Igor Pleskot

Padni komu padni – i o historickém vědomí

(K Listům č. 2/2015)

Závěry Zdeňka Víška z článku Zeman kontra Peroutka jsou založeny na podrobné analýze a mohu s nimi plně souhlasit. Pokud jde o Peroutku, pokládám ho za jednu ze špiček naší předválečné žurnalistiky. Jako sedmnáctiletý kluk jsem si pročetl jeho Budování státu, opatřil si i část čísel předválečné Přítomnosti, četl jeho poválečný Dnešek a zajímal se v průběhu 50. let o jeho již tehdy diskutované „protektorátní postoje“.

Jiné je to však s hodnocením skutečného textu – včetně citovaných pasáží – dotyčných Peroutkových statí. Ty dokazují Peroutkovo selhání v té době a i selhání vůči jeho osobní „tradici“ jednoho z nejlepších českých novinářů se smyslem realisticky interpretovat současnou politickou situaci. Vysvětluji si toto selhání zoufalstvím Peroutky, kterému se „zřítil svět“ jeho dosavadních hodnot a vztahů, v něž pevně věřil. I při uznání této frustrace, která vedla u něj k dočasné depresi a musím říci „úzkostnému“ hledání východiska, je přece jen nutné pokládat tyto články za chybu politické rozvahy, ba i za selhání.

Za prvé, jak se domnívám, Peroutka byl pokládán za symbol žurnalistiky spjaté s politikou Hradu. Přes všechny někdy i oprávněné kritiky z jiných úst to byla Masarykova republika. I když šlo o dočasné selhání, jeho odezva mohla mít negativní vliv.

Za druhé tu byli mnozí, pro které byl konec prvé republiky také hrozným zklamáním, nicméně nehledali kompromis soužití s nacistickou nadvládou. Naopak se připravovali k boji. To, že Peroutku možná vyléčila z iluze o možném „soužití“ zkušenost z koncentráku, na věci už tolik nemění. Tu iluzi nabízet nemusel a mohl aspoň mlčet.

Za třetí – Zdeněk Víšek sice plně charakterizuje tehdejší Peroutkovu diferenciaci „židovského podílu“ v německém a českém životě jako nepřijatelnou nejen dnes, ale i tehdy. Vůbec si však nemyslím, že by to bylo důkazem Peroutkova antisemitismu, takový nikdy skutečně nebyl. Vůbec už ne jeho kolaborace s nacisty. Ale způsob jeho výzvy k dialogu Čechů a Němců „o židovských věcech“ nebyl příliš šťastný – mj. mohl vyvolávat i diskusi z pozic antisemitismu. Omluva, že šlo o pokus obhájit české židy, nemá příliš velkou váhu – článek není hoden Peroutkovy pověsti. Jak i Víšek uvádí, musel vědět o osudech německých Židů a měl možnost ocenit Hitlerovy plány, naznačené v Mein Kampfu.

Diskuse o Peroutkovi hraje v této debatě zcela vedlejší roli a zastírá významnější problematiku. Jde o špičku ledovce, signalizující jiný – obecnější a dosahem větší – problém. Jde o interpretaci, posuzování, hodnocení a souzení minulosti. V době sedmdesátého výročí konce druhé světové války se to projevuje zvláště markantně. Nevadí, když jednání jednotlivých aktérů tehdejší politické scény je hodnoceno i z hlediska současných důsledků. Je ovšem nepřijatelné předpokládat, že tehdejší aktéři vždy mohli a museli jednoznačně dnešní důsledky znát. A vůbec už je nepřijatelné černobíle interpretovat z hlediska politiky dnešního jednostranného osobního či skupinového zájmu.

Igor Pleskot, Praha

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Igor Pleskot

Padni komu padni – i o historickém vědomí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu