Jiří Koubek

Polský volební rok: ve znamení strachu a stability?

Konzervativní pravici reprezentovanou stranou Právo a spravedlnost ještě po deseti letech poškozuje pokus o prosazení politického projektu IV. polské republiky. Schopnost zadržet PiS je výhodou Občanské platformy tváří v tvář letošním prezidentským a parlamentním volbám.

Polsko letos čeká rušný rok: prezidentské volby na jaře a parlamentní na podzim. Konzervativní opozice vedená Jarosławem Kaczyńským se patrně pokusí o nemožné: prohrát čtvery důležité volby v řadě. Navíc kdybychom počítali i volby druhého řádu, Právo a spravedlnost (PiS) bylo poraženo již osmkrát (!) po sobě. Jinými slovy, nepoznalo chuť vítězství od parlamentních a prezidentských voleb 2005. Také vládní Občanská platforma (PO) se pokusí prolomit dosavadní polský rekord: otevřít již třetí bezprostředně následující funkční období ve vládě. Strana je u moci od voleb 2007. To vše v zemi, kde bylo do roku 2007 pravidlem, že co volby, to změna vlády.

Proč tedy takové „zamrznutí“ polské politiky? Ve většině Evropy se stranické systémy spíš rozpadají. Zemí s jasnou dominancí dvou stran dramaticky ubývá, případně dochází k výraznému přeskupování sil jako naposledy v Řecku. V Polsku naopak vše nasvědčuje tomu, že bezmála o dvě třetiny hlasů a naprostou většinu mandátů se opět podělí tytéž dvě hlavní strany v zemi. I kdyby PiS o několik málo procentních bodů svého vládnoucího soupeře předstihlo, jak některé výzkumy naznačují, doplatí patrně na svůj nulový koaliční potenciál a beztak skončí v opozici. Ještě horší vyhlídky má opozice pro květnové prezidentské volby. Nepůjde v nich patrně o to zda, ale jak stávající prezident Bronisław Komorowski (PO) obhájí úřad: zda bude zvolen již v prvním kole, nebo až ve druhém. Kaczyński tentokrát ani nekandiduje a jeho PiS postavil do nejspíše předem prohraného souboje europoslance Andrzeje Dudu, který v eurovolbách nebyl ani krajským lídrem.

Jak vysvětlit náhlou polskou politickou stabilitu? Co je tajemstvím úspěchu vládní PO? A v čem spočívá prokletí PiS? Všechny tři otázky jsou úzce propojené. Zaprvé, stabilita je dána právě již desetiletou existencí duopolu PO-PiS. A zadruhé, základní charakteristikou tohoto duopolu je právě jeho strukturální asymetričnost.

PiS je značně vyhraněnou pravicově konzervativní stranou, v některých ohledech až subkulturního typu, která dokáže v každých volbách relativně snadno mobilizovat něco přes 30 % polských voličů, ale v dalším rozletu naráží na skleněný strop.

PO je naopak pragmatickou umírněnou „všestranou“ orientovanou silně na vládnutí a na udržování a vyvažování lokálních klientelistických vazeb. Ideologickou všestrannost této „všestrany“ snad nejlépe vystihl její zakladatel a bývalý premiér Tusk, když se v explicitním odkazu na známý Kolakowského text charakterizoval jako konzervativně liberální socialista a když připustil, že „čím déle vládne, tím více je v jistém smyslu sociálním demokratem“ (viz Tuskův rozhovor pro časopis Polityka, 4. června 2013). Voličské jádro stále šířeji rozkročené, leč stále převážně středopravicové PO je oproti PiSu mnohem méně pevné, zato se je ale ve volbách daleko snadněji daří expandovat. Hlavní devízou PO totiž je, že je funkčním antiPiSem – jediným věrohodným hráčem, který dokáže zabránit vítězství a návratu k moci Kaczyńského konzervativců.

Strukturální asymetrie PO-PiS není primárně dána křehkou cca 10–20% převahou, kterou si PO nad svým rivalem minimálně až do voleb 2011 dlouhodobě udržovala. Je to především širší koaliční potenciál: otevřená alianční vazba k oběma zbývajícím relevantním polským stranám, vůči středovým a agrárně orientovaným lidovcům (PSL), stávajícímu koaličnímu partnerovi PO, ale i vůči levicovému Svazu demokratické levice (SLD). Pro PiS je spolupráce s oběma nemyslitelná, alespoň ve střednědobém výhledu. Spojit se s „postkomunisty“ (SLD) by pro PiS znamenalo popřít svou vlastní pravicově konzervativní a antikomunistickou identitu (ač na nižších úrovních obě strany spolupracovat dokážou). Od lidovců je dělí hluboce vykopaný příkop vzájemných útoků ve všech volebních kampaních. Není divu, vždyť spolu vedou boj o polský venkov.

V Polsku se proslýchá, že PiS dokonce svým způsobem čeká na další „nevýhru“: ideálně předstihnout alespoň o pár bodů PO, skončit první na pásce, ale jako vítěz zůstat „obejit“ a odstřižen od vládnutí koalicí „poražených“ stran – nejlépe kdyby se na ní musely podílet všechny tři: PO PSL i SLD. Pak by se PiS – v dalších volbách – snad konečně mohlo dočkat své „Budapešti“, po níž Kaczyński veřejně volal již po volbách 2011, tj. drtivého (absolutního) vítězství jediné opoziční strany na způsob triumfu Viktora Orbána z roku 2010.

Českého pozorovatele na tomto příběhu snad nejvíce musí fascinovat schopnost výhledu v delších horizontech. Míra politické úmrtnosti našich stranických lídrů, kteří jsou vystaveni vnitrostranickým atentátům před, během i těsně po volbách, v roli premiérů i opozičních lídrů, vskutku ostře kontrastuje například se schopností PiS „přetrpět“ a ustát pět (deset?) porážek v řadě – to vše s tímtéž Jarosławem Kaczyńským v čele!

K tomu je pochopitelně třeba dodat, že jak PO tak PiS jsou stranami – jak běžně píší polští politologové – vůdcovského typu, byť PO formálně již půl roku bez vůdce-zakladatele v čele. Donald Tusk vždy dokázal eliminovat své skutečné i latentní vnitrostranické rivaly, aniž by je z PO přímo vypuzoval či vylučoval. V tom naopak vždy „vynikal“ Jarosław Kaczyński. Výsledek však byl v případě obou stran vždy tentýž – včasná, přímo preventivní eliminace jakéhokoli potenciálního vnitřního vzdoru.

Součástí „zamrzlé“ polarity PO-PiS je, že vlastně nereprezentuje žádné smysluplné politické štěpení. Socioekonomický konflikt (např. něco jako pravice vs. levice), kolem kterého se ve většině zemí točí klasická „peněženková“ témata, ne snad že by v Polsku neexistoval (PiS stojí celkem jasně na pozici sociálního paternalismu a ekonomického intervencionismu, což je ovšem z druhé strany poněkud zamlženo celkovou pragmatičností a ohebností PO). Je ale zastřen a překryt dělením jiného druhu, pro které se v Polsku vžilo označení „světonázorové štěpení“. Typicky jde o témata jako interrupce, umělé oplodnění, dekomunizace, práva sexuálních menšin, některá „evropská“ témata apod.

Aktuální příklad? Prezidium polského episkopátu nedávno veřejně pohrozilo poslancům, kteří by chtěli podpořit vládní návrh zákona o umělém oplodnění, že by to mohlo znamenat jejich vyloučení z církevního společenství. Lakonicky řečeno: buď „in vitro“, nebo svaté přijímání v kostele! Takové přímé vměšování katolické hierarchie do každodenní politiky, které navíc plně souzní s politickou pozicí PiS, není ničím výjimečným.

Po roce 2010 bylo polské světonázorové štěpení výrazně okořeněno a umocněno „smolenským“ tématem, které – po prvních měsících spontánního celonárodního smutku po letecké tragédii – výrazně polarizovalo polskou společnost a politiku. Tematizovaly se na něm klasické polské evergreeny jako otázka (ne)funkčnosti státu a jeho institucí, vztah k Rusku, k minulosti (historická politika a politika paměti), k „odcizeným“ vládním elitám nebo – viděno z druhé strany – temné charakteristiky „smolenského lidu“, zaujetí pro konspirační teorie, apod.

Před „Smolenskem“ podobnou polarizační roli sehrával spor o Kaczyńského verzi projektu tzv. IV. republiky (neuskutečněného plánu fundamentální politické, institucionální i morální nápravy státu spojené se změnou ústavy), a zejména pak turbulentní okolnosti pokusu o jeho realizaci v letech 2005–2007.

Připomeňme, že šlo o cca dva roky trvající koalici PiS s jakýmisi „vyvrheli“ tehdejší polské stranické scény: ultrapravicovou a katolicky fundamentalistickou Ligou polských rodin (LPR) a populistickou rolnickou Sebeobranou. Tato epizoda PiS dodnes svým způsobem traumatizuje. Právě ona je základem strachu mnoha Poláků z návratu Kaczyńského lidí k moci, a to i neuvěřitelných 10 let poté! Nic na tom nemění ani celkové vyčerpání a „politické opotřebení“ aktuálních držitelů moci. Stačí, že PO je – jak již bylo uvedeno – jediným funkčním antiPiSem. Nutno dodat, že vzpomínky na tehdejší bouřlivou dobu samo PiS (nechtěně?) průběžně přiživuje. I konfliktní kohabitace (2007–2010) premiéra Tuska s exprezidentem Kaczyńským byla mnohými považována za pokračování PiSovských avantýr. Polarizace po „Smolensku“ tento pocit jen utvrdila.

I tak je ale s podivem, jak dlouho již trvá účinná blokáda návratu současné opozice k moci. Vidíme, že určující dynamikou polských volebních kampaní je vlastně politika sekuritizace, tj. konstrukce obrazu protivníka jako fundamentální hrozby. Nebezpečí návratu Kaczyńského je prezentováno jako ohrožení – buď samotné polské demokracie (viz některé sporné metody při výkonu moci v letech 2005–7), nebo přinejmenším obrazu Polska v Evropě a ve světě (viz konfliktní postoj Kaczyńského k Německu, Angele Merkelové a v jistém ohledu k Evropské unii). Ve volebních kampaních PO je toto „strašení“ před PiSem jedním z ústředních pilířů.

Nejlepším doplňkem sekuritizace je – jak známo – její inovace. Ta je protentokrát hned dvojího druhu. Jednak personální obměna v čele PO, k níž došlo před půl rokem v souvislosti s „povýšením“ premiéra Tuska na vrchol evropské politiky. Nepříliš výrazná (ani populární) premiérka Ewa Kopacz může PiS nadále sekuritizovat, ale pro Kaczyńského je obtížnější na ni útočit tak, jak si kdysi mohl dovolit proti Tuskovi.

O další inovaci – zcela jiného typu – se navíc postaraly i dramatické zahraničněpolitické okolnosti. Obraz vnější hrozby bývá přesvědčivější než té vnitřní – obzvlášť v zemi, jejíž soused se již rok utápí ve válce, do níž je navíc zapleten jiný, mnohem mocnější soused.

PiS mající donedávna „monopol“ na radikálně protiruské postoje („Smolensk“ jako „atentát“ apod.) je již několik měsíců zaskočeno tím, že vláda i prezident z PO zaujaly v ukrajinské krizi vůči Rusku velmi tvrdý postoj, odrážející i většinové mínění polské veřejnosti. Kaczyńskému tak zbývá (nepříliš přesvědčivá) konstrukce, že PO teprve nyní „objevila“ a pochopila politiku tvrdé linie, pro kterou už dávno horoval např. exprezident Lech Kaczyński. Zbývá mu též nanejvýš taktně mlčet o svém někdejším nadšení pro „Budapešť“, když jeho vzor Orbán je dnes řazen k předním evropským rusofilům.

Shrnuto a podtrženo: do voleb sice ještě zbývá spousta času (zejména do těch parlamentních), ale pokud se nic dramatického nezmění, zdá se, že okolnosti i tentokrát spíše nahrávají vládní PO. Není divu – supluje vlastně i roli kdysi silné polské levice. Chová se ostatně podobně jako kdysi ona: pragmaticky, neideologicky, „nelevicově“. Středovost super-pragmatické PO dokonale symbolizuje i to, že ve volebním roce 2015 může současně profitovat ze dvou zcela protichůdných strachů: z Ruska a z Kaczyńského.

Jiří Koubek (1979) je politolog, věnuje se problematice stran a stranických systémů postkomunistických zemí.

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Koubek

Polský volební rok: ve znamení strachu a stability?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu