Michala Benešová

Apokalypsy Tadeusze Konwického

Dne 7. ledna zemřel ve svém bytě nedaleko varšavského Nového světa Tadeusz Konwicki (1926–2015), spisovatel, scénárista a filmový režisér, jehož životní i profesní osudy na pozadí poválečného Polska jsou současně originální kronikou uplynulých polských osmdesáti let.

„A přichází konec světa. Přichází, přibližuje se, nebo spíš se plíží můj vlastní konec světa. Konec mého osobního světa. Ale dřív, než se můj vesmír rozpadne v trosky, než se rozsype na atomy, než vybuchne do vzduchoprázdna, čeká na mě ještě poslední kilometr mé Golgoty, poslední kolo v tom maratónu, posledních pár příček dolů nebo nahoru po žebříčku nesmyslu.“

Životní Golgota mnoha hrdinů knih Tadeusze Konwického je dána tímtéž, čím byl poznamenán osud samotného spisovatele: nemožností uniknout „zpolitičtění“ člověka druhé poloviny 20. století. Nelze zůstat mlčícím svědkem – ať už tváří v tvář komunistickému režimu, anebo tragikomedii rané transformace (jak dokládá Konwicki ve svých posledních textech, v českých překladech neznámých). Hrdina výše citovaného románu Malá apokalypsa (1979, česky 1981, 1992), jenž se vydává na poslední kilometr své Golgoty v reáliích socialistické Varšavy a v atmosféře totálního společenského, ale i osobního marasmu, stane před výzvou: z rozhodnutí svých kolegů z opozičních kruhů se má upálit před varšavským Palácem kultury na protest proti chystanému přistoupení Polska ke Svazu sovětských socialistických republik. Morální povinnost protestu společnosti proti sovětskému zotročení má symbolickým gestem naplnit nepříliš úspěšný spisovatel, člověk, jehož existence je stejně abstraktní a zubožená jako existence zbytku společnosti. „Je průměrnost nevinná a bez hříchů?“ ptá se Konwického hrdina sám sebe. Malá apokalypsa je světem rozbředlých hodnot, ale i pravdivým obrazem pochybujících. Je groteskním poukazem na zapomínání i falešnost uměle pěstované vzpomínky (jistě přeci někdy bylo lépe...), ale také existenciálním dramatem člověka, jenž se odnaučil rozhodovat sám o sobě. (Může být obraz nejen Polska 70. let autentičtější než ten nahlížený právě prizmatem takového jedince?)

V literárním díle Tadeusze Konwického, rodáka z litevského venkova, lze zřetelně vypozorovat několik linií. V první z nich se autor vrací ve vzpomínkách na rodnou Litvu i k vlastnímu dětství na pozadí složitých 30. let i blížící se války (romány Díra v nebi, 1959, či Černá kronika lásky, 1974, česky 1978). Po letech se Konwicki k těmto vzpomínkám vrátil v románu Bohyň (1987, česky 2004), v němž literárně přibarvil biografii své vlastní babičky a jejího milostného románku s mladým Židem na pozadí polské reality po porážce tzv. lednového povstání v roce 1864. Čas i okolnosti zcela jiné, ale atmosféra tíživě zmrtvělá podobně jako v Malé apokalypse. Cyklus Konwického groteskně-existenciálních románů otevřel Němý snář (1963, česky 1965) a navázalo Nanebevzetí (1967).

Již zmíněná nemožnost zůstat mlčky stát tváří v tvář dobovému dění pak našla svůj výraz v několika románech, jež – v poměrně různorodé stylizaci a různorodé poetice – reflektují zkušenost člověka zabředlého v osidlech šedivé, zmrtvělé, morálně rozkolísané a politicky zdiskreditované reality. Vévodí jim právě Malá apokalypsa, na niž navazuje Polský komplex (1977), první román polského samizdatu, jehož hrdinové ve frontě před zlatnictvím čekají na dodávku sovětských zlatých prstýnků (dostanou nakonec samovary) a zamýšlejí se přitom (chtěně i nechtěně) nad polskými osudy uplynulého století i národními mýty.

Konwického hrdinové ani jeho čtenáři si nikdy nemohou být zcela jisti, zda se ještě pohybují na okrajích skutečnosti, nebo už ve snu. I proto má řada jeho textů zřetelně obecnější, univerzální rozměr. Konwického zajímala dilemata lidské existence, tíže zásadních životních rozhodnutí, okamžiky zasvěcení i ztráty pevné půdy pod nohama. Jeho Nanebevzetí je surreálným obrazem geografických i společenských periferií Varšavy pohledem nebožtíka uvízlého v jakémsi „ne-čase“, jehož prizma člověka nežijícího otevírá těm živým možnost nahlédnout umělost, odcizenost a ztracenost jejich vlastní existence. Nejen Němý snář je pak příkladem specifické autorovy oneirické hry s mantinely reality a možnostmi fikce.

Zapomenout nesmíme ani na ty Konwického texty, jež se pohybují na hranici memoárů a esejistiky a jež zajímavě doplňují to, co v jiných knihách – například právě v Malé apokalypse – vyjádřil autor šifrou (Kalendář a přesýpací hodiny, 1976; Nový svět a okolí, 1986). Konwického literární začátky byly přitom rovněž silně poznamenány politikou. Ve svých třiadvaceti letech se dobrovolně vydal pracovat jako dělník na stavbu Nové Huty, prototypového socialistického města vybudovaného v letech 1949–1951 na zelené louce, a z této zkušenosti vytěžil reportážně-budovatelský román Na stavbě (1950, česky 1951), v němž hlavní hrdina, mladý přesvědčený komunista Paweł Czajkowski ideologicky stmelí kolektiv pracujících a úspěšnou prací zahájí první šestiletku, u jejíž příležitosti ostatně román vyšel. V té době byl již Konwicki autorem debutového románu Třasoviska – ten však mohl vyjít až v době tání roku 1956. Konwicki v něm hořce groteskně a zároveň nezvykle ostře reflektoval vlastní zkušenost partyzána bojujícího v řadách Zemské armády (AK) i degeneraci partyzánského života. S nadsázkou jej později nazýval svým provokativním protestsongem.

Svoji akceptaci „nové komunistické víry“ na přelomu 40. a 50. let sám vysvětloval zklamáním z poválečného vývoje a racionalitou, již komunismus po chaotických letech války nabízel. „Marxismus mi nabídl jistou racionalitu. (...) Věděl jsem o deviacích komunismu, ale vnímal jsem ho na pozadí zkušeností druhé světové války i zkušeností fašismu. To je něco, co můj postoj do jisté míry vysvětluje,“ vyprávěl Konwicki v polovině 80. let v knižním rozhovoru Půl století očistce Stanisławu Nowickému alias Stanisławu Bereśovi. Možná se za tímto postojem skrývala i autorova často zdůrazňovaná chuť činit každou věc poctivě „až na dřeň“.

Po hořké zkušenosti socrealistické a komunistické angažovanosti už se Tadeusz Konwicki nikdy nestal členem žádného hnutí či organizace, ač byl v 70. a 80. let jednou z nejvýraznějších tváří polského samizdatu a řadu jeho textů četli věrní čtenáři jednoznačně (a nikoli bezdůvodně) jako groteskně kritický obraz doby. Z komunistické strany samotné byl vyloučen v roce 1966 poté, co vystoupil na podporu filozofa Leszka Kołakowského, vyloučeného ze strany kvůli kritice režimu a připomínce desetiletého výročí tzv. polského tání. Jako by se v Konwickém po celou dobu svářily dvě ambice – přirozená nechuť být viděn a snaha nezůstat nakonec pouze oním mlčícím svědkem. Dobře o tom vypovídají okolnosti vzniku románu Malá apokalypsa. Konwického k jeho sepsání navedl Jacek Kuroń, který jej po vydání Polského komplexu označil za autora, jenž se bojí psát pravdu otevřeně. Reakce Tadeusze Konwického byla velmi charakteristická – napsal dílo, které se odehrává ve zvláštně rozmytém nečase, v centru Varšavy, prostoru připomínajícím labyrint neprodyšně uzavřený ve svých vnějších hranicích a tíživě i nesmyslně nekonečný ve svém nitru. Oprávněně je Malá apokalypsa považována za vrchol tvorby Tadeusze Konwického. Pod slupkou absurdní grotesky trochu ve stylu Bulgakova se skrývá trefná diagnóza socialistické společnosti, nikoli nutně pouze té polské. Hlavní hrdina v ní hledá smysl svého bytí v hledání smyslu (nedobrovolné?) oběti. Jeho hledání však vyznívá stejně zoufale, jako je zoufalá realita kolem, v níž bílý pruh na polské vlajce pomalu ustupuje tomu rudému a noviny vycházejí bez dat. Konwického kniha však byla stejně kritická k režimu i k opozici, i v tom tkvěla síla její výpovědi.

Tadeusz Konwicki však nebyl jen spisovatelem – jeho celoživotní láskou byl film. Natočil čtyři autorské snímky (mj. Dušičky z roku 1962, film o hledání lásky na pozadí traumatických válečných zážitků), jako režisér i scénárista se podepsal pod adaptací románu jiného litevského rodáka Czesława Miłosze Údolí Issy (1982) či pod filmovým zpracováním Mickiewiczových Dziadů (Láva, 1989). Jako scénárista pracoval například s Jerzym Kawalerowiczem na adaptaci historického románu Bolesława Pruse Faraon (1966) či románu Austeria Juliana Stryjkowského (1983), jež se vyznačuje nezvykle sugestivní atmosférou barvitého židovského městečka v Haliči ohroženého katastrofou první světové války.

Tadeusze Konwického jsem měla možnost potkat osobně jen jednou, když byl v roce 2004 hostem pražského Festivalu spisovatelů. Byl ve svých téměř osmdesáti letech neobyčejným gentlemanem, vděčným posluchačem a nezaměnitelně (sebe)ironickým glosátorem okolního dění. Vzpomínám si na jeho úsměvně přibarvené podivení se faktu, že mladí lidé v cizí zemi dosud čtou jeho knihy – i na sympatické zpomalování běhu času, jež svým vystupováním kolem sebe vyvolával. Budiž tato imprese tehdy začínající studentky polonistiky připomínkou originálního kouzla osobnosti, které k velkým spisovatelům neodmyslitelně patří.

Michala Benešová (1982) je polonistka a překladatelka, přednáší na Filozofické fakultě UK v Praze.

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Michala Benešová

Apokalypsy Tadeusze Konwického

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu