Alena Zemančíková

Hráč na struně mezi teorií a poezií

Za Janem Roubalem

Když chce být člověk rychle hotov s hodnocením někoho, kdo měl vliv na ostatní, řekne se, že byl výrazná osobnost. Do takové charakteristiky se vejde i drobné skryté sdělení, že byl v něčem protivný až nesnesitelný. Jan Roubal, divadelní pedagog, teoretik a překladatel, okouzlující osobnost, nebyl protivný v ničem.

Jeho osobnost spočívala ve veliké vstřícnosti, v přátelské otevřenosti, v múzičnosti a smyslu pro humor, v tom, že dělal spoustu věcí poctivě, ale sám se přitom nebral nijak vážně, v otevřenosti vůči všemu nekonformnímu a nekonvenčnímu, ve velké vzdělanosti v mnoha uměleckých oborech, v poctivosti i kreativitě a nezničitelném zaujetí pro kulturu a umění, bez nichž by se svět zřítil do katastrofy.

Jan Roubal pocházel z Broumova. V jeho bydlišti Prostějově i v jeho působištích v Olomouci a v Brně byla zřetelná jeho česká intonace. V Broumově vzniklo za jeho časů Kladivadlo, jedno z malých divadel 60. let. Jan Roubal na své okouzlení touto malou scénou vzpomíná ve svém profilovém rozhovoru v Divadelní revui 3/2011. V jeho životě se na struně napjaté mezi velkým oficiálním a malým alternativním uměním hrálo blíže tomu druhému.

Jan Roubal studoval v Olomouci, a tak se stalo, že se ocitl v 70. letech 20. století mezi lidmi, kteří v té době zakládali v Prostějově Hanácké divadlo. Převzal tehdy literárně dramatický obor na LŠU v Prostějově po Josefu Kovalčukovi, který se stal v Hanáckém divadle dramaturgem, a vytvořil tam několik inscenací divadla poezie, na něž vzpomínají všichni, kdo je tehdy viděli. Dnes můžu říci, že Roubalovy amatérské inscenace znamenaly víc a byly lepší než první inscenace poloprofesionálního Hanáckého divadla. Eskymácké Písně vrbovýho proutku z překladů (ale z jakého jazyka?) třebíčského básníka a výtvarníka Ladislava Nováka (nevymyslel si on ty básničky nakonec sám?) a zejména Orte(l)n, na který si vzpomínám jako na malou (rozsahem, nikoli významem) tragédii jednoho osudu. Prostějovské Divadlo na dlani objelo všechny možné amatérské přehlídky a osobnost Jana Roubala se vtiskla do povědomí divadelníků té doby jako zásadní, analytická a lehce bohémsky okouzlující. Honza byl i dobrý herec, krásně křepčil kolem kruhu slunce v eskymácké inscenaci a nezapomenutelně se uplatnil ve vlastní režii jako dr. Pingitzer v inscenaci Saroyanova Tracyho tygra. Jazyky byly jeho druhý obor a jazykovou hru miloval, repliky vídeňského psychiatra v Americe sděloval z jeviště tak sugestivně, že jsme nejen věřili všemu, co říkal o případu Toma Tracyho a jeho tygra, ale převzali jsme je mezi přáteli do každodenního slovníku a říkáme je dodnes: a od toho tygra vy strach nemáte? Nebo: to je informace na neříkání...

Zahrál si i v jednom díle Šumných měst Radovana Lipuse a Davida Vávry, věnovaném prostějovské architektuře; představoval v něm tamního rodáka Edmunda Husserla.

S Janem Roubalem byla radost pracovat, protože s ním byla radost prostě lidsky být. A byla radost s ním být, protože s ním bylo vždycky o čem mluvit.

Jako asistent na katedře herectví na brněnské JAMU dokázal tlumit extrémy mistrů, ať už to byl Josef Karlík nebo Václav Martinec, studentům byl přítelem i vykladačem nesrozumitelného, možná i na úkor sebe sama a porozumění sobě. Zprostředkoval české divadelní obci řadu textů německé a polské divadelní teorie. Když jsme spolu diskutovali o nějaké inscenaci, byl vždy osloven imaginativností, metaforickým viděním, poezií slova, těla i prostoru. Jakkoli teoretik, nebyl suchar, nikdy, ani trošku. Na zeleném stromě života mu seděl komediant a cosi drzého tam pískal.

Jan Roubal, nar. v roce 1947, zemřel 20. ledna 2015 po dlouhé nemoci, jíž se marně snažil nepodlehnout.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Hráč na struně mezi teorií a poezií

Za Janem Roubalem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu