Tomáš Tichák

Heuréka?

Z informací, které mě v poslední době zaujaly, je na prvním místě teorie nizozemského fyzika Erika Verlinda. Tomu jednou při návratu z vědecké konference uletělo letadlo a on se ocitl v hotelu bez počítače a poznámek. Seděl tedy večer ve svém pokoji a z nudy si přemýšlel. A jen tak ho napadlo, že s gravitací, jednou ze čtyř základních sil ve vesmíru, je to možná jinak. A to tak, stručně s Verlindem řečeno, že neexistuje. Ale ovšem, jsme přitahováni k Zemi i všechna tělesa ve vesmíru se vzájemně přitahují – to, co nás přitahuje, však podle Verlindova nápadu možná není speciální síla, nýbrž výslednice zvláštního chování nejmenších částeček hmoty.

Sto let před Verlindem ovšem už obrátil přitažlivost naruby Einstein, když ji ztotožnil se silou působenou zrychlením, z čehož vyplynulo, že je to „jednoduše“ zakřivení prostoru.

Vzrušuje mě na tom, jak lze věci zdánlivě samozřejmé zčistajasna uvidět z úplně jiného úhlu a zjistit, že náš pohled byl nesprávný. Ono Archimédovo Heuréka!

Ještě příklad přízemnější: Každý řidič ví, že kdykoli se zařadí do pruhu na silnici, skoro jistě to bude ten, který postupuje nejpomaleji. Připisuje to zákonu schválnosti nebo jen smůle, ale vůbec ho nenapadne, že to může mít racionální, dokonce zákonitý důvod. V nejpomalejší frontě je obvykle nejvíce aut, proto je nejpravěpodobnější, že se nalézáme právě v ní. Matematik a popularizátor vědy John Barrow řadí tento úkaz k takzvaným samovýběrovým chybám. Nedokážeme na sebe pohlížet zvnějšku a posuzujeme svět kolem zatvrzele jen podle osobní zkušenosti. Podobně si – někteří – myslíme, že život na Zemi je zázračně uzpůsoben pro náš život, a ono je to asi naopak: podmínky na Zemi jsou pro život nevyhnutelně dané, protože kdyby byly jiné, neměl by je kdo posuzovat.

Něco trochu podobného mi problesklo hlavou při vzedmuté vlně obav z přistěhovalců (která, jak známo, se nejlépe šíří tam, kde přistěhovalci nejsou). Vzpomněl jsem si na časy, kdy se k nám lidé nestěhovali, ale kdy se naopak stěhovaly desetitisíce Čechů a Slováků jinam. Z našeho pohledu odcházeli do záhrobí, protože nebyla naděje, že bychom se s nimi ještě setkali, ba ani – pokud to nebyly osoby blízké anebo veřejně známé – o nich uslyšeli. Z pohledu jejich to byl většinou úzkostný skok do neznáma. A jak to cítili obyvatelé zemí, do nichž mířili? To můžeme teď vidět u nás.

Samozřejmě že dnes se k vyvolávání strachu hodí ztotožňovat imigranty s radikálními islamisty. Vzpomeňme na účast poslankyně ODS Černochové na protiislámské demonstraci a její výrok: „Skutečnost, že se naše společnost potýká a bude potýkat s projevy náboženského fundamentalismu, je nepopiratelná.“ A vlastně totéž je slyšet v pozadí jiných hlasů, podle nichž uprchlíky nesmírně rádi přijmeme, ale ty vysoce kvalifikované v profesích, kde máme nedostatek, a výhradně křesťany. (1. Pokud vím, nedostatek by byl bez cizinců hlavně v oblasti práce zcela nekvalifikované. 2. Neměli bychom my Češi vyžadovat spíš příchod ateistů?) Vrátíme-li se však před pařížské události, najdeme výroky obecnější. Kandidátka Úsvitu přímé demokracie do evropských voleb prohlásila, že neexistuje jiná možnost, než imigraci zcela zastavit: „Je nám líto, ale na své kocábky nesedejte, nepřijmeme vás. Tenhle sen musí skončit!“ vzkázala.

Ale vrátím se k oněm nečekaným novým pohledům na známě věci. Lidé, kteří mizeli před desítkami let ve zdánlivém záhrobí, se z ničeho nic začali vracet na tento svět, byl to jeden z nejzázračnějších polistopadových úkazů. Dnes už vlastně našinec do neprodyšného exilu odejít nemůže, už asi ani na Kubě by to nebylo takové. Zbývá Pchjongjang.

Místo toho – jak život ubíhá – mizejí lidé blízcí a milí a mne napadá, že vlastně zase odcházejí do exilu. Hodí se to aspoň jako dočasná útěcha. Berme to jako pracovní verzi, řekli bychom si s přítelem Václavem.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Heuréka?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu