Jan Novotný

Tříšť dojmů z Balkánu

Hranice Maďarska se Srbskem připomene, na co už jsme během tří desetiletí zapomněli – vyletět z rodného hnízda nebývala legrace. Před půlnocí nás budí maďarská pasová a celní kontrola (obě najednou se zřejmě odbýt nedají) a po půlnoci, sotva jsme zamhouřili oči, zase kontroly srbské. K ránu se kolegyně vrací z vycházky trochu pobledlá – když chtěla přejít do zadního vagónu, kde měli lepší umývárnu, otevřela spojovací dveře do prázdného prostoru – vagón někde cestou odpojili a nezamkli. Inu Balkán, říkáme si a tento dojem v nás posílí ranní zastavení v restauraci, kde je velmi hustě zakouřeno.

To je ale poslední „balkánský“ zážitek, pak už poznáváme Bělehrad jako moderní, čilé a k hostům vlídné město – s odstupem nejvíce vzpomínám na výbornou kávu. Krásu mu dodávají zejména řeky, jedna z nich vskutku obří. Naproti vtoku Sávy se v Dunaji rozkládá zalesněný ostrov, který nenese žádnou stopu lidské činnosti – možná, rád bych věřil, chvályhodná starost o přírodu, ale snad jen nezbytnost počítat s povodněmi.

Město připomíná Varšavu zálibou v připomínání hrdinů pomníky. Svého druhu pomníkem je i muzeum velkého rodáka Nikoly Tesly, který měl kromě zdokonalování elektrotechniky zálibu ve sbírání obrazů. Rychle upoutá dvojjazyčnost v písmu – někde užívají cyrilice, jinde latinky, je to tak půl na půl. Pravopis je v nevídané míře fonetický – země je Srbija, ale srbská koruna se píše srpska kruna. (Jak se později dovídám, byl to Vuk Karadžić v 19. století, který doporučil svým krajanům: Piš, jak slyšíš, a čti, jak vidíš.)

Taxikáře, který nám má za dvě hodiny ukázat to hlavní z Bělehradu, necháme, aby sám volil, co bychom měli vidět. Snad nám ta volba něco řekne i o něm samém a o jeho prostředí? Začínáme chrámem svatého Sávy, což je prý největší pravoslavný chrám na světě. Začali ho stavět již po první světové válce, ale za vlády komunistů byla výstavba přerušena a dokončuje se až dnes. Poznáváme Zemun, dávný protějšek Bělehradu na opačném břehu Dunaje, i elegantní mosty přes veletok, které přinesla postkomunistická éra. V novějších částech města se vícekrát objeví vzpomínka na Tita – zdá se, že je už vnímán jako nějaký dávný, v podstatě dobrý, ale poněkud výstřední panovník. Co mi však při vzpomínce utkvívá v paměti nejvíc, je stopa ne tak dávného bombardování: demolovaná budova čínského velvyslanectví, která je patrně záměrně ponechávána ve stavu ruiny jako kdysi drážďanská katedrála. Později potkáváme ve městě pamětní desku věnovanou náhodným civilním obětem jednoho z nepřesně zacílených „chirurgických zásahů“.

Uvědomuji si, že jsem na půdě země, kde většina ještě živě pamatuje válku. V mládí jsem také vídal památky na válku, která nebyla tak dávno (její poslední rok byl mým prvním), ale pociťoval jsem to jako minulost, která se mě už nijak přímo netýká – nemohu za ni. Tady v Bělehradě je to náhle poněkud jinak. Byly důvody bombardování oprávněné a bylo dosaženo jeho proklamovaných humanitárních cílů? Jak se zdá, je v tom dnes daleko méně jasno než před patnácti lety. Nemohu si pomoci, zůstává ve mně cosi ze třeba iracionálního, ale hlubokého pocitu sounáležitosti s Jihoslovany, který kdysi tak působivě vyjádřil Havlíček v Národních novinách a který u nás ožíval za světových válek či v roce 1968. (Cítil jsem kdysi už ten imaginární pocit viny, když jsem v olomouckém parku procházel kolem zpustošeného památníku s nápisem VĚRNOST ZA VĚRNOST, LJUBAV ZA LJUBAV.) A jako cítím jakousi miniaturní vinu, cítím i miniaturní uspokojení, že se v Bělehradě účastníme miniaturní konference pořádané zajímavou organizací People of Tomorrow, která se snaží dávat dohromady lidi z různých, někdy znesvářených zemí – je tu dokonce i účastnice z Kosova, která přijela navzdory obavám svého okolí, co se jí může mezi zlými Srby stát.

Bude budoucnost Balkánu a Evropy patřit těmto lidem zítřka?

Jan Novotný

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Tříšť dojmů z Balkánu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu