A. J. Liehm

Různé mapy světa

Mysleli jsme na vás začátkem roku, kdy byla Paříž, kde jste dlouho žil, na prvních místech zpráv. Jak jste vy viděl časopis Charlie Hebdo?

Znal jsem dobře zakladatele časopisu – tehdy se jmenoval Hara-Kiri –, spisovatele Françoise Cavannu. Ta část společnosti, která časopis četla, jej brala úplně normálně. Ve Francii není jediný toho druhu. Lidé ho buď měli rádi, nebo neměli, buď se jim to zdálo „příliš“, nebo nezdálo. Každý si vybral. Svoboda projevu se tam bere vážně, smí se prakticky cokoli.

Říká se, že Češi se podobají Francouzům. Ty ale atentát stmelil, naši společnost rozdělil. I podle některých humanisticky zaměřených intelektuálů byl odpovědí na urážky náboženského cítění.

Jenže tady v Čechách ten časopis nikdo neznal...

Čechy rozdělují i válka na Ukrajině, americký konvoj, který v Polsku jednomyslně vítali...

Jistě, ten průjezd nebyl pouze dopravní záležitost, české protesty však nebyly velké. A Poláci mají s Rusy svou zkušenost...

My máme zkušenost také...

Nikdy jsme však Rusku tolik nepodléhali jako Poláci.

Podléhali jsme mu dobrovolně...

Jejich zkušenost, to je staletá historie. Naše je docela čerstvá. Bylo to včera.

Konec války jste zažil jako dospělý, takových už není mnoho. Co vás při 70. výročí bude napadat?

Naše generace – a teď myslím nás, ne třeba stejnou generaci v Polsku – si myslela, že osvobozením jsme z nejhoršího venku a že se obnoví demokracie, předválečné Československo, jakkoli zidealizované.

Vládlo ale taky přece rozčarování z první republiky. Mnozí si říkali – takhle už ne.

I tehdy byla společnost polarizovaná. Jedna její část věřila Sovětskému svazu, který, jak doufala, se polepší, druhá věřila v americkou dominanci světu. Konec války vyvolává nutně vlnu nekritického optimismu. Jenomže ten nekritický optimismus spoléhal na to, že Rusko bude něco jiného, než bylo v třicátých letech.

Taky se obecně nevědělo, jaké bylo...

Anebo nechtělo vědět. Byli takoví, kteří varovali, jiní říkali, že teď se vše změní. Potvrdilo se ale, že dějiny se vyvíjejí jinak, než se očekává. Místo toho, aby vznikl nějaký americko-ruský svět, který spolu bude vycházet, nastal pravý opak. Kdo za to může? Stalin? – Určitě ano, ale Američané se taky mohli chovat jinak. I když Churchill měl asi pravdu, když říkal: s Ruskem do spolku ano, ale jen dokud to bude absolutně nezbytné.

SSSR byl jediný stát, který po druhé světové válce rozšířil své území, nemluvě o sférách vlivu...

Nesmíte zapomenout, že Spojené státy vznikly taky zabíráním území.

Všechny státy v historii vlastně vznikly uměle?

Anexemi. Kdysi dávno, to jsem ještě žil v Československu, mě pozvali na filmový festival do Mexika. Jednou na pláži mě americký velvyslanec pozval, ať s ním zajdu v New Yorku na oběd, až se budu vracet. Namítl jsem, že nedostanu vízum, protože jsem z východní Evropy. Řekl: „Zastavte se na našem velvyslanectví. Budete tam mít vízum na pár dní.“ Takže jsem poprvé v životě přijel do USA nikoli z Evropy, ale z Mexika. A musím říct, že jsem od té doby nikde a nikdy neviděl takovou nenávist k Americe jako v Mexiku.

Tehdy jsem si uvědomil, že vidět věci evropskýma očima zdaleka nestačí. Že se musíte umět dívat z různých úhlů. Přetiskl jsem kdysi pět mapek světa, viděného z New Yorku, z Afriky, z Latinské Ameriky atd. Na každé mapě ten svět vypadal naprosto jinak. A stejně tak to bylo se světem poválečným.

-tt-

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Různé mapy světa

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu