Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Umberto Eco prezentuje ve své Teorii sémiotiky více možných přístupů k vymezení znakového pojmu. Poměrně provokativní je jeho definice znaku jako čehokoli, co může být užito ke lhaní. Eco přitom vyzdvihuje zástupnou funkci znaku (jako něčeho, co zastupuje něco jiného, dalšího – ono „další“ ovšem nemusí existovat) a konstatuje, že pokud nemůžeme znak užít ke lhaní, nelze jej užít ani k pravdivé výpovědi. Působí to přitažlivě, ale hůř se to aplikuje na konkrétní případy. Třeba na obrazy.
Jak už to tak bývá, najdeme i v obrazové teorii celou škálu názorů: od přitakání Ecovu postulátu přes rozdílný pohled na různé obrazové žánry a výpovědní kontexty až po tvrzení, že obrazům pravdivostní hodnotu přiřadit nelze, protože nemají propoziční strukturu ani jasně konturované významy. Mimochodem některé příspěvky z posledně jmenovaného proudu neodporují Ecově definici znaku, protože jdou ruku v ruce s konstatováním, že obrazy vlastně nejsou znaky. Nutno ovšem dodat, že Eco obrazy za znaky považoval.
Zkusme si alespoň ve zjednodušené formě přiblížit onu „umírněnou“ linii, kterou reprezentuje např. sémiotik Winfried Nöth ve své studii Can pictures lie? (1990). Otázka tedy zní, které obrazové typy a za jakých okolností mohou být užity ke lhaní, tj. k záměrné produkci nepravdivých výpovědí.
Jako argument proti Ecově tezi uvádí Nöth příklad surrealistických maleb. Dalího lze stěží považovat za lháře, na druhou stranu budeme sotva vnímat jeho díla jako pravdivé výpovědi o světě (nanejvýš je můžeme považovat za autentická zobrazení jeho vizí). To nás vede k otázce umělecké fikce, tolik diskutované u verbálních textů. Zásluhou několika filozofů, literárních a komunikačních teoretiků se dnes nenosí považovat literární, filmovou (atd.) fikci za lhaní. Spíše se jedná o sérii konstatování ve specifickém „jakoby“ modu, který je přiznaný, a není tudíž klamný. I obrazy můžeme dělit na fikční a nefikční, byť toto rozdělení není vždy snadné.
A které typy obrazů mají naopak potenciál přinášet pravdivé/nepravdivé výpovědi o světě? Předně se nabízejí fotografie, a to hned z několika důvodů. K pochopení jejich specifického charakteru nám pomůže rozdělení znaků na ikóny, indexy a symboly sémiotika Ch. S. Peirce. Jedná se o různé mody vztahu mezi znakem a označovaným předmětem: u symbolů funguje vztah přiřazení díky dohodě mezi uživateli – konvenci, u ikónů na bázi společně sdílených vlastností, u indexů na bázi časoprostorové soumeznosti (znak je nějakým způsobem s označeným předmětem propojen, popř. je jím determinován). Peirce sám tvrdí, že fotografie jsou nejen ikonické, ale též indexální: mezi snímkem a objektem existuje časová a prostorová souvislost, jde o „otisk“ skutečnosti, což fotografii propůjčuje větší průkaznost než jiným obrazovým formám.
Vědomé manipulace se snímky (fotomontáž či vícenásobná expozice), kdy určitou skutečnost přidáme, vymažeme nebo deformujeme, lze pak považovat za výpovědi lživé. Právě fotomontáže sloužily Ecovi k podpoře teze, že fotografie mohou lhát. Nedořešené zůstává, jestli je klamání ve hře i u jiných obrazových typů než u fotografií. Pro srovnání se podívejme na dva obrazové typy, které mohou být užity k podobným účelům: kreslené karikatury a humorné fotomontáže.
Mimochodem i fotomontáže mohou mít charakter přiznané fikce – příkladem jsou některé obálky časopisů, které ve svém hyperbolickém charakteru techniku fotomontáže prozrazují (a často obsahují v tiráži noticku, že se o fotomontáž jedná). Ale dokonce takové fotomontáže mohou být v něčem klamné, právě pro onen indexální charakter.
Před pěti lety mě překvapil a zmátl portrét odboráře Jaromíra Duška na přebalu Reflexu (11/2010): červená paruka i rty, čertovské rohy, modré oční stíny. V podstatě šlo o podsunutí sebeinscenace, o dodatečnou montáž určitých sebeprezentačních znaků. Docela humorná narážka na Duškovy homofóbní výroky.
Nebylo mi ale jasné, zda byla obálka vytvořena za vědomí dotyčného nebo bez (neboť jeho souhlas s fotomontáží by měl podobný efekt, jako kdyby se nechal rovnou v paruce nafotit). U takového typu přiznané fotomontáže je sice odpověď nasnadě, v tomto případě mě ale znejistěla skutečnost, že uvnitř čísla se nacházel dlouhý rozhovor s Duškem. Díky koexistenci rozhovoru a obálky v jediném čísle se mohl člověk domnívat, že dotyčný s obálkou souhlasil (nebo aspoň tušil, že bude na obálce, popř. podkladové foto dokonce nafotil v době konání rozhovoru). Další forma indexálnosti: Dušek byl v kontaktu s redakcí.
Pokouším se zjistit, jak to s tou fotomontáží bylo, marně. Jsou ale jen dvě možnosti: Pokud Dušek s fotomontáží souhlasil, bylo by to známkou jeho nadhledu a schopnosti sebeironie, čili plusové body jak pro něj, tak pro redakci. Pokud o ní nevěděl nebo mu byla naznačena jen částečná pravda, bylo by to dalším svědectvím stále se stupňující mediální tendence přiblížit kontroverzní osobnost čtenářům a zároveň si „zachovat tvář“ – tím, že osobnost zesměšníme. Je přece nedidaktické neukázat odstup od člověka, s jehož názory nesouhlasíme. Když už mu redaktor dá prostor se vyjádřit, protože po tom čtenáři prahnou, a nesníží se k tomu, aby mu kladl otázky posměšným tónem, tak aspoň dodatečně vybere nelichotivé foto – nebo ho upraví. „Karikování“ jako výchovný prostředek.
Ale přejděme ke klasickým, kresleným karikaturám. V posledních měsících se v souvislosti s kauzou „Charlie“ roztrhl pytel s hodnotícími atributy karikatur (trefné, provokativní, jedovaté atd.) – v některých diskusích hrály důležitou roli, neboť de facto determinovaly obraz zavražděných redaktorů jako hrdinů, obětí nebo hazardérů se životem. Argumentaci v této debatě poznamenaly i poukazy na možnosti a hranice žánru karikatury nebo satiry vůbec, v některých případech sloužily historizující sondy (tj. kam až mohla v historii satira zajít) k odůvodnění vhodnosti či nevhodnosti počínání řečených kreslířů.
Napadá mě, že pro podobné diskuse bychom potřebovali nějakou etablovanou teorii karikatury, i když si nemyslím, že by taková teorie nabídla jednoznačnou odpověď na to, co karikatura zobrazovat má či nemá. Škoda, že Umberto Eco ani ve svých statích o humoru ani ve svých příspěvcích k obrazům ke karikatuře nezabrousil: zajímala by mě jeho aplikace vlastní „znakové definice na bázi lhaní“. Myslím si totiž, že karikatury nelžou.
V této souvislosti se nabízí otázka, jestli by v integrativní teorii karikatury bylo místo i pro fotomontáže. Proti takovému zařazení stojí ale právě indexálnost fotografií a s ní související přílišná blízkost k subjektu i nejasná signalizace fikčního charakteru. To s sebou nese skutečnou možnost klamání (a případné negativní důsledky pro autory: větší nebezpečí, že se subjekt bude soudit a uspěje).
Kreslená karikatura si zachovává větší odstup, je to zřetelně signalizovaný fikční útvar, který si něco z reality vypůjčuje, transformuje to a deformuje, za účelem pobavení i nového náhledu na věc – v lepším případě, některé karikatury naopak na stereotypech stavějí a tím dál živí stereotypní pohled na věci. Ale nelžou: díky fikčnímu zakotvení stojí karikatura mimo kategorii pravdivosti a může být nanejvýš zavádějící.
Lze z toho něco vyvodit pro diskusi o karikaturách „Charlie Hebdo“?
Fikce unese víc než nefikční tvrzení. To je přirozené. I humor unese dost – ostatně žertovný tón nemá do fikce daleko, navíc velká část humorných forem fikční je, počínaje vtipy. V naší společnosti jsme si stanovili, že kombinace fikce, humoru a určitého typu obrazů, případně s verbálním doprovodem, unese (sem tam) úplně všechno. Ostrůvky naprosté svobody – v porovnání s dobami cenzury velký výdobytek. Tyto ostrůvky jsme připraveni (v některých případech) chránit.
A aby to nebylo příliš jednostranné, stanovili jsme si i ostrůvky nesvobody, nesvobody značné, zvané politická korektnost. Vztahují se k jiným kontextům, především na verbální projev, a nikoli na výpovědi fikční. (S humorem si v tomto případě nevíme rady, i když nedávné hradní epizody nás poučily, že skrývání nenávistných útoků za bonmoty nemusí být zrovna elegantní). Sem tam jsme připraveni vyvodit z porušení politické korektnosti důsledky.
Dále tu máme tematicky motivovanou hierarchii přijatelnosti (není rasismus jako rasismus). A všechno dohromady určuje, co, kdy a z čích úst (pera/štětce) je společensky akceptovatelné, zavrženíhodné, nebo chvályhodné.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
