Paweł Smoleński hovoří s Jurijem Andruchovyčem

Šče ne vmerla – a neumře

Rozhovor polského novináře se světoznámým ukrajinským spisovatelem vyšel v Polsku na první výročí Euromajdanu – série dlouhotrvajících demonstrací na podporu evropské integrace Ukrajiny a proti vládě Viktora Janukovyče. Kniha Szcze ne wmerła i nie umrze. Rozmowa z Jurijem Andruchowyczem (Warszawa, Czarne 2014) je živou kronikou revoluční Ukrajiny, ve které čteme o životě demonstrantů v Kyjevě, atmosféře revoluce v dalších městech, ruské propagandě, která Západu představuje všechny politické proudy usilující o nezávislost na Moskvě jako fašisty, i o ruských elitách lpějících na tradici vítězství nad Hitlerem, protože k ničemu novějšímu se hlásit nemohou.

Paweł Smoleński.: 22. ledna 2014 byli na Majdanu zabiti první lidé. Jejich smrt je symbolická, neboť toho dne by měla Ukrajina slavit Den sjednocení [státní svátek připomínající sjednocení Ukrajinské lidové republiky a Západoukrajinské republiky 22. ledna 1919 – pozn. překl.]. Začíná ale krvavě. Milice navíc zabily Ukrajince arménského původu a Bělorusa. Přestože ten byl členem radikálně nacionalistického uskupení Ukrajinské národní shromáždění – Ukrajinská národní sebeobrana (UNA-UNSO), jde o dobře čitelný symbol. Žádná, ani ta nejsprostší a nejprohnanější propaganda tady nic nezmůže. Je jasné, že Janukovyč a Kreml lžou, jako když tiskne. Proti prezidentovi protestuje nejen „banderovský“ západ země, který se sjel do Kyjeva na pohostinské vystoupení, ale i rusky hovořící Ukrajinci. Janukovyč má proti sobě celou zemi.

Jurij Andruchovyč: Po poledni se vracíme na Majdan. Vůdci protestů vyzývají lidi, aby přišli v co největším počtu, protože se možná blíží další rozhodující hodiny, takže na náměstí musí být co nejvíc lidí.

Je zima, začíná padat sníh. Byla to zvláštní situace. Vzpomínám si na dívky a ženy, které trpělivě a monotónně naplňovaly pytle sněhem. Muži ty pytle odnášeli na barikády a polévali je vodou. Barikády neustále rostly a rostly, zakrývaly obzor, mohutné jako čínská zeď. Majdan v tom sněhu vypadá jako mraveniště. Lidi se po něm pohybují jako mravenci chodbičkami, každý dělá něco užitečného, každý má něco na práci. Obyvatelé Kyjeva míří na náměstí v obrovských proudech. Na nebi černý kouř – hvězdy nejsou vidět, ačkoli slunce už zapadá.

Nad davem visí nevyslovená otázka, že když ráno zabíjeli, teď určitě hlasují o vyhlášení výjimečného stavu. Tím teprve všechno začne naostro. Lidé mají obavy, jsou vážní, ale to lidské mraveniště pracuje bez ustání, dívky plní pytle sněhem, muži posilují barikády, nikdo se nefláká, lidé jsou připravení na střet. Všichni vědí, že nemáme kam couvnout, i kdybychom chtěli. My ale nechceme.

Zhruba ve stejnou dobu byli uneseni Jurij Verbyckij, muž středního věku, seismolog ze Lvova, už řadu dní aktivní na Majdanu, a Ihor Lucenko, místí aktivista Majdanu. Lucenko zázrakem přežije. Když ho – brutálně zbitého a velmi vyčerpaného – najdou, řekne, že se zachránil náhodou, protože je místní, takže se k němu chovali mírněji. Dodá, že s Jurkem to může dopadnout mnohem hůř, protože je ze Lvova, a takové lidi tituškové zabíjejí [tituškové – označení provokatérů vyvolávajících na Majdanu násilné konflikty, odvozené od jména Vadima Titušky, jenž v květnu 2013 na protivládní demonstraci napadl novináře – pozn. překl.].

Zpráva se dostala mezi lidi: Jurka pravděpodobně zabili, protože je ze Lvova. Ukázalo se, že měl Lucenko pravdu. Když našli Jurkovo tělo, neslo stopy po brutálním mučení. Takové věci nemůžou lidé nechat být.

Za měsíc do vás budou nekompromisně střílet.

Ke konci ledna zruší vláda diktátorské zákony [přijaté v polovině ledna a kriminalizující protivládní demonstrace – pozn. překl.] a začíná vyjednávat s opozicí. Ne proto, že by byl Janukovyč tak vstřícný, ale proto, že po celé zemi vznikají lokální majdany, opozice přebírá moc. Během jednoho večera se vlna protestů přeleje z Kyjeva až do Záporoží, kde dojde k jejich násilnému potlačení. Probudí se ale i Sumy, Vinnycja, a dokonce i Charkov. Západ Ukrajiny už dlouho stojí za Majdanem. Teď má ale Janukovyč problém nejen s nějakým rozdivočelým kyjevským náměstím a provinčním Lvovem, Rovnem nebo Ivano-Frankivskem. I jemu dochází, že má problém s celou zemí.

Na východě a v části centrální Ukrajiny se nám získané pozice nepodařilo udržet, ale na západě kontrolují správu jednotlivých oblastí místní majdany. Otevřela se druhá fronta, byla zahájena vyjednávání, zadržení začali opouštět vězení. Bylo to zvláštní, vláda říkala: „Propustíme tolik a tolik vězňů, a vy za to vyklidíte tolik a tolik budov,“ jako by lidé měli stejnou hodnotu jako domy. Majdan na to příliš přistoupit nechtěl, požadoval okamžité a bezpodmínečné propuštění uvězněných, nesouhlasil s tím, aby si vláda brala rukojmí. A pokud je bere, tak je jednoduše vládou zločineckou.

Na začátku února jsem odjel na pár dnů do Německa na dny ukrajinské literatury ve Frankfurtu nad Mohanem, akci naplánovanou už o rok dříve. Byli tam se mnou Tanja Malarčuková, Serhij Žadan a Jurko Prochasko. V Kyjevě panuje v té době klid, jakési neformální příměří, což ovšem neznamená, že tituškové a milice neunášejí lidi a nezapalují auta, zejména ta z Automajdanu [hnutí spolupracující s Euromajdanem a zajišťující mj. automobilové hlídky a převážení zraněných demonstrantů – pozn. překl.] nebo se lvovskými a obecně západními poznávacími značkami. Lidé čekají, co bude dál, protože určitá jednání byla zahájena. Účastní se jich i Pravý sektor, který už se mezitím stal nejpopulárnějším tématem rozhovorů jak na Ukrajině, tak ve světě, protože veřejnost na západě Evropy i na východě Ukrajiny věří řečem o tom, že v Kyjevě zvedají hlavu opravdoví nacisti. Svět ale nevidí, že je na světlo vytáhl sám Janukovyč a vůbec mu v té lži nemusela pomáhat ruská propaganda, ačkoli mu pomáhala vydatně. To Janukovyč o nich neustále mluvil, varoval před nimi: jsou to banderovci, nacisti, fašisti, antisemiti, podívejte se, co provedou s Ukrajinou, a potom i s vámi. Západ tyhle nesmysly polykal i s navijákem.

Viktor Janukovyč jednal s vůdcem Pravého sektoru Dmytro Jarošem i po kyjevském masakru. Pokoušel se s ním dohodnout nějaký kompromis, určitě si ho chtěl za pár milionů koupit, protože si byl jistý, že právě Pravý sektor rozdává na Majdanu karty. Ten darebák si opravdu myslel, že se stačí dohodnout s tím největším vazounem, a pak půjde všechno.

Říkám to proto, že na dnech literatury ve Frankfurtu jsme s tím měli problém. Zájem o Ukrajinu je obrovský, poskytujeme spoustu rozhovorů, na setkání chodí davy – a všichni se ptají jen na Pravý sektor, na fašisty. Mohli by se zeptat na ukrajinské Židy bránící Majdan, ale ne, Němci chtějí mluvit o Pravém sektoru.

Museli jsme neustále vysvětlovat, že na Majdan je třeba pohlížet vyváženě. Souhlasím – v Kyjevě jsou radikálové, a dokonce i nacionalistická, fašizující pravice, ale to je jen hlasitý okraj. Němci na to neslyší, tak jim Janukovyč s Putinem pomotali hlavy. Od lidí upřímně se zajímajících o Ukrajinu slyšíme: „No dobře, Majdan začali idealisti, lidi zahledění do Evropy, i vy jste idealisti, ale teď vás ovládají nacisti, copak to nevidíte?“ Byly to nesmysly, ale ti naivní lidé ze západu jim bezmezně věřili, naslouchali té propagandě jako berani. Z Ukrajiny mezitím přicházejí nové zprávy, které mají údajně potvrzovat, že moskevské televizní kanály a noviny mluví pravdu. Hodně jsme se nadřeli, abychom ukázali, jaká je realita.

Když už o tom mluvíme, přijde mi, že celý ten Pravý sektor je především mediálním fenoménem. Nejlepším důkazem jsou prezidentské volby [v květnu 2014 – pozn. překl.]: Jaroš v nich dostal o polovinu méně hlasů než Vadim Rabinovyč, zástupce ukrajinské židovské obce. Kdybychom jejich hlasy sečetli, tak celá radikální pravice – Pravý sektor a strana Svoboda – prohrála s jedním Rabinovyčem. Stejné to bylo i na Majdanu, ale propaganda dokáže zakrýt pravdu.

Svět, ovlivněný ruskou propagandou, ovšem dokolečka opakuje, že ti z Pravého sektoru mají dost odporné názory.

Protože mají, Jurko.

Když se ale v Donbasu dostanou do zajetí ruských žoldáků, nikoho to nezajímá. Několik desítek z nich tam postříleli. Na názorech Pravého sektoru to nic nemění, ale řekněme si upřímně – ti, co střílejí válečné zajatce, to jsou teprve fašisti. Západ ovšem nemá odvahu říct to Rusku otevřeně. Jakým právem pak vyžaduje na Ukrajincích, aby odsoudili ty postřílené?

Taková propaganda bylo od počátku naplánovaná. Už v roce 2004, v době oranžové revoluce, během předvolební kampaně lídra oranžových Viktora Juščenka, se prohrávající Janukovyč a Moskva pokoušeli uplatnit podobný jazyk a podobné argumenty. Každé politické hnutí na Ukrajině, které usiluje o nezávislost na Moskvě, si vyslouží nálepku banderovců, nacistů nebo antisemitů. Rusové nemají jiný nápad a ani ho mít nemusejí, protože snadno využívají stará klišé; Stepan Bandera chtěl sice nezávislou Ukrajinu, ale ideologicky směřoval k totalitarismu a za druhé světové války kolaboroval s Němci. Nelze popřít, že existovala ukrajinská divize SS Galizien a policejní oddíly v nacistických službách. Ergo – podle ruské propagandy se každá aktivita usilující o nezávislost Ukrajiny na Moskvě rovná fašismu. A fašismus je třeba potírat, tečka.

Taková propaganda navíc stmeluje ruský národ. Vítězství nad Hitlerem je jedinou ruskou success story ve 20. století, nic víc se jim nepovedlo. Rusové potřebují permanentní vítězství nad fašismem, ta válka pro ně nikdy nemůže skončit, nic by jim totiž nezůstalo. Před anexí Krymu a agresí v Donbasu, v Doněcké a Luhanské oblasti taková propaganda na východě Ukrajiny fungovala výborně. Teď se situace dramaticky změnila, ačkoli Donbas je i nadále v jistém smyslu takovou „ne-Ukrajinou“; v Charkově je situace velmi problematická, přestože hlupáků rychle ubývá. Putin definitivně vyjasnil situaci v Dněpropetrovsku, Záporoží a Oděse. Tam už o banderovcích a nacistech ze západu nikdo neuslyší, škoda času na takové hlouposti.

Udivuje mě ale, proč takovou propagandu ochotně kupovala Evropa. To, jak ji hltala, jak si s její pomocí omlouvala svůj strach z Moskvy a vlastní intelektuální neschopnost, respektive neochotu cokoli pochopit. Pravý sektor a jacísi fašističtí banderovci, kteří se najednou postavili do čela revoluce, to přeci nebyl výmysl jednoho dne, ale jed pečlivě a důsledně vypouštěný proti nám. Západ se nad tím rozohňoval, ale bez většího přemýšlení. I průměrně inteligentní dítě by přitom mělo pochopit, že ukrajinské vyrovnání se s minulostí je něco úplně jiného než Majdan. (...)

Mého kamaráda, který byl na Majdanu, nadchla jeho organizace, včetně té vojenské. Vyprávěl o veteránech z Afghánistánu, kteří veleli sebeobraně a vybírali místa, kde postavit barikády. Ukázali mu několik beden se zbraněmi. Často opakoval, že Majdan zvítězí, ale výraz měl přitom neveselý – většina z nás si dokáže jen těžko představit vítězství dobrovolníků, kteří se odhodlaně postaví státní moci.

Když pak Janukovyč nařídil definitivně se s protestujícími vypořádat, sledovali jsme on-line přenosy z Kyjeva. Dívat se na smrt v přímém přenosu je hrozný pocit, ale nemohli jsme se nedívat. Lidé jdou ulicí v palbě odstřelovačů. Jejich jedinou ochranou jsou dřevěné štíty a útlý strom. Někdo upadne a jiný se k němu okamžitě připlazí, pokouší se mu pomoct, zachránit ho. Trefí ho kulka, ale zastoupí ho třetí demonstrant. Všechny ty amatérské, mobilními telefony natočené záběry dokazují neuvěřitelné odhodlání, odvahu a obětavost. Jsou to velká slova, ale pravdivá. Majdan zvítězil díky charakteru těch, kteří jej bránili. Když jsem z Kyjeva slyšel „Jsme připraveni na všechno, raz maty rodyla“, považoval jsem ta slova za přehnaná. Neměl jsem pravdu.

Na Majdanu vládla opravdová soudržnost, atmosféra vzájemné odpovědnosti a bratrství. Obránci Majdanu měli rozporuplné emoce. Na jednu stranu nenáviděli a chtěli dát této nenávisti průchod, mohli se zachovat jako divoši. Na druhou stranu ale byli schopní neuvěřitelných činů, altruistických, úžasných, hrdinských, protože takové činy byly zkrátka zapotřebí, tento zvláštní okamžik si je vyžadoval.

Nevzpomínám si, že by tam kdokoli mluvil sám o sobě. A pokud ano, tak tónem plným odhodlání: „O. k., jsem připravený na všechno, když se to nepovede, dostanu kulku do hlavy.“ To pronesl z pódia Arsenij Jaceňuk; teď se tomu lidé občas smějí („Co je nového u kulky do hlavy'?“), ale tehdy nebylo nikomu do smíchu. Nebyla to prázdná slova. Lidé byli opravdu připraveni zemřít, protože pohár jednoduše přetekl: buď my, nebo oni. Žádné třetí řešení pro Kyjev neexistovalo.

Zároveň se ale starali o ostatní. Jestli jim něco neschází, jestli jsou v bezpečí. Možná potřebují podržet, podpořit, pomoct. Nebylo to žádné divadlo, ale skutečná potřeba postarat se o toho, kdo takovou pomoc může potřebovat. Muži vstupovali pod palbu, aby odtáhli mrtvé a raněné. Věděli přitom, že když je kulka trefí, i pro ně se někdo vydá. Báli se, jako každý, ale nebyli to zbabělci. Na Majdanu získalo slovo „bližní“ opravdový význam. Nevím, proč se to obvykle stává jen ve chvílích, když se děje něco strašného. Nevím ani, jak o tom jednou budeme psát bez toho, abychom byli patetičtí.

Možná proto, že v podobných situacích mají lidé šanci být lepší, chtějí být lepší. Spisovatel Janusz Głowacki rád vypráví zábavnou, ale především neobyčejně dramatickou historku z doby stávky v gdaňských loděnicích v roce 1980. Je vyhlášena prohibice, ženské nosí stávkujícím jídlo, a jedna z nich schovala do balíčku pro svého muže láhev vodky. Stráž láhev objeví a chce ji zabavit, na což se dá žena do křiku: „Nesahejte na ni, on je alkoholik, musí pít.“ V tu chvíli ten chlap s opravdovým utrpením ve tváři vezme láhev a její obsah vylije na zem.

Možná mu stačila jedna taková chvíle, aby přestal pít. Nedělám si legraci, Pawle. Mluvím úplně vážně.

Možná střílení na Majdanu stačilo, aby v sobě tisíce jeho obránců objevily hrdinu. Každý přelomový okamžik se skládá z drobných hrdinství. Všechno zlé přichází až později. Revoluce ke své vlastní škodě nedokáže vycítit moment, kdy by se měla distancovat od vznešených okamžiků a symbolů, protože jinak může všechno zesměšnit.

Máš pravdu. Bojím se, že v Kyjevě dnes zesměšňují Majdan. Je červenec 2014 a na náměstí Nezávislosti stojí ještě velké množství stanů, žijí tam lidé, považují se za hrdiny Majdanu, rádi vyprávějí o tom, co se tam dělo. Jen si nepřipouštějí myšlenku, že se pomalu stávají žalostně směšní. Kořalka, po kořalce vychloubání a popichování, občas nějaké to výtržnictví. Jsou mezi nimi i regulérní blázni, kterým se Putin a Janukovyč pletou s útokem marťanů. Skuteční obránci Majdanu jsou dnes na východě Ukrajiny a brání nás před Ruskem.

Naše vláda by měla tuhle karikaturu Majdanu zlikvidovat, jinak všechno zneváží. Chápu ale, že právě tato vláda ji zlikvidovat nemůže. [V srpnu 2014 se kyjevská radnice rozhodla Majdan vyklidit; neobešlo se to bez potyček – pozn. P. S.]

Když Berkut střílí na Majdanu, vystupujete [s divadelně-hudebním představením Albert – pozn. překl.] v Ternopilu. Umírá sto lidí. Takzvaná Nebeská setnina, noví ukrajinští hrdinové, klepou na nebeskou bránu. Věřím, že Bůh jim dá to nejlepší. Jen život už jim nevrátí.

Celý Ternopil sleduje zprávy z Majdanu. Po představení nastoupíme do vlaku do Kyjeva a čekáme. Co se dá dělat? Nálada je pod psa. Zabíjejí lidi, to je určitě konec, přestože ti lidé zaplatili tak vysokou cenou, jakou je život. Vlak už měl odjet, ale nehýbe se. Až do rána.

Ráno se objeví průvodčí, vzteklý jako my všichni. Říká: „Zabil bych toho hajzla holýma rukama. Nikam nepojedete, je zákaz. Vlak se vrací do Černovic, do Kyjeva nikoho nepouštějí.“

Jdeme proto do hospody, o které víme, že tam organizují konvoje do Kyjeva. Je plná lidí, vyměňují si navzájem informace. Všichni jsou přesvědčení, že útok na Majdan byl střílením do bezbranných, shora nařízená poprava nevinných lidí. Hospoda se proměňuje v provizorní štáb, přicházejí dobrovolníci ochotní odjet na Majdan, i když někteří si určitě myslí, že už žádný Majdan neexistuje. Vybírají se peníze, oblečení, nějaké léky. Do Kyjeva nás sveze rozrušený muž, který dostal zprávu, že mu tam těžce zranili syna; jede odvézt kluka domů.

Vyjíždíme. Sedím vedle toho člověka a on celou cestu vypráví. Pochází z centrální Ukrajiny, ze Žytomyru, a ty komunisty, toho Janukovyče prostě nenávidí. Kdyby mu do ruky dali nůž, podřízne je a ani přitom nemrkne. Najednou zvoní telefon, volá jeho syn. Řidič chvíli pláče, chvíli se směje, na chvíli zvážní a rozčiluje se a pak je zase hrdý, že má takového syna: jen ho postřelili do ramene a stehna, takže chce v Kyjevě zůstat a nic ho domů nedostane. Dobře ale, že otec přijede, odveze domů tři jeho kamarády z Ternopilu, jsou hodně pochroumaní.

Večer už jsme v Kyjevě. Máme pronajatý byt na okraji města. Ulana z našeho souboru je neustále v kontaktu s dívkou z Vinnycji, která na Majdanu pomáhala zdravotníkům. Ulana ji nikdy neviděla, organizovala ale ve Lvově dodávky léků pro Kyjev a znají se po telefonu, takže si neustále volají. Ulana odkládá telefon jen ve chvíli, kdy nám podává zprávu o uplynulém dni.

Když začali ráno odstřelovači a Berkut střílet po lidech, nosili té dívce na ošetřovnu telefony zabitých. Když některý z telefonů zazvoní, má ho zvednout a stručně volajícímu oznámit, že jeho majitel už nežije. Celý den jí nosí telefony, pokládají je na stůl, neustále jich přibývá a ona čeká, až zazvoní, protože má říct: „Je mi to strašně líto. Zabili ho.“

Ze začátku ale telefony mlčí. Napjatě a vystrašeně je sleduje, asi se modlí, aby nezačaly zvonit.

Najednou, tak kolem poledne, když se informace o střelbě na Majdanu dostaly do světa, zazvoní první telefon. A pak další a další, začíná koncert několika desítek zvonění, rozeznívá se kakofonie nejrůznějších tónů. Ona zvedá telefony jeden po druhém, ale než řekne „Je mi to líto, nežije, zabili ho“, musí zmáčknout nějaké tlačítko a podívat se na displej. Neví, jak to vydrží, protože na jednom, druhém, třetím a dalším displeji se objevuje slovo „máma“. Pláče, ale nemůže si dovolit projevit slabost. Cítí se příšerně, nechce to dělat, ale ví, že musí. Zdánlivě o nic nejde, jen musí matkám dvacetiletých mladíků oznámit, že jejich dítě právě zastřelili příslušníci milice: je mi to moc líto, je revoluce, Majdan s vámi soucítí. To se přeci vymyká lidské představivosti, to se nedá vydržet.

Poslední dny Majdanu jsou složeny právě z takových příběhů. Žádná martyrologická majestátnost (ačkoli i ta se jistě za čas objeví), jen malé, ale mnohdy heroické drobnosti, na které není zapotřebí mnoha slov. Téměř ve všech takových příbězích hraje roli smrt mladých lidí, kteří by dnes měli žít, ale vinou těch dobytků nežijí.

Jeden hoch od nás z Ivano-Frankivsku jezdil pravidelně na Majdan a zase se vracel domů. Jezdil tam a zpátky, a nebyl jediný. Po poledni si od kamarádů půjčil peníze na lístek, večer nasedl do nočního vlaku do Kyjeva, ráno se vydal na náměstí a kolem poledne už nežil. Zabil ho odstřelovač, jediným výstřelem, ale smrtelným. Klukovi nebylo ani dvacet.

Proto mě štvou všechny ty propagandistické vyprávěnky, opakované i na západě, že do Majdanu pálili odstřelovači, ale i Majdan měl své snajpry, na palbu odpovídal palbou. Jací snajpři, ksakru? Lidi se bránili, to je všechno. Jsou to ruské výmysly, není v nich ani zrnko pravdy. Nemůžeš srovnávat dobrovolníka bojujícího za svobodu s dobře placeným a vycvičeným profesionálním zabijákem. Jejich smrt možná srovnat jde, ale k tomu je zapotřebí čas. Poslední dny na Majdanu, to muselo být peklo. Obránci Majdanu nebyli těmi, kdo přikládal do ohně. (...)

Jurko, jak to všechno dopadne?

Stane se, co se má stát. S Ukrajinou, s námi i s vámi. Jedním jsem si stoprocentně jistý – když pomáháte Ukrajině, pomáháte především sami sobě.

A my? Prožili jsme společně Majdan a dnes prožíváme válku na východě. Konečně jsme získali společnou paměť a to je nevratná změna, ukrajinská mentalita je dnes jiná než půl roku před Majdanem. Dnes je náš čas, jsme lepší, než jsme byli, a budeme ještě lepší. Úžasně u nás fungují mechanismy obyčejné mezilidské solidarity, na Ukrajině se prostě nesluší být sviní.

To se samozřejmě postupem času rozdrolí, ztratí svůj lesk, ještě nejednou jako lidé i jako národ sejdeme z cesty, ale ukrajinská národní mytologie se bude mít na co odvolávat. Teď můžeme ze společné zkušenosti čerpat plnými hrstmi. Dnes patří k bontonu něco Ukrajině obětovat. Jde dokonce o něco víc než jen o bonton, je to autentická potřeba něco obětovat.

Mám v Ivano-Frankivsku známého. Jmenuje se Petro, téměř čtyřicátník, jeho otec byl starostou. Petro se vyzná v administrativě, zkoušel podnikat a docela mu to šlo, vyzkoušel si i politiku; takový správný chlap. Má pět dětí, což je důležité.

Petro byl na Majdanu velmi aktivní, spolu s pár dalšími velel lidem z Ivano-Frankivsku. Když vypukly nepokoje v Donbasu, na nic nečekal a za vlastní peníze si opatřil vojenské vybavení, i když předtím v armádě nesloužil. Absolvoval školení, nasedl do vlaku a teď bojuje v řadách dobrovolnických oddílů. Dej mu Bůh štěstí. [Již po našem rozhovoru byl Petro těžce postřelen do hlavy. V nemocnici v Charkově mu zachránili život, odjel do Lvova na náročnou rehabilitaci, ale tvrdí, že až se uzdraví a – bude-li válka pokračovat –, vrátí se do Donbasu – pozn. P. S.]

Petro není žádným exotickým příkladem, i když netvrdím, že by všichni reagovali stejně jako on. Nikdo o něm ale neřekne, že se zbláznil. Lidé taková rozhodnutí obdivují.

Tentokrát bychom měli uspět. Mnoho z nás šlo zkrátka do sebe a neustoupíme. Rusům ani naší vládě, politikům. Už jsme si prožili své, s naším souhlasem zprofanovali oranžovou revoluci, takže tuhle si vzít nenecháme. Za naši svobodu umírali a umírají lidé. Zní to okázale, ale pravda bývá patetická. Někdy způsobí, že se změníme k lepšímu.

Mám pocit, že Rusko, ale ani Západ si neuvědomují, k jakým změnám v ukrajinské společnosti došlo. Ani jedna ze stran nevidí, že to my měníme jejich plány, denní řád, iniciativu máme v rukou my. Rusko si dál myslí, že jsme předmětem jejich geopolitické hry, ale i Západ má problém povšimnout si, že jsme se mezitím stali subjektem politiky.

Vezmi si jako příklad podepsání asociační dohody s Evropskou unií. Západ velmi stál o to, aby dohodu podepsal Janukovyč. Když jsme ho ale vyhnali, všechno se jim pomotalo, podepsání dohody už nebylo tak samozřejmé. Janukovyč byl pro Evropu bohužel bezpečnějším partnerem. Evropa si myslela, že se Janukovyč po přidružení k Unii, a zejména poté, co na vlastní oči uvidí peníze, stane nejšťastnějším postsovětským despotou. Do Unie samotné se ale hrnout nebude, protože mu to Rusko nedovolí, a ani on sám nebude chtít.

Pro Unii to byla ideální situace – Ukrajina je s Evropou, ale ne tak úplně, čeká v předsálí, ne moc blízko ani daleko. Po událostech na Majdanu a po ruské agresi nám už Unie nemůže říct: „Přidružení je v pořádku, ale teď čekejte na našem dvorku donekonečna.“ Pořád častěji se sice z Německa nebo z Francie ozývají hlasy, že plné členství Ukrajiny v Unii je chimérou, ale na druhou stranu existují významní politici, pro něž je ukrajinská oběť výzvou a morálním závazkem.

Připomenu jednu věc, znovu trochu pateticky, ale proto, aby Evropa nezapomněla: kromě Ukrajinců za tu zatracenou modrou vlajku se zlatými hvězdami – bohudík – nikdy nikdo neumíral. Ten, kdo vážně přemýšlí o sjednocené Evropě, ví, že řadě Francouzů, Angličanů, Skandinávců a Němců (je jich tolik, že mohou zbořit dosavadní evropský pořádek) je Evropská unie ukradená. Ukrajinci, i když stojí mimo Unii, v ni a v její principy věří.

I většina Ukrajinců má ale pocit, že je Evropa nedoceňuje. Nepomohli jste nám tak, jak jste měli, nepostavili jste se Rusku. Titíž lidé, kteří vám to vyčítají, nicméně ani na vteřinu nelitují, že kvůli Unii vyšli na barikády. Uvědomili jsme si, čím je a čím může být Evropa. Majdan nevznikl proto, aby přijal evropské směrnice pro pěstování okurek. Lidé neumírali za stvrzenky evropských byrokratů, ale za symboly, za hodnoty. To Ukrajina vytáhla všechny karty, va banque, a začala se domáhat evropských fundamentů.

Přál bych si, aby i pro Evropu byl Majdan důležitým momentem. Unie by tak získala šanci překročit své okurkové myšlení a přijmout dramatický ukrajinský příběh boje o hodnoty za svůj. Připomenout si, že hodnot bychom si měli vážit, protože jsou naším největším bohatstvím a nejsou nám dané jednou provždy jako vzduch. Unie se utápí v šedivé každodennosti, a když už se bouří a protestuje, zapomíná, že v rámci těchto protestů je občas zapotřebí připomenout principy, pro které sama vznikla, a ne jen fňukat, že máme krizi, že není práce a bydlení je drahé.

Z polského originálu vybrala a přeložila

Michala Benešová

Jurij Andruchovyč (1960) je ukrajinský básník, spisovatel, esejista, překladatel a textař. Jeho román Rekreace aneb Slavnost vzkříšeného ducha vyšel v Knihovně Listů (Burian a Tichák, Olomouc 2006) v překladu Tomáše Vašuta. Česky vyšla také esejistická kniha Moje Evropa, kterou napsal s Andrzejem Stasiukem (Periplum, Olomouc 2009); přeložili ji Václav Burian a Jáchym Topol. V lednu roku 2014 se po internetu šířilo Prohlášení Jurije Andruchovyče k evropským občanům, které popisovalo vývoj situace v Kyjevě a na Ukrajině.

Paweł Smoleński (1959) je polský novinář, působí zejména v deníku Gazeta Wyborcza. Je autorem řady úspěšných knih reportáží a esejů, v nichž se často věnuje zahraničním tématům, kromě Ukrajiny také Izraeli nebo Iráku. Za svou publikační činnost získal několik cen, včetně Ceny Polsko-ukrajinského smíření a státního Řádu Polonia Restituta.

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Paweł Smoleński hovoří s Jurijem Andruchovyčem

Šče ne vmerla – a neumře

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu