Jana Červenková

O Pavlu Wonkovi neobjektivně

Před dvěma lety si dokumentaristka Libuše Rudinská vyžádala státní grant na film Pavel Wonka – advokát chudých, který měl pátrat po osudu tohoto vrchlabského rodáka, který v roce 1988 zemřel umučen ve vězení, kde si odpykával trest za svá politická vystoupení. Patřilo k nim 94 tezí, jimiž předběhl dobu a na jejichž podkladě vyhlásil vlastní nezávislou kandidaturu do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Za to následoval trest, po jehož odpykání s matkou a bratrem Jiřím píší dopis prezidentu Husákovi, aby abdikoval ze své funkce. Byla to jistě provokace, Wonkovo střetnutí s režimem, jehož absurditu chtěl prokázat. To tehdy už bez trestu zůstat nemohlo, ve vykonstruovaném procesu, který byl rok nato prohlášen za nezákonný, byl odsouzen ke 14 měsícům vězení. Ve výkonu trestu byl hlídán jako „zájmová osoba StB“, na niž lze uplatnit drsnější prostředky, přesto odmítl režim vazby i ochranný dohled... V té souvislosti zřejmě došlo k jeho smrti, kterou několik svědků líčí jako drastickou – o „zájmovou osobu“ se postarali vybraní spoluvězňové.

Kdo byl Pavel Wonka? Dalo by se říci, že předně lidový právnický talent, pro místní úřady „sudič“ a kverulant. Pomáhal svým spoluobčanům v právních záležitostech, ať už to byly rozvody, spory pracovní či majetkové. Nebyl čítankovým hrdinou, měl i jiná právní řízení: jedno, za porušení domovní svobody, však bylo zastaveno, v druhém případě, pobuřování, byl rozsudek zrušen ještě v roce 1988. Chybí množství soudního materiálu, který byl následně zničen.

Libuše Rudinská, jak již mnohokrát řečeno, natočila zcela jiný film, než na jaký si nechala vyplatit státní peníze. Po promítání ve Vrchlabí a na festivalu v Jihlavě se uskutečnila další projekce 26. ledna v Městské knihovně v Praze. Očekávala jsem sál plný senzacechtivých diváků, kteří chtěli vidět, jak odvážná žena odhaluje disidentský mýtus – film nese totiž jiné jméno: Pavel Wonka se zavazuje – ke spolupráci s StB.

Snaha o objektivitu se má projevovat výpověďmi různých osob. Jejich jména nejsou uvedena, většinou jde o vyšetřující estébáky, jeden má velké černé brýle. Shodují se na tom, že Wonku nikdo nenutil, sám se nabídl, pracoval rád a ochotně. Rudinská skládá film z jejich svědectví. Předvádí přitom v hojné míře samu sebe a manipulace divákem se jí občas daří. Postavy kráčející lesem jsou komentovány rozhovorem s anonymním estébákem v jakési kavárně. Autorka vyhledá i přátele Pavla Wonky, které zjevně tlačí k tomu, aby prohlásili, že jejich kdysi přítel by neměl dostat vyznamenání od prezidenta. Přátelé se trochu kroutí, nakonec však důvod najdou, ba i „kamarádka“, která o něm dojatě mluvila na pohřbu jako o hrdinovi, se přidá. Neodbude se to pouhými řečmi, všechny, až na jednu, Rudinská přiměje, aby se podepsali – pamětníkům to připomene antichartu – pod petici, pak o nich při besedě tvrdí, že dosud mlčeli, protože měli strach z Pavlova bratra Jiřího Wonky, ale proč kdysi na pohřbu neměli strach z mocného režimu?

Výmluvné je, že ve filmu chybělo osmnáct lidí – byli to ti, kdo se při natáčení doznali, že jim Pavel pomáhal. Režisérka je všechny vystříhala, jenže teď byli v sále, vstávali a svědčili, i o tom, že ve Vrchlabí nebyli do kina vpuštěni. Libuše Rudinská vystupuje stále agresivněji, je usvědčována i odborníky ze špatně odvedené práce. Její dříve sebevědomé vystupování se mění ve škleb pavlačové dámy. Nakonec prohlásí, že je unavená a beseda by se měla zakončit. Publikum reaguje dalšími nepříjemnými otázkami a napětí se stupňuje.

Libuše Rudinská se po chvíli zvedá a odchází v doprovodu dvou mužů. Jeden z nich, Milan Jirout, označený jako Pavlův spoluvězeň, tvrdí, že seděl za špionáž a stýkal se v roce 1968 s Pavlem Tigridem. Označuje se i za chartistu – druhý den vychází najevo, že Chartu nepodepsal, ale naopak byl důvěrníkem vězeňské stráže. Jistý V. Černík ve filmu zas prohlásí, že Havel odmítl přijít na výročí pohřbu, protože prý nechce nového Fučíka – zapomněl, že Václav Havel v tu dobu seděl ve vězení a sbíraly se podpisy za jeho propuštění! A tak by se dalo pokračovat... Beseda byla dramatická, film nudný. Soud se teprve chystá, Jiří Wonka žaluje režisérku za urážku na bratrově cti. Podepsal Pavel spolupráci z donucení? Či se tak chtěl dostat za hranice? Jisté je to, že zemřel v rukách zločineckého režimu.

Jana Červenková

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jana Červenková

O Pavlu Wonkovi neobjektivně

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu