Nadřeli jsme se, ale bylo to fajn

Rozkradli. Tam bylo hodně komunistů v tý vesnici, říkalo se potom.

Oni ho zavřeli, protože ho chtěli vystěhovat, kulak, měl dobytek, pole, hospoda byla, obchod byl. Víte, jak to působilo na ně strašně, nevěděl, proč ho zavírají, proč ho stěhujou – chtěli tu hospodu, barák, on byl nežádoucí pro ten režim. Záleželo na lidech, tam v jedný vesnici, to bylo taky všelijaký, ale předseda řekl, tady se stěhovat nebude, a bylo – u nás v Dolní Vilímči. Ale tohle se stalo v Červeným Hrádku. U nás byl správnej předseda. Jen si představte, jak tetička byla kvečeru tak zoufalá: Kam pojedem, co budem jest, co bude? Tak šla za nějakým tím vedoucím, kam půjdem, my jsme tak zoufalí, nevíme, co si máme vzít, co můžem, co ne, můžeme si aspoň slepici zabít, abysme měli co jest? A on řekl: Ani slepici! A nemluvil s ní už. Tetička přišla domů v takovým pláči, všichni jsme plakali, nesmíme ani tu slepici! To byl režim hroznej.

... Druhej den přijelo auto, naložili je, jen to nejnutnější, teď je vezli do Dačic na vlak, tam je šupli do vagonu, kde ani nebyly sedátka, tam je navalili a jeli, jeli, jeli do Prahy, už byli u Prahy, nikdo nic jim neřek. Pak za nima někdo přišel, tak se ptali, kam vlastně jedem, a oni zas nic neřekli, jede se dál, jeli, jeli až za Kladno, kde byl ňákej státní statek. Tam je přivezli a řekli, tady budete bydlet. A to vám bylo postavený – takovej pruh, několik bytů vcelku. Žádný okno, dveře tam nebyly, to bylo po cikánech vytlučený, spálený – a tady budete bydlet! V noci spali ve vepříně na votýpkách slámy, jen tam asi seděli. A druhej den začali sbíjet nějaký okna, dveře, vypadalo to hrozně, ti si zažili.

To je všechno. My tam pak jezdili za nima na ten statek, co můžeme dělat, musíme s tím bejt smířený. Tetička a Růženka šly pracovat do vepřína a kravína, strejček s koněm jako na statku, a bydleli v nouzovým bytě. A jmenovalo se to Státní statek Peklov. No to je teda něco!

Zdeněk študoval v Telči gymnázium a chtěl jít na vysokou, samozřejmě zamítli, měl poslední rok. A Růženka byla s rodičema doma, bylo co dělat v obchodě. No, a potom Zdeněk, tetička říkala, že šel tam na tu školu, všechno jim pověděl, kam chtěl jít na vysokou. a nějakej profesor, někdo mu pomohl, to byl jedinej člověk, kterej pomohl.

Neznám... Růženka se za nějaký čas vdala, tetička se strejčkem byli v tý škaredý bytovce. Růženka si vzala... – v Nový Říši byl kostel a klášter, a tam bylo vojsko, seznámila se tam s jedním Slovákem a byla z toho láska. Už nevím, jak se jmenoval. Všichni zemřeli a my tam přestali chodit. Měli spolu dvě holky, šikovný, študovaly, pěkný děti, hodný byl ten člověk.

Rodiče byli normální sedláci, tatínek měl smůlu – to vám ještě musím říct: V tý vesnici co bylo sedláků, každej pacholka, děvečku. Po válce to všechno odešlo, sedláci zůstali sami, pracovat musely děti. A náš tatínek měl smůlu: Boženka, Mařenka, Liduška, Růženka – čtyři holky, měl oporu jedině v nás! Naučil nás s koňma, holky chodily do školy a já byla dědouškova pravá ruka, furt v poli, krmili jsme dobytek, jezdila jsem s koňma, naučil mě zapřahat kobyly, seli jsme, všechno jsme dělali. Potom, to tu ještě komunisti nebyli – že se budou scelovat pole. Tam byly políčka, oni to rozměřili lidem, kolik bylo hektarů, dostali jsme velký celky a rozorávaly se meze, bylo práce, jejdymane, to jsme se nadřeli! A byl z toho pěknej celek, dělali všichni. Jenže dlouho to netrvalo, přišlo jezede.

Těšilo mě to, těšilo, já měla ráda kytičky, s maminkou, s babičkou, já byla furt na zahrádce. Když naši něco dělali, brali nás s sebou, na zahradu, na pole, svačiny jsme nosili, bylo to takový pěkný, víte, já na to tak ráda vzpomínám. Nadřeli jsme se, ale bylo to moc fajn.

Ne. To bylo takhle: když byl konec války, zrušili školu ve Vilímči, část dětí šla do Červenýho Hrádku, tam byla škola větší, část do Nový Říše do měšťanky, já taky. Tam jsem byla jenom rok, protože už to nešlo dál, a to nás bylo víc těch žáků, že rodiče potřebovali děti doma, musely dělat. S ředitelem školy to bylo projednaný, že nás zprostí tý poslední třídy, a prostě už jsem byla jako pacholek, s dědouškem, s tatínkem pracovala. Jako tady všichni. Kde neměli kluky, tam šly holky.

Ano, užili jsme si, nadřeli se, a všechno jsme stačili. To se selo – oves, pšenice, ječmen, mák, hrách, řepy, buríny, a my všechno jako tatínek, když měl pacholka. A všechno jsme stihli!

Kolik mi bylo... vždyť já ani už nevím, kolik mi bylo.Tak Vládík se narodil ve čtyřicátým osmým. a já jsem se vdávala v čtyřicátým šestým. nebo pátým. To byl poslední rok, a pak se začalo mluvit, že bude JZD. Já šla za manželem, byl zaměstnanej v Jihlavě ve Stavoprojektu, jmenoval se stejně jako já, tam byly ve vsi tři rodiny toho jména, nebyla to naše přízeň, přízeň byla v Červeným Hrádku. Muž se jmenoval Vladimír. Stavoprojekt začal stavět paneláky. Já byla zatím doma, pak muž dostal garsonku, byli jsme za ni vděčni, v novostavbě. A pak byla možnost, že bysme si mohli postavit domek, protože se bourala jedna celá ulice, škaredý baráky. Tak to lidem nabízeli, za to, že ten baráček zbourají a uklidí, srovnají se zemí, jenom aby na to najely bagry. To byl tenhle náš domek, museli jsme to zbourat, každou cihlu osekat...

Pak jsme měli za rok a půl druhýho kloučka, za rok a půl třetího kloučka – máme tři syny. Vladimír, Jaroslav, František.

Jaroušek, nejmladší, vychodil školu a študovat se mu nechtělo, tak zaměstnání, dělník na dráze. Prostřední dělá silnice, kanalizaci. Třetí, ten je stavbyvedoucím, po tatínkovi.

2. návštěva

Byli takoví. naši říkali, oni přišli k nám, a maminka povídala, že je místo ve stodole, a ten Rusák jí povídá, tam půjdete vy, a my budem tady. Vrhli se do sednice, leželi v postelích, peřiny naházeli na zem, lehli si a spali, byli unavený. Tam budete vy, a my budem tady. Něco jim tam mamka dávala, chleby, něco vařila, čaje, kafe, brzo odešli.

To mi mamka taky povídala, holky, vy se jděte schovat, jděte na zahradu, je tam plno rybízu, buďte tam ticho, nechoďte sem. to bylo nebezpečí. Jinak si nepamatuju, že by se tam něco odehrávalo.

V Jihlavě nevím, ale na vsích v mém okolí ne... Po válce tu byli zas němečtí uprchlíci, spali ve škole, u nás na statku ležely dvě rodiny... Když už se to chýlilo, byli zas oni ohrožení, tak naši sedláci odváželi k Dačicům celé rodiny. Ještě nebyli úplně v Dačicích, a už to bylo takový škaredý, že se báli do toho vjet, byli tam s koňma, hrozilo jim to taky, sedláci se vraceli s vozama prázdným lesem. Člověk byl mladej, všechno si nepamatuju.

Několik rodin, šest nebo tak...

Ne, ne, to vůbec ne. Němci ani za války nám nic nedělali... ne, ani nepamatuju, že by z Vilímče byl někdo zavřenej od Němců. Docela to probíhalo dobře... My jsme pásli husy, za vsí k Telči, tam je velkej rybník, byl tam obecní pozemek – nás tam bylo hodně dětí v mém věku, každý měl doma husy, a to si pamatuju, že jsem tam byla s kamarádkou, každá jsme měly hejno hus, a u potůčku jsme blbly. A  najednou vám takovej hukot, letadla lítaly směrem na Novou Říš, a úplně to tak hučelo, že se husy plašily a my za nima a teď se koukneme, a od Černýho lesa vidíme, že ta letadla letí tak strašně nízko! My jsme se tak polekaly, husy letěly, prášilo to za nima, my do křoví – do dneška je ten šípkovej keř u silnice, co jsme tam padly, když jsme viděly toho pilota, jak tam sedí, tak nízko, držely jsme se trávy, to byl hroznej pocit!

Já nevím, letělo to na Novou Říši, kostel byl postřílenej. Teď já přijdu domů – husy věděly, kam mají zalítnout – to ještě byla tatínkova maminka, zadělávali na chleba a říkali, bude zle, bude zle, nebudeme moct do města. Babička roztopila pec a pekli popelky, abysme měli. A pak to jako utichlo, tak jsme nikam nemuseli.

Jo, jo, už jsou všechny po smrti, sousedka, Mařenka, Milada. Kluci, holky, bylo to prima, vesnický.

To tedy měla. Víte, jak to bylo pěkný: dobytek jsme měli, dvě maštale, dvě krávy, já měla telátka, bejky, tatínek koně – a všechno jsme zvládli, moc hezký mám na to vzpomínky. Že jsme se nadřeli, ale vzpomínky pěkný, tatínek byl na nás hodnej, všechno v klidu. Tatínek kšíroval Pepinu, já Fricka, vyvedli jsme si je, zapřáhli do vozu.

Věřím v Boha, určitě.

Do kostela chodíme. Když je to možný, jdeme do kostela, katolickýho.

Je lepší bejt chudej, ale mít čistý svědomí.