Jan Matys

O svobodě projevu

V souvislosti s vraždou redaktorů francouzského satirického časopisu muslimskými extrémisty se objevila diskuse o svobodě projevu, která je považována za jednu ze základních hodnot evropské kultury, a o jejím dodržováním.

Z formálního hlediska je u nás svoboda projevu omezena dvěma zákony: 1. Zákonem o boji proti extremismu, který zakazuje používání nacistických symbolů, tj. symbolů Hitlerovy Třetí říše (1933–1945). 2. Zákonem o protiprávnosti komunistického režimu, přijatým krátce po roce 1989, který kodifikuje určitou interpretaci našich moderních dějin.

Ad 1) Je trochu podivné, že se klade takový důraz na používání symbolů státu zaniklého před 70 lety, jehož myšlenky dávno vyčpěly. Dnes je jejich používání projevem frustrace části mládeže, která tak protestuje proti neduhům současné společnosti: korupci a pokrytectví politiků, nezaměstnanosti, bezpráví apod. Proti jejich „večírkům“ vyrážejí stovky policejních „těžkooděnců“. Myslím, že účinnějším způsobem boje proti extrémismu by bylo prohlubování demokracie: revize volebního systému, omezení korupce a budování právního státu (zjednodušení a zpřehlednění legislativy a zlepšení práce soudů). Tím by se jim vzal vítr z plachet.

Ad 2) Tento zákon byl přijat krátce po sametové revoluci v naivní víře, že svržením komunistické vlády se totalita změní v demokracii. Domnívali se, že všechno vyřeší svobodné volby, které nastolí legitimní vládu. Situace se ale vyvinula jinak: představitelé (resp. podporovatelé) husákovského režimu (úmyslně nepíšu komunistického, neboť tito lidé nebyli skutečnými komunisty) využili povětšině svých konexí a právního vakua a stali se z nich vlivní podnikatelé – popřípadě tuneláři. Zachovali si tak značný vliv na politiku včetně médií a stali se „kmotry“ nově vzniklých politických stran.

Tento stav se promítá do autocenzury v informačních médiích, neboť málokterý novinář si přeje přivolat „hněv mocných“. Z jazyka médií vymizelo slovo morálka, neboť v lobbistech a „kmotrech“ by mohlo vyvolat pohoršení; ke svému majetku přišli mnozí všelijak, Dost často se používá slovo demokracie, ale nikdo nevysvětlí, co tím vlastně myslí...

Etika či morálka je jakýmsi tmelem každého lidského (a dokonce i zvířecího) společenství, jak kdysi konstatoval prof. Vojtěch Cepl na stanici ČRo 6. Je to soubor nepsaných zásad, podle nichž lidé jednají. Bez morálky se demokracie neobejde, bude jen prázdnou nádobou. Právo by mělo být jakousi nadstavbou morálky; mělo by být všeobecně srozumitelné. Dnes je tomu trochu jinak: v nepřehledném množství zákonů a předpisů (které jsou výslednicí různých lobbistických tlaků) se nevyznají ani právníci a každý praktický případ umožňuje vícerou právní interpretaci; každé rozhodnutí lze nějak napadnout, každý čin nějak právně zdůvodnit. Kdo má dost peněz na dobrého advokáta, ten u soudu vyhraje. Kde je tu rovnost před zákonem? Zásada neznalost zákona neomlouvá již neplatí – nelze ji vůbec aplikovat.

Nositelem a garantem duchovních tradic byla odjakživa církev. Ta by měla také bdít nad stavem společnosti a jejích morálních hodnot, včetně Desatera. Dnešní církve se však chovají tržně – o nic duchovněji než jiné podnikatelské subjekty.

Jan Matys, Davle

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Matys

O svobodě projevu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu