Rusové u nás doma

(Minule jsem vzpomínal na svůj dětský příběh z války. V tomto čísle se chci podělit o další.)

*

Na dvoře naší chalupy č. 36 stojí tři černá osobní auta. Amík od boudy na ně překvapeně zírá a údivem ani neštěká. Já je pomalu obcházím a zvědavě do nich nakukuji pootevřenými dveřmi. Vidím uvnitř hluboká čalouněná sedadla. Tatínek mě pobaveně pozoruje ze zápraží, usmívá se na mě a já se ho na ta auta vyptávám. A dovídám se, že k nám přijeli ruští vojáci, aby u nás chvilku pobyli, odpočinuli si a přespali. Po tolika válečných útrapách!

Pak mě tatínek vezme za ruku a jdeme do „sednice“ babičky a dědy. Je to malá útulná světnička, „jejich vejminek“, jejich maličké království. Vidím babičku, jak vaří večeři na velkém železném sporáku s litinovými „tály“, děda leží na posteli. Oheň praská a od kamen se šíří vůně a příjemné teplo.

V místnosti jsou i tři Rusové. Jeden z nich právě rozbíjí těžkou železnou palicí veliký balvan kamenné soli ležící na rozprostřené vojenské pláštěnce uprostřed světnice. Odkudpak ho asi přivezli, vrtá mi hlavou. Na tatínkovi vidím, že jemu také. Babička o tom nepřemýšlí a čile sbírá a smetá kousky roztlučené soli do kamenné misky.

V rohu u dveří je další voják a stojí tam opřená o stěnu i velká puška. Jak veliká mi připadala ve srovnání se mnou! Musel jsem zaklonit hlavu dozadu a dívat se hodně nahoru, abych dohlédl až na ústí hlavně s muškou. Tatínek kouří, cigaretu má v jedné ruce. Rus kouří také. Tatínek druhou rukou uchopí pušku, potěžkává ji, pokyvuje hlavou a říká vojákovi: „Ta je ale pěkně těžká! Kolikpak asi váží? To by mě zajímalo! Jak se jí říká? To je kvér?“

Rus se na nás usmívá a říká tatínkovi rusky něco, čemu vůbec nerozumím. Vidím jen, že tatínek obdivně kroutí hlavou. Pak voják nasadí na pušku dlouhý bodák – bajonet, jak říkal tatínek – a ukazuje tatínkovi, jak se s puškou zachází. Přitom cvaká závěrem.

Tatínek sám na vojně nikdy nebyl, díky Bohu, tak ho to všechno zajímalo. Mě to zajímalo také, moc se mi ta puška líbila, ale ničemu jsem nerozuměl. Teď bych k tomu mohl ještě dodat: I za to díky Bohu.

Třetí voják ten se má nejlépe. Naše zlatá babička mu připravila lavor horké vody, mýdlo a ručník. Svlékl si zelenou blůzu i košili a teď si blaženě omývá obličej a hruď. Prská přitom a cáká vodu všude kolem. Pak nabere vodu do dlaně a chrstne mi ji přímo do tváře. Směje se přitom jako dítě. Mně ale do smíchu není. Mýdlo mě štípá v očích. Nejraději bych toho blázna snad kousl, ale bojím se. A tak raději spustím slzičky a žaluji tatínkovi. Ale i on se té šplíchanici směje. Také se zbláznil?

Voják mě nakonec jakoby na omluvu chytne oběma rukama a třikrát za sebou mě vyhodí až ke stropu. Vřeštím strachy. Tak si mě posadí za krk „na koně“ a běhá se mnou dokola po místnosti a dupe v  úlomcích soli. Tohle už se mi líbí víc, a tak se smějeme všichni – já, Rus i tatínek. A protože se držím pevně svého koníčka za vlasy a pořádně ho za ně tahám, ječí teď pro změnu zase voják. Vida jak se to obrátilo! Zdá se, že všichni jsme veselí a šťastní.

Jen kdyby nebylo té dlouhé pušky s bodákem opřené v rohu o stěnu!

„Tatínku, proč se ti Rusové pořád tak smějou?“ – „No protože si hrajou na honičku!“ – „A koho honí?“ – „Němce, Němci utíkají před nima!“

Nešlo mi moc na rozum, jak se mohou honit za „těma Němcema“ s dlouhatánskou flintou a velkým solným balvanem. Vždyť jim to musí překážet v běhu! Ale protože se všichni pořád chechtali jako blázni, raději jsem se nezeptal. A smál jsem se s nimi. No tak bylo o jednoho malého blázna víc!

Válka jako by najednou ztratila veškerý smysl a přestala existovat!

Zůstala někde venku za okny naší chaloupky. Na nás už nemohla! Vyzráli jsme na ni! A byl kolem nás jen náš čas a prostor. Byla jen ta chvíle, babiččina malá sednička s rozsypanou solí a rozlitou vodou a v ní my – babička, děda, tři vojáci, tatínek a já! A to byl celý náš svět!

Cválal jsem na svém Rusovi dokolečka dokola, kousky soli křupaly pod jeho těžkými holínkami a já řičel radostí. Tahal jsem ho přitom za uši a za vlasy – muselo ho to dost bolet – a on křičel a smál se jako janek. Připadalo mi, že se dočista zjančil! A vypadal přitom navýsost šťasten! Krásné bláznovství!

*

Už chybělo jen jedno, aby ti blázni... ani jsem nestačil dokončit myšlenku a už tu byla! Ta jejich věčná „garmoška!“ A hned ji roztáhl voják, co předtím mával palicí nad balvanem soli. A z daleké Rusi přiběhla až k nám do Pičína jejich Kaťuša. Hráli, zpívali, křičeli a já, „válečný špunt“, jsem se je marně snažil překřičet.

Všiml jsem si, že i tatínek podupával při té melodii nohou do taktu a zapomněl kouřit tu svou cigaretu. Babička měla krásný hlas, a tak s chutí zpívala s nimi, i když rusky neuměla ani slovo. Ale šlo jí to moc pěkně. Inu ženské. I slzy tekly.

A „ty klucí ruský“ dělali, jako by byli zrovna tam někde u nich doma. Vždyť oni u nás našli svůj daleký ztracený domov! A my jsme se pro tu chvíli stali jejich milovanou rodinou...

A já na to vše zíral s dětským úžasem. A měl jsem je všechny tolik rád. Všichni jsme v tu chvíli cítili to samé – jak krásné je žít! K čertu s celou válkou!

A já a můj splašený koníček jsme uháněli dál...

Až z té války ven...

Josef Klimt, Pičín