Tomáš Tichák

Klid nad krajinou

Za oknem chvíli ostré jarní slunce, najednou tma a vánice, pak vichr a liják bičující do oken. A znovu dokola. Aprílové počasí, jistě, ale co je moc, to je moc. V poslední době se mi zdá, že přibývá přehnanosti. Vrazíte do někoho omylem, omluvíte se, ale on hned spustí bandurskou. To je normální, ale stává se to jaksi v komunikaci zvykem. Ale třeba je to nějaká hluboká přírodní zákonitost, že klid, který se nad krajinou zdánlivě rozprostírá, odmyslíme--li si počasí, je třeba vyvažovat rozčilením.

Letos už se přehnanost projevila třeba v reakcích na lednové teroristické útoky v Paříži. Spousta Čechů najednou měla divnou potřebu veřejně dštít síru – nikoli ovšem na vrahy, ale na rouhače a posměváčky. Karatelské proslovy pak vesměs končily podotknutím, že si postižení za své neštěstí vlastně „tak trochu“ mohou sami. Míra svobody slova je určitě téma, o kterém je třeba hovořit, ale takovým způsobem a v takové chvíli?

Jinou, ne tak smrtelně vážnou přemrštěností se nesly ohlasy na průjezd amerických vojenských kolon přes české území. Radikální mluvčí příznivců i odpůrců se předháněli v pitoresknosti, občany však většinou nechali klidnými – ti se buď šli s dětmi na armádu v naší zemi neobvyklou podívat a vojákům zamávat, anebo, jako já, prostě zůstali doma kvůli extrémnímu počasí a běžným starostem.

Přehnanost zasévají do našeho veřejného prostoru média, hlavně ta internetová se svými blogy a žlučovitými diskusemi, ale také veřejní činitelé, v prvé řadě ten nejvyšší. Není důvod prezidentovi vyčítat, že nepřijal dívky vysvobozené po dvou letech z rukou únosců v Pákistánu, proč to ale nemohl přejít mlčením a musel je právě v tu chvíli před celým národem pokárat za neodpovědnost? Podobnými přehnanostmi byly jeho výroky o Pussy Riot (i po odečtení vulgarit) a řada dalších přešlapů, jež upadají v zapomenutí přešlapujíce jeden druhý. Tato „slova do pranice“ pak předurčují úroveň následujících diskusí, třeba té týkající se cesty Miloše Zemana do Moskvy. Zjevně pouze jeho ješitnost a vztahovačnost způsobila zveličení prohřešku amerického velvyslance, který v odpovědi na opakovaný dotaz novináře připustil, že z prezidentovy osamocené účasti na vojenské přehlídce není nadšen. A teď už si na umělé roztržce přihřívá polévku kdekdo. Čtěme, smějme se, bojme se. Existuje nějaký tábor, který netvrdí, že prezident je velkoruský agent nebo oběť mediální štvanice?

Ale dost, uvědomuji si, že propadám trudomyslnosti. A ta je taky přehnaná, je kolem nás přece i dost úkazů nadějných, třeba ten klid nad krajinou, odmyslíme-li si počasí. Asi jsem se i já onou přehnaností mírně nakazil.

Jsem si ovšem vědom, že existuje i opak přehnanosti, rovněž neblahý, totiž nedostatečnost slov a činů. To je v praktickém životě moje slabina, třeba když na mne někdo spustí onu bandurskou, když do něj omylem vrazím, a já se nezmohu na náležitou odpověď. Jen mně to pokazí na celý den náladu. Občansky, myslím si, jsem naopak nakloněn spíš akci než vyčkávání, připojuji se k názorům i peticím, s nimiž v jádru souhlasím, ač mám k jednotlivostem výhrady. Samozřejmě se tím vystavuji víc riziku, že se zařadím do tábora přehánějících, než že si jednou budu vyčítat lhostejnost.

Z určitého úhlu pohledu je život vlastně bojem mezi přepjatostí a opatrnictvím. Je dost možné, že nedostatečná citlivost odhadu jak si v dané situaci počínat je oním tak populárním detailem ukrývajícím ďábla. Mám se ohradit proti obvinění, že jsem pokapal podlahu? Nebo se omluvit? Předběžná opatrnost, nebo preventivní letecký úder? Všichni na světě vlastně pořád řeší nějaké podobné dilema. Jak se správně rozhodnout, to je to, oč tu běží.

Ale zatímco se trápím s vyústěním své úvahy, počasí se konečně umírnilo. Rozrušení střídá jarní únava. Prý ji způsobuje přibývání světla. Ale končím. Proč by ze všeho mělo plynout poučení?

Tomáš Tichák

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Klid nad krajinou

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu