Irena Vězdová

Máje ve Slatinkách

Jak se zrodil projekt Vesnice objektivem [28], jehož součástí je vás cyklus?

Každý z nás už něco na vesnici fotografoval, pražští kolegové jezdili na Liberecko, do středních Čech, do Sudet. Mě to táhlo na Hanou, protože odtud je moje maminka. Tak jsme si jako umělecká skupina řekli, že jakmile nashromáždíme dost fotografií, mohli bychom uspořádat výstavu. Oslovili jsme Jindřicha Štreita – vesnice je jeho celoživotní téma – a on souhlasil, že nám výstavu zorganizuje.

A proč právě Slatinky a májový cyklus?

Chodila jsem s aparátem i po jiných místech na Hané, ale do Slatinek se přestěhovali přátelé z Brna a já jsem je tam začala navštěvovat. Fotografovat tam se ukázalo jako šťastný nápad. Je to totiž vesnice, která žije. Jinde to bývá tak, že lidé večer přijedou unavení domů, zavřou za sebou vrata a už je nikdo neuvidí. Pokud se něco děje, organizují to přistěhovalci z měst, kteří mají malé děti, a tak pro ně pořádají různé programy. Starousedlíky obvykle rozdělují nějaké staré války. Ve Slatinkách spolu ale lidé opravdu komunikují.

Fotografovala jsem tam víc, ale „máje“ byly nejucelenější a nejlépe se na výstavu hodily.

Čeho si nejvíc ceníte z předchozích prací?

Do povědomí jsem se asi dostala díky sportovním fotografiím. Mám ráda lidi, chci lidi fotografovat a při sportu je asi nejsnazší k lidem se přiblížit tak, aby se věnovali své činnosti a přítomnost fotografa je nerozptylovala. To byla dobrá škola.

Fotografovala jste pro noviny?

Sama pro sebe. Učila jsem se létat na rogallu, začínala jsem s paraglidingem. A při tom jsem fotografovala. Takže se nějak stalo, že jsem odjela dokumentovat slet z Kilimandžára.

Takže jste z něj slétla?

To je dlouhý příběh. Zkonstruovali jsme rogallo, které se dalo vynést, šli jsme s ním čtyři dny do kopce, ale vzlétnout nám nakonec nepovolili. Občas se o to totiž snaží paraglidisté, ale protože padák nemá takovou klouzavost jako rogallo, stává se, že skončí vinou vdušných proudů někde na úpatí v tropickém pralese a musí se po nich pátrat.

Fotografie z Afriky jste někde vystavovala?

Zatím ne, přátelé mi říkali, ať o tom aspoň napíšu, ale to já neumím. Měla jsem přednášku s fotoprezentací v domově důchodců.

Jak to bylo s vaším fotografováním v Izraeli?

Byla jsem tam před rokem, cesta byla zorganizovaná, domluvená. Izraelci jsou však hrozně opatrní. A přestože za mnou stála brněnská Židovská obec a měla jsem už předtím výstavu Svatá země v podobenstvích a protikladech, nelíbilo se jim, že jsem chtěla fotografovat na arabských územích. Takže mě deportovali a deset let se do Izraele bohužel nepodívám.

-tt-

Irena Vězdová

Irena Vězdová (1975) ) se narodila v Hradci Králové, absolvovala průmyslovku v Dobrušce, nyní žije v Brně. Pracuje jako elektroprojektantka. Je členkou fotografické Skupiny [28], která vznikla v roce 2009 v tvůrčí dílně u světoznámého fotografa Antonína Kratochvíla a z níž jsme v Listech již představili Michaelu Hrubou a Jiřího Havrdu (č. 1 a 6/2014). Výstava Vesnice objektivem [28] by měla být po Hlučíně a Olomouci v budoucnu k vidění například v Praze a Berouně. Více na www.28mm.cz.

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Irena Vězdová

Máje ve Slatinkách

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu