Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Politických cílů lze dosahovat přerozdělováním prostředků. Zdrojem peněz pro veřejnou moc může být zpoplatnění jaderných rizik nebo zdanění těžby.
Rozvoj lidstva je do značné míry umožněn využíváním přírodních zdrojů a odkladišť, které máme na Zemi k dispozici. Jaká ekologická zátěž planety s tím spojená je únosná? Ignorace limitů Země může vyvolat lavinový efekt problémů. Adaptační opatření k udržení aspoň stávajícího stavu budou stále nákladnější. Boj o zbylé planetární zdroje a prostředky se vyostří. Jasné vize o konkrétních opatřeních, jež by systémově usměrňovaly globální společnost k udržitelnému rozvoji, zatím chybějí.
Jaké by měly být konkrétní účinné kroky, které navedou společnost na cestu udržitelného rozvoje? Stačí pak pro jejich prosazení přesvědčit většinu populace Země? Lze požadovat po politicích, aby se takového úkolu ujali? Jak donutit oponenty a mocné lobby, aby přistoupili na podmínky, kdy celospolečenské a celosvětové zájmy budou postaveny nad jejich vlastní zájmy? Lze v rámci demokracie najít a legitimně využít nějaký prostředek k řešení celoplanetárních problémů a bude vůbec účinný? Cílem článku je zasít semínka úvah o položených otázkách a naznačit směry možných odpovědí.
Pro chování jednotlivců i správních celků na všech úrovních zjevně platí zásada bližší košile než kabát. Málokdo zaváhá, když může něco získat z prostředků vyššího celku. Jednotlivec nezapochybuje při podávání žádosti o dotaci na svůj soukromý projekt, úspěšným komunálním politikem je ten, kdo na rozvoj obce získá nadstandardní objem dotací, chváleným je ministr, jemuž se podaří maximálně čerpat evropské dotace. Ovšem tyto peníze nepadají z nebe, někdo je někde musel vydělat a odvést na daních. Taktéž účelnost vynakládání těchto prostředků málokoho tíží. Subjekty zde nevstupují do standardního tržního vztahu, kdy na základě dvojstranné dohody kupující platí a prodávající inkasuje. Zde fungují trojstranné vztahy. Za „nákup“ zaplatí třetí strana, daňoví poplatníci, kteří často vůbec nevědí, co se „jakoby pro ně“ kupuje a za kolik. Nadto jde o peníze, které daňoví poplatníci odvedli a již oželeli, jsou to tedy „ničí a nehlídané“ peníze, které ztratily řadu svých funkcí.
Neustávající vítězství lokálních/individuálních zájmů nad zájmy globálními se projevují i v časovém měřítku. Jsme proto svědky řady politických rozhodnutí, jež přinášejí krátkodobý prospěch na úkor mnohonásobně vyšších ztrát v budoucnosti. Takto pojatá krátkozraká politika v prostoru i v čase nemůže navést Zemi na cestu trvale udržitelného rozvoje.
Zmíněné trojstranné „tržní“ vztahy, bez nichž se fungování zastupitelské demokracie neobejde, jsou živnou půdou pro protekční a korupční ovlivňování finančních toků či politických rozhodnutí. Politik a zainteresovaný subjekt si vzájemně poskytují výhody a třetí strana, občan, je jejich jednáním poškozován. Neoficiální vztahy v politice založené na protekci, korupci či konexích nazveme pro jednoduchost klientelismem a tento pojem v článku použijeme v širším smyslu, než je obvyklé.
Pokud ve společnosti vznikají či přetrvávají nějaké významné negativní jevy, brzy se objeví vůle k vynakládání veřejných prostředků na jejich zmírňování. Lidem příliš nevadí zaplatit z veřejných prostředků za něco „dobrého“, pokud se sami vyhnou postihu za konání něčeho „zlého“. Vynakládání veřejných prostředků pro „všeobecné dobro“ ale vždy přiláká lobbisty a odborníky z vlivných firem, kteří politikům moc rádi poradí, jak na to. Nemůžeme se pak divit, že jsou veřejné zakázky a dotační programy často účelově ušity na míru pro určité vlivné skupiny, efektivnost vynaložení prostředků je mizivá a klientelismus vzkvétá.
Dalším způsobem, jak klientelismus přiživovat, je tolerance negativních externalit. Negativní externalita je škoda vzniklá v rámci dvojstranných tržních vztahů třetímu subjektu bez náhrady. Tolerovaná negativní externalita je vlastně nedobrovolná dotace od třetího subjektu a „volný“ trh tolerující negativní externality je stejně vadný jako trh deformovaný dotacemi.
Mnohde je klientelismus považován za něco samozřejmého, snad i užitečného, podobně jako v Orientu, kde osobní konexe určují téměř všechno dění a řadoví občané se nebrání, protože klientelistické sítě jim garantují bezpečí a pevné místo ve společnosti. Zakořenění klientelistických vazeb je pak akceptováno jako běžná součást života. Pro fungování demokratického státu je ale klientelismus nebezpečný. V důsledku vytváření vazeb dochází postupně k naprosté degradaci politické kultury a k sociální stratifikaci. Klientelismus je zjevně neodstranitelný společenský jev s dlouhodobou historií, pro který bude v každé společnosti existovat nějaká živná půda. Problémem není existence klientelismu, nýbrž jeho rozsah. Pokud by se zdařilo nalézt a prosadit vhodná systémová opatření vedoucí k podstatnému snížení živné půdy pro klientelismus, byla by to pro demokratickou společnost velká úleva.
Klientelismus se projevuje nejen předraženými veřejnými zakázkami na zbytné věci, ale také neefektivními dotačními programy či tolerancí negativních externalit. Klientelismus najdeme za přehlížením a neochotou řešit pochybení působící ve prospěch vlivných subjektů či za tvorbou zákonů psaných někomu na míru. Přijímání zákonů mají paradoxně v moci právě ti, kteří z klientelistických vazeb mohou značně profitovat, a neexistuje k tomu opravný nástroj. Také toleranci politiků vůči riskantním bankovním produktům privatizujícím zisky a přenášejícím rizika na celou společnost lze vnímat jako projev klientelismu.
Klientelismus do jisté míry ovládá média. Soustavnou mediální masáží se podařilo, že mnozí si neváží celospolečenského přínosu či úspěchu subjektu na trhu, nýbrž obdivují, jak velký objem peněz se někomu podařilo získat na úkor vyššího celku. Pořekadlo „Z cizího krev neteče“ se mění na „Ze společného krev neteče“. A to se zjevně týká i celku nejvyššího, Země. V takto provozovaném systému musí nutně přírodní bohatství Země ubývat. Globální hráči tento vážný problém nechtějí vidět nebo jej naopak využijí pro své další obohacení. Mohou uplatňovat právo silnějšího, neboť prakticky žádná globální pravidla pro ochranu Země neexistují.
Co tedy s tím? Opravdu nezbývá než co nejdříve vytvořit a přijmout účinná koncepční systémová opatření s globální působností, která postupně navedou rozvoj celosvětové populace do koridoru k trvalé udržitelnosti. Celosvětová systémová opatření by vymezila prostor pro působení nadnárodních společností a nejvyšších správních celků a promítla by se i do politiky na všech nižších úrovních. Pokud ale budeme stále jen deklarovat potřebu řešit nějaký celosvětový problém a ponecháme politikům k řešení volnou ruku, se zlou se potážeme. Značné veřejné prostředky zmizí v kapsách vlivných skupin, aniž by se problém vyřešil (proč také, vždyť je pro vyvolené zdrojem báječných příjmů) a postupně se situace začne bagatelizovat nebo se problém prohlásí za neřešitelný. Výstižným příkladem jsou dosavadní snahy o ochranu globálního klimatu (viz J. Svoboda, J. Svobodová, Marná snaha o ochranu klimatu?, Listy 4/2014).
Říká se, že demokracie je ten nejméně špatný způsob řízení společnosti. Demokratickou volbou v podstatě ovlivníme jen to, zda bude společnost „řízena“ a její problémy „řešeny“ vlivnými skupinami přes jedny či druhé politiky. Zvolený zastupitel, ač politik se sebelepšími úmysly, těžko sám něco zásadního proti systému zmůže. Oblast politického rozhodování je předem zúžena na oblast zájmů vlivných skupin, v níž se hledá řešení pro společnost ještě skousnutelné.
Situaci lze znázornit jako trojúhelník, kdy v jednom vrcholu je zájem společnosti a ve dvou zbývajících jsou zájmy soupeřících vlivných skupin. Řešení společenských problémů není hledáno na ploše trojúhelníka, nýbrž pouze na spojnici vrcholů představujících zájmy vlivných skupin. I takové chování politických subjektů je klientelismem.
Politik si na pomoc s řešením jakékoliv situace může povolat poradce a odborníky z vlivných firem a ti mu dají „kvalifikovaný“ návod. A pokud to dobře nedopadne, politik to svede na špatnou radu odborníka. Postupuje-li se takto dostatečně obezřetně, je jakékoli pochybení politika nenapadnutelné. Není pak divu, že v systému zastupitelské demokracie bují klientelismus stále úžeji provazující kapitál s politikou. A jelikož jsou média též druhem kapitálu, je dobře zajištěno, aby byla veřejnost soustavně sycena nepodstatnými informacemi a to důležité k ní nepronikalo či zůstalo ukryto v bulvárním marasmu.
Čím je u nás „pochybení“ větší a čím více peněz bezbranných občanů teče podivnými cestami do soukromých kapes, tím menší je zájem takovou záležitost řešit a v médiích rozmáznout. Řada politiků u nás má klientelistické chování tak pod kůží, že si je vůbec neuvědomuje, a k čistému svědomí jim postačuje, že nepřijali žádný úplatek. Tito politici si vůbec nemusí uvědomovat vliv šedých eminencí s dlouhými prsty ve svém okolí. Díky takovým pomocníkům se vládne mnohem jednodušeji a navíc dokáží změnit „službu společnosti“ na lukrativní byznys, aniž by se to příliš často provalilo.
Čím se liší zastupitelská demokracie ve Švédsku, u nás a v Rusku? Formálně ničím podstatným, vždy lidé tajným hlasováním volí své zástupce. Faktický rozdíl je v tom, jak politici získaný mandát užijí. I ve Švédsku patrně existuje klientelismus, je však důkladněji maskován a prováděn ve snesitelnější míře, než je tomu u nás. Naopak Rusko je zřejmě v klientelismu i korupci řádově dál než my a aktivně zapojuje na ochranu režimu nejen média, ale i represivní složky.
Je otázkou, do jaké míry je u nás klientelismus považován za přijatelnou formu vládnutí a zda na prokázanou korupci není spíše pohlíženo jako na nešikovnost než jako na něco odsouzeníhodného. Projekt Opencard nás v průměru každého stál zhruba stokorunu, u tunelu Blanka to byla již tisícikoruna. To jsou přiměřeně malé ryby, na kterých lze lidem demonstrovat, že se kauzy vyšetřují a v médiích propírají. Na obnovitelné zdroje, kdy je zjevně výše jejich podpory nastavena v rozporu se zákonem, přispějeme v průměru každý alespoň osmdesáti tisíci korunami, média k tomu ale nejsou ochotna nic zásadního sdělit a vyšetřovatelé a soudy od toho dávají ruce pryč. Podrobná analýza událostí kolem financování obnovitelných zdrojů přitom existuje (J. Svoboda, Obnovitelné zdroje a ztracené peníze, Listy 2/2014).
Demokratický systém včetně svobody slova a cestování lze formálně zavést do druhého dne. Vyladit jej, aby dobře sloužil společnosti, ale trvá desetiletí a někde se to ani za takovou dobu nezdařilo. I v tradičních demokraciích se objevují trhliny. Nebují v těchto případech klientelismus rychleji, než se daří uplatňovat pozitiva demokracie?
Tři základní úkoly ekonomiky, co vyrábět, jak vyrábět a jak to rozdělit, spontánně vyřešil trh. Na trhu jsou ceny výrobků, služeb a práce určovány na základě nabídky a poptávky a cena je výsledkem dvoustranné dohody. Trh měl úspěch hlavně v době, kdy potřeby lidí značně převládaly nad možnostmi výroby a kdy díky specializaci docházelo ke zvyšování produktivity práce. Tržní ekonomika ale slavila úspěch i v době nadvýroby, byť za to bylo krutě zaplaceno několika celosvětovými krizemi. Tehdy vznikl obrovský tlak na výrobce vzhledem ke snižování cen a zvyšování kvality a pestrosti výrobků.
Ekonomiky vyspělých zemí jsou dodnes považovány za tržní, byť jsou stále více (de)formovány zásahy státu. Na pokrytí základních lidských potřeb je třeba vynakládat stále méně práce, a tak jsme ve standardních demokraciích svědky soustavného rozvoje dobře sloužící terciární sféry, jejíž součástí je i přívětivý veřejný prostor. U nás se zatím něco takového daří jen částečně, stačí se například podívat, kolik peněz padne na neúčinné programy placené z veřejných prostředků a jak zoufale chybějí tyto prostředky ve zdravotnictví či na zaměstnání dostatečného počtu lidí v sociálních službách. Bohužel se opět zdá, že jsou i tyto toky peněz ve veřejném sektoru směřovány hlavně klientelistickými vlivy.
Z pohledu smysluplné uplatnitelnosti trhu si můžeme představit ekonomiku každého státu rozdělenou do tří částí. První část nechť zahrnuje těžbu, výrobu a komerční služby. Tato část by měla být ponechána působení trhu s tím, že všechny podstatné negativní externality jsou odstraněny zpoplatněním. Druhou část ekonomického prostoru představuje segment terciární sféry poskytující společnosti jako celku pozitivní přínosy. Příkladem může být dopravní či energetická infrastruktura, části zdravotnictví, školství a sociální služby. Zde by bylo žádoucí navodit konkurenci soutěží soukromých, veřejných a státních subjektů za regulovaných podmínek rovných pro všechny subjekty. Třetí část pak představují instituce terciární sféry neziskového charakteru např. armáda, policie, soudy, instituce pro kulturu či základní výzkum, které jsou pro společnost nezbytné a jsou státem spravovány či kontrolovány a přímo financovány.
Stále existuje obrovský prostor pro uplatnění trhu ve výše zmíněné první části ekonomiky a je udivující, jak málo politiků a ekonomů chápe potřebu řádné ochrany trhu před jeho deformacemi. Mezi nechápající patří např. i Václav Klaus, který za jedině správný považuje trh fungující bez zásahů státu, tedy nejen bez dotací (s tím lze z našeho pohledu souhlasit), ale i s úplnou tolerancí negativních externalit, což jsou jen dotace v jiné formě.
Je docela úsměvné vyslechnout si občas ekonoma-analytika, který „zdůvodní “ oprávněnost nějakého dotačního programu pomocí pákových efektů a „zapomene“ do bilance zahrnout vše, co se mu tam nehodí. Co však bývá v takových analýzách standardně opomíjeno, je vliv dotací na deformaci trhu. To může představovat mnohonásobně vyšší škody, než je „vyčíslený“ přínos dotací. Bohužel, angažováním vhodného ekonoma může politik obhájit jakkoliv pofidérní dotační program.
Naivně se lze domnívat, že při dnešní vysoké produktivitě práce a značné nadvýrobě často zbytných výrobků již není vhodné ponechat výrobu a komerční služby trhu, výrobu a služby by bylo lepší řídit direktivně a vyrábět plánovitě jen to potřebné v adekvátním množství. Osvícené řízení by mohlo jednoduše zohlednit i udržitelný globální rozvoj společnosti. Je to ale proveditelné? Éra reálného socialismu dala jasnou odpověď a totalitní Čína přijala tržní ekonomiku v brutální podobě. Tím prokázala slučitelnost diktatury jedné strany s tržní ekonomikou. Naopak snaha skloubit zastupitelskou demokracii s direktivně řízeným hospodářstvím nebyla nikdy reálně naplněna, byť tendence k tomu byly v ČSSR v roce 1968 zjevné.
Trh představuje nejen výkonný motor rozvoje, ale i přirozený, byť nedostatečný, regulativ množství a kvality výroby. Pokud trh v určité oblasti řádně nefunguje, může to být tím, že byl vpuštěn někam, kam nepatří, nebo podmínky pro jeho fungování byly klientelismem silně poškozeny. Klientelistické vztahy totiž trh plošně a plíživě narušují, ten je postupně rozkládán a přestává plnit své nenahraditelné pozitivní funkce. Špatné fungování trhu nelze připisovat trhu samotnému, podobně jako nelze připisovat kladivu zranění palce při zatloukání hřebíku. Proto je třeba co nejdůrazněji varovat před snahami trh ze společnosti kvůli jeho nesprávnému fungování odstranit a vylít tak vaničku i s dítětem.
I pravidla tržního hospodářství lze formálně zavést přes noc. Jemná komplikovaná struktura trhu ale potřebuje pro své vyladění poměrně dlouhý čas a každý nevhodný a nesystémový zásah může tento čas významně prodloužit či dokonce celý proces zvrátit. Proto představuje klientelismus velmi vážné nebezpečí hlavně pro rozvíjející se tržní ekonomiky. Opět lze položit otázku podobnou jako u demokracie. Není příčinou faktu, že se v řadě zemí nedaří fungující trh zavést, rychlejší bujení klientelismu, než je rychlost spontánního rozvoje tržního prostředí?
Mnohé podnikatelské subjekty seznaly, že jednodušším způsobem než soutěží na trhu lze přijít k zisku spoluprací s politiky vytvářením klientelistických vazeb. Ty se nemusí realizovat jen získáním dobře zaplacené veřejné zakázky, ale i vypisováním dotačních programů pro úzkou skupinu příjemců, tolerancí negativních externalit, zákony psanými na míru či prostým přehlížením a neřešením vážných pochybení působících ve prospěch vlivných subjektů. Může ale politik či úředník při řešení problému ignorovat služby odborníků a na vlastní pěst usilovat o koncepční přístup, který by dal rovnou šanci všem subjektům podílet se na efektivním řešení? Jaký přístup lze ještě považovat za řízení a službu společnosti?
Politika se stala lukrativní záležitostí. Pokud se nenajdou a neprosadí systémová opatření, která začnou živnou půdu pro klientelismus významně omezovat, mohou klientelistické metody „řízení“ brzy převálcovat poslední zbytky fungujících demokratických nástrojů a slušnosti v politice. Klientelismus lze významně potlačit zvýšením transparentnosti veřejných zakázek, např. zveřejňováním smluv, i kvalitním veřejným připomínkováním dotačních programů. Má-li být nějaký negativní jev omezován, přičemž lze jednoduše technicky provést přímý postih těch, kteří jej způsobují, není třeba žádné dotační programy zavádět. Přímý postih viníka je spravedlivější vůči všem a vytváří stálý tlak na snižování negativního jevu. Identifikovat, pojmenovat a rozhodnout se řešit nějaký problém není nic až tak složitého. Mnohem náročnější je najít a uplatnit co nejvhodnější způsob řešení. Standardní přístup politiků – uvolnili jsme na řešení problému veřejné prostředky, tím naše práce skončila a žádáme potlesk – je alibistický a klientelistický.
Trh a jeho subjekty jsou v jistém vnitřním rozporu. Část subjektů by chtěla buď na trhu získat dominantní postavení spojené s možností diktovat ceny, nebo se díky klientelistickým vazbám dostat k zisku mimo tržní prostředí. Na trhu totiž trvale uspějí hlavně ti, kteří soustavně vycházejí zákazníkům vstříc. Trh proto vyhovuje jen subjektům, které přinášejí společnosti prospěch, zbytek subjektů spíše na společnosti parazituje a přispívá k destrukci trhu. Stojí-li společnost o zdravý rozvoj, musí trh chránit a usilovat o minimalizaci živné půdy pro klientelismus. Sám trh založený na dvoustranných vztazích na základě nabídky a poptávky klientelismu moc šancí nedává. Hlavní příčinou klientelismu je možnost disponovat s veřejnými prostředky. Množství těchto peněz lze redukovat, stanovit pro jejich utrácení jasná pravidla a postarat se o jejich transparentní provádění. Bohužel, mnohý volič rád vidí velké toky peněz ve veřejných financích a zapomíná, že je to hlavně on, kdo na to musí vydělat. To je pak voda na mlýn populistickému klientelismu fungujícímu ve volebních kampaních.
Obětí klientelismu je i Země hlavně kvůli ignoraci negativních externalit představovaných jejím ruinováním. Navíc zjevně neúčinné dotační programy „ve prospěch Země“ přihrají jen obrovské částky do kapes vlivných subjektů. Způsob ochrany Země poněkud připomíná způsob ochrany života člověka. Na jedné straně jsou lidé posíláni na smrt ve válce a na druhé je o život prominentů, včetně těch, co válku vyvolali, bojováno špičkovými lékařskými prostředky. Omezení ruinování Země a náběhu na trvale udržitelný rozvoj je možné efektivně dosáhnout jen odstraněním řady negativních externalit jejich zpoplatněním a současným zastavením všech dotačních programů sledujících stejný cíl.
Adekvátní zpoplatnění poškozování Země případně bezpečnostních rizik by se promítlo do cen všech výrobků a služeb a tím by byly automaticky plošně podpořeny všechny výrobní postupy a vzorce chování šetrné k Zemi a životnímu prostředí. Šlo by o vyžití nejúčinnějšího ekonomického nástroje, trhu, k ušlechtilým cílům. Navíc by byl trh posílen vzájemnou konkurencí výrobních postupů a produktů různě poškozujících Zemi. Například řádným zdaněním emisí fosilního uhlíku a těžebních činností, zpoplatněním jaderných rizik a odstraněním dotací obnovitelných zdrojů či vybraných úsporných opatření by byl sjednocen trh fosilních, jaderných a obnovitelných zdrojů energie s trhem úsporných opatření.
Na novou situaci by zareagovali jednotlivci i firmy změnou vzorce chování. Výrazně by se tak zredukovala živná půda pro klientelismus, protože mnohem více procesů by se odehrávalo v rámci narovnaných tržních vztahů. Jenže mocná lobby fosilních a obnovitelných zdrojů zjevně nestojí o optimalizaci spotřeby energie a o redukci klientelistických vazeb. To se stává zatím nezdolatelnou překážkou. Pokud politici zůstanou maňásky na rukou silných lobbistických skupin a nepřijmou a neprosadí účinná systémová opatření, zřejmě není šance nastartovat na Zemi účinné nástroje pro přechod k trvale udržitelnému rozvoji. Pak zřejmě nezbude nic jiného, než najít jiný způsob prosazení účinných systémových opatření.
Ekonomický růst byl dosud téměř vždy provázen růstem spotřeby surovin a energie a to je dodnes chápáno jako obecné pravidlo. Odstraněním negativních externalit jejich zpoplatněním by se ale vývoj společnosti kvalitativně změnil. Na základě ekonomického tlaku by docházelo k soustavnému snižování spotřeby surovin a energie i při růstu ekonomiky. Navíc by odstranění negativních externalit jejich řádným zpoplatněním působilo jako další regulační faktor snižující nadvýrobu hlavně u energeticky a surovinově náročných výrobků. Směřování k trvale udržitelnému rozvoji by zřejmě muselo být realizováno postupně se zvyšujícím zpoplatněním činností ruinujících Zemi, aby ekonomiky získaly čas k adaptaci na nové podmínky.
Politiku lze dělat nejen tím, za co a jak se veřejné peníze vydávají, ale zřejmě mnohem lépe a účinněji i tím, zač se vybírají. Odstranění řady negativních externalit jejich zpoplatněním by se jistě promítlo do řízení společnosti na všech úrovních. Poplatky za odstraněné negativní externality by plnily státní pokladny a došlo by i ke snížení vydání díky redukci dotačních programů. Tyto peníze „navíc“ by však nesměly zavdat důvod k rozhazování. Bylo by třeba důkladně pohlídat, aby se adekvátně snížily jiné odvody, jako třeba zdanění práce. Díky tomu by mohla značně klesnout nezaměstnanost. Narovnal by se trh a klientelismus by dostal daleko méně šancí. Politikům by odpadly neustálé „starosti“ o prosperitu jimi systematicky deformovaného trhu, o životní prostředí a o trvale udržitelný rozvoj. Mohli by napřít své úsilí např. na hledání systémových opatření pro zlepšení fungování terciární sféry. Do politiky a státní správy by přicházely jiné typy lidí a demokracie a trh by mohly začít naplňovat očekávání i vzhledem k trvale udržitelnému rozvoji. Klientelismus by tu s námi zůstal, ale bylo by ho mnohem méně.
Jiří Svoboda (1958) je vědeckým pracovníkem Ústavu fyziky materiálů AV ČR.
Jindřiška Svobodová (1957) přednáší na Katedře fyziky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
