Jan Šícha

Býka chytáme za rohy

Před třiceti lety vydala Charta 77 Pražskou výzvu. U zrodu dokumentu, který předběhl svou dobu – anebo lépe, který k oné budoucí době významně přispěl –, stál Jaroslav Šabata a jeho úvahy o Německu a vztazích s ním. Text Pražské výzvy, tak jak vyšel v exilových Listech, přinášíme v rubrice Archiv.

Jaroslav Šabata patří k českému rodinnému stříbru, v souvislosti se vztahem k Německu to platí zvláště. Řečnická figura o tom, že to byla Charta 77, která již v roce 1985 v Pražské výzvě přišla s vážným návrhem na sjednocení Německa, se ve styku obou zemí stala kánonem. Neobjevuje se v oficiálních řečech tak často jako konstatování, že „naše vztahy jsou nejlepší v historii“ nebo že „je třeba dívat se ne do minulosti, ale do budoucnosti“, ale o to větší inspirativní potenciál zde najdeme.

Když Němci uvažují, co Čechům přičíst k dobru, je to kromě plzeňského piva, Švejka a Kafky i Pražská výzva. Pražská výzva udělala z myšlenek, na kterých se podílel Jaroslav Šabata, možná největší kariéru. Nedlouhý dokument adresovaný setkání mírového hnutí v Amsterodamu se obratem dostal do NDR, kde opozice řešila mírové a ekologické otázky s obzvláštním důrazem. Rok 1985 byl rokem intenzivních kontaktů mezi českou a východoněmeckou opozicí.

Do současného kánonu, pokud bych měl hádat, se Pražská výzva dostala zásluhou diskusí východoněmecké opozice, například Gerd Poppe si pečlivě vedl archiv a byl pilný v samizdatu, takže některé věci nezapadly. V západním Německu sympatie s českými disidenty byla věcí výjimečných lidí jako Gert Weisskirchen, který měl ve své sociální demokracii kvůli stykům s disidenty na východě problémy. Systematické styky pěstovali až němečtí zelení.

Do šrotu se železnou oponou

Pražskou výzvu z křehkého strojopisu do politického kánonu nepochybně vytáhl dějinný pohyb a fakt, že sjednocení Německa je asi hlavní politickou událostí poválečných evropských dějin. Jaroslav Šabata o dějinných pohybech často mluvil a promýšlel je. Sláva Pražské výzvy se mu nepřihodila omylem nebo jako vedlejší produkt jiného úsilí. V dopise Edvardu Thompsonovi z roku 1983 má Šabata argumentář objevující se v Pražské výzvě již hotový. Šabata byl přesvědčen, že rozdělené Německo představuje střepinu dědictví války a že druhá světová válka skončí teprve mírovou dohodou s Německem.

Dobře cítil sílu politického protivníka a tvrdil, že proti konzervativní argumentaci musí stát ucelená koncepce s dějinným rozměrem. Byl ochoten odpustit mírovým aktivistům na západě provozní zmatení, pacifismus a rozkolísanost všeho druhu. V dopise Thompsonovi nacházíme větu: „Mezinárodní solidarita těch, kdo vzdorují jakémukoli útisku, je tmelem vnitřního sbližování.“ Šabata měl ve zvyku pracovat s existujícími politickými pohyby a vytvářet z nich vyšší celek.

V polovině osmdesátých let mu oporou byla myšlenka změny na základě sblížení – Wandel durch Annäherung Willyho Brandta, dále pak myšlenka Helsinek shora a zdola. Německo bylo Šabatovi bodem, odkud bylo možné hnout celou Evropou. V rozhovorech s námi používal v politickém kontextu slovo „záděra“. Záděra berlínské zdi byla Šabatovi klíčem k probuzení Evropy, k jejímu uzdravování. „Sjednotit Evropu – to je možnost, která nemá alternativu,“ říká Šabata v době, kdy železná opona ještě nevypadala, že by měla někdy přijít do šrotu. Willy Brandt ale začal se svou Ostpolitik také v roce 1968, v jednom z nejhlubších bodů nesympatie vůči všemu sovětskému.

Šabata identifikoval Berlínskou zeď, nazývanou v hantýrce NDR Antifaschistischer Schutzvall, což by se dalo přeložit jako antifašistická ochranná hradba, jako neuralgický bod, a začal tuto zeď bourat. Uznání, kterého se ve stoupající míře Pražské výzvě dostává v německém kontextu, je tedy úplně na místě.

V dopise Thompsonovi se ke zdi objevují dva dost ilustrativní citáty:

„Nesdílíme závěry rétoriky, která žije z nevyřešených otázek, aniž je řeší. Mírové hnutí je však řešit musí. Býka chytáme za rohy. A Berlínská zeď symbolizuje příliš mnoho živého.“

A na jiném místě:

„Na celém kontinentu se začíná tušit, že Berlínská zeď a všechny anomálie, které symbolizuje, táhnou jeho civilizace ke dnu. Nikde nestojí psáno, že s tímto mlýnským kamenem na šíji se máme vláčet na věčné časy a nikdy jinak'.“

Do Šabatova slovníku patřila spojení jako „velký obrat“ nebo „překročit svůj stín“. Mluvil o arogantní moci a kreslil před očima pohyby, pohyby lidí, kteří pochopili svou věc. V době Pražské výzvy Šabata mluví o rozpuštění vojenských bloků a v jejich přerůstání v nový politický blok. Poválečné dějiny jsou pro něj dějinami militarizace, a je ochoten vidět, že jsou také dějinami zápasu s militarizací.

Konec restaurace

Za zajímavé považuji postavy, ke kterým vztáhl svou před a post úvahu kolem Pražské výzvy. Eduard Thompson byl marxistický historik, autor literárních textů a veršů, který vystoupil z Komunistické strany Velké Británie po sovětském vpádu do Maďarska v roce 1956. Další reflexi Šabata adresuje v roce 2006 tehdy již nežijícímu Johannu Wolfgangu Brügelovi, který pracoval pro předsedu předválečné německé sociální demokracie v Československu, opakovaného a posledního německého ministra prvorepublikových vlád Ludwiga Czecha. Brügel za války utekl do Londýna, čímž se vyhnul politickému i rasovému pronásledování. Když se v Londýně rozštěpila Treugemeinschaft sociálnědemokratických německy mluvících exulantů z Československa, Brügel zůstal věrný republice. Když se část věrná republice přidala ke komunistickému směru, Brügel stál na místě a zůstal demokratem. Po válce žil dále v Londýně, pobíral německou odškodňovací rentu, přemýšlel, trochu organizoval, vydával cyklostylovaný časopis a psal. Dvě pomyslné kotvy Pražské výzvy, jedna předjímající, druhá dovysvětlující, jsou tedy zaklesnuty o dva levicově intelektuálně aktivistické osudy dvacátého století. O dva muže, kteří žili vzdělaneckým, měšťanským způsobem a svým politickým přesvědčením stáli na straně neprivilegované, proto nejrůznějšími způsoby stále ohrožované, většiny.

Jaroslav Šabata byl mužem vysoké politické programatiky, a to i v době posledních asi deseti letech svého života, kdy jsme se zásluhou Literárních novin a Jakuba Patočky intenzivně stýkali. Pro polistopadovou dobu Jaroslav používal pojmu „restaurační tah“. Tato doba skončila velmi nedávno. Myslím si, že období restaurace prozatím v českých zemích skončilo úspěšným prosazením církevních restitucí. Je třeba se modlit, aby to s nimi nedopadlo jako se značnou částí zprivatizovaných národních podniků.

Do domácího období restaurace Jaroslav vstoupil hnán Cibulkovými jakobíny v Brně. Mezinárodní kontext měl větší formát a Jaroslav Šabata do něj patřil. Často mluvil o postimperiální době a opět myslel na Německo. Radoval se z Poláků, kteří podle jeho názoru pochopili, že Německo udělalo otřesnou zkušenost s časem imperiálním, tuto zkušenost zpracovalo a je schopno dalšího politického horizontu. S nadsázkou by se dalo říci, že Šabata byl svým náhledem na postimperiální chvíli dějin progresivním Polákem. Dá se tak vysvětlit, že jediné státní vyznamenání, které dostal, je polské, těsně po smrti.

Spojenectví s německými demokraty

O sjednocení Německa Šabata ve svém brügelovském textu napsal: „Mezi předpoklady Pražské výzvy a vlastním skutkovým dějem' zeje docela slušná mezera. Proces sjednocení Německa se totiž neuskutečnil na základě programového spojenectví všech hlavních segmentů evropské demokracie a na základě součinnosti Helsinek shora' i zdola' (což byl základní postulát výzvy), ale především na základě konzervativně laděné iniciativy německého kancléře Helmuta Kohla.“ Německé vyznamenání tedy Šabata dostane, až bude ve svém někdejším postoji dosti Němcem, až kulturní pohyb mezi německým východem a německým západem dosáhne kulturního sblížení, které momentálně i po tolika letech trochu vlaje za politickým rozhodnutím, které dalo přednost expanzi západu na východ namísto společné proměny novou kvalitou, kterou si představoval Šabata.

Když v roce 1997 Jaroslav Šabata v knižním rozhovoru Václava Buriana a Tomáše Ticháka dostal otázku: „Domníváte se, že fenomén Mitteleuropy, pojem německé hegemonie v evropském středu patří zcela minulosti?“, odpověděl: „Bylo by bláhové myslet si, že zcela vyhasl. Ale právě proto platí, že býk se chytá za rohy – že potřebujeme spojenectví s německými demokraty. Čím intimnější, tím lepší.“

Myslím si, že na intimní spojenectví s německými demokraty lze pomýšlet až nyní, zásluhou části nynější vlády. Přál bych si, aby tato konstelace vydržela co nejdéle. Dva civilizační tahy, o které dnes jde, obnovitelné zdroje a euro, jdou opět z Německa. Hlavní protivník toho, co bylo Jaroslavu Šabatovi drahé, finanční kapitalismus, je také v zájmu bohatého Německa krotit, protože Německo je bohaté výrobou a tím, že v něm stále nezanikly ctnosti kapitalismu – pracovitost, racionalita, šetrnost, plánování dopředu. Proto se dá říci a v německém vládním programu i v opatrných formulacích číst, že finanční kapitalismus je pro Německo nepřítelem.

Pro Šabatu ale Německo zůstalo zemí, kde se společná proměna novou kvalitou děje a dít může. Z myslitelů nejčastěji citoval Němce, Habermase, Sloterdijka, ale i třeba opravdu nelevicového ekonoma narozeného v českých zemích Schumpetera.

Toto by tedy byla dvě období, kdy Šabata chytal za rohy největší možné býky. Sestoupíme-li trochu níže, sluší se asi říci, že Jaroslav Šabata měl německou matku, v němčině byl schopen stejně složitých myšlenkových konstrukcí jako v češtině, a i zde štěstí tyto konstrukce chápat přálo spíše připraveným.

Usychající větve politiky

Když se ohlížíme za posledními více než dvaceti lety, vidíme společnost bez veřejného prostoru. Jaroslav Šabata veřejný prostor bytostně potřeboval a potřeboval také přímý kontakt v diskusi s protivníky. Říkal tomu průzkum bojem. Ideovými protivníky byl pro tuto svou vlastnost ctěn. Jaroslav Šabata se angažoval v Nadaci, později Společnosti Bernarda Bolzana, odkud vzešel podnět k česko-německé deklaraci.

Čteme-li Pražskou výzvu po letech, můžeme žasnout nad tím, že v Chartě 77 její protagonisté dělali politiku, přestože podmínky byly nastaveny tak, aby dělat nešla. Po roce 1989 se často politika nedělala, přestože co do podmínek vlastně dělat šla. Přítomnost v horizontu deseti let dozadu působí jako vegetativní přežívání českého politického útvaru, ve kterém se dá pozorovat pozvolný úpadek. Šabata měl představu o míře života v politice, o levici ještě krátce před svou smrtí mluvil jako o usychající větvi.

Pražská výzva se po letech jeví jako velmi svěží krok do odvážného neznáma, které se tímto krokem stává bližším. Šabata jako evropský levicový intelektuál věděl, že věci je třeba nejdříve myslet a pak je předat probuzeným masám. Díváme-li se na pražskou výzvu s odstupem, vidíme střední Evropu jako místo, které bylo těžištěm světových dějin. Když se Německo sjednotilo, došlo ke sjednocujícímu procesu v Evropě, který si Šabata, i když méně byrokraticky, představoval. Těžiště světových dějin se následně přesunulo mimo střední Evropu. Myslet svět se ze střední Evropy napříště dá jen v intimním spojení se německými demokraty, protože to bez síly býka chyceného za rohy nejde.

Příspěvek z konference Masarykovy demokratické akademie Evropan Jaroslav Šabata konané 10. prosince 2014 v Brně publikujeme ve spolupráci s Deníkem Referendum.

Jan Šícha

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Šícha

Býka chytáme za rohy

Do šrotu se železnou oponou

Konec restaurace

Spojenectví s německými demokraty

Usychající větve politiky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu