Básníci a jejich místa (38)
Kdy jsem psal tyto elegie, bydlel jsem v Praze u skoro patnáct let. Věděl jsem a viděl jsem, e je to krásné město, ale netušil jsem, jak o tom, e je krásné, psát básně. Historické centrum Prahy (seznam UNESCO, jak víme) – kadý rok navštívené miliony turistů, nesčetněkrát zvěčněné na fotografiích – je zkrátka coby básnické téma obtíně dostupné. Raději jsem se tehdy obrátil k praské periferii, ke čtvrtím, jako je Jiní Město. Potom jsem ale podrobně pročetl básně ruského básníka Josifa Brodského (zvlášť Římské elegie) a něco se v mém psaní o Praze pohnulo. První báseň (I) pohlíí na město ze zeměpisné a historické dálky. Druhý sonet se odehrává v zahradách Valdštejnského paláce, podobně jako sonet VIII. Báseň XIV rýmuje jednu pasá z dopisu Jana Nerudy. A XX se rozhlíí po Vltavě a přemítá o přírodních a politických oblevách. Psaním těch básní jsem se jako básník v Praze usadil. Trvalo to dlouho.
-JQ-
I
Chumelí, planina bíle se zaleskla,
řeka se zpomalí, a ledy vodu polknou
a zamknou do krajiny. Zamkly i okno
u před pár týdny. Kadá drobná vada skla
deformuje terén venku, kde vládne chlad –
domy se zavlní, větve se náhle prohnou
a kreslí černým písmem. Zima trvá dlouho,
a cena obilí stín strachu přesáhla.
V dálce jen malá temná skvrna, která tiše
roste, ne náhle z čáry obzoru se vyrojí
na sedmdesát tisíc muů ve zbroji,
pochodujících na město, je zapomnělo,
co je to poslušnost, a zahrávat si chtělo
se zákony boha a Svaté římské říše.
II
Jsou jako roztavená skála, vtaeni
do velkých manévrů, svázaní dohromady,
tisíckrát v přesunu, dokud se neusadí
kontury, které promítnou se v kameni –
pomníku vítězství, jen osamocený,
s dalšími alegoriemi stojí tady.
Postupně všechny vystupují ze zahrady
a zase mizí, neměnné, byť plné změny,
tak jako vločky sněhu, které snášejí se
z prostoru nebes, šedivé měkké hmoty,
z úmluvy, reparací a ze samoty,
(na obou stranách vypálené vesnice,
a těla pohozená tváří v hlíně),
světlo na dosud nataené končetině.
VIII
S kuráí opilosti vráejí do pokoje,
aby zavradili mue, který znenadání
vstoupil na bojiště Evropy, přichystaný
vyuít svých sil i prostředků k tomu, co jej
lákalo – ovládnout běh válečného stroje
od Visly po Rýn. Ctitel hrdinství a zbraní,
milovník okamiku, kdy vojáci plní,
cokoli Valdštejnova vůle přikazuje.
Palác a zahrady jsou chladné, poklidné,
kdy padá po hlavě ven z labyrintu.
Kamení nymfy. Vane vůně amarantu
a sen, e boská síla doposud je dme,
nádherná zuřivost, která je pozvedla,
předtím ne na chvíli je tady na zem dal.
XIV
Kdykoli odněkud zdaleka vracím se
a vím, e pomalu k hranicím Prahy
cesta mě vede, není to od únavy,
e mívám vdy svíravý pocit u srdce.
Jako bych cítil, e se tohle město chce
vzepřít a jako hrůzné chiméry se zbavit
všeho, co v ivotě je příjemné. A záhy
svoboda, duch i umění dlí v odmlce.
Vstupuji do moře – černého, hořkého,
je tudy teče kolem středověkých ruin
a rozemílá jim základy. Nakročuji
do kruhů těch, kdo rozmnoují moje jho –
le v kadém slově, scénář pro klauny.
A kadý pohled urálivý, prolhaný.
XX
Starý led odolává, potom povolí.
Řeka jej otáčí a po krajině ene,
snad tisícovkou dalších říček odemčené,
a vody zvedají se v celém okolí.
Ty domy tohle představují. Před roky
do revolučních dějů byly zataené,
kdy junta stáhla rudé vlajky z téhle země.
A další změna pronikala do hloubky,
kde sesula se půda podezření tiše
i pod těmi, je mezitím u spolkla zem.
Tímhletím bludištěm chodím do práce,
vyjde slunce, milion duchů otočí se
a mohou dýchat, pokud stačím vědomě
říct: Byl jsem v Praze. Světlo zaplavilo mě.
Přeloil Tomáš Fürstenzeller
Justin Quinn (nar. 1968 v Dublinu) je irský básník, překladatel a literární kritik. Studoval na dublinské Trinity College, od roku 1994 ije v Praze. Působí jako docent v Ústavu anglofonních literatur a kultur Filozofické fakulty UK a na Katedře anglistiky Pedagogické fakulty Západočeské univerzity. Je autorem pěti básnických sbírek: Pták O'o'a'a (The O,o,a,a Bird, 1995), Soukromí (Privacy, 1999), Trup (Fuselage, 2002), Vlny & stromy (Waves & Trees, 2006; vychází v nakladatelství Opus v překladu Tomáše Fürstenzellera) a Měsíce (The Months, 2009), ukázky a překlady z jeho poezie vycházejí v revui Souvislosti a dále se objevují v Yale Review, TLS, Poetry Review, Irish Times, The New Yorker, Poetry Ireland Review, Signals a Irish Review. Překládá českou poezii do angličtiny (Reynek, Blatný, Krchovský, Borkovec aj.)
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.