Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 2 > Václav Jamek: Kam a sahá ruská propaganda aneb Zpověď našeptávače
Měl jsem za to, e z mccarthismu, který ukázal jednu odpudivou tvář Ameriky, naše západní společnost u víc jak před půlstoletím vyrostla, nejpozději od chvíle, co autor této nechvalné kampaně propadl alkoholismu. Dokonce George Bush ml., jeden z nejhorších amerických prezidentů, odbýval útoky, které se z různých důvodů často snášely na jeho hlavu, poukazem na svobodu slova; i kdy ta mu slouila tak trochu jako nepromokavý plášť, po kterém se kadý příval svezl: poukázal na ni, a dál dělal, co si usmyslel. (Šlo koneckonců jen o svobodu slova.) To u je výhoda skutečné či domnělé světovlády, nikdo na vás nemůe, tak ať si ostatní mluví.
Odlesk této moci dost dlouho ulpíval i na české pravici a dodával jí sebevědomí: kritiku nebrala na vědomí, nemusela. Svoboda slova byla neškodná, protoe to důleité (prachy) se za spřízněného mlčení sektářských médií zařizovalo pěkně potichu, a to tu najednou bylo a nikdo s tím u nehnul. To je taková česká zvláštnost, náš normalizovaný kutilský příspěvek globální anticivilizaci, a kdo by byl řekl, e se z Cimrmana stane hlasatel zbytečnosti občanských svobod a obhájce mocenské zvůle, pokud je to pravá zvůle? Cimrman Topolánek pouil Svěrákův či Smoljakův zbabělý výrok o marnosti protestů výslovně, Cimrman Nečas ho uplatnil prakticky, kdy ho na Václavské náměstí přišlo vypískat sto tisíc lidí, a Dominik Jára Cimrman kardinál Duka to dorazil, kdy začal (řecky) blábolit o luze (e by fakt mezi demonstranty nebyl ani jeden křesťan?); a kdyby mu za to někdo vlepil zaslouených pár facek, pokládal by se za mučedníka víry.
Mimochodem: co by mohl být jasnozřivý povzdech umíněnce, pokud i přes tu marnost dál protestuje, z toho se pro ustrašenou většinu stala omluva ubohosti a ubíjející hluchoty, a v těch neskonale povýšených tlamách u jenom výsměch všem disidentům. To všechno se souhlasem autorů.
Jene časy se mění, v polovině desátých let české pravici teče do bot; a z občanských svobod se najednou nejen pro některé politiky, ale i pro intelektuály pravého vyznání vyklubala překáka.
Přihodila se mi toti taková divná věc. Mluvil jsem asi před měsícem s jedním svým známým, kterého mám (i nadále) rád a jeho díla si cením. Mezi řečí jsem vyjádřil nějaký názor na ukrajinskou krizi, dobře věda, e s ním můj protějšek nebude souhlasit. Ten se však k mému uaslému překvapení vůbec nesnail předestřít důvody, které by dokazovaly, e se mýlím (co by bylo vedlo k ujasnění a zpřesnění, neřkuli sblíení stanovisek, a běně tak v rozepřích postupuji já); prostě mi jen sdělil, e tvrdím toté co ruská propaganda, a jsem tudí jejím nástrojem. Co zřejmě zároveň znamenalo, e s mými názory polemizovat nemusí.
Namítl jsem, e mě tak lacino dostal, protoe já nevím, co tvrdí ruská propaganda, a tudí nemám jak jeho obvinění vyvracet; ale zároveň mohu sotva dopustit, aby povaha mých názorů byla jen na jeho posouzení, kdy si nejsem jist ani tím, co o ruské propagandě ví on sám, a nemohu mu v tom přiznat povolanost jen proto, e mě postrašil. Co kdy za ruskou propagandu jednoduše prohlásí všechno, co se mu nelíbí? Pokud mohu ze své hlavy o nějaké propagandě mluvit, pak stejně jako většina lidí u nás vnímám především velmi hlasitou, hrubou a drze prolhanou propagandu euro-americkou, která se valí z většiny hlavních médií a zvlášť z těch veřejnoprávních; ke kteréto propagandě patří i stále výhrunější odkazy na potměšilou propagandu ruskou, tím nebezpečnější, e vůbec netušíme, jakými cestami se šíří. (Čím dospíváme k jiné podobě slavného a zdánlivě neřešitelného paradoxu lháře.) Moná kdyby se toho kraválu trochu ubralo, lidé by měli menší nutkání myslet si pravý opak toho, co se do nich hustí (pořád jich bohuel doívá příliš mnoho, kdo na to mají výcvik od komunistů), a té zlověstný hlásek ruské propagandy šířený cestami černé magie bylo by potom lépe slyšet a tím snáz bychom se mu ubránili.
Vzápětí jsem byl podroben inkvizičnímu výslechu ohledně mých informačních zdrojů. Bylo mi vypočítat, co všechno čtu a poslouchám, včetně internetu, a vyslovení některých titulů setkávalo se s velikým vraštěním obočí. Naštěstí čítám i Britské listy, jejich stanoviska jsou po celou dobu ostře protiruská, take jsem unikl tomu (prozatím) nejhoršímu.
Zpětně jsem se jen divil, proč jsem na takovou zpověď vůbec přistoupil. K věcem politickým, literárním i jiným se veřejně vyjadřuji, odkdy to jde, tedy zhruba čtvrt století, několikrát jsem u byl – většinou nepřímo – označen za pitomce, ale dosud nikdo se neodváil tvrdit, e myslím jinak ne vlastní hlavou, včetně těch pitomostí. Od chvíle, co se rozpustilo ideologické oddělení ÚV KSČ, se také nikdo neodváil tvrdit, e by čtení nějakých textů mohlo být infekční, dokonce prudce infekční v případě textů ruských; a e zvlášť snadnou obětí nákazy jsou někteří příslušníci pracující inteligence (například já), kteří se proto musí podřídit ideovému vedení společenského předvoje, tj. nikoli dnes u vymřelé dělnické třídy, ale našich uvědomělých manaerů, včetně restituovaných manaerů duchovních (dříve pastýřů).
Take teď to máme zpátky.
Říkal jsem si: tihle lidé si to náramně usnadnili. Mají to vyřešené. S nikým nemusejí diskutovat, protoe odlišné uvaování je přinejlepším bezcenné, přinejhorším zločinné. O ničem nemusejí pochybovat, neboť pochybnosti pocházejí od našeptávačů (prozatím jenom ruských), před nimi si máme zacpávat uši. Zbývá u jen obnovit pořádnou inkvizici.
A co myslíte? Uplyne sotva den, a dočítám se (neřeknu, kde), e Alexander Tolčinský, zaslouilý redaktor rádia Svobodná Evropa, ádá s ohledem na jedovaté a nakalivé Rusko omezit svobodu slova, a jistě tím nemyslí tu svou. Nato Martin Putna otevřeně v televizi: e prý kdo zastává jiný názor na Rusko ne on a jemu blízcí, by měl stát před soudem za velezrádu. Říkám si, u to není kluk, měl by se vdycky třikrát nadechnout a trochu zapřemýšlet, ne začne mluvit a provokovat. Nakonec tím znehodnotí všechno, co dělá. Ale myšlenka velezrády má úspěch: po Putnovi to opakuje šéfredaktorka jakéhosi obskurního internetového časopisu, potom poslankyně TOP 09 Langšádlová (její strana moná časem přijde na to, e má ve svých řadách i někoho hloupějšího a přitom ještě drzejšího ne ji a poslance Laudáta, které za sebe poslední dobou nechává nejčastěji mluvit); přisadí si nenapodobitelně duchapřítomná Miroslava Němcová, trochu Tomáš Halík, moná i jiní, o kterých nevím, a nakonec k dovršení všeho i jeden generál české armády.
Panu generálovi by měl sakra někdo vysvětlit, e je krajně nevhodné, e je v demokracii dokonce zakázáno, aby voják poadoval omezování občanských svobod. Nestojím o to končit svůj ivot v nějaké obdobě frankismu, i kdy ten náš by byl ve shodě s naším národním charakterem tak nějak útěšně přízemní a šedivý, stejně jako bude náš daleko pravděpodobnější berlusconismus.
O to přesně jde. U jsem to jednou napsal, moná ne dost konkrétně: reim v Rusku se mi nelíbí, i kdy asi ne z těch důvodů jako Putnovi; vedle tamních oligarchů a tamního sprostého kapitalismu mi leí v aludku také prohlášení blbého a neschopného cara Nikolaje II. za svatého; k tomu čtu zrovna v novinách, e se pravoslavné církvi nepozdávalo novosibirské představení Tannhäusera, a dala kvůli tomu odvolat umělecké vedení divadla: ké se k nám nic z toho nikdy nedostane! Nelíbí se mi světonázor ukrajinských povstalců, přijdou mi otřesní, stejně jako ukrajinská vláda a celý společenský systém na Ukrajině. Tamní oligarchové mi přijdou horší ne ti ruští, a co je to za stát, který umoní existenci soukromých armád! Odtud přece hrozí demokracii větší nebezpečí ne z Ruska! V ádné z těch zemí bych nechtěl ít.
Ale protoe mi nic jiného nezbývá, byl bych docela rád, aby se dalo ít v zemi, do které jsem se narodil a ve které zůstávám; v zemi s inkvizicí by se podle mého názoru dobře neilo.
Proto mě ruská le a ruská propaganda trápí neskonale míň ne propaganda a li naše. Za ruský nemrav odpovědnost nemám; za ten náš ano.
Krom toho soudím, e politika se má dělat věcně a s chladnou hlavou. Politická úvaha se s hysterií nesnese. Úvahy o zájmech Ruska (jako ani o zájmech našich, o zájmech USA, Evropy, Číny nebo Tanzanie) se nesmějí dostat pod kontrolu lidí, kteří jen při vyslovení slova Rusko (nebo USA, Evropská unie atd.) dostávají epileptický záchvat. Ti by měli hledat útěchu v lůně přírody nebo něco podobného. Pravděpodobnost, e Rusko na světě zůstane, je s prominutím (při chladném politickém úsudku) daleko větší, ne e na světě zůstaneme my, take je daleko vhodnější hledat cestu, jak s Ruskem vyjít, abychom pokud mono všichni nejmíň prodělali, ne snít o tom, e Putina svrhne vzpoura ruských oligarchů a nikdo nebude vědět, který z nich ovládá jaký díl ruského jaderného arsenálu, ani kdy a proti komu ho kdo pouije; a to jen proto, e někteří hloupí kupci na Západě by nejradši rozparcelovali Sibiř na řadu zdánlivě samostatných států pod svou nenápadnou kontrolou.
Jestli někomu připadá, e poslední představy jsou úplně šílené a jako takové patří k výplodům všudypřítomné ruské propagandy, pak musím odhalit (jak by řekl Miloš Zeman), e hlavními nástroji ruské propagandy u nás jsou – teď se drte! – český veřejnoprávní rozhlas a česká veřejnoprávní televize, protoe odtud to mám. Take veškerá západní propaganda týkající se ukrajinské krize je nakonec ďábelsky promyšleným výtvorem propagandy ruské! Tím se ledacos vysvětluje. My na Západě máme přece rozum.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.