Zbigniew Rokita

Banderovci vykopali Černé moře

Válka na Ukrajině je v plném proudu a válečná fronta je jenom jednou z řady. Ukrajinu mohou rozbít její vnitřní problémy, dojít může i na další Majdan.

Rusko chce, aby se země Evropské unie cítily natolik ohrožené, že by přestaly aktivně podporovat Ukrajinu a nechaly ji svému osudu. Proto ruské bombardéry létají nad Velkou Británií, proto velvyslanec Ruska v Dánsku hrozí své hostitelské zemi jaderným útokem, proto Rusové rádi přirovnávají anexi Krymu k vytvoření Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 a rozhovory v normandském formátu (Francie, Německo, Ukrajina, Rusko) k mnichovské konferenci. Kreml chce vypadat silnější, než je, chce budit dojem nepředvídatelného hráče, se kterým je lepší se nějak dohodnout, protože jinak ve svém bláznovství může udělat cokoli.

Zdá se, že většina západních států nechce konflikt na Ukrajině řešit, ale rychle ukončit, zamést pod koberec, i když výsledek bude pro Kyjev nevýhodný. Ukrajina se na mezinárodním poli bohužel stala především předmětem konfliktu, přestala být jeho aktérem. Kdyby se Kyjev při takovém postoji Západu a v případě trvalého zmrazení konfliktu rozhodl dobít okupovaná území silou, mohlo to vyvolat obviněními z avanturismu i z narušení evropského klidu. Velkou část západních společností i obyvatelstvo tzv. Doněcké a Luhanské lidové republiky spojuje jedno: touha po stabilitě a klidu, a to i za vysokou cenu.

Jednou z hlavních front ukrajinsko-ruské války je dnes fronta informační – Moskva chce o svém pohledu přesvědčit vlastní občany a politiky a společnosti ve vybraných zemích. Ruské vyprávění přitom není jen snůškou lží – je celkem soudržné a dobře promyšlené. A také atraktivní, přijímané velkou částí evropských politiků a společností (mimo jiné proto, že nabízí konkrétní konzervativní hodnotový systém). Liší se ale ruská propaganda určená navenek od té určené k použití doma – ta druhá je absurdnější a méně rafinovaná.

Například: podle ukrajinských vědců vykopali dnešní Černé moře před dávnými časy předci dnešních Ukrajinců, kteří potřebovali vodu na mytí a praní; z vykopané hlíny pak vznikly Karpaty a Kavkaz – tuto (vymyšlenou) informaci bylo možné nedávno slyšet na jedné z populárnějších ruských televizních stanic.

Ukrajinci ostatně také vedou informační válku a sami nejsou bez poskvrny – rozdíl mezi nimi a Rusy ale spočívá v tom, že první někdy ohýbají fakta a mění čísla, kdežto druzí vymýšlejí fakta i čísla úplně nová.

Vzdát se Donbasu

Donbaské separatisty vojensky podporující Rusko už dosáhlo dostatečně mnoho (i když vše svědčí pro to, že před rokem plánovalo získat výrazně víc, tedy obsadit výrazně větší území), aby se mohlo soustředit na zavezení trojského koně Doněcké a Luhanské lidové republiky do ukrajinského státu. Dnes se bojuje o to, jakým způsobem budou separatistická teritoria reintegrována se zbytkem Ukrajiny, jak to přijme svět a jak to udělat, aby se svět v konfliktu příliš neangažoval (hlavně vojensky). Ruským cílem v horizontu jednoho, dvou let je získat politickou kontrolu nad Kyjevem za pomoci donbaských separatistů anebo vyčkat, až vnitřními konflikty zmítaná Ukrajina vykrvácí sama (ty dva cíle nestojí proti sobě, mohou být realizovány zároveň).

Válka na východě Ukrajiny se odehrává na několika procentech jejího území. V závislosti na úhlu pohledu je to buď hodně, anebo málo: Na jedné straně jde o nevelký kousek velké Ukrajiny, na druhou stranu jde o oblast jen o trochu menší než území Slovenska. V oblasti kontrolované separatisty, tzv. Luhanské a Doněcké lidové republice, žijí dva miliony lidí. Separatistické území není trvalým státním útvarem – je to slepenec lokálních zločineckých skupin podléhajících Doněcku a Luhansku, centrům, která zase podléhají Moskvě.

Region je zničený. Situace se liší v různých místech, ale časté jsou problémy se zásobováním, výplatou důchodů; řada podniků nepracuje, takže nepracují ani lidé a řada z nich vstupuje do služeb Doněcké nebo Luhanské lidové republiky. O situaci na místě nevíme mnoho – o Doněcké „republice málo, o Luhanské ještě méně. Máme střípky informací, ze kterých se můžeme pokoušet složit obraz.

Můžeme například předpokládat, že velká část obyvatel Doněcké i Luhanské lidové republiky viní z těžké situace svých „republik“ Ukrajinu a tvrdí, že zavedla hospodářskou blokádu, aby separatisty vyhladověla.

Dnes není cesta, jak si představit, že by Kyjev mohl znovu získat plnou kontrolu nad Donbasem. Kromě ruského vlivu by problémem byla nutnost vydat ohromné prostředky na rekonstrukci válkou zničeného regionu a integrace jeho z většiny anti-ukrajinsky nastavené populace se zbytkem společnosti. Ukrajinská vláda se ostatně nesnaží integrovat ani obyvatele Donbasu žijící na územích, které byly na povstalcích dobyty.

Redaktor polského rozhlasu Piotr Pogorzelski popisoval na stránkách dvouměsíčníku Nowa Europa Wschodnia svou nedávnou návštěvu v Kramatorsku a Konstantinovce. Tvrdí, že Kyjev ztrácí čas, řada obyvatel by chtěla návrat separatistů; necítí se spjatá s Ukrajinou a Doněcká lidová republika je nedaleko.

Jistě, na Ukrajině často zaznívá, že Donbasu (a tím spíše Krymu) je potřeba se vzdát. Takové názory často říkají i významní ukrajinští publicisté nebo spisovatelé. Situaci dobře vystihují slova, která jsem slyšel od jednoho z nejpopulárnějších ukrajinských spisovatelů Oleksandra Bojčenka: „Buď integrace s Evropou, nebo územní integrita za každou cenu.

Kyjev, a tím spíše Lvov nikdy necítily k Donbasu silné vazby – o regionu na východě země se vědělo málo, nejezdilo se tam, pohrdalo se lidmi, kteří tam bydleli. Donbas oplácel stejným způsobem. Rozdíly se prohloubily asi před deseti lety, když politici začali štvát regiony proti sobě, aby získali politický kapitál. Kdyby se tedy dnes Donbas de iure oddělil od Ukrajiny, řada Ukrajinců by souhlasila, i když je jim zatěžko se k tomu v prováděných průzkumech přiznat.

Nejmenší radost z odtržení Donbasu by možná nakonec měl Vladimir Putin – získal by parastát, který by musel sanovat (nebo připojit k Rusku), přičemž by zároveň ve vztahu ke Kyjevu přišel o mocenský nástroj. Paradoxně to tedy může být separatisty podporující Putin, kdo se může ukázat jako největší podporovatel územní integrity Ukrajiny (Krym je jiný příběh, o jeho návratu k Ukrajině už nikdo vážně nepřemýšlí.)

Situace na východě Ukrajiny bude pravděpodobně podléhat zmrazení, vyloučit nelze, že tam vznikne útvar podobný Podněstří – útvar, který bude de facto nezávislý na Kyjevu, bude pod patronátem Ruska, ale zároveň bude s Ukrajinou na řadu způsobů spojený (do velké míry hospodářsky, společensky, udržovány mohou být de facto diplomatické vztahy mezi Kyjevem a Doněckem a Luhanskem atd.).

Bytí určuje vědomí

Stejně důležitým problémem, jako je válka, je pro Ukrajinu krize vlastní státnosti. Nutné jsou hluboké reformy. Za krizi neodpovídá jen agresor-Putin nebo Viktor Janukovyč se svým okolím – odpovědnost má celá ukrajinská politická třída, která řídila zemi po roce 1991; krize nezačala dnes.

Od svržení Viktora Janukovyče uplynul víc než rok a od té doby Kyjev nacházel další a další omluvy, proč nereformuje stát (anexe Krymu, válka na Donbasu, volby atd.). Majdanovské nadšení ustupuje ve společnosti rozčarování, nová moc se zároveň do reformování státu nehrne; sotva bylo přijato několik důležitých zákonů, ale ty byly často špatně napsané anebo nebyly uvedeny v život. Vláda ví, že občané pocítí reformy na vlastních peněženkách a nespokojenost společnosti se obrátí proti vládnoucím.

Dobrým příkladem je jedna z důležitějších reforem, která čeká na zavedení – reforma distribuce plynu. Cena plynu je na Ukrajině několikanásobně snížená, rozdíl hradí stát a zavedení tržních cen způsobí značný růst ceny. Zároveň je na Ukrajině hospodářství energeticky nejméně třikrát tak náročné, než je průměr Evropské unie, a současně jsou Ukrajinci zvyklí plýtvat plynem. Měřáky jsou instalované na celý blok (cena i tak levné suroviny je dělena rovným dílem mezi všechny obyvatele), kvůli čemuž se byty v zimě „dotápějí zapnutými kuchyňskými vařiči. Plyn je kapkou v moři potřeb. Nová vláda se bojí přijmout odvážná a těžká rozhodnutí.

Zároveň Ukrajinci zažívají krizi státu, včetně hospodářství, na vlastní kůži. Hodnota hřivny k dolaru se od začátku roku 2014 propadla o 75 % – mzdy nerostou a kupní síla vydělaných hřiven se významně snižuje. Hodnota ukrajinského exportu do EU byla o 31 % nižší než před rokem, do Ruska o 60 %. Katastrofické hospodářské ukazatele lze přidávat do nekonečna.

Analytik [Centra východních studii – OSW – pozn. překl.] Wojciech Konończuk na stránkách časopisu Tygodnik Powszechny píše, že podmínky k reformování státu jsou velmi nevýhodné – válka s Ruskem se na Ukrajině prolíná s hospodářskou krizí.

Konończuk píše: „Rusko si v Donbasu vzalo strategickou přestávku'. Ale jen proto, že očekává vnitřní zhroucení Ukrajiny. A dělá všechno, aby ho urychlilo...“ Problémem přitom není jen to, co je potřeba reformovat, ale také to, kdo to má udělat. Konończuk cituje svého známého, který ten problém trefně formuluje: „Moc převzala nejlepší část starého systému. Oligarchický systém se udržel (sám prezident, i kdyby byl nejsympatičtějším z oligarchů, tak jím je), řada politiků s nejasnou pověstí zůstala ve hře.

Jsou i takoví, kteří se znepokojením čekají třetí Majdan. Ten by měl vzniknout z rostoucí společenské nespokojenosti s tím, že chybějí viditelné výsledky revoluce důstojnosti [protestů ze zimy 2013/2014 – pozn. překl.] a s návratem ukrajinských vojáků z Donbasu – tisíců jednak vycvičených v boji, ale zároveň zčásti s pocitem, že je Kyjev opustil. Třetí Majdan by byl nacionalistický, s nepředvídatelnými dopady. To je nebezpečné, protože jestli se příliš rychle ztratí ideály druhého Majdanu, může se Ukrajina stát zhrouceným státem.

Přeložil Patrik Eichler.

Zbigniew Rokita (1989) je redaktorem polského dvouměsíčníku Nowa Europa Wschodnia a spolupracovníkem Listů, věnuje se soudobému dění ve východní Evropě.

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Zbigniew Rokita

Banderovci vykopali Černé moře

Vzdát se Donbasu

Bytí určuje vědomí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu