Jan Šícha

Islám patří k Německu

Německo je v integraci muslimů a kvalitě demokracie podstatně dál, než si z České republiky obvykle umíme představit. Přesto dnešní turbulence otevírají více otázek a pochybností, než je leckomu i v levicové části Německa příjemné.

Byl jednou jeden prezident naší sousední Německé spolkové republiky. Jmenoval se Christian Wulff. Pocházel ze západního Německa, kariéru udělal v konzervativní Křesťansko-demokratické straně CDU. Měl atraktivní manželku, odbornici na mediální komunikaci. Dost jim to slušelo. Tento prezident musel odstoupit po aféře, kterou vyvolala média.

Budoucí prezidentský pár se údajně nechal pozvat na večeři a výlet a hostitel něco od politika chtěl. Padlého prezidenta plně očistil soud. Média byla trochu zaražená a mnohá z nich se omlouvala, zamýšlela nad svou mocí a následky kauzy. Nevídaná sebekritika.

Omluvy nevrátily prezidentovi úřad, už tam sedí jiný, starší a klidnější. Žena pana exprezidenta uveřejnila velmi pitomoučké paměti exprvní dámy. Je v nich možné číst například, že o panenství přišla v šestnácti letech s o dost starším plavčíkem. Svoboda slova je prima, ale bez některých informací se lze obejít.

Paní exprezidentová po nějaký čas i dalšími prostředky veřejně demontovala vztah k panu exprezidentovi. A pak se ti dva rozešli. Po Wulffovi kromě jímavého příběhu o cestě až na vrchol a pádu dolů zbude v análech politiky jedna věta – „Islám patří k Německu“.

Tuto větu Christian Wulff pronesl 3. října 2010 při oslavách německého sjednocení. Příznivě ji přijali němečtí muslimové, kteří Wulffovi dodnes říkávají „náš prezident“. Zbytek prý větu přijal vlažně až nepříznivě. Větu si do textu napsal sám prezident.

Wulffova věta, kterou asi vejde do dějin Německa, byla reakcí na kampaň Thilo Sarrazina, který téma migrantů a ohrožení Německa zevnitř zvedl jako atraktivní prolomení údajného tabu. Sarrazin před pěti lety plnil přednáškové sály, nyní jsou ve stejném duchu plné ulice. Asi není náhoda, že Sarrazin měl před pěti lety největší úspěch v Drážďanech, kde nyní probíhají nejsilnější demonstrace údajně evropsky patriotického hnutí PEGIDA.

Větu Christiana Wulffa v těchto vypjatých dnech po útocích v Paříži zopakovala kancléřka Merkelová. Spolkový prezident Joachim Gauck šel na desetitisícové demonstraci u francouzské ambasády před Braniborskou bránou v Berlíně trochu jiným směrem. Řekl, že muslimové patří k Německu. Problém tak personifikoval, což se politicky prodává lépe.

Sociální problém zůstává

Podívejme se na to, jak to s islámem a muslimy, co patří k Německu, vypadá v řeči faktů. V roce 1945 žilo v Německu asi šest tisíc muslimů. V roce 1972 to bylo půl milionu. Nyní jsou to přibližně čtyři a čtvrt milionu. Asi 1,8 milionu muslimů jsou státní občané SRN. Muslimové tvoří kolem pěti procent obyvatelstva SRN.

V loňském roce v Německu požádalo o azyl cca 129 000 lidí. Asi 40 500 žádostí bylo vyřízeno kladně. Muslimů je většina. Ve službách Islámského státu odešlo z Německa bojovat asi dvě stě lidí. Nyní se přemýšlí o tom, jak zacházet s dalšími, kdo by chtěli odjet za stejným účelem. A hlavně s těmi, kdo se vycvičeni a s bojovou zkušeností budou vracet.

Úvahy se točí okolo odebírání cestovního pasu podezřelým osobám a zvláštního průkazu totožnosti znemožňujícího vycestovat ze země. Německo má úřad zmocněnce vlády pro integraci lidí s migračním životopisem.

Další otázky, které je třeba si položit, znějí: jaká je charakteristika německé společnosti? Kde probíhá integrace? Odpověď na první otázku, se kterou nemusí každý souhlasit, často zní: „Německá společnost, stejně jako každá vyspělá západní společnost, je charakterizována směnou prostřednictvím peněz.“ Lidé s migračním životopisem často peníze nemají. Problém, který se řeší, je problémem sociálním.

Kde probíhá integrace? Nejlépe na pracovišti. Nezaměstnanost mezi mladými muslimy v Německu většinou činí víc než 25 %. Charakteristika západních společností je „společnost výkonu“ a legitimní debata má probíhat o tom, že do výkonu je třeba zahrnout starost o děti, péči o další osoby, péči o veřejný prostor atd. Ale výkon spojený s prací (ne se spekulací či poděděnou dividendou) by měl jako charakteristika zůstat.

Ve druhém lednovém týdnu vyšel první průzkum o drážďanských demonstrantech hnutí PEGIDA. Vyšlo z něj, že modelovým demonstrantem je osoba mužského pohlaví ve věku kolem padesáti let. Patří ke střední třídě a cítí se ohrožena. Pochází ze Saska. Vyznáním jde o ateisty. Mladická socializace těchto osob proběhla ještě v NDR, proti islámu jako takovému většina respondentů nic nemá.

Chtělo by se dodat, že na reflexi islámu tito lidé ani nemají rozlišovací aparát. Tato generace v době transformačních nejistot a nezaměstnanosti léta většinu sil věnovala šlapání sociální vody pod sebou, ne reflexi změněné společnosti kolem. Většina dotázaných se průzkumu odmítla zúčastnit.

V hnutí PEGIDA loni kolovalo slovo, které bylo v Německu vyhodnoceno jako odporné slovo roku – „lžimédia“. Toto slovo zanechalo neblahou stopu v době nacionalismu první světové války. Vyznavači lžimédií se asi nechtějí zúčastňovat lžiprůzkumů.

Počet muslimů žijících v Sasku lze považovat za zanedbatelný. Patří muslimové jen k západnímu Německu, kde jich bydlí většina a společenství si na sebe navzájem mohla za desetiletí zvyknout? Demonstranti v Drážďanech „nejsou spokojeni s politikou“ a bojí se vlastního sociálního propadu. Politicky není demonstrantům PEGIDY vzdálena vláda pevné ruky. Vladimír Putin je zde populární. Protievropská a populistická Alternativa pro Německo (AfD) se jako jediná ze stran zastoupených v německé zemské a evropské politice proti hnutí PEGIDA nevymezuje.

Největším nepřítelem Evropy je naše nacionalistická pravice

Říká se mi to jako obdivovateli německé demokracie velmi těžko, ale co se týče otázky, zda a nakolik islám či muslimové patří k Německu, musíme se spolehnout spíše na vlastní úsudek a pozorování než na reakce oficiální německé politiky. Jak říkají čísla, nárůst počtu muslimů v Německu proběhl příliš rychle na to, aby zavládl oboustranný společenský konsensus, který by zajistil imunitu vůči tak silným turbulencím, jako jsou Islámský stát, příliv uprchlíků po Arabském jaru, které neskončilo (až na Tunisko) zdařilou transformací jednotlivých zemí. Rozdílná zkušenost s muslimy na východě a západě Německa vše ještě komplikuje.

V současné době probíhá podivná soutěž mezi islámskými teroristy. Různé nekrofilní skupiny se mezi sebou předhánějí, která nadělá větší paseku. Když ke jmenovanému přičteme stárnutí obyvatelstva západní civilizace, zrušení vojenské služby a odpor k násilí včetně sebeobrany, nestojí si západ úplně dobře. Přesto je naděje a demokratická aktivita naší společnou povinností. Všimněme si, že slovo povinnost se zas vrací. Spolkový prezident Gauck před Braniborskou bránou řekl, že v Paříži se nás teroristé zkusili rozdělit a dosáhli opaku. I v Drážďanech nakonec proběhla největší demonstrace těch, kdo jsou proti PEGIDĚ, když pod heslem „Za Drážďany, za Sasko – za otevřenost světu, lidskou sounáležitost a vzájemný dialog“ přišlo 30–35 tisíc lidí (PEGIDA to dotáhla na 25 000).

Nastal čas, kdy politika, a to i u nás, musí jednat. Připadá mi nevyhnutelné, abychom v multipolárním světě šli více ke svým kořenům a považovali je za vzácnou hodnotu i vývozní artikl. V přepočtu na počet obyvatel by na nás připadalo 5000 uprchlíků, kdybychom chtěli být na úrovni Německa. V mnohém o nás vypovídá, že nynější, poměrně bouřlivá debata u nás probíhá nad přijetím 77 lidí ze Sýrie. Při demokratickém pořádku, dodržování základních lidských práv, s důrazem na práva menšin, se snahou naplňovat sociální, ekologická a další práva bychom měli dosáhnout větší kázně a silnějšího vědomí vlastních hodnot. Důraz na svobodné volby u nás i ve světě tomu pomůže. Plně se může a má voleb zúčastnit člověk kdekoli na světě. Naplno volí jen lidé, jejichž práva jsou naplněna.

Německá islámská konference u příležitosti karikatury proroka na obálce nového vydání Charlie Hebdo mluvila o respektu ke svobodě tisku. A to v čase, kdy v Turecku, zemi rodinných kořenů většiny německých muslimů, blokovali stránky, kde se obálka časopisu objevila. Německá muslimská konference tak učinila velký pohyb směrem k hodnotám většinové společnosti. Nemuslimská společnost by měla v dialogu odpovídat tak, že urážet něčí víru malůvkami se nedělá, přestože se to vlastně smí.

Nakolik islám a muslimové patří k Německu nebo k jakékoli jiné západní společnosti, si můžeme odpovídat, když budeme mít v ruce čísla, se kterými pracují etnologové. Zdařilost integrace měří mírou sňatků s majoritou, je-li ještě nějaká.

Dalším měřítkem je počet lidí z minority ve vedoucích funkcích, v politické reprezentaci, v nejsilnějších příjmových skupinách, či naopak někde ve spodních patrech společnosti. O tom měl dál mluvit Christian Wulff, který si k tomu otevřel dveře, a pak na naše charakteristické západní slabosti shořel jako papír.

Nakolik muslimové patří k té které evropské společnosti, je a zůstane hlavně otázkou sociální a také otázkou symbolickou. Co se teroru týče, doufejme jen, že útok proti symbolům ustane a nepřeroste v útok politický. Držet transparent „Jsem Marine le Penová“ by se mi opravdu nechtělo, kdyby došlo na atentát tam, kde to muslimům, kteří se do příliš velké míry kryjí se sociálně slabšími vrstvami, škodí nejvíc.

Historická zkušenost našeho kontinentu praví, že největším nepřítelem je pro Evropu vlastní nacionalistická pravice. Bránit evropské hodnoty a jako měřítko vidět svobodné volby se dá a dnes musí i zleva.

Jan Šícha (1967) je novinář a diplomat. Text vydáváme ve spolupráci s Deníkem Referendum.

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Šícha

Islám patří k Německu

Sociální problém zůstává

Největším nepřítelem Evropy je naše nacionalistická pravice

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu