Heda Čepelová

Nedržme palce modelkám

Paříž chce na svá mola zdravější modely. Přestanou kvůli tomu módní domy zmenšovat ženské tělo?

Francouzští socialisté prosazují zákon, který „zakáže vyzáblé modelky“. Přesněji jde o návrh, aby zaměstnavatel, který zaměstná modelku s indexem tělesné hmotnosti (BMI) nižším než 18, musel zaplatit pokutu až 75 000 euro, respektive mu hrozilo až půlroční vězení. Hodnota BMI je stanovená na spodní hranici zdravé váhy podle Světové zdravotnické organizace (WHO), dokazovat se bude lékařským posudkem s několikatýdenní lhůtou pro ověření. Kromě toho návrh předpokládá zpřísnění sankcí za propagaci životního stylu spojeného s poruchami příjmu potravy.

Lesk a bída Haute Couture

Není překvapivé, že po Španělsku (podzákonná iniciativa v roce 2006, dnes zákonem omezená propagace kultu štíhlosti podobně jako u nás omezení explicitního obsahu mediálního vysílání až od určité večerní hodiny), Itálii (pokuta až téměř 120 000 euro, dva roky vězení pro tvůrce stránek propagujících anorexii a bulimii) a Izraeli (BMI pro modelky nejméně 18,5, povinnost uvádět zásah photoshopu) přistupuje k „antianorektickým zákonům“ zrovna Francie.

Nejvýznamnější módní přehlídky (Fashion Weeks) se konají v Paříži, New Yorku, Londýně a Miláně. Se vznikem poruch příjmu potravy bývají nejčastěji spojované tzv. „runway models“ – dívky, které jednotlivá oděvní díla předvádějí na molu. Na rozdíl od marketingově užitnějších tváří kampaně, což mohou být celebrity – herečky, zpěvačky, sportovkyně –, mají runway models pracovní podmínky mnohem nepřívětivější.

Základní charakteristikou je práce na živnostenský list, obrovská konkurence a nahraditelnost. Tyto dívky obvykle tráví život přejížděním mezi centry přehlídek módního průmyslu. Nechávají se najímat na jednotlivá představení a doufají v kariéru supermodelky s vlastním uznávaným profilem.

S prekarizací pracovních podmínek souvisí také rozsah oblastí, na které může potenciální zaměstnavatel tlačit. Mezi ně patří požadavky na osobní hygienu, ale třeba také na tělesné proporce. Taková modelka nejen že nerozhoduje o tom, jaké šaty si na sebe vezme, ale zejména nerozhoduje o tom, jak budou ušité. To je záležitost designu.

Má-li modelka na šaty špatné tělo, je třeba je předvést na těle jiném. V tom spočívá zárodek tlaku na neustále se smršťující ženské rozměry, jak z vlastních zkušeností dosvědčila i bývalá šéfredaktorka australské mutace vlivného módního magazínu Vogue, Kristie Clementsová.

Globálně exkluzivní touha: Louise Vuitton, Moët, Hennesy

Módní průmysl je dnes ukázkovým příkladem produkce v globálním kapitalismu. Jde o kombinaci samotného zpracování materiálu a výroby, designu, propagace včetně sociálních sítí, distribuce, vztahu mezi velkoobchody a maloprodejci. Jeho podoba se plně nekryje s mapou textilního průmyslu, byť ten stále představuje jeho podstatnou součást.

Zatímco díky Světové obchodní organizaci (WTO) víme, že v textilním průmyslu je Čína světovým exportérem (41 % exportu v roce 2008) a USA světovým dovozcem (22 % všeho dovozu v textilním průmyslu), o tom, co z módní branže dělá vysoce výdělečný byznys – tedy o pěstování značky a marketingu –, se z obchodních dat dozvíme pramálo. Modelky nepracují pro textilní průmysl, modelky jsou z hlediska statistik „služby“. Nebo přesněji řečeno, servis obchodu s luxusním zbožím.

Podle nezávislého statistického serveru Statisticbrain.com se v roce 2013 vynakládalo na módní průmysl světově 250 miliard dolarů (231 mld. euro), příjmy představovaly 1,2 bilionu dolarů (1,1 bilionu euro). V branži údajně pracovalo více než 4,5 milionu lidí.

Z žebříčku téhož serveru vyplývá, že příjmy ve výši 121 miliard dolarů (119 miliard euro), což odpovídá asi desetině všech příjmů v oboru, získalo sedm firem, a sice:

– LVMH Moët Hennessy – Louis Vuitton S. A. – francouzský, v Paříži sídlící koncern, který vznikl v 80. letech sloučením několika existujících firem, které se zaměřují na obchod s luxusním zbožím. Mezi jeho značky patří například šampaňské Moët & Chandon nebo Dom Pérignon, koňak Hennessy, whisky Glenmorangie nebo Glen Moray, z oděvních značek pak Louis Vuitton, Givenchy, Céline, Kenzo, Loewe, Marc Jacobs, Donna Karan, z parfémů ještě Guerlain, ze značkových šperků Bulgari, Zenith a Hublot, z obchodních sítí řetězec Sephora.

– Christian Dior, francouzský módní dům, který má fakticky stejného vlastníka jako nejbohatší LVMH, manažera a sběratele umění Bernarda Arnaulta. Prostřednictvím svých firem má tento muž také podíl v obchodním řetězci Carrefour.

– Kering – francouzský koncern se sídlem v Paříži. Mezi jeho značky patří například Gucci, Saint Laurent Paris (dříve Yves Saint Laurent), Bottega Venetta, Balenciaga, Puma. Zakladatel François Pinault firmu původně založil pro obchod se dřevem, dnes je podle Forbesu 67. nejbohatším mužem světa s majetkem přesahujícím 11 miliard dolarů.

– Richemont, švýcarská společnost, která vlastní značky Cartier, Piaget, Lange & Söhne, Vacheron Constantin, International Watch Company (IWC), Officine Panerai nebo Jaeger-LeCoultre, mimo jiné také Chloé a Alfred Dunhill. Dívejte se někdy vrcholovým manažerům na ruce, takové hodinky stojí i několik stovek tisíc korun a v příslušných kruzích jsou jasným statusovým symbolem.

– Švédský koncern H&M se sídlem ve Stockholmu, což je síť maloobchodních prodejen, jehož doménou je běžně dostupná konfekce a který operuje ve více než 55 zemích světa a co do počtu obchodů se řadí na druhé místo hned po španělském Inditexu (Industria de Diseńo Textil; ta vlastní mimo jiné značky Zara a Bershka).

– Americký The Gap se sídlem v San Franciscu, který se podobně jako švédský H&M soustředí na konfekci. Na území ČR neoperuje, z členských zemí EU najdeme jeho prodejny a značky ve Velké Británii, Francii, Itálii, Řecku, Polsku, Bulharsku, Irsku a na Kypru.

– Americká společnost Estée Lauder se sídlem v New Yorku, mezi její dnes vlastněné značky patří především Clinique a Tomy Hillfiger.

Jen francouzské impérium Louis Vuitton a Christian Dior vykázalo příjmy úctyhodných téměř 50 miliard dolarů (zhruba 45,8 miliard eur). Ve srovnání s konfekčními řetězci H&M nebo The Gap k tomu ale nepotřebuje rozsáhlou síť poboček. Jeho obchodní strategie spočívá na exkluzivitě, jak je nakonec patrné z výčtu značek. Jsou to zhusta ty, které dominují na výše zmíněných významných Fashion Weeks. Na rozdíl od konfekce, kterou musí nakupovat kritické množství lidí, aby byla rentabilní, nemůže a nemá být exkluzivní jen tak někdo. A aby na exkluzivitu člověk dosáhl, i když zrovna nemá statisíce volné, udělá přeci leccos.

Nedržme Francii palce

Druhá část francouzského návrhu se tedy soustředí právě na subtilnější aspekt zdraví, jeho psychickou složku. Konkrétně chce zpřísnit sankce za provozování „pro-ana“ a „pro-mia“ webů a šíření takzvaného „thinspa“ – internetového obsahu, který otevřeně propaguje mentální anorexii, bulimii a abnormální vztah k jídlu a hubnutí obecně.

Rokem 2010 se završil příběh Isabelle Carové, francouzské modelky, která podlehla následkům mentální anorexie poté, co se v roce 2007 zapojila do kampaně proti jejímu šíření prostřednictvím módního průmyslu. Zhruba od té doby je ve Francii provozování „pro-ana“ a „pro-mia“ webů nezákonné.

Podle navrhovatelů zákona dnes v zemi žije 40 tisíc lidí trpících poruchou/poruchami příjmu potravy. To je sotva promile francouzské populace. Některé anorektičky mají BMI třeba 14 a nižší (40 kg na 170 cm a méně – Carová měla v době fotografování kampaně 29 kg na 165 cm). Kdyby všichni tito trpící lidé aspirovali na práci runway models – a společně s nimi srovnatelné procento populace v ostatních zemích –, asi by výsledný tlak na prekarizaci podmínek této práce byl ještě nesrovnatelně horší.

Ve Francii je důležité regulovat profesi modelek, aby jako forma zaměstnání neškodila lidskému zdraví. Ale vytváření bezpečné preventivní sítě pro zdraví psychické, pro předcházení vzniku poruch příjmu potravy, je aktuální také kdekoliv jinde v Evropě i ve světě, české prostředí nevyjímaje.

V České republice se ve statistikách uvádí kolem 4000 pacientů a pacientek s diagnózou poruchy příjmu potravy ročně (hospitalizovaných či léčených ambulantně). Z toho je více než třetina nově diagnostikovaných případů. Odborná literatura uvádí, že jsme z tohoto pohledu mezinárodně srovnatelní se zbytkem Evropy. Říká také, že se s bulimií – která je svými vnějšími projevy mnohem méně nápadná než anorexie, protože nedochází k tak intenzivnímu úbytku váhy – osobně utkala téměř každá pátá pubertální dívka.

Otázka tedy zní následovně: V globálním společenství, ve kterém žijeme – má naší odpovědí být, že držíme Francii a jejím modelkám palce, nebo se k výzvě připojíme taky? Za „velkou čtyřkou“ – Paříží, New Yorkem, Londýnem a Milánem – se dnes o své místo na slunci perou Řím, Benátky, Florencie, Barcelona, Los Angeles nebo třeba Tokio a Moskva.

Když Francie zakáže vyzáblé modelky na svém území, kdo je má zakázat na cizích molech? A má si Francie ponechat pár elitně etických módních domů, předvádějících běžné rozměry, aby jejich menší značky pokračovaly v zavedené praxi třeba na východě?

Heda Čepelová (1988) je socioložka, působí v Masarykově demokratické akademii a v Oranžovém klubu.

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová

Nedržme palce modelkám

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu