Václav Žák

Chyba může být v systému

Otiskujeme úryvek z textu připravovaných pamětí programátora, chartisty, politika, novináře a šéfredaktora Listů Václava Žáka. Vybrané pasáže se věnují jeho studiu na Fakultě technické a jaderné fyziky, programátorské práci i podpisu Charty 77.

Na Fakultu technické a jaderné fyziky (FTJF) mě přijali v roce 1962. Na první tři měsíce nás ale poslali do Mladé Boleslavi bourat okna do betonové střechy, protože je tam jaksi zapomněli udělat. Údajně jsme se měli seznámit s dělnickou třídou, ale spíš potřebovali levné brigádníky.

Fakulta, podle zkratky FTJF přezdívaná fujtajfl, vznikla v roce 1955. Byla to nová škola, kde až na výjimky učili mladí profesoři. Vesměs takoví, kteří by na svých původních fakultách, např. Matematicko-fyzikální, čekali dlouho na profesorské křeslo. Tání, které předcházelo Pražskému jaru roku 1968, v ní už bylo cítit tehdy, v roce 1962.

Nejlépe to bylo vidět na katedře marxismu-leninismu a dějin dělnického hnutí. Lektor nám v první hodině řekl, že chápe, že se budoucí jaderní fyzici o dějiny dělnického hnutí moc zajímat nebudou, a že nás proto ze školy nevyhodí, i když nebudeme nic umět. Ale kdybychom na konci studia chtěli opravit trojky kvůli červenému diplomu, tak máme smůlu.

Diskuse na seminářích byly naprosto otevřené. Vzpomínám si, že jsem hned v prvním ročníku plácl, že Rudé právo je fašistický plátek. Zbytečno dodávat, že fašismus byla nadávka, co to je, jsem neměl tušení. Když jsem to řekl, lekl jsem se, že bude průšvih. Lektor mi ale v klidu udělal přednášku, co je to fašismus a proč Rudé právo fašistickým plátkem není.

(...)

Z vojny jsem se vrátil 2. srpna 1968 a začal shánět zaměstnání. Československý atomový program se tehdy dostal do útlumu, neb došly peníze. Československo, kupodivu, mělo dlouhá léta strategický program výroby elektřiny v jaderných elektrárnách zaměřený na nezávislost na SSSR. Proto se vyvíjel reaktor na přírodní uran chlazený kysličníkem uhličitým, který nepotřeboval nesmírně složité a energeticky náročné obohacování. Touto cestou šla pouze Kanada. Nakonec se reaktor – v Jaslovských Bohunicích – postavit podařilo, ale za pár let skončil havárií. Nestavěla se ani továrna na zpracování vyhořelého paliva, která měla stát v Mníšku pod Brdy. Zastavení programu mělo za následek, že jsme byli první fakultou, na níž se zrušily umístěnky. Místa jsme si museli hledat sami.

V posledních letech na fakultě jsem se věnoval kvantové chemii, ale získat jakékoliv místo ve Fyzikálním ústavu ČSAV bylo zhola nemožné. Prý až za pět let. Jediný ústav, který tehdy přijímal, byl Výzkumný ústav matematických strojů (VÚMS). I vydal jsem se na Loretánské náměstí ucházet se o místo. Zeptali se mne, jestli by mne spíš zajímal hardware nebo software. Věděl jsem, že software je střižní zboží, co je hardware, jsem neměl tušení. Sice jsem nechápal, jak souvisí střižní zboží s počítači, ale vybral jsem si software. Nastoupit jsem měl 21. srpna 1968.

Do VÚMSu jsem nastoupil až 9. září. Měl jsem mimořádné štěstí, naprostou náhodou jsem se dostal do zcela ojedinělé instituce. Ústav založil Antonín Svoboda, jeden z nejvýznamnějších světových informatiků své doby. Když v roce 1964 emigroval do USA, protože mu socialistické Československo nebylo schopné realizovat jeho nápady, stal se hlavním inženýrem firmy Burroughs, po IBM dvojky ve Spojených státech, která vyráběla počítače pro americkou armádu. Burroughs představovala absolutní technologickou špičku. Škoda, že lidé jako Svoboda nemohli své vlohy rozvíjet doma.

Zůstal po něm ústav, který měl v republice výsadní postavení. Tehdy byl jediným pracovištěm, ve kterém se konstruovaly počítače a programovaly operační systémy. Režim se moc nezajímal o technické obory, normalizační útok na zglajchšaltování společnosti se vedl proti školství, humanitním oborům a stranické věrchušce – tedy řídícím „kádrům“ ve straně, státní správě a podnicích.

Dopad normalizace v podnicích, které neznamenaly pro stranu prioritu, závisel na odvaze vedení. VÚMS měl štěstí – generálním ředitelem byl Vratislav Gregor, který strachem netrpěl. Prověrky v ústavu omezil na nejnutnější minimum. Ovšem vyhnout se zapojení ústavu do mezinárodní dělby práce v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci nemohl. Tak po okupaci skončil vývoj „svobodovského“ počítače ZPA 600 a ústav začal, spolu s dalšími zeměmi, kopírovat modely z rodiny počítačů S/360 firmy IBM. Protože Rusové, kteří projekt koordinovali, se za okupaci styděli, nechali české delegaci volnost: jako jediní jsme nemuseli kopírovat IBM, ale příbuzný, modernější počítač RCA Spectra. V nomenklatuře RVHP měl typové značení EC 1021. To EC znamenalo „edinnaja sistema“, jednotný systém.

Z dnešního hlediska je to nepochopitelné: počítač měl 64 kB paměti, 4 disky po 7,25 MB, páskové jednotky, které lze vidět jen někde v muzeu, obrovskou tiskárnu, snímač štítků. Rozměrově potřeboval tak 30 m2 v klimatizované místnosti.

V roce 1971 se v Moskvě konala výstava, na které socialistické země představovaly svoje počítače. I VÚMS se předváděl. Programem na počítání kondiciogramu, který na výstavě slavil úspěch. Když českou expozici navštívil předseda vlády soudruh Kosygin, i jemu vytiskli kondiciogram. Gregor čekal, že mu kondiciogram přinesou, aby ho mohl soudruhovi předat, leč operátoři se u tiskárny o čemsi vzrušeně dohadovali a k ničemu se neměli. Jak se ukázalo, měl Kosigyn ten den všechny cykly v minimu.

Gregor nezaváhal ani vteřinu. „Dejte to sem!“ Vzal list s grafy, šel za Kosigynem, objal ho kolem ramen a řekl mu: „Soudruhu předsedo, dnes tedy za děvčaty nechoďte!“ Kosygin, to byla kožená tvář plná hlubokých vrásek. Překvapeně se podíval, co si to ten člověk dovoluje, ale pak se vrásky daly do pohybu – a Kosygin se začal smát. Městská stranická organizace usoudila, že Gregor to má u Kosygina dobré, a až do roku 1974, tedy během nejhoršího normalizačního období, nechala Gregora a ústav být.

Gregor toho využil: ústav se stal útočištěm lidí, které při prověrkách vyházeli z centrálních institucí včetně armády. S námi programoval Augustýn Apetauer, dříve zástupce Československa při RVHP v Moskvě, jehož žena sovětská diplomatka, nám vozila Benson&Hedges, které kupovala na palubě letadla v ceně Partyzánek. Mezi spolupracovníky bylo několik generálů, plukovníků, dokonce bývalých příslušníků StB. Apetaeur si občas stěžoval: „Považ, Václave, mne, syna topiče, ze strany vylučovala komise ve složení Vasil Biľak, F. J. Kolár a Pavel Auersperg! Vždyť Biľak byl nedoučený krejčí, F. J. Kolár tiskař, a Auersperg dokonce šlechtic! Jak můžou maloburžousti se šlechticem vylučovat proletáře?“ Dodnes nevím, jestli to myslel vážně, nebo si dělal legraci. Naposledy jsem s ním mluvil pár let po listopadu 1989. Říkal mi smutně: „Václave, my jsme chtěli reformu, ne rekviem!“

EC 1021 jsme vystavovali i na veletrhu v Brně. Ředitel tehdy vypsal prémii: kdo napíše nějaký předváděcí program, dostane 1000 Kč. To byla skoro půlka měsíčního platu. Ústav moc neplatil, zato nabízel zajímavou práci. Kolega Ivan Zoc opsal z časopisu Playboy, který někde pokoutně sehnal, sexuální test. Program měl úspěch už v ústavu – když jsme viděli některou z kolegyň, jak spěšně zakrývá ňadry výpis z konzoly, bylo nám jasné, že hraje sextest.

Co teprve na výstavišti. Když přišel na návštěvu federální ministr energetiky a elektrotechniky, do jehož resortu náš ústav spadal, ředitel mu nabídl, aby si zahrál sextest. Spustili mu program a ministr si sedl ke konzoli. Program napsal:

„Jsi muž nebo žena? Odpověz 0 nebo 1.“

Ministr napsal 2.

Program napsal znovu: „Jsi muž nebo žena? Odpověz 0 nebo 1.“

Ministr napsal 2.

Program to zopakoval potřetí: „Jsi muž nebo žena? Odpověz 0 nebo 1.“

Ministr opět ťukl na 2.

Program napsal: „Třikrát jsem se tě ptal, jestli jsi muž nebo žena. Třikrát jsi odpověděl špatně. Buď jsi blbec, nebo ministr.“

Když to počítač dopsal, lehce zbledl i Gregor. Autor programu už dávno zapomněl, že něco takového naprogramoval, a zbledl taky. V předváděcím sále bylo pár vteřin ticho rušené jen klimatizací. Hukot klimatizace přehlušil veselý smích ministra. Díval se na výpis, smál se, a volal: „On to poznal!“

Nikdy jsme se nedověděli, co přesně.

Není divu, že v takovém složení se ústavu normalizace moc nedotýkala. Měli jsme vlastně mimořádnou možnost dělat zajímavou práci, jakou v době sálových počítačů mohlo na Západě dělat pár stovek lidí. Ve VÚMS neexistoval příkazový systém, kdo dělat nechtěl, nemusel, ale ostatní se na něj dívali spatra. A hlavně – je to neuvěřitelné, ale intriky a zákulisní hry se tam nehrály. Věci se vyřizovaly z očí do očí. Když jsem napsal první program, můj druhý šéf Jiří Pelouch – první, Eduard Outrata, v říjnu emigroval do Kanady – si mě vzal stranou a strašně mi vynadal. Musím říci, že mne tím doslova „přeprogramoval“ – v české kultuře se nesouhlas považoval za neslušnost. Důsledkem byla neupřímnost, neschopnost věci řešit. Otevřenost, kterou se člověk naučil ve VÚMS, byla osvobozující. Ovšem, jak se později ukázalo, v jiných prostředích měly návyky z VÚMS dost nepříjemné důsledky.

V ústavu pracovala celá řada pozoruhodných lidí, ale mimořádnou pozici ve vývoji software měl Jan Sokol. Syn předního českého architekta, zeť profesora Patočky, katolík, který ve 13 letech četl Summu sv. Tomáše Akvinského, měl takovou neformální autoritu, že byl ve skutečnosti vedoucím projektů operačních systémů, i když formálně vedl jenom oddělení. Do ústavu ho přivedl prof. Jaroslav Vlček přímo z údržbářské dílny FTJF, kde Sokol, vyučený zlatník, který kvůli kádrovému původu nemohl studovat, pracoval. Něco jako americký sen: Vlček si všiml inteligentního dělníka, přivedl ho do ústavu a svěřil mu vedení oddělení základního operačního systému, ve kterém byla řada matematiků. Dnes je životopis Jana Sokola dobře znám, tak není třeba ho podrobně líčit.

Někdy v říjnu či listopadu 1968 měl Jan Patočka, nejvýznamnější český filozof dvacátého století, přednášku na Ministerstvu zahraničních věcí. Dověděli jsme se o tom spolu s Alexandrem Svobodou, starším bratrem dvojčat Josefa a Cyrila Svobodových, od Jana Sokola. Od něho jsme se také dověděli o ekumenických seminářích mezi katolíky a evangelíky na evangelické fakultě v Jirchářích. Katolíky zastupovali Jan Sokol a Jiří Němec, evangelíky Ladislav Hejdánek a další. Hejdánek vedl v Jirchářích pravidelné týdenní semináře, kde se na začátku četly texty a pak se rozebíraly. Chodili na ně Dan Drápal, Tomáš Halík, Daniel Kroupa, i my s Alexandrem Svobodou, snad také studenti fakulty. Trvalo to do dubna 1969, pak evangelická fakulta dostala zákaz, aby se na její půdě konaly semináře za účasti externistů.

Alexander Svoboda dostal nápad, že by se v seminářích mělo pokračovat, ale jinak. Do Jirchářů se očekávala příprava, na což plně zaměstnaní lidé neměli čas. Navrhl, aby se četl text bez přípravy, a místo seminář se této sešlosti říkalo „kecanda“, aby se zdůraznil její amatérský charakter. Ke schůzkám nabídl suterénní místnost v břevnovské vile svého otce, známého pražského lékaře.

Začali jsme četbou tehdy slavné knihy anglikánského biskupa Johna A. T. Robinsona Čestně o Bohu, která v roce 1969 vyšla v edici Váhy. Místo Ladislava Hejdánka, kterého srazil automobil při cyklistice doporučené lékařem, vedl večery Jan Sokol. Robinson nebyla úplně šťastná volba. Najít knihu pro kolektivní čtení není jednoduché: musí být členěna do krátkých, relativně samostatných kapitol, aby i ti, kteří některý pátek vynechali, mohli bez problémů navázat. Text musí být poměrně obtížný, aby jeho interpretace nebyly triviální a bylo si o čem povídat. Po řadě pokusů a omylů se nakonec jako nejvhodnější ukázala kniha Friedricha Nietzscheho Tak pravil Zarathustra.

Mezi tím „kecanda“ putovala po Praze. Po čase začal mít doktor Svoboda pocit, že vilu někdo sleduje. „Kecanda“ se pak na čas odstěhovala do Klimentské ulice k Šilarům, pak k malíři Pavlovi Brázdovi na Vinohrady, kde kromě čtení několikrát přednášel prof. Patočka, který jinak měl svůj vlastní úzký seminář. Vzpomínám si na přednášku Konec Evropy, v níž Patočka vykládal úpadek Evropy jako důsledek dvou světových válek, které vyvolala. Pro mne to tehdy znamenalo setkání s myšlením – otevřel se mi úplně jiný svět.

„Kecanda“ se pak přestěhovala do Holešovic na evangelickou faru Dana Drápala, kde čtení Nietzscheho po čase vyvolalo nelibost jeho oveček, které Zarathustrovo potýkání se s tradicí a zejména křesťanstvím nesly dosti těžce. Tak někdo navrhl, abychom četli Platónův Symposión. Nebyl to šťastný nápad, protože diskuse o krásných chlapcích nesli farníci ještě neliběji. Tak jsme zkusili číst Exupéryho Citadelu, ale to je kniha pro kolektivní čtení značně nevhodná.

Podobných skupinek se po Praze scházela řada. Některé si kladly vyšší cíle než „kecanda“. Ivan Chvatík organizoval heideggerovský seminář, na kterém s Pavlem Koubou a Miroslavem Petříčkem překládali Bytí a čas. Heidegger je přivedl k zájmu o starou řečtinu, tak se v bytě u Hany Hlaváčkové na Malé Straně, historičky umění z Národní galerie, mnoho let scházeli Ivan Chvatík, Pavel Kouba a jeho žena Věra, Jiří Michálek nebo Aleš Havlíček a četli Platónovy dialogy, čas od času přerušené exkursemi k Aristotelovi, jehož četbu na Chvatíkově chalupě ve Zbečně zpestřoval Petr Rezek.

Stará řečtina není jednoduchá a učebnice pro samouky neexistovaly. Ostatní chodili do jazykové školy k stařičkému panu profesoru Barešovi, polyglotovi, který proslul výrokem „když někdo nezná sanskrt, to se hned pozná, že to není žádný vzdělanec“. Já jsem to štěstí neměl, protože začátkem sedmdesátých let jsme se museli kvůli bytu odstěhovat do Brna, kde jsem dělal systémového programátora, posléze vedoucího provozu výpočetního střediska Pozemních staveb Brno, a v Praze jsem býval jenom v pátek a v sobotu.

Moje maminka, která jako penzistka suplovala na různých pražských školách, mi domluvila schůzku s jedním ze svých kolegů, Řekem, který s ní učil kdesi na Spořilově. O půl osmé večer jsem měl být v Žitné 44. Dotyčný pán měl schůzi, musel jsem čekat. Mezi tím okolo mne chodily krásné Řekyně. Když schůze skončila, pozvali mne dál – a já se ocitl na schůzi výboru Komunistické strany Řecka. Ty krásné Řekyně byly členky komunistického svazu mládeže.

Učitel ze Spořilova byl shodou okolností předsedou. Když jsem výboru řekl, že bych se rád učil starou řečtinu, zajásali a začali jeden přes druhého recitovat Homéra. Pak prohlásili, že sice nikdo z nich starou řečtinu neumí, ale že si rádi objednají z Řecka učebnice a budou se ji učit se mnou. Bylo jasné, že nemají tušení, jak se stará řečtina liší od nové, tak jsem jim zdvořile poděkoval a trápil se s řečtinou sám.

Po celou dobu pobytu v Brně jsem měl půlúvazek ve VÚMSu. Vypadalo to tak, že jsem v pátek odpoledne odjížděl do Prahy, tam jsem přes noc a celou sobotu programoval a ladil svoje programy a v sobotu večer jsem se vracel do Brna. V roce 1976 mi VÚMS nabídl byt – v té době mi v Pozemních stavbách běžela roční lhůta, kdy jsem měl vstoupit do strany. Jako vedoucí provozu s necelou stovkou podřízených jsem už patřil do nomenklatury KSČ. Rozhodl jsem se proto, že se do VÚMSu vrátím.

Dopadlo to poněkud jinak: v Brně jsme tři ze čtyř let bydleli na staveništi plném bláta. Pak teprve se objevila dlažba, trávníky a opravené ulice. Když jsem ženu přivezl do Čimic a slavnostně jí ukazoval nový třípokojový byt, dala se do usedavého pláče. Zase staveniště. Tak jsem musel byt odříct a začít shánět výměnu brněnského bytu za Prahu – o doplacení téměř padesáti tisíc ani nemluvě.

Manželčina „akce“ měla dost nečekané důsledky: stalo se to na podzim 1976. V lednu 1977 se ukázalo, že Václav Trojan a Jan Sokol podepsali Chartu 77. Václava Trojana vozili po výsleších, jednou ho odvezli z bytu ve čtyři ráno. Plukovník začal výslech: „To si partaj nasrala do bot, že pane Trojane?“ Václav se bál, že to je provokace, tak mu odpověděl: „To říkáte vy!“

Pochopitelně, Charta po VÚMSu kolovala. Po prvním přečtení mě text nijak nenadchl: nabízet režimu pomoc při ochraně lidských práv mi přišlo užitečné jako dělat vrátka do pralesa. Teprve, když jsem si přečetl Patočkovu esej o potřebě stavět se na odpor moci, jsem Chartu 77 podepsal taky.

Bezprostředně to nemělo žádné důsledky. V ústavu dlouhou dobu měli za to, že Chartu podepsali pouze Sokol s Trojanem. Ale po čase se začalo proslýchat, že signatářů je v ústavu víc. Personální náměstek, který ve filmech točených Státní bezpečností hrál Jiřího Pelikána, vyzval, ať se všichni signatáři dobrovolně přihlásí.

Šel jsem se přihlásit za doprovodu Jiřího Vaníčka, vedoucího odboru programátorů. Po cestě mi vyprávěl poutavou historku, jak vedení jelo do Drážďan domlouvat spolupráci s východoněmeckou firmou Robotron. Náměstek byl po ránu už poněkud opojen, tak se zmohl na nějakou variantu bonmotu „nepotěšil jste mne, a vás taky nepotěším“. Tím návštěva skončila.

Kromě mne podepsal Chartu ještě Václav Benda, takže v ústavu byli čtyři signatáři. Je třeba podotknout, že v jiných ústavech, mnohdy i v podnicích, byl podpis Charty spojen se ztrátou zaměstnání. Ovšem ve VÚMSu se za signatáře postavila stranická organizace. Jejím předsedou byl Pavel Drbal, jeden z mála komunistů, kteří zůstali věřící i po srpnové okupaci. Jeho otec pocházel z pastoušky, z nejnuznějších poměrů první republiky, a za komunistů se stal příslušníkem Veřejné bezpečnosti. Doma neustále zdůrazňoval, že režim dal šanci lidem, jako je on, a že by tu šanci v kapitalismu docela určitě neměl. Pavel vystudoval vysokou školu, ale respekt k otci a k jeho názorům si udržel. Byl to však férový člověk. Projev názoru nepovažoval za něco, co je neslučitelné s jeho pojetím socialismu. V době, kdy začaly problémy s Chartou, byl předsedou stranické organizace. Požadavek Státní bezpečnosti, aby ústav chartisty propustil, stranická organizace odmítla. Je velmi pravděpodobné, že v tom měla i podporu vedení, ale o tom vím jen z doslechu.

Tvářit se, že se nic nestalo, se ale ústav nemohl. Vzhledem k tomu, že jsme všichni seděli na jednom pracovišti ve Vokovicích, rozesadili nás. S Václavem Bendou jsme se museli přestěhovat do Hloubětína do výrobního závodu a posadili nás do kanceláře s předsedou strany, který byl předsedou před Drbalem. Rozhodli se, že signatáře vyloučí z ROH (Revolučního odborového hnutí), a ti, co šéfovali, musejí být suspendováni.

Byla z toho docela mela. V ROH byli pouze Václav Benda a Jan Sokol. Vedoucími byli pouze Jan Sokol a já. Změnit pracovní zařazení a „upravit“ plat nebyl problém. ROH se ukázalo jako větší oříšek.

Jan Sokol přesvědčil svou základní buňku (bylo v ní asi 9 lidí), ať ho vyloučí. Že ve skutečnosti jde o úlitbu, kterou ústav udělat musí, nechce-li riskovat nějaký tvrdý zásah zvenčí. Kolegové reptali, nechtělo se jim, ale nakonec ho vyloučili.

Václav Benda zvolil jiný přístup. Rozhodl se vyvolat konflikt. Přesvědčil svoji buňku, že on touží být odborářem a nechápe, proč by měl být vyloučen. Kolegové ho tedy nevyloučili. Byl z toho poprask. Vedení svolalo schůzi celé základní organizace celého ústavu. Václav Benda na ní vystoupil a nabídl delegátům, že jim Chartu 77 přečte, aby mohli sami posoudit, jestli jde o závadný text. Návrh sice neprošel, nicméně ani schůze základní organizace Bendu nevyloučila. Ve vedení ústavu zavládla panika: do týdne svolali novou schůzi složenou z lidí, u nichž si byli jisti, že Václava Bendu vyloučí. Mnohdy to nebyli delegáti, takže na schůzi základní organizace neměli co dělat. Nicméně tentokrát už vše proběhlo podle not a Václava Bendu z ROH vyloučili. Zakrátko nato ho propustili pro ztrátu důvěry. Benda se s ústavem soudil – a soud vyhrál. Ústav mu musel doplatit povinnou výpovědní lhůtu.

Upřímně řečeno, přístup Jana Sokola jsem považoval za rozumný. Václav Benda ve skutečnosti odbory spíš pohrdal. Chtěl ale vyvolat konflikt. Aby to mohl udělat, musel lhát. Když jsem za ním šel poprvé do kotelny, kam z ústavu odešel, pochopil jsem proč: začal mě přesvědčovat ke „svaté válce proti komunismu“. On byl odhodlán ji vést. Já jsem Chartu za výzvu k boji ale nepovažoval. Měl jsem před očima Patočkovo „stání si na svém“.

Václav Žák

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Žák

Chyba může být v systému

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu