Tomáš Hrbek

Vražedkyně souzená spoluviníky

Málo známé angažmá novináře a spisovatele Františka Gela

Při mapování přítomnosti významných židovských osobností v Olomouci jsem na internetových stránkách Osobnosti-Moravy.eu našel informaci, že český novinář, rozhlasový zpravodaj, spisovatel literatury faktu a překladatel František Gel, vlastním jménem Feigel, absolvoval po maturitě na prostějovském gymnáziu v roce 1919 kurs na Obchodní akademii v Olomouci. V seznamu absolventů v almanachu této školy jsem ho však nenašel, ve skutečnosti totiž absolvoval abiturientský kurs na Obchodní akademii v Prostějově. S Olomoucí je spojena jiná událost v Gelově životě – v roce 1924 se octl v tamní věznici.

Musím také uvést na pravou míru tvrzení internetového Slovníku české literatury po roce 1945 (ÚČL AV ČR), který uvádí, že František Gel pocházel z židovské rodiny a že „oba rodiče zahynuli v koncentračním táboře“. Tuto informaci přebírá řada dalších článků, skutečnost je ale jiná.

Začněme však do začátku

„Jednoho letního dne roku 1899 si na manévrech vymkl kotník mladý záložní poručík (v civilu soudce). Za několik dní, když byl uschopněn, šel se poděkovat posádkovému lékaři do jeho bytu. Při této příležitosti byl představen lékařově andělsky krásné, plaché a nepřístupné dceři. Jednoho podzimního dne roku 1901 jsem se jim narodil,“ líčí František Gel události, které vedly 18. září 1901 k jeho narození v Městě Albrechticích u Bruntálu (F. Gel: Dotazník pre-natální a post-penzijní. In: J. Branžovský, Sborník rozhlasových pásem Františka Gela, Čs. rozhlas, Praha 1965, s. 426).

Oním mladým poručíkem byl soudní adjunkt JUDr. Berthold Feigel, matkou Paula Kornelie, dcera prostějovského zubního lékaře Mořice Luciána Bobka. S Paulou Kornelií Bobkovou (nar. 20. září 1877 v Brandejsi nad Orlicí) se Berthold Feigel (nar. 14. října 1874 v Plumlově u Prostějova) oženil 6. listopadu 1900 v chrámu Povýšení sv. Kříže v Prostějově, kde bydleli rodiče nevěsty. Ač obě rodiny, rodiny nevěsty i ženicha, byly židovské, šlo o křesťanský sňatek. Otec nevěsty Mořic Lucián Bobek (nar. 20. února 1851 v Terešově u Zbirohu) totiž přestoupil 13. října 1884 z židovské na katolickou víru a také jeho manželka Arnoštka (Ernestina, roz. Ledererová z Luže) se dala 29. listopadu 1888 pokřtít. Rovněž ženich Berthold Feigel, syn Aloise Feigela, c. k. soudního adjunkta v Plumlově, a jeho ženy Amálie, roz. Rischawá, se hlásil k římsko-katolickému náboženství.

Když se Paula Kornélie vdávala, chybělo jí do plnoletosti, které se tehdy dosahovalo ve věku 24 let, 10 měsíců a 2 týdny. Její otec Mořic proto musel stvrdit svolení k sňatku svým podpisem. Mořic Bobek později z katolické církve vystoupil a zůstal bez vyznání.

V době svatby bydlel Berthold Feigel ve Vsi Albrechtice (dnes Město Albrechtice). Tam se manželům Feigelovým narodil syn, podle matriky narození Franz Lucian Adolf. František zde byl dle domovského listu (Zuständigkeitsblatt) hlášen ještě v roce 1920. To však už byl JUDr. Berthold Feigel šest let ženatý se svou druhou manželkou, vdovou Terezií Königsbergovou (roz. Behrendovou, nar. 12. listopadu 1874 v Hamburku). Svatbu měli 14. března 1914 ve Sv. Mořici ve Švýcarsku. Zbývá dodat, že se Terezie hlásila k evangelickému náboženství.

Když se Berthold Feigel ženil podruhé, bylo Františkovi 13 let. V té době pobýval u prarodičů v Prostějově, kde také navštěvoval gymnázium. Prostějovský historik Bohuslav Kraus píše, že František Feigel „byl osvojen MUDr. Bobkem a bydleli ve známém domě na Perštýnském nám. č. 2. V r. 1913 přesídlili do tzv. Vrlova domu na tehdejším náměstí Rudolfově č. 8 (dnes nám. E. Husserla, pozn. aut.), do r. 1912 výrazně ozdobeném malbami Jano Köhlera. Feigelovi jsme říkali ,Bobek' podle stařečka.“ (B. Kraus: Z mládí Františka Gela. In: Zprávy Vlastivědného muzea Olomouc, 1983, č. 226, s. 3). Osvojením vznikl podle rakouského rodinného a občanského práva právní vztah totožný se vztahem k dětem narozeným v manželství, zároveň však nezanikala práva osvojence k původní rodině.

Co se stalo s maminkou a otcem?

Osud Františkovy maminky je obestřen tajemstvím. Od Bohuslava Krause víme, že Nellie Bobková byla výborná pianistka a hrávala v Prostějově s olomouckým hudebním skladatelem Josefem Nešverou. Sám František Gel věnuje mamince v citovaném Dotazníku tuto vzpomínku: „Pokud jde o mou matku – říkal jsem jí manka a velmi jsem ji miloval – toť se ví, že každý kluk považuje svou maminku za nejkrásnější ženu na světě. V konkrétním případě zde je svědectví, na které vzpomínám rád i nerad, a vždycky mne při tom trochu mrazí...“ (s. 426)

Po těchto slovech následuje vzpomínka na babičku, která v roce 1922 „bledá a roztřesená“ hledala něco v krabici, v níž „chovala nejvzácnější relikvie“, a šeptala si při tom „milánský kněz... milánský kněz...“. Hledání souviselo s příběhem, který tehdy 21letý František již znal z dřívějšího babiččina vyprávění. Babička jela kdysi se svým mužem MUDr. Bobkem a s tehdy asi šestnáctiletou dcerou Paulou Kornélií do Říma. Ve vlaku se seznámili s milánským knězem Achillem Rattim. Ten, když se s Bobkovými loučil, Pauliným rodičům řekl: „Dejte ji do kláštera. Je příliš krásná a ušlechtilá, než aby mohla najít štěstí v světském světě.“ A babičce vtiskl do ruky navštívenku.

František Gel pokračuje: „Tenhle příběh jsem tedy znal. A než jsem se mohl bábinky zeptat, proč si právě teď na milánského kněze' vzpomněla, bábinka našla, co hledala: byla to obyčejná, už hodně zažloutlá vizitka se jménem dr. Achille Ratti, a dole v rohu se slovy: Bibliotheca Ambrosiana, Milano. Bábinka němě ukázala na zprávu v novinách: ... papežem byl zvolen kardinál Achille Ratti, kdysi knihovník a pak ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně. Intronizace papeže, jenž přijal jméno Pius XI., se bude konat...' Měli jsme poslechnout,' zašeptala babička a potom moc plakala.“ (s. 427–8)

Shrňme, co František Gel o své matce přímo i nepřímo říká (klíčové pasáže v předchozí citaci textu F. G. jsem zvýraznil): byla „andělsky krásná, plachá a nepřístupná“, „nejkrásnější žena na světě“, „příliš krásná a ušlechtilá, než aby moha najít štěstí v světském světě“, bylo by jí bývalo lépe v klášteře. Na svědectví „bledé a roztřesené“ babičky zakončené jejím pláčem vzpomíná Gel „rád i nerad“ a vždycky ho „při tom trochu mrazí ...“. Přidáme-li k tomu fakt, že byl František osvojen svým dědečkem, můžeme se právem domnívat, že za Gelovými slovy i za vzpomínkou jeho babičky se skrývá tragická událost, předčasná smrt Pauly Kornélie.

Jak už řečeno, internetový slovník uvádí, že Gelovi „oba rodiče zahynuli v koncentračním táboře“. JUDr. Berthold Feigel byl deportován spolu se svou druhou manželkou Terezií, nikoliv s Františkovou matkou, z Ostravy do Terezína transportem Bh 18. září 1942. V Terezíně zůstali oba manželé jen měsíc a několik dní. Už 22. října byli oba zařazeni do transportu Bx, jehož konečnou stanicí byla Treblinka. Všech 2008 osob z tohoto transportu bylo zavražděno.

V Dotazníku se František Gel zmínce o otcově smrti vyhýbá. Píše o něm s jistou distancí: „Měl... bystré oko pro ženský půvab, a zachoval si je do vysokého věku; kteréžto faktum mi jediné brání v místopřísežném prohlášení, že jsem po svém otci vůbec nic nezdědil.“ (s. 426)

Středoškolská léta v Prostějově

Zájem o krásné ženy, jediné dědictví po otci, prokázal František Feigel už za gymnazijních studií v Prostějově. „Chodíval tu s nejkrásnější dívkou Venuší ze slonové kosti M. Kr. z Nového domu na náměstí,“ vzpomínal B. Kraus. (Nový dům je cenný měšťanský dům na nároží dnešního Pernštýnského a Masarykova náměstí.)

Na prostějovském gymnáziu chodil František Feigel do třídy s Jiřím Wolkerem, zakládajícím členem školního časopisu Naše quarta. V něm Wolker publikoval rané literární práce, když mu už nestačilo prezentovat se v rámci školních slohových prací. Do časopisu přispíval i František Feigel. Už tehdy prokazoval zájem o technické vynálezy a vědecké objevy. Mezi rukopisy časopisu Naše quarta se v Muzeu Prostějovska zachoval dvojlist s třemi perem psanými stranami s názvem Začátky vzduchoplavby. František Feigel v něm popisuje vývoj vzduchoplavby počínaje pověstí o neúspěšném pokusu Ikarově, přes balony bratrů Montgolfierových, první balon s lidskou posádkou Pilâtre de Roziera, až po řiditelné balony a balony s pevnou kostrou. Nepomíjí ani pokusy, které se konaly na Moravě. Svou práci Fr. Feigel zakončuje konstatováním: „Dvacátým stoletím počíná vývoj létadel dynamických, v nichž platí Těžší než vzduch'.“ Text je pod titulem označen římskou číslicí I. F. Feigel zřejmě měl v úmyslu ve výkladu o vývoji vzduchoplavby pokračovat a snad takový text i existoval. Každopádně na něj navázal po letech, to už jako František Gel, když v SNDK v roce 1957 vydal biografickou knížku o jednom z prvních českých aviatiků Evženu Čihákovi Jak jsem létal a padal. První věta této knížky jako by přímo navazovala na závěr někdejšího studentského textu napsaného pro školní prostějovský časopis: „Jmenuji se Eugen Čihák a byl jsem požádán, abych napsal tuto knížku, protože jsem – jak to tak vypadá – první český letec, první Čech, který se vznesl na letadle těžším než vzduch.“ (Zvýraznil autor.)

Na Františka Feigela vzpomínali prostějovští pamětníci jako na bouřliváka. Po převratu v roce 1918 byl prý viděn, jak míří k sokolovně s puškou přes rameno, aby šel bránit Olomouc, o níž se proslýchalo, že je ohrožena Němci. V tom roce také zázrakem přežil onemocnění španělskou chřipkou, která ho však poznamenala na celý život. Její důsledky se projevily poškozením motorického nervstva, které vedlo k ochrnutí končetin, pro něž byl v roce 1953 poslán do invalidního důchodu.

Po maturitě na prostějovském gymnáziu (dnes Gymnázium Jiřího Wolkera) v roce 1919 absolvoval František Feigel abiturientský kurs na prostějovské Obchodní akademii. Tím jeho prostějovské období skončilo, odešel do Brna, kde na příkaz svého otce pracoval do plnoletosti jako korespondent Všeobecné bankovní jednoty v Brně.

<4>Jak se František Gel dostal do vězení

Po nedokončených studiích práv na Masarykově univerzitě začal František Feigel psát do nově vzniklého časopisu Soudní síň. 14. března 1924 zde vyšla jeho první reportáž, kterou podepsal značkou gel. (Oficiálně mu bylo změněno jméno na František Gel až 11. listopadu v roce 1960 výměrem odboru pro vnitřní věci ONV Praha 2.)

Není účelem popisovat vývoj novinářské kariéry Františka Gela, kterou podrobně popsal např. Otakar Štajf v práci nazvané Dobrodružství s puncem GEL (Osmium, Praha 1991). Připomeňme si však jednu kauzu, o níž František Gel referoval téměř na začátku své novinářské dráhy. Jde o reportáž Ecce homo! v 6. čísle nového čtrnáctideníku Soudní síň (1. května 1924). Podkladem reportáže je jeho návštěva u vražedkyně Marie Töglové v olomoucké věznici.

O co v tomto soudním procesu s Marií Töglovou šlo, popsal v rubrice Lidových novin Ze soudní síně spisovatel Eduard Valenta, v té době olomoucký redaktor Lidových novin. 23. února 1924 pod šifrou ev uveřejnil článek s názvem Hrůza:

„... Historie je jednoduchá a krátká. Sloužila v Mladči u Kopřivové. Smáli se jí pro její velký život a konečně zmizela – odešla odbýt si těžkou chvilku v olomoucké porodnici. Měla holčičku, která zdravá přišla na svět, měla se k světu, byla pokřtěna a dali jí jméno Mařenka. Psala Töglová do Mladče, jestli by ji vzali zpět, teď, když má to děcko. Dali jí znát, že by si musela děcko někam dát, pak že by ji přijali zase, protože je služka hodná a spořádaná. – 26. září to bylo, když přišlo děcko. 5. října pak šla stará Kobzová z Litovle podle Moravy.

,Tož paní Kobzová, vykládejte' povídá předseda r. v. z. s. Scgmiedl. Tož idu a vidím něco bílýho ve vodě. Povídám si, co to je. A du dále. Povídám doma senovi: Takovó bíló věc sem viděla ve vodě, poď se podívat. Šil se mnou, povídá, só to peřinke. A svázal dvě próti olšový, dosáhl to – no děcko tam bylo mrtvé utopené.'

Töglovou zatkli četníci až 12. ledna a hned se přiznala. To již byla v Lukavici u Zábřeha, sloužila tam dále a myslela, že Morava mlčela o jejím tajemství. Přiznala se hned. Vykládala to německy, zlomeným hlasem, jak to bylo. Když vyšla po týdnu z porodnice, neměla nic. Den nejedla, její dcerka také den nejedla. Tak vyšla podél Moravy, hodila tam děcko a šla do lesa, kde přespala. Pak šla do Lukavice, řekla, že ano, že má dítě, ale to je u příbuzných na dva měsíce, protože bylo slaboučké a musí mít dobrou výživu.“

Marie Töglová byla porotou odsouzena k trestu smrti provazem. Případ vyvolal řadu pochybností o přiměřenosti trestu a stal se obecně známým díky sloupku Karla Čapka Vražednice v Lidových novinách 16. března 1924. V závěru Čapek píše: „Maminky!, co měla udělat Marie Töglová, jež dva dny nejedla a byla vyhnána od lidských prahů? Snad měla umřít se svým dítětem; budiž tedy odsouzena na smrt za to, že sama neskočila do řeky. Nikdy nepotkám Marii Töglovou; ale může-li někdo, řekněte jí v její cele, co jí vzkazuji za jiné: Že lidé nejsou tak zlí a že bylo mnoho těch, kteří cítili strašnou lítost a stud, když četli o jejím ubohém případu.“

Karel Čapek se s Marií Töglovou skutečně nesetkal, setkal se s ní však František Gel. V článku Ecce homo! se zabývá i otázkou viny: „Ale rozsudek, ten je zmateční, poněvadž byl vynesen spoluviníky. Neboť celý svět jest spoluvinen na smrti dítěte Marie Töglové; každý z nás hnal vodu do strouhy, ve které zoufalství hladem pološílené Marie Töglové utopilo polomrtvé dítě. Zoufalství hladové ženy... A sytí, kteří hladovému nevěří, soudili a odsoudili...

Našel se člověk, jehož vzbudila hrůza z tohoto rozsudku, z lhostejnosti lidí, kteří mají co jíst a kde bydlet. Člověk ten vstal od svého stolu a šel hledat spravedlnost... zajel jsem do Olomouce...

Stál jsem před ženami nádhernými, dech se zarážel... Ale nikdy jsem si nepřipadal tak nesmírně malým, tak zoufale bezmocným a vinným, jako před touto služkou, nad níž porota, tato hazardní loterie, vyřkla ortel smrti za čin, jehož expozicí nemohly proniknout její mozky se zajištěnou existencí'.“

Svou reportáž pak zakončuje slovy: „Kdybych ještě dovedl věřit ve Spravedlnost, Jedinou a Velikou, dal bych sloužit mše, aby Prozřetelnost odvrátila takové rozsudky nejen od Vás, Marie Töglová, ale i od nás a naší justice.“

František Gel nebyl jediný, kdo navštívil Marii Töglovou v olomoucké věznici po vynesení rozsudku. Navštívil ji také Eduard Valenta, který se znovu k případu vrátil reportáží nazvanou Návštěva u chudobné maminky (Lidové noviny, 28. března 1924). Není vyloučeno, že odsouzenou Marii Töglovou navštívili Gel a Valenta společně, znali se z Prostějova. Sestra Eduarda Valenty Olga byla na prostějovském gymnáziu Františkovou spolužákyní.

A jaký byl výsledek mediální intervence Eduarda Valenty, Karla Čapka a Františka Gela? Nejvyšší soud v Brně 10. října 1924 na základě zmateční stížnosti z formálních důvodů trest smrti pro Marii Töglovou zrušil. Marie Töglová byla odsouzena na deset let žaláře.

Olomoucké souvislosti

Mediální zájem o případ k smrti odsouzené Marie Töglové, do kterého zasáhl svým článkem i František Gel, měl kromě zrušení trestu smrti ještě další důsledky. Vyvolal mezi olomouckou inteligencí, jak českou, tak německou a židovskou, potřebu na neutěšenou situaci svobodných matek s dětmi reagovat.

Dne 24. května 1924 vydal Přípravný výbor pro zřízení domova pro opuštěné matky a nemanželské kojence v češtině a němčině výzvu, v níž zval občany k účasti na manifestačním shromáždění do Obchodní a živnostenské komory ve čtvrtek 29. května 1924 v 10 hodin dopoledne. Ve výzvě se mj. psalo: „Olomoucká župa (...) nemůže zůstat v našem státě na posledním místě v péči o neprovdané matky a nemanželské kojence, kterou každý moderní kulturní stát považuje za samozřejmou povinnost; dokonce Slovensko a Podkarpatská Rus mají (na maďarském základě vybudovanou) péči o nalezence, která u nás ještě chybí.“

Mezi šesti signatáři výzvy jsou představitelé místní samosprávy, starosta Olomouce dr. Richard Fischer a místostarosta Robert Fritscher (zástupce německých voličů). Odborníky, v jejichž popisu práce bylo zdraví rodiček a kojenců, reprezentovali primář olomoucké porodnice doc. MUDr. Jiří Trapl a židovský dětský lékař dr. Georg Fischer (v r. 1942 zahynul v Osvětimi).

O manifestační schůzi pak referovaly olomoucké české i německé noviny. V deníku Pozor vyšel 30. května obsáhlý referát s názvem Zřízení útulku pro matky a kojence (č. 127, s. 3). Potvrzuje se v něm zájem Olomoučanů bez rozdílu národnosti a náboženství: „Zvlášť četná byla návštěva Němců a Židů, kteří jeví značný zájem o otázku zřízení útulku pro šestinedělky a kojence v Olomouci.“ V úvodním projevu dr. R. Fischer prohlásil, „že jest vždy třeba velkých otřesů (případ M. Töglové), než vzniknou nové věci a než nová myšlenka se začne realizovat“.

Vedle projevu R. Fritschera zazněla v němčině také řeč židovského intelektuála Paula Engelmanna, který „podepřel nutnost zřízení nalezince důvody psychologickými a morálními“.

O manifestačním shromáždění informoval 30. května také olomoucký německý tisk v článku Das Asyl für uneheliche Mütter und Säuglinge (Azyl pro svobodné matky a kojence), a to dokonce důkladněji než český referát. Přináší totiž podrobný obsah projevů hlavních řečníků. Podle architekta Paula Engelmanna byla hlavním cílem shromáždění stavba azylového domu. „Za tím účelem budou v nejbližší době oslovena všechna vlivná a zámožná místa, ministři, finančníci, průmysl, obce atd. Olomoucká župa zahrnuje města tak význačná, jako je Olomouc sama, Prostějov, Přerov, Kroměříž, Šumperk, Šternberk, Zábřeh, Mohelnice, Uničov, Lipník, Holešov, Litovel aj. – všechna musí přispět. Na stavbu a první rok je potřeba čtvrt milionu,“ uvedl Engelmann. Oznámil rovněž, že stavební plán, na němž se podílí s architektem Sychravou, je již připravený k nahlédnutí.

Co předcházelo

Potřebu vyrovnat se s neutěšenou situací nemajetných rodiček a kojenců však nevyvolali novináři pouze svými referáty o případu Marie Töglové. Paul Engelmann ve svém projevu na manifestačním shromáždění sdělil, že to byl on, kdo „našel příležitost, aby o případu k smrti odsouzené vražedkyně dítěte informoval známého českého spisovatele Karla Čapka“. Sám byl obeznámen s procesy s matkami, které se v zoufalé situaci zbavovaly svých dětí, z komentářů olomouckého advokáta Leo Hrbka. Ve svém projevu dále řekl: „Procesy s vražedkyněmi dětí jsou v Olomouci tak časté jako asi nikde jinde v našem státě. Zde se nám představuje neštěstí, které v každém, byť i jen na okamžik, vzbudí pozornost. Je zásluhou pana dr. Leo Hrbka, že jako první poukázal a stále znovu v Mährisches Tagblatt poukazuje na tyto případy a na nemožný přístup, jaký se projevuje v jejich právním ošetření. Co dohání tyto matky ke zločinu, je míra neštěstí a zoufalství, kterou nemohou unést, nikoliv zločinecká povaha. Nápadně časté a bohužel u soudu občas uplatňované mínění, že se matky chladnokrevně zbavují břemene, je naprosto nemístné.“ (Že Leo Hrbek popsal jako první i případ Marie Töglové, zmiňoval Paul Engelmann rovněž v korespondenci s Ludwigem Wittgensteinem – viz publikaci Wittgenstein – Engelmann, kterou sestavila Ilse Somavillová, Haymon Verlag 2006, s. 159.)

L. Hrbek se procesy s matkami zabýval již delší dobu před odsouzením M. Töglové. První ze série článků na toto téma napsal ještě před rigorózní zkouškou na pražských právech. Jeho rozbor soudního jednání s názvem Zur Psychologie der Kindermörderin (K psychologii vražedkyně dítěte) vyšel v Morgenzeitung 12. listopadu 1922. Text začíná popisem souzené události: „Neslýchaný případ projednávaný před porotou mi nechce vymizet z paměti. Z vraždy byla obžalována mladá služka. Do jiného stavu ji přivedl její zaměstnavatel, který byl ostatně ženatý, a jeho žena ji krátce před porodem propustila, přičemž důvodem bylo právě těhotenství, jehož původce žena ovšem neznala.

Služebná šla do nemocnice, kde porodila zdravého chlapce, a po několika dnech mohla být propuštěna. Během jízdy vlakem do místa předchozího zaměstnání, kde si chtěla najít novou práci, přitiskla hlavičku dítěte ústy k prsům po dobu asi deseti minut, a když ji zase pustila, bylo dítě udušené.“ Protože dítě bylo zavražděno až jedenáctý den po porodu, nevztahovala se na čin matky mírnější trestní kvalifikace. „Protože porotci souhlasili s otázkou viny,“ pokračuje článek, „byla dívka ke zděšení auditoria odsouzena k trestu smrti provazem.“

Článek pokračuje emotivním popisem: „Opravdu, zděšení nad rozsudkem bylo mnohem větší než zděšení nad činem! Jen si představme strašnou dívčinu situaci, když opouštěla nemocnici. Zčásti ji vylíčila sama, s pláčem, neobratně a bez úmyslu dojmout porotce. Dokud byla v nemocnici, nemyslela na nic, nemyslela na budoucnost, nechtěla na ni myslet, měla radost z dítěte, měla je ráda a – především – byla alespoň prozatím v bezpečí, prozatím, jedenáct dní, měla střechu nad hlavou a kam uložit dítě. Jedenáctý den byla jako zdravá propuštěna. Vylíčila ten den. Lilo jako z konve. Bezradně stála před branou nemocnice a nevěděla, kam, zda napravo, nebo nalevo, by se měla s dítětem v náručí vydat. Svého pána – ó šlechetná dívka! – nechtěla prozradit, toho ničemu, který se po jejím propuštění nestaral o její osud a ani ji nenavštívil v nemocnici... K rodičům jít nemohla, to věděla určitě. Od dřívějšího zaměstnavatele, otce dítěte, nemohla očekávat nic, nemohla ho ani dost dobře vyhledat, aniž by ho prozradila, tedy: musela si hledat nové místo. Ano, ale – tak za jízdy uvažovala – dítě jí bude stát v cestě, kvůli dítěti ji nikde nevezmou. A jak tam tak seděla, všemi opuštěná, a kamsi jela, sama dost dobře nevěděla kam, tehdy, aniž věděla, co dělá, přitiskla si obličejík nešťastného dítěte na prsa, jen krátce – a když se na ně zase nepřítomně podívala, jak se to jen mohlo stát, už nedýchalo. Za to byla odsouzena k trestu smrti provazem, Nevím, zda ta dívka, která byla tak šlechetná, že svého pána neprozradila, ale sama byla zoufalá, ještě žije. Vím jen, že pokud žije, chřadne za zdmi vězení.“

Popis činu ukazuje, že pozdější případ Töglové byl pouze jeden z řady podobných. Na odpovědnost státu a jeho spoluvinu na stavu věcí upozorňoval L. Hrbek v onom článku již rok před procesem, který vyvolal takový mediální zájem: „Stát, který se tak nedostatečně stará o nemanželské děti nemajetných matek a jehož zákonodárství trestá potrat jako zločin, nemá morální právo tak krutě trestat vražedkyni dítěte. Neboť zavraždění dítěte v podstatě často není nic jiného než takříkajíc opožděný potrat, náhražka potratu. Zavraždění dítěte připadá matce jako poslední východisko z nouze a usmrtit je – přinejmenším technicky – jednodušší než potratit. Pokud by stát úplně nebo omezeně uvolnil potraty, třeba až do třetího měsíce plodu, nebo kdyby dokonce nemajetným svobodným těhotným ženám umožnil, aby si bezplatně nechaly přerušit těhotenství v nemocnici, pak by se ovšem dal obhájit i tak tvrdý trest jako deset až dvacet let těžkého žaláře.

Je veřejným tajemstvím, že majetná třída si dokáže pomoci mnohem snadněji a bezpečněji a že tuto pomoc hledá a nachází u lékařů, zatímco chudé dívky vesměs padnou do rukou fušerkám, nebo se pokoušejí pomoci si samy nevyhovujícími nebo nebezpečnými prostředky, pokud vzhledem k majetkovým poměrům nebo nezkušenosti nejsou tváří v tvář takové realitě naprosto bezradné. Je navýsost a úděsně nedemokratické, jestliže se chudobné dívky vystavují většímu pokušení stát se vražedkyněmi. Stát, který má pro armádu nazbyt miliony, ale pro nemanželské dítě nemá nic, je spoluvinen na každém zavraždění dítěte. Dosud ale má tu smutnou odvahu, aby vražedkyni dítěte odsoudil k trestu smrti provazem.“

Nezůstalo však jen u napsání novinového článku. Hrbek se obrátil na prezidenta Masaryka, kterému s průvodním dopisem článek poslal. Prezidentská kancelář pod čj. 22.089/24 odpověděla, že na dopis z 16. listopadu 1922 upozornila Ministerstvo spravedlnosti. To ovšem upozornění ignorovalo.

Leo Hrbek pak v Mährisches Tagblatt sleduje řadu dalších podobných případů. 5. března 1924 zde uveřejňuje – to už jako olomoucký advokát – rozsáhlý esej Schwurgerichts-Notizen (Poznámky z porotního soudu). Předmluvu a 12 číslovaných oddílů věnuje čtyřem případům vražedkyň dětí, které stanuly před porotou.

Marie Töglové se týkají tyto části:

I/ Před soudem stojí vražedkyně dítěte. Co je její povolání? Je služka. Vražedkyně dětí jsou služky. Není konečně už jasné, že je tu příčinný vztah mezi sociální bídou a tímto zločinem?

II/ Není první, co v takové nouzi opustila nemocnici, ve které porodila. Hledá přístřeší pro sebe a své dítě a nenachází je ani tam, kde jí je předtím výslovně slíbili. Hledá celý den, hladová, osmidenní křičící dítě v náručí. Všude ji odmítají. V zoufalství dítě utopí. Sama přespává v lese. Byla odsouzena k smrti.

Ježek, neblaze proslulý několikanásobný vrah, který jednoduše zastřelil každého, kdo mu vstoupil do cesty, a tato dívka dostali stejný trest; oba byli odsouzeni ke smrti provazem.

Jestli tohle není tupá justice...!

III/ Náhoda tomu chtěla, že oba rozsudky smrti, Ježkův i této dívky, vyřkl týž předseda soudu. Ptám se ho, zda si v okamžiku, kdy vyslovil trest smrti pro onu dívku, neuvědomil s mrazením onen úžasný kontrast, nebo zda dívku a Ježka považuje za bytosti stejně zrůdné. Nebo snad po rozsudku kráčel domů s pocitem řádně vykonané práce?

V pátém oddíle pak L. Hrbek poukazuje na četnost těchto kauz:

V/ Zjištění, že se všude rok co rok a při každém zasedání porotního soudu projednává případ, že neprovdaná matka, která je po porodu bez prostředků a bez zajištěného přístřeší propuštěna z nemocnice, zabije své dítě, zjištění této zarážející totožnosti a pravidelnosti všech případů mělo státní zastupitelství už dávno přimět k tomu, aby si o nich vedlo statistiku. Z té by vyplynulo, že každá svobodná matka, která za takových okolností odchází z nemocnice, je důvodně podezřelá, že se hodlá dopustit „prosté vraždy“ svého dítěte. Doporučuji státnímu zastupitelství, aby si osvojilo toto mé paušální podezření vůči takovýmto matkám. A proč?

Stát právem spatřuje svou důležitou úlohu v tom, aby chránil lidský život. Místo aby takové matce, která je důvodně podezřelá, že hodlá usmrtit své dítě, bylo dítě včas odňato, čeká se, až je dítě usmrceno, načež je matka odsouzena k trestu smrti provazem. Stát tedy plní svou úlohu chránit lidský život tak, že místo aby zachránil dva lidské životy, dva zničí.

Esej zakončil dr. Leo Hrbek citátem z Goethova Fausta:

XII/ Goethe jako přímluvce za vražedkyni dítěte odsouzenou k trestu smrti, totiž za Markétku:

Faust: V bídě! V zoufalství! Žalostně na zemi dlouho zbloudilá a teď chycená! ... To něžné, nešťastné stvoření! K hrůzným trýzním pro svůj zločin uvrženo do žaláře! Až tam! Až tam! --- V žaláři! V bídě bez záchrany dána zlým duchům všanc a lidstvu, jež bez citu soudí! ---

Mefisto: Však ona není první!

Faust: Pse! Ohyzdný netvore! --- Ona není první --- Hrůza, hrůza, již nepochopí lidská duše! Hrůza, že více než jedno stvoření kleslo do hlubiny bídy, že hned prvé ve svých smrtelných křečích nesmylo viny všech ostatních před očima toho, kdo věčně odpouští! Mně proniká do morku kostí. ---

Mefisto: Je odsouzena!

Hlas (shůry): Je zachráněna!“

25. dubna 1924 vyšel v německých novinách článek, který oznamuje, že esej dr. Leo Hrbka v Mährisches Tagblatt a další články v českých a německých novinách přiměly olomoucké osobnosti k řešení neudržitelné situace svobodných matek po narození jejich dětí. Aby nedošlo k odkladu nezbytné podpory, dala YMCA potřebným matkám propuštěným z porodnice k dispozici místnost ve své budově.

Co následovalo a jak to skončilo

18. ledna 1925 se konalo v zasedacím sále za předsednictví starosty Richarda Fischera zakládající Valné shromáždění Spolku pro zřízení a provoz domova pro svobodné matky a kojence. O průběhu jednání podrobně referoval dr. Leo Hrbek v článku Die Heimstätte für uneheliche Mütter und Säuglinge. Gründende Hauptversammlung (Domov pro svobodné matky a kojence. Zakládající valné shromáždění), Mährisches Tagblatt, 19. ledna 1925. Hlavními referenty byli opět doc. MUDr. Jiří Trapl a architekt Paul Engelmann. Valná hromada přijala jednohlasně stanovy spolku přednesené místostarosty Vlčkem a Fritscherem česky a německy. Podle stanov zakládajícím členem spolku se mohl stát ten, kdo složil pro účely spolku nejméně 1000 Kč a každoročně by přispíval částkou 50 Kč. Přispívající členové měli ročně zaplatit 20 Kč.

20. února 1925 vyšel v Mährisches Tagblatt obsáhlý článek Marie Tögel freigesprochen. Die dritte Verhandlung vor dem Geschworenengericht (Marie Töglová osvobozena. Třetí proces před porotou) – předtím jí byl pouze trest smrti změněn na 10 let žaláře.

Redakční článek rekapituluje všechny peripetie případu a mimo jiné uvádí: „Dovolujeme si na tomto místě poznamenat, že esej dr. Leo Hrbka, který Mährisches Tagblatt zveřejnil den po vynesení trestu smrti, byl skutečným podnětem k velkému a vlivnému hnutí v tisku a ve veřejném životě, jehož cíl byl včera korunován úspěchem.“

Naléhavost případu Marie Töglové a sociální situace dalších matek v nouzi sjednotila na čas olomoucké Čechy, Němce i Židy.

Poněkud nečekaný závěr společného úsilí přinesl rok 1936. V publikaci Richarda Fischera Šest let práce (1932–1938) na olomoucké radnici, Olomouc 1938, čteme na str. 237: „Spolek pro zřízení a provoz útulku pro matky a kojence založen v r. 1925 zanikl pro nedostatek prostředků, zájmu a hlavně pro nedostatek místností a peněz. Proto byl vymazán ze spol. rejstříku 9. června 1936. Než brzy se opět objevovaly hlasy na veřejnosti, aby tato důležitá otázka byla řešena, už proto, že je v Olomouci zemská porodnice.“

Zpravodaj Norimberského procesu

Vraťme se nyní k Františku Gelovi.

21 let poté, co František Feigel jako začínající soudničkář Gel navštívil Marii Töglovou v olomouckém vězení, dostal jako reportér soudních procesů a válečný frontový zpravodaj v zahraničních armádách svou největší příležitost. Byl vyslán Československým rozhlasem, aby poskytl rozhlasové zpravodajství z Norimberského procesu. Jeho přímé vstupy se staly legendární. František Gel, ovládající řadu jazyků, si dovedl vypomoci i po technické stránce, našel pro telefonická spojení, při nichž diktoval své reportáže, neporušený úsek podzemního kabelu Lisabon-Vladivostok spojující Norimberk s Prahou. Díky svým jazykovým a technickým dovednostem a diplomatickým schopnostem měl Československý rozhlas nejrychlejší zprávy z procesu ze všech stanic na světě. Zda si Gel byl v té době vědom, že obětí nacistických zločinů proti lidskosti byl i jeho otec, to se už nedozvíme.

O Gelově novinářské, rozhlasové, překladatelské i spisovatelské práci existuje rozsáhlá literatura. Připomeňme závěrem, že František Gel však působil také od roku 1957 jako pedagog, přednášel na filozofické fakultě, poté na fakultě osvěty a novinářství Univerzity Karlovy. V roce 1960 byl habilitován, v roce 1968 jmenován profesorem na Karlově univerzitě. Vzápětí, 1. února 1969, byl z univerzity propuštěn. K jeho žákům, kteří na něho vděčně vzpomínají, patří např. Věra Šťovíčková, Rudolf Křesťan, Karel Tejkal a Petr Hořejš.

František Gel zemřel v Praze 17. října 1972.

Děkuji paní Libuši Salomonovičové a paní

PhDr. Marii Dokoupilové za zprostředkování informací z archivních materiálů. Citace z německých materiálů přeložila Lucy Topoľská, citát z Goethova Fausta v překladu Otokara Fischera.

Upravený text přenášky pro Centrum judaistických studií FF UP 7. 3. 2014.

Tomáš Hrbek (1943) vystudoval anglistiku a bohemistiku, v letech 1970–1990 učil na Střední ekonomické škole, poté na Katedře uměnovědy FF UP. V letech 1991–2009 působil jako kancléř Univerzity Palackého. Je místopředsedou Židovské obce Olomouc, členem Rady Federace židovských obcí a místopředsedou Správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu v Praze.

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Hrbek

Vražedkyně souzená spoluviníky

Začněme však do začátku

Co se stalo s maminkou a otcem?

Středoškolská léta v Prostějově

Olomoucké souvislosti

Co předcházelo

Co následovalo a jak to skončilo

Zpravodaj Norimberského procesu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu