Dagmar Vaněčková

Jaroslav Seifert v mých vzpomínkách

Kdykoliv jsem směla vstoupit do jeho nevelké pracovny, ovládl mne sváteční pocit. Upřel na mne trochu zvědavě pohled svých výrazně modrých očí a můj počáteční ostych smísený s rozpaky rychle roztál. Rád přijímal pohledné ženy, možná mne před mnoha lety mohl mezi ně řadit. Vždycky seděl v křesle u vzorně uklizeného psacího stolu před oknem do zahrady. Takto mi ho připomíná velký snímek s věnováním tehdy známého fotoreportéra Oldřicha Rakovce. Větší část boční stěny zaujímala knihovna, za sklem snímek vnučky – nebo jeho malých dětí? Obrazy přátel Františka Tichého, Jana Zrzavého na protější stěně.

S dcerou slavného básníka Janou jsem navázala přátelství na Univerzitě 17. listopadu. Po otci zdědila nejen krásné modré oči, ale i pěkný vztah k lidem. Na studijním oddělení měla na starosti hispánce. Cítily jsme k sobě značné sympatie, postupně rozpoznávaly společné zájmy; názory na dobu, politiku a většinu našich spolupracovníků byly, možno říci, totožné. Často jsme spolu chodily na oběd do dietní jídelny v Celetné ulici.

Ve své velkorysosti mi umožnila nejedno setkání se svým otcem. Má první návštěva u Seifertů se konala v roce 1969 za dramatických okolností po upálení Jana Palacha a Jana Zajíce. Přivedla jsem s sebou bohoslovce Oldřicha Víta, zasvěceného do obou událostí. Držel s ostatními mladými lidmi hladovku na rampě Národního muzea. Tam poznal studenta Jana Zajíce z Vítkova, zoufale odhodlaného Palacha v jeho činu následovat. Nedal si nikým svůj úmysl vymluvit. Když k tomu došlo, Jaroslav Seifert v televizi krátce, avšak naléhavě vyzval mladé lidi, aby nevolili cestu smrti, ale zachovali si odvahu pro život.

Některá z dalších setkání s básníkem mám zapsaná ve svých poznámkách. 2. 2. 1976 jsem doprovázela Věňka Šilhána, ekonoma, který se proslavil zastupováním Alexandra Dubčeka v době jeho zajetí Sověty a řízením tzv. Vysočanského sjezdu. Hostitel byl především zvědavý na vyprávění Šilhána-znalce Ruska. Podle mého muže ovládal i mužickou ruštinu. Avšak i sám Seifert líčil své zkušenosti s Ruskem. Třebas jak v Praze potkával někdejšího předsedu Prozatímní vlády Kerenského. Udržoval styky se svými bývalými ministry. Jeden z nich, Lebeděv, vzal hůl, oblékl halenu a šel prý přes hranice do Ruska kontrolovat odboj proti Sovětům. Věněk Šilhán dokládal, jak Sověti po Srpnu všemi prostředky usilují, aby Československo bylo hospodářsky na SSSR závislé. Pod diktátem Moskvy musí měnit strukturu výroby ze zpracovatelského průmyslu a vyspělého strojírenství na těžký průmysl.

Věněk položil básníkovi otázku, zda by česká literatura mohla hrát v současnosti podobně významnou roli jako vícekrát v českých dějinách. Mistr Seifert mínil, že naši nejlepší spisovatelé se zachovali ze všech tvůrčích umělců nejlépe. Teprve za nimi někteří výtvarníci, hudebníci a nejhůře, až na vzácné výjimky, herci.

Při jiné příležitosti jsem Jaroslava Seiferta slyšela, jak v nadsázce trefně charakterizoval počínání svého letitého, provždy oblíbeného kamaráda Jana Wericha. Bylo krátce po shromáždění v Národním divadle, kde přítomní, mezi nimi i Werich, podepisovali Antichartu.

Jindy jsem k Seifertovým s Mistrovým souhlasem a zájmem pozvala nevidomého historika Klementa Lukeše, známého péčí o samizdatovou edici Petlici Ludvíka Vaculíka.

Básník si přál osobně poznat manželku dlouhou dobu vězněného Milana Hübla, rusistku Elišku Skřenkovou. Při své návštěvě 3. 5. vyprávěla o přísných podmínkách vězeňského režimu, jak vyrozuměla z narážek v cenzurovaných mužových dopisech a během svých řídkých návštěv pod dohledem dozorců. Jaroslav Seifert vzpomínal na návštěvu pověstného vězení Ljubjanka v Moskvě. Žertoval, jak se mu tam líbilo, prý by tam byl i rád zůstal. Vzpomněl také na spisovatele minulých dob Karla Horkého, který se bránil, když ho propouštěli z kriminálu, a říkal, že potřebuje dokončit rozepsanou knihu.

Seifertovy životní zkušenosti vyústily v názor, že v Čechách nikdy dobře nebylo a nebude. Vedení státu nic nevadí, protesty doma ani ostuda za hranicemi. Podotkl, že mu má v tom roce vyjít v malém nákladu nové vydání básně Vějíř Boženy Němcové. Napadlo mne zeptat se ho na dojmy ze samizdatové sbírky Karla Šiktance Český orloj. Odpověděl, že rukopis má už delší čas přečtený, ale nelíbí se mu. Namítla jsem, že v Šiktancových verších je hodně moudrosti, což Seifert připustil, ale nelíbilo se mu, jak to autor napsal. Diskutoval pak s Eliškou o četbě uměleckého díla, zda v něm pro sebe najde víc laik, nebo odborník. Podle Seiferta snad laik, protože odborník je neustále odváděn hledáním chlupů a profesionální kritičností.

Eliška vzpomněla, jak při tlumočení na sjezdu spisovatelů v roce 1956 zažila proslulou Seifertovu řeč. Křepce se hrnul k mikrofonu a bouřil ve prospěch vězněných literátů Václava Palivce, Jana Zahradníčka a dalších. Publikum v sále prý tehdy doslova strnulo.

V předchozím týdnu Seifertovi navštívili těžce chorého Vladimíra Holana. Setkání bylo smutné a Seifertovi se vrátili velmi rozrušeni. Stejně jsem ho viděl už naposledy, dodal podle své ženy Seifert. Jednou jsem od něj slyšela charakteristiku Holana jako černého anděla české poezie. V téže době natáčeli se Seifertem západoněmečtí dokumentaristé interview se čtyřmi „nezávadnými“ otázkami.

U Seifertových jsem poprvé slyšela Elišku mluvit o možnosti zahraničních stipendií pro nadané děti Hüblových Madlu a Dušana. Jejich otci byla nabízena možnost vědecké kariéry na Gramsciho institutu v Itálii, leč nevyužil ji. Potěšil ho pozdrav Jaroslava Seiferta, naznačený v korespondenci jeho ženy.

S paní Seifertovou a Janou jsem 26. 9. 1976 byla přítomna ve Viole pořadu k 75. narozeninám Jaroslava Seiferta. Oslavný program připravil duchovní otec této poetické vinárny, scénárista a režisér Vladimír Justl. Účinkovali umělci známých jmen.

V příjemné atmosféře se jednou ve vile U Ladronky konalo setkání s básníkem, překladatelem a vydavatelem samizdatové řady Kvart Janem Vladislavem, kterému byl přítomen i Jiří Brabec, zakázaný literární historik. Samozřejmě nechyběla Jana. Spolu se svou matkou připravovaly obvykle pohoštění. Tenkrát jsem jedinkrát nerada přijela a odjela sama naším vozem, protože můj muž měl službu v kotelně. O jeho humorné, více či méně košilaté historky, měl básník vždycky viditelný zájem, zatímco mne posílal za svou ženou do kuchyně.

V červnu 1980 jsme se naposled setkali s Jaroslavem Seifertem před naším odjezdem do exilu. Mistr byl už na odchody zvyklý. Nejhlouběji ho zasáhla náhlá, předčasná smrt jeho blízkého přítele profesora Jana Patočky. Zklamání bylo na něm očividné, když se dozvěděl o prvním chartistickém exulantovi, jímž byl Zdeněk Mlynář. Tázal se mne, zda je to pravda. Brzy následovali další, kromě jiných Jaroslav Hutka, Sváťa Karásek, Vlasta Třešňák. Ale většina chartistů vytrvala statečně, obdivuhodně ve vlasti.

K samizdatovému přepisu v obvyklých deseti kopiích se mi dostalo do rukou veledílo Morový sloup. Natolik mne nadchlo, že jsem je navíc bez kopií přepsala na čtvrtky bílého papíru. Vazbu jsem stvořit neuměla, ale pečlivě jsem čtvrtky vložila do plastikových desek. Při nejbližší příležitosti jsem požádala básníka o věnování. Tento Morový sloup uchovávám jako relikvii, spolu s knihou pamětí Všecky krásy světa a různými seifertovskými monografiemi. Původní vydání Maminky s ilustracemi Jiřího Trnky jsem před časem darovala fotografovi Tomáši Míčkovi, žijícímu v Rakousku.

Několikrát jsme s Mistrem Seifertem měli příležitost hovořit telefonicky z Vídně. Jana nám ho předávala a on s námi bez jakýchkoli zábran mluvil. Přávali jsme mu obvykle k narozeninám a pak samosebou k Nobelově ceně za literaturu.

V září 1982 jsem na jeho počest připravila večer v místnostech Slovanské besedy pro vídeňské krajany. Účinkovali snad všichni exiloví umělci známých jmen, kteří toho času působili v Rakousku: Pavel Landovský, Martin Štěpánek, Jaroslava Tvrzníková, Nika Brettschneiderová, Renáta Olárová, Jaromír Borek. Večer měl v přeplněném sále nadšený ohlas. Scénář dosud uchovávám a kopii jsem předala před lety Janě Seifertové.

Z Janiny iniciativy jsem v pozdních sedmdesátých letech šla s jakýmsi rukopisem k Ludvíku Vaculíkovi do jeho bytu v holešovickém činžáku. Obálku jsem pochopitelně neotevřela, a obsah tudíž nečetla. Nevím proč, snad abych si připadala módní, nasadila jsem si málokdy nošenou paruku. Nebo jsem hloupě chtěla zmást hlídače? Vyšplhala jsem do pátého patra, zazvonila. Asi o mém příchodu předem věděl, protože v pohodě otevřel a pozval mne do kuchyně. Počítám, že odposlech měl všude. Převzal rukopis, mnoho slov jsme si nevyměnili a rozloučili se. Předtím jsem Vaculíka viděla jen jednou, v roce 1968 na tiskové konferenci s Adolfem Hoffmeistrem u ministra školství Kadlece. Všechny Vaculíkovy knihy jsem četla s mimořádným zaujetím, nenadchl mne však podrobným vylíčením poměrů v Chartě. Měl zvláštní důvody pro obšírné rozhovory se svým vyšetřovatelem majorem Nogou? Ostatně zapamatované a zpřístupněné veřejnosti. Byla to samozřejmě pouze jeho věc. Že se přitom mohl takříkajíc „ukecnout“, je nabíledni. Nejen můj muž a já jsme při výsleších zásadně zachovávali mlčení, na otázky vyšetřovatelů jsme neodpovídali.

Soubor pro vlastní potřebu Ludvíkem Vaculíkem zhotovených intimních snímků se při domovní prohlídce u jeho přítelkyně Zdeny dostal do rukou tajné policie. Odtud pak byly zkopírované snímky odeslány některým osobnostem v Chartě, také na adresu Jaroslava Seiferta. Tehdy jen lapidárně odbyl nepromyšlené, neopatrné počínání autora choulostivých fotografií, k němuž nemuselo dojít. Přátelské vzájemné vazby však zůstaly nedotčené.

Když se Jaroslav Seifert v žižkovském bytě 23. září 1901 narodil, usedl na pelest postele motýl. A když se s ním nespočetné publikum loučilo navždy v břevnovské bazilice svaté Markéty i na volném prostranství před kostelem, vzlétl motýl vzhůru k stropní klenbě, psala nám do Vídně Otka Bednářová.

Stanout u hrobu Jaroslava Seiferta v Kralupech nad Vltavou jsem měla příležitost až mnohem později, po našem návratu do Prahy. Opětovně zásluhou Jany, která mi sjednala dopravu s hercem, recitátorem a dramaturgem Milanem Friedlem. Znali jsme ho jako inspirátora a od roku 1967 vedoucího Lyry Pragensis. Bylo mi vzácnou příležitostí účastnit se právě s Milanem Friedlem vzpomínkového shromáždění u hrobu Jaroslava Seiferta a opožděně uctít milovaného básníka, k němuž mne váží i vzácné osobní vzpomínky.

Pocta blízkého poznání našeho národního básníka zůstává setrvalou součástí mého dlouhého života. A není prosta víry shledání kdesi v nekonečnu ducha.

Dagmar Vaněčková (1933–2015) byla novinářka, spolupracovnice Listů

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Jaroslav Seifert v mých vzpomínkách

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu