Pavel Uherek

Co se rozumí tradiční politickou stranou?

Nové strany vymezující se na počátku proti stranám tradičním buď v důsledku nestabilní voličské banky záhy zanikly, anebo naopak přijaly vlastnosti dosavadních stran, tj. především čitelnější politickou ideologii.

„Tradiční politické strany“ ztrácejí důvěru, selhávají anebo nejsou schopny reagovat na problémy, které voliče tíží. Slýcháváme takové věci teď často nejen v médiích.

Co se však přívlastkem „tradiční“ v případě politické strany rozumí? Budeme-li se soustředit výhradně na prostředí České republiky, kritériem pro použití uvedené nálepky nemůže být období vzniku příslušné strany, neboť mezi tradiční se řadí politické subjekty mající své kořeny už na konci devatenáctého století, tedy zejména sociální demokracie a strana lidová.

Jak vyplývá z vyjádření politiků nových hnutí, za tradiční lze dále považovat strany s ideologickými předchůdci v období první republiky (komunisté) stejně jako strany etablující se krátce po roce 1989, především Občanskou demokratickou stranu. Ze stávajícího rozložení sil a rétoriky příslušných politiků je pak patrné, že mezi tradiční strany se počítá i nedlouho existující TOP 09.

Jako přesvědčivá charakteristika tradiční strany nemusí sloužit ani počet členů, neboť ten je různý a vyšší počet členstva vykazují v rámci České republiky pouze KSČM nebo KDU-ČSL. Stejně tak případná vládní účast v období 1993–2013 zcela přesvědčivým znakem tradičních stran být nemůže, neboť pak by se do definice vešly i Unie svobody, Věci veřejné nebo Strana zelených, což by byl závěr poměrně absurdní.

Bez programu, ale vpřed

Vhodnějším společným rysem tradičních stran proto patrně bude kompaktnost jejich ideologie a programatiky, ať již pravicové, křesťansko-demokratické či levicové. Čeští sociální demokraté, občanští demokraté, lidovci nebo komunisté jsou politickými subjekty, které se programově a ideologicky opírají, resp. měly by se opírat, o poměrně stabilní voličské jádro, jehož základem jsou jednotné sociální, ekonomické, regionální nebo věkové charakteristiky. Tak (s mírným zjednodušením a zobecněním) je pro sociální demokraty typické, že je volí spíše zaměstnanci nebo lidé v důchodovém věku, občanští demokraté mají voliče mezi živnostníky či občany s vyšším vzděláním, komunistickou stranu volí opět starší lidé, zpravidla nespokojení s režimem po roce 1989, lidová strana sbírá hlasy mezi věřící částí obyvatelstva.

A právě zde mají tradiční strany problém, neboť klasických průmyslových dělníků, tj. voličů sociální demokracie, s ohledem na technický pokrok a ekonomické souvislosti ubývá, stejně jako ubývá lidí, kteří „svoji“ stranu volí jen proto, že mají křesťanské vyznání. Podobným způsobem ztrácejí voliče rovněž agrární strany, které svůj elektorát hledají mezi drobnými rolníky a zemědělci. V současné České republice (na rozdíl od prvorepublikových reálií) relevantní agrární strana zcela absentuje.

Proto tradiční strany čelí nástupu politických formací, které jsou schopny pružněji reagovat na proměny v sociální struktuře voličů, popřípadě obyvatelstvu říkají, že nejsou ani pravicové ani levicové, ale prostě chtějí jít dopředu a nahradit dosavadní, údajně zkostnatělé, politické struktury. Společným znakem nových stran je tedy jejich antipolitický apel, tj. apel zaměřený na kritiku stávající politické garnitury. Subjektům, které se v České republice dostaly do Poslanecké sněmovny poprvé ve volbách v roce 2010 a 2013 (snad s výjimkou TOP 09), je právě apel proti dosavadní politice společný – Věci veřejné byly proti politickým dinosaurům, ANO odsoudilo polistopadovou politiku jako celek a Úsvit přímé demokracie měl dokonce ambici politický systém zcela revidovat.

Nové strany vstupovaly do systému i dříve

Vznik stran s výše uvedenými požadavky však není ničím výjimečným či pro Českou republiku originálním. Nejsou tak dle mého názoru zatím na místě slova o „hrůzostrašném“ vývoji politiky, která nedávno při hodnocení aktuální politické situace použil bývalý prezident Václav Klaus. Pokud totiž budeme srovnávat, pak v kontextu zemí západní Evropy se o „rozmrzání“ tradičních stranických systémů hovoří již v šedesátých letech minulého století, kdy třeba v Nizozemí začíná být zpochybňována tehdejší, zhruba čtyřicet let ustálená a společná dominance sociálních demokratů, náboženských stran a liberálů. Zpochybnění dosavadní nizozemské politiky se pak mimo jiné projevuje i ve vzniku nové strany Demokraté 66.

O zhruba desetiletí později, tj. na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, se zejména v Rakousku a Spolkové republice Německo začínají etablovat strany zelených. I zelení, a to kromě prosazování ekologických či jiných dosud neřešených témat, zpočátku byli proti tradičnímu stranickému systému a distancovali se od klasického dělení pravice versus levice.

Zajímavý je následný osud stran, které při svém vzniku deklarovaly svoji jinakost a „netradičnost“, tj. odlišnost od dosavadní politiky. Zelení se postupně stali normální součástí stranických systémů a začali být řazeni (byť ČR v tomto směru představuje určitou, možná přechodnou výjimku) na levou část politického spektra. V Německu zelení vytvořili vládní koalici s tradičními sociálními demokraty. Zmiňovaní nizozemští Demokraté 66 posléze přijali umírněnou liberální ideologii a dnes jsou rovněž dlouhodobou a stabilní součástí tamního stranického systému i některých vlád. Zajímavými subjekty jsou v daném kontextu maďarský FIDESZ nebo polské Právo a spravedlnost, které byly rovněž založeny na odporu proti dosavadnímu politickému systému, postupně se však přeměnily v národně konzervativní politické formace a staly se tak rovněž oněmi tradičními stranami.

Jiné nové strany se naproti tomu utopily ve vnitřních skandálech nebo sporech, a stihl je tak podobný osud jako české Věci veřejné, tedy faktický výmaz z relevantního politického spektra. Za příklad může sloužit nizozemská Kandidátka Pima Fortuyna či celá řada „stran na jedno použití“, které vznikaly od devadesátých let na Slovensku; lze jmenovat třeba Alianci nového občana, Stranu občanského porozumění nebo Sdružení dělníků Slovenska.

Ideologizace jako cesta k přežití

Na základě srovnání s jinými zeměmi proto můžeme vysledovat určitý paradox – jak tradiční, tak nové strany doplácejí na různorodost voličských nálad i požadavků, tedy nestálost svého voličského spektra. Tradičním stranám toto spektrum mizí v důsledku sociálních a ekonomických změn ve společnosti, novým stranám v důsledku velmi proměnlivých a nepředvídatelných nálad voličů a toho, že jejich příznivci je volí výhradně na základě své momentální nespokojenosti s politikou, nikoliv v návaznosti na své sociální zařazení.

Pravidlem odvoditelným z vývoje v zemích západní i střední Evropy však zůstává, že nové strany vymezující se na počátku proti stranám tradičním buď v důsledku nestabilní voličské banky záhy zanikly, anebo naopak přijaly vlastnosti dosavadních stran, tj. především čitelnější politickou ideologii, prostřednictvím čehož začaly fungovat jako běžné součásti dosavadních stranických systémů. Je totiž logické, že obecné slogany o jinakosti či novosti nemohou vydržet déle než jedno, dvě volební období. I nepolitické Občanské fórum s jeho heslem „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ stihl po zhruba roce existence zánik.

Také v případě hnutí ANO již nyní můžeme sledovat, že se postupně hlásí k pozici na pravém středu a zakládá odborné týmy zaměřené na vytváření politického programu – tedy začíná se chovat právě jako ona tradiční strana. Mimochodem s historicky nejstaršími českými stranami Andrej Babiš zasedl do vlády, byť právě boj proti tradičním stranám je základní mantrou jeho hnutí. Na druhé straně nedávné volby předsedy ANO naznačují, že v jeho rámci zřejmě zatím chybí jev, který politolog a někdejší ústavní soudce Vladimír Čermák považuje za základní substrát demokracie, tj. otevřený polemos, tedy nenásilný konflikt a souboj názorů.

Naopak Úsvit přímé demokracie zřejmě bude, a to s ohledem na aktuální dění, které v něm probíhá, následovat druhou cestu a v důsledku vnitřních sporů stávající volební období nejspíše nepřežije, byť samozřejmě nové vzepětí založené na charismatu některého z politiků vyloučit nelze.

Zda se nová hnutí a politické strany postupně stanou oněmi tradičními, proti kterým na začátku bojovaly, záleží kromě jiného i na stabilitě a celkové konsolidovanosti demokratického politického systému v příslušné zemi. Pokud je demokracie dostatečně a pevně zakořeněna, dokáže nově zakládané strany a hnutí s původně antipolitickým (někdy populistickým) apelem vstřebat a ke svému prospěchu je přiměje k metamorfóze v tradiční subjekty, zpočátku přitom tak ostouzené. Nestihne-li pak nové strany ani jedna z naznačených variant, tj. buď brzký zánik anebo přerod ve stranu tradiční, neblahou třetí variantou může být osud, který zažily některé evropské meziválečné či poválečné země, kde právě nová strana demokracii a s ním i svobodu jednotlivců zcela zlikvidovala.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

Co se rozumí tradiční politickou stranou?

Bez programu, ale vpřed

Nové strany vstupovaly do systému i dříve

Ideologizace jako cesta k přežití

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu