Patrik Eichler

Muzeum mimo politické spory

Nedávno otevřené Muzeum dějin polských Židů je úspěchem mezinárodního autorského týmu i polského státu, který se k přípravě přidal, aniž by expozici použil jako nástroj v aktuálních politických bojích.

Muzeum historie polských Židů – Polin je nová budova ve varšavské čtvrti Muranów, uprostřed parku na území bývalého židovského ghetta srovnaného se zemí během povstání z jara 1943. Stojí naproti pomníku Hrdinů ghetta. Pomník zná řada lidí z filmů, ve kterých před ním v roce 1970 pokleká spolkový kancléř Willy Brandt. I jeho pokleknutí coby výraz omluvy za válečné zločiny je nedaleko zachyceno pomníkem.

Budova budoucí expozice vyrostla na tomto výrazně symbolickém místě mezi lety 2009 a 2013. Tehdy ji také mohli navštívit první lidé. Od té chvíle jste se v prostorách budoucího muzea mohli dovědět o expozici, která ještě vzniká.

Návrh na budovu muzea byl vybrán v mezinárodní architektonické soutěži, kterou vyhrál tým kolem finského architekta Rainera Mählameki. Šlo o první mezinárodní architektonickou soutěž na veřejnou budovu v Polsku, proběhla v roce 2005.

Od počátku úsilí o vznik muzea do otevření jeho budovy uplynulo právě dvacet let. Iniciativa Židovského historického institutu v Polsku získala podporu polského ministerstva kultury i hlavního města Varšavy, které už na počátku příprav dalo k disposici pozemek.

V tom smyslu jde o dobrý příklad partnerství veřejného a soukromého sektoru. Toto partnerství možná také Polin uchránilo osudu dalších velkých muzejních projektů v Polsku, a to utilitární politizace.

Vypráví menšina, vyprávíme o menšině

Není to přitom tak, že by Polin neměl normativní ambici. Jak se psalo v doprovodné výstavě Jak připravit muzeum? – V době, kdy je decentralizované školství, je muzeum stejné pro všechny.

Jasné rozhodnutí autorského týmu bylo nepopisovat židovské dějiny optikou holocaustu, a tedy jako příběh smrti, ale popisovat život židovské komunity do druhé světové války, holocaust i následující desetiletí. K tomu je potřeba dodat i to, že více méně svébytná židovská komunita s vlastními institucemi existuje v Polsku až do šedesátých let.

Autoři expozice veřejně opakovali, že památníky holocaustu v Polsku existují, včetně řady bývalých koncentračních táborů. A že nejslavnější muzeum holocaustu už je ve Spojených státech, takže je namístě vyprávět o životě komunity, která za války a v poválečných desetiletích v podstatě zanikla.

Svým úkolem popsat dlouholetý rozmanitý život více méně zničené menšiny je Polin podobný české instituci Collegium Bohemicum. Ta připravila a má za úkol postavit v Ústí nad Labem expozici Muzea německy mluvících obyvatel českých zemí. Definice „českého Němce“ jako objektu zájmu v tomto případě zní, že Němec je ten, kdo jako svůj komunikační nástroj používá němčinu. Je přitom jedno, zda jde o chebského kněze, českého obrozence, který ale ještě češtinu rutinně nepoužívá, nebo hlavu některé velkoprůmyslnické rodiny.

Když jsem byl před dvěma lety v čerstvě otevřené budově Polinu, ptal jsem se průvodce, jak autoři expozice definují „polského Žida“. Prý je to ten, dozvěděl jsem se, který žije na území, které v dané době právě patří Polsku. Je to při pohyblivosti hranic polského státu napříč staletími sice definice značně proměnlivá, ale když vezmeme v úvahu, že Židé v oblasti polského vlivu neměli jeden jazyk, ale možná i čtyři až pět, není to definice nutně chybná. Jen je potřeba vypořádat se se situací, kdy Polsko jako takové neexistuje.

Nejen kvůli funkčnosti definice menšiny ale bude stát za to obě expozice porovnat, až vznikne i ta česká. Půjde i o optiku toho, jak moc své dějiny vyprávějí samotné menšiny a jak moc většina vypráví o nich.

Polská kritika zejména říká, že expozice Polinu málo popisuje osudy Židů z pohledu jich samých a že teze o Polsku jako o Paradisus Iudeorum pomíjí historický antisemitismus.

Samosprávná menšina

Budova Polinu má fasádu ze skleněných desek popsaných hebrejskými a latinskými písmeny, vnitřní prostory barvou i zpracováním imitují písek Blízkého Východu, najdete tu knihovnu, košer kantýnu i tradiční muzejní obchod.

Polin návštěvníka až překvapí množstvím interaktivních monitorů, digitálních map, promítaček i replik historických knih, kterými si může listovat. Je to ale zároveň muzeum, které příběh téměř nevypráví na exponátech. Za prvních několik století jich najdete v expozici maximálně pár desítek. Během prohlídky téměř nenarazíte na exponáty papírové. Velká část vystavených předmětů jsou kopie.

Celá expozice se nachází v podzemí muzejní budovy. Má osm částí, kterým autoři říkají „galerie“. Do expozice vstupuje návštěvník po schodišti mezi skleněné panely, na které je z řady projektorů promítán Les. Návštěvník se dovídá, že Po-lin znamená „Zde spočiň“. Otevírá se nám tak výklad o Polsku jako zemi zaslíbené Židům.

Hned na začátku další části se dovídáme, že „Židé v diaspoře mohou zůstat vyznavači judaismu, pokud zůstanou věrni nařízením tóry“. Tato sebedefinice jednak vede k soudržnosti židovské komunity, jednak míří k uzavřenosti a v pozdějších stoletích pak k odporu vůči modernizaci.

Právě v galerii pojmenované První setkání (960–1500) se z citací židovských cestovatelů a obchodníků dovídáme, že Polsko, ale i Maďarsko nebo Rus byly vnímány jako periferie ve srovnání s Prahou nebo městy v Porýní. Že Židé patřili mezi obchodníky s otroky. Nebo že koncem středověku žilo v Polsku kolem pěti tisíc Židů, kteří tak tvořili asi 1 % všeho obyvatelstva. Židé jako obyvatelé podléhali přímo králi, mj. mu židovské obce platily daň, král upravoval jejich práva ve městech, kde žili, jejichž politického života se ale neúčastnili.

Třetí část expozice – Paradisus Iudeorum (1596–1648) – je časově vymezena lety mocenského rozmachu Polska, který i židovské populaci dával prostor ke klidnému rozvoji. V roce 1596 vzniká takzvaná Lubelská unie – politické sjednocení Polského království a Litevského velkoknížectví. V roce 1648 propuká Chmelnického povstání, které jednak výrazně oslabuje polský stát, ale z pohledu expozice zejména decimuje jeho židovské obyvatelstvo.

Právě Chmelnického povstání společně s úplně vstupní částí expozice a holocaustem – tedy období decimace nebo obecně ohrožení jsou v Polinu umístěny ve stísněných prostorách, chodbách, ve kterých při velkém počtu lidí nemusí být ani k hnutí.

Během půlstoletí klidného vývoje vzniká v Polsku v roce 1580 židovská samospráva – Waad, která měla vliv i za polskými hranicemi. Jde o dobu, kdy Židé stále zůstávají podřízeni králi, sami ho sice nevolí, protože toto právo zůstává vyhrazeno šlechtě, ale podílejí se na volebních kampaních, financují je a účastní se i jednání volebních sněmů.

Hlavní část této galerie je umístěna v rozlehlém sále, ve kterém je osm obrazovek s motivy života ve městě – škola, vztah k radnici. Uprostřed sálu stojí velký digitální stůl mj. s mapou Krakova. Více než v muzeu se člověk v té chvíli ocitá v potemnělé interaktivní herně, kde jsou na zdech nalepené tapety s vedutami měst, citacemi z královských dokumentů, kronik a různých nařízení.

Obyvatelstvo měst a vnucená modernizace

Galerie Městečko (1648–1772) ukazuje rozdíl mezi životem ve velkém a malém městě. V této části expozice je také rekonstruována synagoga v – dnes ukrajinském - městečku Gwodziec. Střecha synagogy vystupuje do přízemí muzea, a je tak jediným symbolickým propojením mezi minulostí a dneškem.

Pro návštěvníka je to ale upozornění na to, co polské většině umožní po válce velkou sociální mobilitu, když na místa židovského obyvatelstva menších a středně velkých měst přijdou polští obyvatelé, pro které až do druhé světové války v městských povoláních často nebyla volná místa.

V polovině sedmnáctého století ovšem král vědomě využívá židovské obyvatelstvo k obnově funkce ve válce zničených měst i k rozvoji obchodu v zemědělství.

Hodně se dovídáme o židovském obyvatelstvu z jeho vlastního pohledu v galerii Výzvy moderní doby (1772–1914). Zároveň jde o první část expozice, která nabízí větší množství exponátů. Tématem je udržení židovské komunity a jejích vnitřních pravidel v době dělení Polska.

Modernizace v devatenáctém století znamená pro židovské obyvatelstvo stát se součástí společnosti. Příkladem modernizace je pro autory expozice svatba – Josef II. zakázal povolovat Židům svatby, pokud se předtím neučili německy, v roce 1853 bylo v Polském království zakázáno stříhání vlasů nevěstám a rabíni, kteří k tomu vyzývali, dostávali dva nebo tři roky vězení. Ve stejném roce také bylo zavedeno, že mládenci, když se chtějí ženit, musejí předkládat vojenskou knížku.

Právě vojenská služba coby doba, kdy nelze zachovávat náboženské předpisy, a s tím spojené nebezpečí, že se mladí Židé odcizí své komunitě, byla podle expozice nejdůležitějším vnitřním tématem židovské komunity v té době. Patří sem ale i přechod od elitní hebrejštiny k širokým vrstvám přístupnému jidiš.

Cestu do světa otevírají nejen Židům z periferie Rakousko-Uherska nově stavěné železnice. Tady, uprostřed železničních pokladen, sedaček nebo nádražních hodin se setkáváme s osobnostmi, které pak určují politický vývoj budoucího Izraele, příkladem budiž David ben Gurion.

Už o místnost dále ale zjistíme, že přesto stále stojíme s velkou částí židovské komunity mimo hlavní proud modernizace – protože křesťané nepracují v neděli, kdežto Židé v sobotu, a protože továrny nemohou zastavovat výrobu na dva dny v týdnu, tak Židé, pokud se nevzdají svých náboženských pravidel, v továrnách pracovat nemohou.

Moderní svět a holocaust

Ani modernizace a společná válečná zkušenost – na frontách první světové války bojovalo až 250 tisíc „polských Židů“ – nevedly ke vzniku společného židovstva. Spojování identity sice pomáhal meziválečný národopis nebo židovské organizace péče o děti, ale komunitu pochopitelně – vedle postoje k modernizaci – dělily i politické rozdíly. Zajímavostí může být, že třetinu členů meziválečné komunistické strany tvořili v Polsku Židé, což pak bylo jedním z podnětů k poválečnému antisemitismu. Politické rozdíly, vztah k pravicové diktatuře v meziválečném státě i rozvoj řady oblastí kultury od divadla přes knihy po hudbu zachycuje galerie nazvaná Na židovské ulici (1918–1939), která ostatně má podobu ulice s několikapatrovými domy.

Holocaust (1939–1945) jak v podobě pogromů na území dnešní Ukrajiny, Běloruska a Litvy, tak v podobě ghett zřizovaných hitlerovskou okupační mocí, povstání ve varšavském ghettu a koncentračních táborů je v expozici samozřejmě také zastoupen. Hovoří se zde i o zvláštních strukturách polské londýnské exilové vlády na podporu domácího židovského obyvatelstva. V souladu s tezí autorů expozice jde ale o jednu z kapitol dějin polských Židů, které pokračují i Po válce (1944–dodnes) pogromy, přesidlovací akcí, která centrem židovské komunity v poválečném Polsku činí „znovuzískané“ Dolní Slezsko, příchodem a často těsně následující emigrací Židů z bývalých východních území Polska i protižidovskou štvanicí konce šedesátých let, které společně se státním tlakem na utlumení práce židovských organizací vedou k faktickému zániku organizované židovské menšiny v zemi. Její dílčí obnova je pak záležitostí až devadesátých let minulého století. Jednou z podob oné obnovy je ostatně i nové varšavské muzeum – Polin.

Stálá výstava Muzea dějin polských Židů byla slavnostně otevřena 28. října 2014, připravili

Barbara Kirshenblatt-Gimblett, Antony Polonski et al., výstavu dokumentuje také katalog:

Polin. 1000 lat historii Żydów polskich, redakcja naukowa Barbara Kirshenblatt-Gimblett

i Anton Polonsky, Muzeum historii Żydów polskich, Warszawa 2014, 429 s.

Patrik Eichler (1984) je redaktorem Listů, pracuje v Masarykově demokratické akademii, v letech 2009-2012 spolupracoval na přípravě expozice Muzea německy mluvících obyvatel českých zemí v Ústí nad Labem.

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Muzeum mimo politické spory

Vypráví menšina, vyprávíme o menšině

Samosprávná menšina

Obyvatelstvo měst a vnucená modernizace

Moderní svět a holocaust

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu