Jana Stárková

Odešla novinářka Dagmar Vaněčková

(28. 2. 1933–4. 5. 2015)

K těm signatářům Charty 77, kteří se rozhodli přijmout nabídku kancléře Bruna Kreiského poskytnutí azylu v Rakousku, patřili také manželé Dagmar a František Vaněčkovi. Jako desetitisíce dalších občanů byli za aktivní účast na Pražském jaru a nesouhlas s normalizační politikou po srpnové invazi potrestáni ztrátou zaměstnání, zákazem publikační činnosti. Oba dva se podíleli na různých aktivitách disentu, samizdatu a patřili k první skupině signatářů Charty 77. Paní Dagmar o ní ve svém článku Velmi osobní ohlédnutí zpět, publikovaném ve sborníku o vídeňských Češích 1945–2005, napsala: „Společenství Charty, lidí s větší či menší odvahou, v nejednom případě doma i v zahraničí známých, snad každého z nás, prostých pěšáků, neobyčejně obohatilo a doživotně poznamenalo v dobrém slova smyslu. Pro některé z nás to zároveň byla malá splátka na dluh za dřívější životní etapu v přízni totalitního režimu, kdy jiní, nevinní spoluobčané trpěli a nejednou končili na popravišti.“ Rozhodnutí opustit Československo v roce 1980 po procesu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) s rozsudky mnohaletého vězení, stupňujících se šikanách, výsleších, zkušenostech přechodného zadržení paní Dagmar označila za „selhání“, protože „opustila společenství lidí, nejen chartistů, s nimiž jsem po určitý čas sdílela společný osud. Proto jsme s mým mužem považovali za samozřejmé, že exilem účast na tomto společenství nekončí.“

Přestože ve Vídni, kde již žily jejich dvě dcery a kde se jim dostalo z rakouských míst podpory zajištěné na první měsíce pro signatáře Charty 77, nebyl začátek jejich života v Rakousku jednoduchý, hledání stálého zaměstnání v relativně pokročilém věku (57 a 47 let) téměř beznadějné. Postupně se jim také díky nabídkám ke spolupráci v exilových periodikách a nakladatelstvích podařilo navázat na novinářskou profesi a publicistickou činnost.

Nakladatelství Sixty-Eight Publishers vydalo koncem roku 1988 publikaci Františka Vaněčka Stalo se v kraji zvykem obsahující také text Sto bodů, který se stal součástí programu Plastic People of the Universe a brzy byl známý díky překladům v několika zemích západní Evropy.

Paní Dagmar se podílela na vydávání manželova periodika kapesního formátu určeného čtenářům doma Výběr. Právo na informaci patří k základním právům občana. Výběr zpráv a zajímavostí z Československa i ze světa, který vycházel a byl pašován do vlasti v letech 1984–1989.

Její články vycházely ve Svědectví Pavla Tigrida, o jehož vídeňskou administrativu se delší dobu starala, v Listech Jiřího Pelikána a dalších, jako byly v Římě publikovaný časopis Nový život, Právo lidu vydávané ve Wuppertalu, Rozmluvy vycházející v Anglii a časopisy Zpravodaj a Magazín ve Švýcarsku. Psala příspěvky též pro zpravodajskou agenturu Associated Press, její relace byly vysílány v Radiu Svobodná Evropa a Deutschlandfunk. Postupně začala publikovat v předních rakouských novinách a časopisech jako Kurier, Die Presse, Wochenpresse a Furche. Krátkodobě spolupracovala s vídeňskou odbočkou American Fund for Czechoslovak Refugees (AFCR).

Paní Dagmar založila ve Vídni Československý výbor organizace Mezinárodní společnosti pro lidská práva (Internationale Gesellschaft für die Menschenrechte, IGFM) s hlavním sídlem ve Frankfurtu n. M., organizovala pomoc pro pronásledované osoby v Československu. Ta se vztahovala na zásilky léků, finančních prostředků, potravin rodinám vězněných a zveřejňování zpráv o porušování lidských práv v ČSSR, které vycházely také v bulletinu IGFM Menschenrechte. Prostřednictvím Karla Schwarzenberga získala pro humanitární spolupráci i několik příslušníků šlechtických rodů jako Emmanuel Mensdorff-Pouilly, Johann von Morawitz, Wilhelm Hohenau-Liechtenstein.

Jako novinářka byla v druhé polovině osmdesátých let dva roky akreditována při zasedání Konference pro spolupráci a bezpečnost ve Vídni. V rámci aktivit českých spolků uspořádala ve Slovanské besedě program Seifertovský večer. S manželem navštěvovala pořady Společnosti pro vědy a umění a Kulturního klubu Čechů a Slováků v Rakousku. Jako katolická konvertitka chodila na bohoslužby v českých kostelích, přátelila se s P. Josefem Novotným, provinciálem řádu křižovníků s červenou hvězdou.

Nečekané zhroucení se totalitního režimu v listopadu 1989 a následný vývoj umožnil časté návštěvy a setkání se starými i novými přáteli, cesty do rodných Českých Budějovic. V prvních letech „pendlovala“ mezi Vídní a Prahou, kde od roku 1990 vycházely její články v mezitím z Říma do vlasti přesídlených Listech, Revue Prostor, Akord, psala dále pro Svobodnou Evropu až do ukončení činnosti stanice. Ve Vídni publikovala v časopise Kulturní klub Čechů a Slováků v Rakousku, v posledních letech ve Vídeňských svobodných listech.

V roce 2012 paní Dagmar vydala knihu Od Islandu po Madeiru, kde popisuje to, co občas nazývala svou „cestovatelskou posedlostí“, přičemž k jejím preferencím patřily cesty k mořským krajinám. V knize najdeme zajímavá pojednání o cestách a kontaktech jak z let exilu, tak i po roce 1989. Bohužel se jí nepodařilo dokončit paměti, které v posledních letech sepisovala. Občas přátelům krátce líčila, na kterých kapitolách pracuje, tak se mohli dozvědět např. i některé detaily z jejího dětství. S matkou, která se narodila ve Vídni, musela prožít léta druhé světové války sama, jelikož jejího otce zatklo gestapo a strávil následující léta v nacistickém vězení. Po válce byl její první článek publikován v dalekém Chicagu, kam jako třináctiletá napsala své tetě dopis, v němž vylíčila situaci v poválečném Československu. Text vyšel v tamějším krajanském listu.

Závěrem slova Václava Buriana, kterými v předmluvě k její knize výstižně formuloval pohled paní Dagmar na okolní svět: „Zamyšleně porovnávající svět vlastního dětství a mládí se světem dnešním, ale natolik dychtivá, že nemůže být sentimentální ani protivně přesládlá.“ Paní Dagmar Vaněčková zůstane v paměti přátel a čtenářů jako příklad angažované novinářky a nebojácného člověka sršícího iniciativami, především pro druhé.

(Na straně 89 přinášíme rozhovor Dagmar Vaněčkové s Pavlem Landovským z roku 1982.)

Jana Stárková (1954) je historička, překladatelka a publicistka. Autorka studií o československém exilu v Rakousku a spoluvydavatelka sborníků k česko-rakouským dějinám a kultuře.

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jana Stárková

Odešla novinářka Dagmar Vaněčková

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu