Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 1 > Viktor Tichák: Úvaha o hrubých, polohrubých a hladkých chybách

Jazyk

Viktor Tichák

Úvaha o hrubých, polohrubých a hladkých chybách

Hrubá chyba je pojem, kterým jsme syceni od základní školy. Při psaní diktátů jsme se všichni děsili toho, abychom se nedopustili hrubé chyby, neboť taková zaručovala v hodnocení nižší stupeň. Co to ale je, hrubá chyba? Existuje škála chyb, na níž je jasně patrná hranice, od níž jsou chyby už hrubé?

Především je nutné nejprve odlišit mluvenou formu jazyka od psané – v mluvené řeči se člověk dopouští neuvěřitelného množství chyb, které si mnohdy ani neuvědomuje, poněvadž v tu danou chvíli vítězí jiná funkce jazyka: Je třeba se dorozumět. Jazykový purista, který by přes ústa nepustil jediný nářeční výraz, se čistě náhodou dostane do zapadlé moravské vesničky (které dnes už patrně neexistují) a nutně potřebuje od místního obyvatele poradit, kudy dál. V tomto případě mu nijak nepomůže skutečnost, že na otázku „zkama přišel“ v souladu se zásadami odpovídá „odtamtud“. Místní obyvatel sice možná pozná, že se jedná o člověka fajnovějšího, tím spíš si ale poklepe na čelo a pošle ho (pokud vůbec do nějaké konkrétní lokality) na druhou stranu, než purista potřebuje.

Většina respondentů malé ankety „jaké chyby v psaném projevu považujete za hrubé“ odpověděla, že za nejhrubší považují chybu ve shodě podmětu s přísudkem (myšleno v užití -y- / -i-) či v užití -ě- / -je- / -ně-, případně -ú- / -ů-, obecně tedy chyby pravopisné. Ano, napíše-li zákazník, že by si rád něco „obědnal“, nesvědčí to nikterak o jeho kvalitách, platí však „náš zákazník, náš pán“ a prodejce má sice historku pro pobavení, zboží je ale přeci nakonec objednáno s j. Když je nám v běžící liště na ČT24 sděleno, že na některou významnou budovu „spadli bomby“, opět obrátíme oči v sloup, informaci ale přesto porozumíme.

Diskuse o možném zrušení kroužkovaného ů nebo dokonce ypsilon stále nejsou u konce, přestože by se jednalo o reformu v Evropě nevídanou. Argument pro zrušení je jasný: V mluveném jazyce ani jeden rozdíl (y/i, ů/ú) neexistuje, tvrdé y rozlišuje polština, v Česku některé slezské variety, jinak máme ale pouze jedno i a kroužek nad u se také nevyslovuje hladce. Podle největších zastánců takových reforem je jedinou funkcí těchto pravopisných jevů šikana dětí ve škole, faktem je, že je jejich zvládnutí znakem úspěšného základního vzdělání, a tedy dozajista slouží sociálnímu hodnocení.

Jsou ale pravopisné chyby ty hrubé? V souvislosti se „zrychlováním světa“ a „informační revolucí“ je stále patrnější, že mluvený jazyk začíná prosakovat do psané formy, ať už formou SMS, chatu, kde člověk simuluje komunikaci tváří v tvář (milovníci anglických doslovných překladů by řekli a možná i brzy řeknou obličej k obličeji), nebo např. formou rychlého zpravodajství nejen na internetu. Psaná forma ztrácí svou výhodu: Není čas si to po sobě přečíst, a proto nám novinky.cz dne 25. ledna 2015 přinášejí čerstvou hlavní zprávu, že „v Rusku klesla výroby vodky“.

Opět ale podle mě nejde o hrubou chybu – překlepy jsou vlastně chyby malé, podle naší nové typologie „hladké“, stávají se každému a lze je pochopit. Mezi polohrubé chyby bych zařadil „obědnávání zboží“ a „bomby, které spadli“, případně tradiční blbosti typu „ČSSD proti reformám nebrojí, dělala pernamentní reformy a sociálně citlivě,“ (aktuálně.cz, 14. 8. 2007) které něco vypovídají o pisateli, nikterak však nebrání hladkému průběhu komunikace. No a pak chyby hrubé...

Opravdu hrubá je taková chyba, která, tak jako polohrubá, dokazuje pisatelovy chybějící vlastnosti, dělá ale navíc z výpovědi nesrozumitelný blábol, takže se celý pokus o komunikaci naprosto mine účinkem. Posuďte sami, co byste si vzali z následující věty (nikterak ojedinělé svou blbostí), převzaté z projektové zprávy předepsané ministerstvem školství: „V průběhu realizace klíčové aktivity nenastaly žádné problémy, které by zapříčinily problémy s její realizací.“ A není mnoho platné, že je slovo zapříčinily pravopisně správně, s dlouhým í a s y na konci.

Viktor Tichák

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.