Jan Novotný

Nejvyšší princip

V Chestertonově povídce rozvažuje otec Brown před svým přítelem a pod pomníkem uctívaného vojevůdce: Jak to, že generál vynikající svým důmyslem svou poslední bitvu tak zpackal? A jak to, že jeho přemožitel proslulý svou velkomyslností ho dal pověsit? Tady něco nehraje a otec Brown se nevzdá, dokud pečlivým zkoumáním záhadu nerozřeší. Vítěz jednal neméně šlechetně jako vždy a po vyhrané bitvě všechny zajatce propustil. A generál svedl bitvu s nemenším důvtipem jako vždy. Věděl, že jako se list nejlépe ukryje v lese a zrnko písku na pláži, ukryje se nejlépe mrtvola na bojišti. Šlo o mrtvolu důstojníka, kterého generál zastřelil, protože hrozil odhalením jeho zrádných piklů. Bitva se musela odehrát tak, aby mrtvola byla co nejlépe zamaskována. Zločin přesto nezůstal utajen a spravedlnost vykonali vlastní vojáci, ale byli zavázáni mlčet – na slávu vlasti neměl padnout stín. Co ale učiní se svým odhalením otec Brown? Nic – legenda o vojevůdci, který bojoval a zemřel za vlast, je povznášející a nikomu neškodí.

Dnes už těžko chápu tísnivý pocit, který ve mně kdysi Brownovo rozhodnutí vyvolalo. Hledal jsem tenkrát – snad takové období mají v životě i jiní – Nejvyšší princip, kterým bych se měl v životě řídit. A domníval jsem se dokonce, že jsem jej nalezl – hledat a říkat vždy pravdu, ať to stojí, co stojí. Neboť co jiného než pravda by mohlo být – byť i po obtížném hledání – nepochybné a ušetřit mě trýzně rozhodování? Dospěl jsem s předstihem k podobnému zdůvodnění a závěru jako veritáři, které si ve své trilogii z třicetileté války vymyslel (nebo je snad někde v kronikách objevil?) Vladimír Neff. Nechci tím říci, že jsem se jako veritář choval, s bolestí jsem si uvědomoval, že na to vždy nemám. Fascinovala mě však literární díla, která, jak se mi zdálo, Nejvyšší princip podepírají: Král Oidipus, Zločin a trest, Rollandovi Vlci, Gazdina roba. S autory, kteří v mých očích Nejvyšší princip zpochybňovali, jsem se v duchu přel – namátkou uvedu mnohé pasáže z Anatola France, či Vančurovu Hrdelní při... Reprezentativním případem, který mnou opravdu zatřásl, byla však Ibsenova Divoká kachna.

Četl jsem snad až příliš mnoho knih, ale jen u několika desítek mám pocit, že bez nich bych byl trochu jiný. Ibsenovo drama patří mezi ně. Po desetiletích otvírám zvědavě svazek staré Světovky. Očekávám příběh vcelku spořádané a šťastné rodiny, jejíž štěstí je podpíráno většími i menšími sebeklamy, než do ní vstoupí vetřelec s úmyslem „založit pravdivé manželství“ a s výsledkem, že otec opouští rodinu a dcera Hedvika se zastřelí.

To všechno tam skutečně je, ale jak to bývá, s životními zkušenostmi vnímám drama plněji. Teprve nyní ocením komičnost sebeklamu: dědeček chová na půdě králíky, aby při střelbě na ně znovu zažíval vášeň, která ho kdysi vedla k lovu na medvědy. A také si uvědomím, že i spasitel měl svůj sebeklam: nejednal, jak si sám namlouval, z čisté vášně pro pravdu, ale i z odporu k vlastnímu otci, který byl patrně také biologickým otcem Hedviky. To základní ale zůstává: spor o prospěšnost pravdy. „Vezmete-li životní lež průměrnému člověku, vezmete mu zároveň štěstí,“ říká spasiteli Gregersovi lékař Rolling.

Chesterton a Ibsen mě stále oslovují, ale čtu je už bez neklidných rozpaků. Spíše kladou otázku, než vnucují odpověď. Neřekl bych, že se rouhají Nejvyššímu principu, jak jsem si jej v mládí vysnil. Vždyť otec Brown necouvne před hledáním pravdy, i když tuší, že výsledek nebude příjemný. A Ibsen odvážně vyslovuje trpkou pravdu, že pravda není samospásná.

Čerpám z nich jen podporu pro názor, že neexistuje žádný Nejvyšší princip, jehož dodržování by nás zbavilo trýzně (ale i daru) vlastního přemýšlení a rozhodování.

Jan Novotný

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Nejvyšší princip

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu