Zdeněk Víšek

Zeman kontra Peroutka

Ferdinand Peroutka psal za první republiky o politice mnohdy jasnozřivě a nacismem ani Hitlerem fascinován nebyl. Miloši Zemanovi možná vlastní kontroverzní výroky nevadí, některým jeho voličům ovšem ano.

Veřejná vystoupení prezidenta Miloše Zemana – zvláště v posledním půlroce – mívají, ať již mluví vlastně o čemkoliv, nejméně dva společné rysy – následné (v převážné míře) negativní veřejné ohlasy a současně často malá míra prezidentovy informovanosti o tématech, ke kterým se vyjadřuje.

Zmiňme například nešťastný (formou i obsahem) rozhlasový rozhovor o ruské skupině Pussy Riot, zlehčování policejního zásahu na Národní třídě v předvečer 25. výročí sametové revoluce, nepodložené nebo jednostranné výroky o ukrajinské minulosti i přítomnosti či úvahy o (ne)vhodnosti integrování zdravých a postižených dětí v rámci výchovně-vzdělávacího procesu a v neposlední řadě pak i přirovnání norské sociální služby (v záležitosti odebraných českých dětí) k nacistickému Lebensbornu.

Je s podivem, že prezident Zeman, ač občanským povoláním ekonom (respektive prognostik), nikoliv tedy například kulturní teoretik, historik nebo speciální pedagog, má stále nutkavou potřebu se vyjadřovat k událostem či problémům, o kterých opravdu – z logiky věci – nemůže mnoho vědět.

Miloš Zeman proti Islámskému státu – a Peroutkovi

Velkou mediální pozornost ovšem vyvolal především prezidentův projev 27. ledna 2015 u příležitosti 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, ve kterém pronesl na adresu českého novináře Ferdinanda Peroutky i britského politika Winstona Churchilla – bez přímé spojitosti s hlavním námětem proslovu, kterým bylo nebezpečí nedozírných důsledků vlády tzv. Islámského státu, tato slova:

„Dovolte mi, abych uvedl tři drobné příklady. Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem Hitler je gentleman. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.' Můj milovaný Winston Churchill v lednu 1939 napsal Adolfu Hitlerovi: Kdyby můj národ postihla velká katastrofa, přál bych si, aby v jeho čele stál muž s vaší silnou vůlí.' A konečně nositel Nobelovy ceny Knut Hamsun, možná že jste četli jeho Viktorii nebo Hlad, napsal v květnu 1945 nekrolog na Adolfa Hitlera. Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením?“

Citace by mohla ještě pokračovat, avšak i tento krátký úryvek ze Zemanova projevu obsahuje – vedle nesporné pravdy o Hamsunovi, jenž uvedený nekrolog skutečně napsal, také značné množství nepravd a polopravd, takže je velmi obtížné na všechny tyto Zemanovy podněty detailněji reagovat.

Například zmiňovaný dopis Winston Churchill Hitlerovi nikdy nezaslal a také Ferdinand Peroutka článek Hitler je gentleman nenapsal – alespoň ho nikdo jiný kromě Miloše Zemana nečetl.

Zemanem citovaný výrok o „vytí s vlky“ publikoval – a to v jiném smyslu, než je mu podsouváno – Jan Stránský, nikoliv Ferdinand Peroutka. Někteří evropští intelektuálové měli samozřejmě jisté sympatie pro nacistickou (respektive fašistickou) ideologii, většina však nikoliv – a již vůbec ne Peroutka s Churchillem.

Zaměřme se proto pouze na prezidentem Zemanem zdůrazněnou „fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením“, jež nejvyšší ústavní činitel poněkud překvapivě – a to jak v tomto projevu, tak i ve svých pozdějších dodatečných vystoupeních – připisoval právě Ferdinandu Peroutkovi, jehož však v době, kdy byl českým premiérem, dával novinářům za vzor profesionality.

Kdo byl Ferdinand Peroutka

Česká publicistika 19. a 20. století se nemůže pochlubit příliš mnoha novináři, kteří by byli – i po mnoha letech, co navždy zanechali své činnosti – známi nejen odborné, ale i širší veřejnosti. Jedním z nich – vedle Karla Havlíčka nebo Karla Čapka – je právě Ferdinand Peroutka (1895–1978), zakladatel politicko-kulturního týdeníku Přítomnost (1924–1939), kde z liberálně-demokratických pozic ve dvacátých letech sváděl polemické zápasy – mimo jiné – s komunistickou ideologií i praxí a od třicátých let pak také praxí a ideologií nacistickou, přičemž nepolevoval v kritice komunistických stran – především té „naší“, ale i německé a té vládnoucí v Sovětském svazu. Za to později zaplatil šestiletým pobytem v nacistických koncentračních táborech a věznicích (1939–1945) a doživotní ztrátou vlasti po komunistickém převratu 1948.

Peroutkova Přítomnost proti Hitlerovi 1933–1938

Neexistuje asi průkaznější způsob vyvrácení Zemanových nepravd, než je přímá citace protihitlerovských článků z Peroutkovy Přítomnosti, jež jsou dnes běžně přístupné v tištěné i v elektronické podobě.

Výbor zásadních textů Ferdinanda Peroutky byl například vydán ve dvoudílném souboru pod názvem O věcech obecných již roku 1991. V současné době jsou všechna vydání Přítomnosti (a tedy i Peroutkovy příspěvky v ní) dohledatelné na webu (www.pritomnost.cz/cz/archiv-od-r-1924).

Článků, statí a komentářů, které se vymezují vůči Hitlerovi, bylo v Přítomnosti v letech 1933–1938 (ať již jejich autorem byl F. Peroutka nebo někdo z jeho novinářských kolegů) publikováno takřka nepřeberné množství. Ocitujme proto alespoň některé z nich, jež byly vydány v Přítomnosti v námi sledovaném období a které jsou pro politický postoj tohoto týdeníku nepochybně příznačné.

Již 15. února 1933 (tedy dva týdny po nacistickém převzetí moci) na titulní straně tohoto časopisu nalezneme úvodník R. Procházky Dá se Německo zfašizovat?, kde se mimo jiné uvádí:

„Otázka je osudná pro celou Evropu. Německo není politická periferie. Není to Rusko, Itálie, Španělsko. Zde se rozhoduje. O demokracii, o kulturních hodnotách drahých liberalismu, o reakci a revoluci, o nových formách hospodářství, o úpadku západu', o anarchii a caesarismu, o míru a válce, o civilizaci' a bolševismu. Nebudeme se klamat v tom, že obratem z konce ledna nabyly věci velmi nebezpečného spádu a že rozhodnutí, které se hledá, může padnout skoro už jen mezi krajnostmi, tedy mezi zly. Německá reakce se odhodlala přijmout revoluční formu. Hitler, který měl zůstat vůdcem jen jejích pomocných sborů, jen jejím náhončím mezi dělnictvem, jen krysařem zproletarizovaných, vyřazených a beznadějných, se stal i jejím kapitánem. A nyní, pluj vesele, galéro!“

Závěr tohoto komentáře z února 1933 pak tvoří nástin (nakonec velmi realistický) možných důsledků Hitlerova vládnutí:

„Nepropadne-li lokajské úloze u kapitalistů a u monarchie, stane se nakonec přece jen generálním ubytovatelem' bolševictví, jak Moskva od něho očekává. Vše záleží patrně na dalším vývoji světové krize, jejímž je hitlerovství vedlejším produktem, na niž zas zpětně působí, ale jejímž proudem je unášeno společně s ostatními.“

Tento analytický styl protihitlerovské (ale i protikomunistické) publicistiky Přítomnost neopouštěla ani v měsících a letech následujících. Například v rozsáhlém příspěvku Rozhovor se slepým o hnědé barvě (20. září 1933) Ferdinand Peroutka o Hitlerovi a o možném budoucím vývoji – v souvislosti s kritikou ideologicky zaslepených postojů KSČ, jež přeceňovala schopnosti německého dělnictva postavit se nacistickému režimu – uvádí následující:

„Hitlerovi bude třeba pohledu na daleko větší a odvážnější síly, než jsou ty drobečky, které sebralo Rudé právo pod stolem hakenkreuzlerské hostiny, aby byl zadržen od válečného dobrodružství. Ani on není blázen, doufáme, a má v sobě přirozený pud sebezáchovy. Bude-li muset počítat s velkým rizikem, bude-li vidět proti sobě koalici k obraně odhodlaných a připravených států, která by mohla přivodit jeho vlastní zkázu, je mnoho nadějí, že si bude počínat jinak, než jak touží. Proto je dnes nejúčinnější prací pro mír pohotovostí k obraně oznamovat Německu nebezpečí, do něhož by se válkou vydalo. Litujeme, že zatím nemůžeme oznámit jiný, pravděpodobnější způsob zachování míru. Komunisté nás ovšem za to budou označovat za válečné štváče a za sociálfašisty...“

Peroutka již na sklonku léta 1933 předpověděl, že k zastavení nacismu bude nutná široká koalice antifašistických států. Nebylo jeho vinou, že se tak nestalo v letech třicátých, ale až v období 1941–1945.

O tři roky později, kdy pravděpodobnost rozpoutání nové války byla ještě zřejmější, Peroutka v úvaze Nebezpečí 15. dubna 1936 téměř jasnozřivě uvedl:

„Celkem můžeme věřit, že i Hitler zná riziko války. (Mluvíme-li zde o Hitlerovi, míníme tím i jeho poradce z říšské obrany). Není možno, aby bral na lehkou váhu porážku Německa z r. 1918, kdy ostatně mělo více spojenců, než jich bude mít dnes, aby z toho nevyvodil vůbec žádné poučení. Ví, že by Německo znovu bojovalo nejinak než na život a na smrt a že v případě porážky trest by byl hroznější než tenkrát – že by se souhlasem rozumných lidí celého světa bylo zničeno a rozkouskováno, aby už nikdy se nemohlo stát takovou hrozbou, jakou je už po druhé v tomto století. Také můžeme věřit, že Hitler nedívá se zcela lehkomyslně ani na nebezpečí bolševismu, tohoto snad nejpravděpodobnějšího vítěze nové světové války.“

Jsou tyto citace z publicistických textů Ferdinanda Peroutky (mohly by ale být uvedeny rovněž desítky jiných jeho komentářů), jež vznikaly ve třicátých letech, snad projevem nějaké fascinace nacismem?

Proč by v době akutního ohrožení republiky, před kterým tak naléhavě varoval, měl psát Peroutka (jak stále tvrdí M. Zeman) o Hitlerovi jako o gentlemanovi, když například 6. ledna 1937 v Přítomnosti o tragickém postavení ČSR uvedl:

„Hle, jaká je naše situace: opevněním Porýní dostalo se Německo nebo se dostane ve svých východo- a středoevropských akcích do větší nezávislosti na západě, než jaká byla do loňského jara. Ne-li nic jiného, tedy aspoň zpomalí zákrok našich západních spojenců a učiní jej riskantnějším. To je nepříznivá novinka. Žijeme tak trochu ve lví tlamě.“

V neradostném čase druhé republiky

Doba, která následovala po přijetí mnichovského diktátu, byla obdobím politické a především morální krize české společnosti, které se během jednoho okamžiku zhroutily dvacet let trvající jistoty, na nichž stála Masarykova a Benešova první republika – víra v hodnoty liberální demokracie a důvěra v pevnost versailleského mírového uspořádání. Tyto hodnoty byly 30. září 1938 zničeny a nahrazeny postoji právě opačnými – vstřícností vůči nacistickému Německu (třebaže vynucenou), velmi rychlým opouštěním zásad parlamentní demokracie ve prospěch tzv. demokracie autoritativní a především sílícím antisemitismem, jehož některým myšlenkovým konstrukcím se – patrně – neubránil ani Ferdinand Peroutka.

V této souvislosti byl na základě debaty vyvolané prezidentovým lednovým projevem poměrně často zmiňován Peroutkův článek Češi, Němci a židé, který byl v Přítomnosti publikován 22. února 1939 a jenž by jako doklad Peroutkova novinářského zaváhání – bez znalosti dobového kontextu – mohl být i chápán.

Ústředním tématem této opravdu málo připomínané statě Ferdinanda Peroutky je odlišné vnímání „židovského problému“ v Německu, kde podíl židů na veřejném životě byl údajně velmi značný, kdežto u nás „židovská otázka“ v tak ostře vyhrocené podobě, jako tomu bylo v sousední zemi, nikdy vnímána nebyla. Peroutka zde mimo jiné tehdy uvedl:

„Abych předem řekl, co si myslím: rozdílnost v tónu mezi Čechem a Němcem, hovořícími o židovské otázce, nepochybně spočívá na rozdílné zkušenosti, kterou ti i oni s židovským elementem udělali. Každý organismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu. Proč tomu tak bylo, proč židovský podíl na bývalém německém životě byl tak velký, proč židovstvo v určité době spělo za německou kulturou a civilisací jako mouchy za světlem, to je snad jedna ze záhad historie. Proč tomu u nás bylo jinak, to si už dovedeme lépe vysvětlit.“

Dobové Peroutkovy publicistické obraty – uveďme především ty o „otravě cizí látkou“ či o „roztoku židovského elementu“ – jsou z dnešního pohledu, při vědomí hrůz pozdějšího holocaustu, samozřejmě nepřijatelné a nepřijatelné byly i v době, kdy byly napsány – tedy po vyhlášení norimberských rasových zákonů (1935) a po tzv. Křišťálové noci 9. listopadu 1938, kdy v německých městech byli židé již přímo zabíjeni, avšak Ferdinanda Peroutku nelze ani na základě toho textu považovat za antisemitu – sám se za něj nikdy nepovažoval („nemám žádného talentu k antisemitismu“, jak ostatně uvedl i v tomto článku), ale za člověka, který jako mnoho jiných lidí ve 20. století – počínaje některými nábožensky založenými básníky i církevními hodnostáři a konče některými dělnickými básníky a vůdci, podlehl antisemitským předsudkům a stereotypům.

Navzdory těmto skutečnostem je tento – nepochybně velmi problematický, možná i nejproblematičtější – Peroutkův článek nesen vůči ohroženým českým židům v smířlivém až obranném duchu, když v jeho samém závěru stojí:

„Řekl jsem úvodem, že tentokráte nebudu mluvit o ideách, nýbrž o faktech. Pokládám za fakt, že židovská otázka měla jinou podobu v našem a v německém prostředí a že se z toho musí vykládat i odlišný přízvuk, se kterým o ní my a Němci mluvíme. Poněvadž se blíží asi chvíle, kdy mezi Čechy a Němci bude zahájen dialog o židovských věcech, myslím, že tato odlišnost měla by býti předem vyložena. Pokusil jsem se o to.“

Ona Peroutkou očekávaná chvíle „česko-německého dialogu o židovských věcech“ však nikdy nenastala a evropští židé jako celek se během velmi krátké doby stali obětí nacistického rasového vyhlazování. To však Ferdinand Peroutka tehdy vědět nemohl.

Po 15. březnu

Nacistická okupace zbytku Čech a Moravy 15. března 1939 a následné vyhlášení protektorátu o den později české společnosti odebraly téměř vše, co znala z doby Masarykova Československa – tedy i možnost svobodné veřejné diskuse, a proto čeští novináři – kromě Ferdinanda Peroutky připomeňme například statečnou Milenu Jesenskou, která svou odvahu za války zaplatila životem – byli ve svých politických textech nuceni se vyjadřovat v náznacích a v jinotajích, i za cenu toho, že toto psaní mezi řádky bude některými jejich současníky i potomky nepochopeno.

Jako příklad tohoto určitého neporozumění (spíše pozdějšího než tehdejšího) budiž zmíněn Peroutkův článek v Přítomnosti napsaný u příležitosti Hitlerových 50. narozenin a nazvaný Dynamický život (26. dubna 1939), jenž posloužil prezidentu Zemanovi a jeho tiskovému mluvčímu Ovčáčkovi jako jistá náhrada coby důkaz Peroutkova selhání, když ani po týdnech usilovného (a zcela marného) hledání onen imaginární článek o Hitlerově gentlemanství nebyl stále k nalezení.

V tomto Peroutkově komentáři z jara 1939 lze skutečně číst dnes neobvyklé, i když tehdy nikoliv nepochopitelné hodnocení Hitlerovy osobnosti:

„Německá říše oslavila padesáté narozeniny svého vůdce Adolfa Hitlera způsobem, který odpovídá všem oněm pronikavým úspěchům, jež tento muž za pouhých šest let své vlády svému národu přinesl. Jak dnes věci stojí, nemají Němci nikoho, koho by ve své Wallhale, ve své galerii národních hrdinů, postavili výše. Odčinil v rekordním čase většinu následků německé porážky přede dvaceti lety – ze státu, o jehož mínění se versailleští vítězové po mnoho let jen nedosti upřímně a nedbale zajímali, učinil stát, do jehož hlavního města putují ministerští předsedové všech ostatních evropských států, považujíce za dosti přirozené, že jim jest jíti za ním, ne jemu za nimi.“

Tento Peroutkův text především realisticky reflektuje Hitlerovu pozici, jakou mu německý národ a především tehdejší evropští politici na jaře 1939 přisuzovali, aniž by ovšem Ferdinand Peroutka Hitlerovy mocenské úspěchy (a metody k nim vedoucí) jakkoliv schvaloval či dokonce je oslavoval, když o českém pohledu na hodnocení Hitlera uvedl:

„Jsa velkou postavou německých národních dějin, nemůže býti ovšem zařazen do národních dějin národů jiných; maje již své první místo ve Walhalle, nemůže býti postaven do Slavína.“

Celkové vyznění toho nakonec nedokončeného komentáře je ale jednoznačně vlastenecké, neboť Peroutka v něm otevřeně vyzývá Čechy i Slováky, aby se zdrželi projevů proněmecké kolaborace:

„Pozdrav Heil Hitler jest německý pozdrav, na který mají právo jen příslušníci německého národa. Který Čech nebo Slovák by jím tak zdravil, tlačí se někam, kam nepatří a odkud bude vyexpedován. Německý nacionální socialismus uznává nepropustnost národních těles; nikdo nemůže býti Čechem a Němcem zároveň, z čehož vyplývá, že i když oba národy mohou mít společné státní představitele, nemohou mít společné národní hrdiny.“

Jednoznačněji své národní a protihitlerovské stanovisko v podmínkách legálního protektorátního tisku asi Ferdinand Peroutka v této době již vyjádřit nemohl. O čtyři měsíce později byl zatčen gestapem a následně deportován do koncentračního tábora.

Proč vlastně prezident Zeman zahrnul do svého projevu vedle Knuta Hamsuna jako příklad selhání společenských elit zrovna novináře Ferdinanda Peroutku, třebaže k němu se vztahující relevantní historická fakta a souvislosti si může dnes bez problémů dohledat a porovnat každý středoškolák, není zcela jasné.

Těžko říci, zda Miloš Zeman chtěl nějak záměrně ublížit (v jakési snaze rozbíjet údajné národní mýty) obrazu Ferdinanda Peroutky, nebo prostě bez hlubší motivace a především bez znalosti věci (spoléhaje pouze na svoji paměť) spatra něco nahodile pronesl – chtělo by se možná i neuctivě říci, že to plácl.

Pokud ovšem tato „polemika“ někoho poškodila, tak ani ne Peroutkovu nepochybně složitou, avšak morálně bezúhonnou osobnost, jako spíše současného prezidenta, který se opět projevil jako člověk, který rychleji mluví, než myslí, přičemž o některých skutečnostech mnoho neví.

Zda to Miloše Zemana nějak trápí, je otázka jiná. Pravděpodobně ale nikoliv – některé jeho voliče však určitě ano.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Víšek

Zeman kontra Peroutka

Miloš Zeman proti Islámskému státu – a Peroutkovi

Kdo byl Ferdinand Peroutka

Peroutkova Přítomnost proti Hitlerovi 1933–1938

V neradostném čase druhé republiky

Po 15. březnu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu