Pavel Uherek

Svoboda jako seberealizace

Na podzim evropskou politickou scénu zaměstnala dvě referenda ve Skotsku a Katalánsku, v nichž se tamní národy měly vyjádřit k setrvání v dosavadním státu. Obdobně sledujeme nacionalistické nálady, bohužel v krvavější podobě, na Ukrajině.

Růst obliby etnických stran a prosazování nacionalistických požadavků jsou trvalým trendem – nejen ve zmíněných zemích, ale třeba i v Itálii nebo Belgii můžeme průběžně pozorovat výrazné snahy a časté debaty o potenciálním odtržení některých územních částí od dosavadních státních celků. Mají přitom záměry na vytvoření samostatných státních celků, daleko více založených na místní etnické nebo jinak definované identitě, společný základ? Zřejmě ano, protože v rétorice svých příznivců mají pokusy o osamostatnění logicky vést k větší svobodě a možnosti rozhodovat o vlastních záležitostech.

Co se však onou svobodou vlastně míní? V dřívějším pojímání se jí rozuměla především svoboda jednotlivce od zásahů státní moci. V daném duchu hovořily první soubory a katalogy garantující lidská práva zajišťující např. svobodu projevu, svobodu náboženského vyznání či záruky proti svévolnému zatčení a uvěznění. Uvedená práva měla deklarovat, aby jednotlivce stát takříkajíc nechal na pokoji v tom, jaké názory má říkat, kde a pro koho má pracovat či do jakého kostela má chodit. Byla nazývána právy první generace a v době, kdy se zakotvovala do ústav a právních řádů jednotlivých států, zdaleka nebyla chápána jako samozřejmost.

Dnes je tomu jinak – právo svobodně se vyjadřovat či právo vybrat si svůj způsob obživy chápeme jako zcela přirozené a nijak a nikým nezpochybňované věci. A tak máme daleko větší možnost a luxus myslet a realizovat práva, která dříve byla zcela nedostupná či prakticky nerealizovatelná. Zejména v důsledku technologického pokroku se tedy hodnoty lidí a tím i soubor jejich práv mění. V době devatenáctého i první poloviny dvacátého století pro většinu obyvatel hrály prim tzv. potřeby materiální, tj. snaha zajistit si obživu, bydlení, výchovu dětí. S postupným technologickým pokrokem stejně jako pokrokem v oblasti komunikací, zejména rozvojem televize, později internetu a s ním spojených sociálních sítí, a konečně i etablováním sociálního státu se však materiální hodnoty stávají také samozřejmostí stejně jako ta nejpodstatnější lidská práva. Politologové nebo sociologové (mezi prvními například Ronald Inglehart) v této souvislosti hovoří o hodnotové revoluci spojené s posunem od zmíněných hodnot materiálních k hodnotám postmateriálním. Mezi ně nepatří již snaha o získání dobrého pracovního místa, vybudování rodiny nebo výchovu co největšího počtu potomků, kteří převezmou to, co jsem vybudoval, a ve stáří se o mě postarají. Postmaterialismus si už spíše všímá otázek ochrany životního prostředí, rozvíjení práv národnostních či sexuálních menšin, rovného postavení žen a obecně práv každého jednotlivce co nejsvobodněji rozvíjet svoji privátní sféru, tj. jak osobní, tak i profesní život.

Proto se mění i pojímání svobody. Už ji nebereme jako svobodu od zásahů státu, ale jako možnost realizovat vlastní přání a tužby, mnohdy velmi individuální a týkající se i zcela intimních sfér života. Problém uvedeného pojímání svobody však spočívá v tom, že na rozdíl od tradiční definice svobody jako sféry, kam stát nesmí, svoboda jako seberealizace již nevyznává tak plně zásadu, dle níž má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Prostřednictvím svobody jako seberealizace totiž často chceme prosazovat vlastní přání bez ohledu na zájmy ostatních. Rozhodná a téměř absolutní má být pouze naše vlastní vůle. Extrémním projevem daného typu svobody je terorismus – i terorista přece tvrdí, že jedná v zájmu své vlastní svobody, popř. svobody svých soukmenovců, a to vše prosazuje bez toho, že by se zabýval právy jiných lidí, resp. těmito právy zcela a otevřeně pohrdá.

Svoboda jako seberealizace tak navazuje na kulturní, ekonomický a politický vývoj od konce osmnáctého století – podobně jako se s průmyslovou revolucí probouzely k životu jednotlivé národy, a to na úkor dynastických říší spojených výhradně poutem zákona, pokračuje fragmentace v současné době uplatňováním práv etnik, které jsou jednotlivcům ještě blíže než národy vznikající o sto let dříve. Je tedy přirozené, že v atmosféře, v níž jednotlivec chce, aby se realita co nejvíce přizpůsobila jeho potřebám, se tradiční národní rámec může jevit jako příliš široký. A pokud se v devatenáctém století říkalo, že jedinec může svobody dosáhnout jen v rámci národního celku (tj. nikoliv oněch dynastických říší), dnešní ještě svobodnější člověk, zajímající se téměř výhradně o to, jak naplnit svůj vlastní osud podle svých nejniternějších a nejosobnějších tužeb, může jako příliš těsný cítit i dosavadní národní frak.

Proto chce, aby se mu celek ještě více přizpůsobil, tedy aby již nežil v příliš široké Británii, která nemá dostatek pochopení pro jeho individuální skotské potřeby, aby nežil ve Španělsku, které nezohledňuje jemu vlastní katalánský jazyk či katalánské ambice. Podobně mohou argumentovat i někteří muslimové, kteří násilím prosazují vlastní představy o náboženství. A práva či zájmy druhých, jak jsme mohli vidět i na tragických událostech ve Francii na začátku tohoto roku, přitom ani jedna ze skupin nectí. Avšak předtím, než začneme přijímat paušální opatření proti jakýmkoliv cizorodým prvkům, je možná vhodné se alespoň krátce zamyslet i nad tím, kde mají současné skupinové konflikty kořeny a zda za oněmi konflikty mnohdy nestojí také naše touha po téměř ničím neomezené svobodě.

Pavel Uherek

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

Svoboda jako seberealizace

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu