněz, teolog, redaktor, publicista; v exilu od roku 1967 redigoval časopis Studie, působil také jako tajemník Josefa Berana. Od r. 1994 přednáší na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Karel Skalický

Dopis Janu Pavlu II. o Janu Husovi a disputace o něm na obědě s ním

Proč jsem papežovi dopis o Husovi psal

Disputace o Husovi při obědě s Janem Pavlem II.

Znění dopisu Tomáši Halíkovi:

Znění dopisu velvyslanci u Vatikánu Františku X. Halasovi:

Dodatek

Doslov aneb k čemu je dobré bratrské stolování

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu