Václav Žák

Hra o právní stát

Hru tvoří pravidla. Platí to jak o fotbale, tak o provozování parlamentní demokracie. Fotbalisté, kteří nevědí, co je to ofsajd, stěží mohou fotbal hrát. Pokud čelní političtí reprezentanti nerozumějí svým rolím, stát může stěží prosperovat.

Všichni čeští polistopadoví prezidenti měli značné potíže s pochopením své ústavní role. Základní problém spočívá v tom, že neuměli odlišit svoji osobu od funkce, kterou zastávali. Bohužel, co ještě horší, neumějí to odlišit ani novináři, ba dokonce ani někteří akademici. Ukažme si to raději na neutrálním příkladě, třeba z Británie. Když soudce William Smith přichází v civilním obleku do soudní budovy, je to občan Spojeného království, který je obdařen lidskými právy a v mezích zákonů se může svobodně rozhodovat dle své libosti. Jakmile si ovšem nasadí paruku, oblékne talár a vstoupí do soudní síně, promění se v instituci, soudce Její Výsosti. V ten okamžik musí všechny své osobní preference, libůstky i nenávisti odložit v šatně a řídit se pouze zákonem.

Instituce není nic jiného než soubor pravidel. Jako taková nemá vůbec žádná lidská práva, neb není člověkem, nemůže mít tudíž ani osobní názory. Toto převtělování, zdá se, je stále mimo obzor pochopení klíčových aktérů českého politického života.

Zemi, ve které se držitelé moci chovají jako instituce, říkáme právní stát.

Vraťme se k nám. Prezident Zeman se opět pustil do konfliktu s vládou ohledně jmenování profesorů. Zase se rozpoutala diskuse, jestli prezident profesora jmenovat musí, nebo ne. Jde o další kolo zápasu o prostor pro prezidentskou svévoli. Vzhledem k tomu, že mnoha lidem evidentně není jasné, proč vlastně profesory jmenuje prezident, stojí za to se u ústavní konstrukce na chvilku zastavit. Prezident je u nás neodpovědný, odpovídá vláda, které může sněmovna vyslovit nedůvěru. Rozhodovat má pochopitelně ten, kdo nese odpovědnost, tedy vláda. V aktech, za něž nese odpovědnost vláda, má prezident vysloveně ceremoniální roli.

Vláda je vždy politická, tedy reprezentuje tu část společnosti, která vyhrála volby. Prezident má být hlavou státu = reprezentantem všech. Profesor nemá být vnímán jako profesor ODS, ČSSD ani žádné jiné strany, ale jako profesor České republiky. Totéž platí pro soudce, generály atd. Proto má prezidentova účast při tomto typu aktů vyjadřovat důležitost, jakou společnost prezidentem jmenovaným funkcím přikládá, zároveň jim má snímat odér stranictví.

Profesory ovšem nejmenuje Miloš Zeman, ale prezident České republiky, tedy instituce. Na první pohled je zřejmé, že prezident zde prostor pro vlastní úvahu nemá. Nejde o jeho oprávnění, spíš o povinnost, kterou mu ukládá zákon. Nicméně protože jde o samostatný správní úkon, může podpis odepřít, ale jedině tehdy, má-li k tomu zákonný důvod. V žádném jiném případě než ze zákonných důvodů to udělat nesmí. Jenže prezident si důvody pro nejmenování profesorů vymyslel – zákonný podklad pro odmítnutí podpisu nemá.

Veřejnost by měla mimořádně zbystřit pozornost. Prezidentem se občan stane tím, že složí slib. V tom slibu se zavazuje, že bude dodržovat zákony. Pokud by slib složil s výhradou, prezidentem by se nestal. Co ale dělá prezident? Říká veřejnosti – já jsem vám sice slíbil, že budu ctít zákony. Ale sám si rozhodnu, kdy.

To by měl každý sebevědomý občan vnímat jako urážku. Bez ohledu na to, jestli prezidenta volil nebo ne. Každému jednomu z nás to prezident sliboval. Postoj politických stran k chování prezidenta může být dobrým vodítkem ke zjištění, jak vážně to myslí s právním státem a respektem k ústavnosti.

Doufejme, že si chování prezidenta navržení profesoři ani akademická obec nenechají líbit.

Kéž by se našli sebevědomí soudci, kteří by prezidentovi předepsali k úhradě ušlou mzdu profesorů, o kterou je svou svévolí připravil.

Václav Žák

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Žák

Hra o právní stát

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu