Josef Brož

M. Duverger, zakladatel politické teorie

Maurice Duverger nepatřil nikdy k jedněm ani druhým. Na jeho osudu je zřejmé, že Francie si prošla těžkými okamžiky. Bez tohoto muže, již za svého života patřícího mezi klasiky, by nebylo mnoho z koncepcí, jež dnes považujeme v politických vědách za klíčové. M. Duverger, právník a zakladatel evropských politických věd, se narodil 5. června 1917, zemřel 17. prosince ve věku 97 let.

Jeho osobní politické angažmá od počátků, kdy se politice rozhodl věnovat, není dnes zcela srozumitelné. Ačkoliv je některými označován za stoupence národně-populistických hnutí 30. let a dokonce za aktivního reprezentanta režimu Vichy, vůči jeho zakladatelské invenci v politické teorii se vedou námitky toliko z pozic ryze odborných. Duverger, monument ústavního práva již za svého života, zformuloval několik teorií, o nichž se píše jako o tzv. Duvergerových zákonech.

Většina studentů politických věd zná jeho zakladatelské dílo Les Partis politiques (Politické strany), vydané roku 1951. Toto dílo bylo vydáno celkem devětkrát a přeloženo do devíti jazyků. Jeho další knihy do více než dvaceti.

Začínal ovšem jako stoupenec pravicového populismu ve 30. letech, aby své politické angažmá uzavřel na přelomu 80. a 90. let jako nezávislý poslanec evropského parlamentu za Italskou komunistickou stranu (PCI). Své angažmá popsal ve svých pamětech L' Autre côté des choses (Jiná strana věcí, Albin Michel, 1977): „Bylo mi něco kolem dvaceti let,“ napsal, „a byl jsem nereálně idealistický.“

Jako mladík se nejprve nadchl pro politika Philippa Henriota – v tak řečeném Republikánském lidovém svazu (UPR) –, jenž později působil jako ministr propagandy režimu Vichy. Podobný charakter měl i jeho následný obdiv pro Jacquese Doriota, jenž způsobil jeho vstup do Francouzské lidové strany (PPF), proslulé populismem, antiparlametarismem i dobovým antisemitismem. Vycházel spíše z rétorických a častečně – řekněme – „mystických“ pozic než vskutku ideologických postulátů. V obou těchto stranách působil v mládežnických sekcích.

Koncem 30. let se od politiky odvrátil a věnoval se své kariéře. Působil jako profesor práva v Poitiers a Bordeaux, pod vlivem konstitucionalisty Rogera Bonnarda; po válce založil Institut politických věd. Koncem 60. let stál u založení oddělení politických věd na pařížské Sorbonně.

Pravidelně přispíval do evropských novin (Le Monde, Corriere della Sera, la Repubblica nebo El País), kde přišel ke své přezdívce „profesor“ nebo „papež“. Podobně jako Giovanni Sartori, jiný klasik politických věd, novinami nepohrdal; dokázal jich využít ke stylisticky vybroušeným textů – mnohdy se silným polemickým nábojem.

Věnoval se především politickým stranám a politických systémům – jejich vzniku (odtud jeho slavný termín clivage – štěpení, jímž vysvětluje sociální a ideologické základy jejich vzniku: odtud „strany kádrů vs. masové strany) a typologii voleb (jednokolový systém vede ke vzniku „bipartismu“, dvoukolový k „multipartismu“). Duverger patrně nikdy nepotěší centristy, o nichž psal jako „věčném bahništi“ bez „jasné ideologické doktríny“. K jeho koncepcím patří i významná teorie o semi-prezidentských systémech.

Své politické angažmá na kandidátce komunistů vysvětlil metaforicky: „Tato strana směřuje k plné demokratické integraci. Cypřiše, jež obklopují hroby na Rudém náměstí, mohou být jednoho dne stejně životné, jako ty, jimiž je osázena via Appia podél mauzoleí vůkol.“

Josef Brož

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Brož

M. Duverger, zakladatel politické teorie

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu