A. J. Liehm

Dějiny: hledání třetí cesty

I v životě Jiřího Pelikána, v jeho mládí, bylo období řekněme stalinské...

Nezapomeňte na důležitou věc – bylo to v letech 1945, 1946, předtím však byly roky 1942, 1943, popravy, masakry. Myslet si v té době to, čemu dnes někdo říká dogmatický komunismus, bylo velmi snadné. Byla to jednoduchá odpověď na to, co se dělo za války.

Občas se mě teď někdo ptává, jak dlouho ještě potrvá ta dnešní politická situace, a já říkám – nejméně třicet let, dvě generace. Jako tehdy. Vždyť se podívejte na názory lidí kolem sebe. A základním viníkem této situace je bohužel Václav Havel. Byl to slušný člověk. Ale byl to také člověk, který spolu s Václavem Klausem každý jiným jazykem řekli: Teď je tady volné pole, dělejte si každý, co chcete. V tom žijeme dodneška. Než se z toho stane něco, co bude mít nějaká pravidla, potrvá dlouho. Jsem dost starý na to, abych to věděl.

Václav Havel měl plán. Dovést zemi ke svobodným volbám. V těch jsme si vybrali. Proč jsme nevolili jinak?

To nevím. Ale Václav Havel se podle mého názoru v řadě věcí mýlil a bez jeho omylů bychom dnes nebyli tam, kde jsme, i když pořád pro mě zůstává čestným a dobrým člověkem. Jenže na danou situaci neměl.

Byla ale jiná volba? Podobně to přece probíhalo i jinde. Jistá polská socioložka užívá pěkný termín strukturální násilí. Když se zhroutil režim, jedinou šancí pro zaostalou zemi jako tehdy Polsko bylo začlenit se do západních struktur. A k tomu bylo nezbytné plnit určité podmínky. Šlo jen o to, jestli jsou v těch zemích lidé s autoritou, kteří by to legitimizovali. Kteří lidem řeknou, že musí pár let vydržet a pak to bude lepší. Václav Havel cítil odpovědnost – to bylo pro něj klíčové slovo. Po prvním funkčním období, které skončilo rozpadem Československa, se musel rozhodnout, jestli bude dál hrát roli mouřenína. Chopil se toho, byla to jistá oběť. Na druhé straně když do reálné politiky jednou vstoupil, bylo těžké vycouvat. Možná to bral i jako drama a sebe jako herce, který v něm musí dohrát.

Jeho hlavní chyba byla, že zabalil Klausovy ideje do havlovského diskursu.

V tom ale nebyl sám, byli další, radikálnější, třeba Václav Bělohradský. Dilema spočívalo v tom, tady nebo v Polsku, zda přijmout západoevropské řešení, což prakticky znamenalo neoliberalismus, nebo jestli hledat alternativu. A všichni tito lidé se přiklonili k názoru, že nemáme na vybranou. Ale – existovala alternativa?

Nevím, jestli existovala, a ani nevím, jestli by Evropa a svět nějakou připustily. A řekl bych, že nebyla. Jde však o to, do čeho to zabalíte. Jestli do pěkného měkkého papíru, anebo do takového, z něhož se to bude špatně jíst. Havel si podle mě myslel naprosto totéž, co Klaus, až teprve poté, co to přestalo fungovat, začal říkat, že je blbá nálada.

Házet to na jednu, dvě osoby se však nedá. Jde o to, že se za jediné řešení prohlásil návrat k jakémusi brutálnímu kapitalismu. Ale tržní systém má svůj rub a líc. Na jedné straně nezaměstnaní, na druhé multimiliardáři. Nejsem žádný ekonom, ale zdá se mi, že na privatizaci těžko mohlo být vše v pořádku, když ti lidé mohli tak lehce přijít ke svým majetkům. A to se mi zdá, být nemuselo.

Pražské jaro nemělo žádný recept, vědělo jenom, co nechce. Hledání, co chceme, se měl po Listopadu nechat prostor. Prostě nebyl žádný spěch.

Podle Václava Klause je ale hledání třetí cesty cesta do pekel...

Nevím, jestli třetí cesta existuje a kam vede, vím jen, že celé lidské dějiny jsou hledání třetí cesty.

Třetí, závěrečná část zkráceného záznamu ze setkání v Olomouci 21. května 2014; s AJL hovořili Václav Burian, Aleksander Kaczorowski a Petr Orság, do debaty se zapojilo i publikum.

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Dějiny: hledání třetí cesty

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu