Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Historický vývoj i současná situace českých národnostních menšin v Evropě nepatří zrovna mezi ta témata, jež by dnes silněji rezonovala v české společnosti – snad s výjimkou otázky případného návratu zbylých volyňských (či spíše ukrajinských) Čechů, do jejichž života nepřímo zasahovaly loňské dramatické politické události.
Problematika krajanů byla v období komunistického režimu v Československu do značné míry z politických důvodů tabuizována, třebaže tyto historické menšiny nežily jen ve státech, které byly dobovou terminologií označovány jako kapitalistické (USA, Rakousko, Argentina), ale i v zemích „tábora socialismu“, a to včetně tehdejšího Sovětského svazu.
Po roce 1989 dochází v této otázce k pozitivnímu obratu, a to jak v oblasti materiální a kulturní podpory těchto menšin ze strany českého státu i dobrovolných organizací a soukromých osob, tak zvýšením zájmu českých médií o krajanskou tematiku. Přesto je ale možno se domnívat, že zájem o krajany na Slovensku či v dalších okolních zemích – v Polsku a z poněkud odlišných důvodů také v Maďarsku (o současném Rusku nemluvě) je již tradičně vyšší.
Odlišná je ovšem také míra informovanosti české společnosti o jednotlivých skupinách zahraničních Čechů. Zásluhou početnosti vystěhovalectví z Čech a Moravy z doby na přelomu 19. a 20. století jsou poměrně známy osudy českých menšin žijících v Rakousku (respektive ve Vídni) či ve Spojených státech amerických, kde mnoho Čechů má – nebo mělo – blízké či vzdálenější příbuzné.
Někteří Češi a Moravané se dokonce stali – zvláště v severozápadních Čechách nebo na jižní Moravě – přáteli či alespoň sousedy volyňských, rumunských či chorvatských Čechů po jejich částečné repatriaci do staré vlasti po roce 1945, případně po rozpadu bývalého východního bloku.
Vědomí existence těchto menšin není mezi občany ČR sice příliš rozšířeno, avšak stále přetrvává. Naopak za téměř zapomenuté Čechy v zahraničí je možno považovat například krajany v Polsku (město Zelov), v Moldavsku (obec Holuboje) nebo v Srbsku, jejichž osudy v oblasti Vojvodiny jsou námětem této studie.
První čeští osídlenci se na území dnešního Srbska objevovaly ojediněle již v 18. století, a to v rámci plánované kolonizace tzv. Banátské vojenské hranice – tedy oblasti, která je dnes součástí Rumunské i Srbské republiky, ale tehdy se nacházela pod svrchovaností habsburské říše. Odtud po definitivním stvrzení porážky osmanských výbojů (1718) odcházelo turecké či muslimské obyvatelstvo. To bylo tehdejšími úřady nahrazováno většinou německy mluvícími kolonisty, kteří přicházeli ze Švábska, ale také z Bavorska i z rakouských zemí.
K výraznému zvýšení zájmu o přesídlení z Čech na území Banátu ovšem dochází až ve dvacátých letech 19. století, kdy do této oblasti začaly směřovat nejrůznější vystěhovalecké vlny organizované iniciativními soukromníky i vojenskými úřady.
Češi odcházeli do vzdáleného Banátu především ze sociálních a ekonomických důvodů – lákáni přísliby nejrůznějších hospodářských výhod –, avšak jejich počáteční životní podmínky v neznámé a nehostinné krajině byly velmi obtížné. Někteří se proto vrátili domů, většina z nich však byla nucena zde zůstat, přičemž několik set vystěhovalců později odešlo do rovinatější, a tedy i úrodnější části Banátu, která dnes tvoří součást srbské Vojvodiny.
Tehdy byl ještě celý Banát součástí rakouské, od roku 1867 pak rakousko-uherské monarchie, a jeho obyvatelé (německé, maďarské, srbské, rumunské, rusínské, slovenské i české národnosti) byli tudíž poddanými rakouského císaře, respektive uherského krále.
Až po první světové válce byl Banát rozdělen mezi dva státy, jež stály na straně tehdejších vítězů – území se šesti českými vesnicemi (Svatá Helena, Bígr, Eibenthal, Rovensko, Šumice a Gernik) v bývalé uherské župě Krassó-Szörény bylo připojeno k Rumunskému království, kdežto obce s českým osídlením v okolí Bele Cerkve se staly součástí tehdejšího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie). Pouze malá část severního Banátu byla ponechána Maďarsku. Tehdy také banátští Češi přestali být občany Rakouska-Uherska (stejně jako Češi v Čechách a na Moravě) a z hlediska nově vytvořené Československé republiky byli považováni za zahraniční krajany.
Nejstarší českou osadou v dnes srbské Vojvodině je Češko Selo, založené českými vystěhovalci, kteří sem dorazili roku 1837 z východního Banátu. Již o deset let později zde vznikla česká škola, která ale byla v roce 1893 pomaďarštěna a její původní charakter byl obnoven až po vzniku jugoslávského státu. České rodiny se v rámci reemigračních procesů z východního Banátu tehdy přistěhovaly také do srbské vsi Kruščice a do národnostně smíšené obce Veliko Srediště nedaleko Vršace.
O počátcích českého osídlení Krušice v roce 2010 tehdy pětasedmdesátiletý zdejší občan české národnosti Jan Marek uvedl následují (patrně po generace tradovaná) fakta: Víte, tam v Rumunsku, kam předkové přišli odkudsi z Čáslavi či Kutné Hory kolem roku 1845, bylo asi hodně těžko, a tak praděd přišel sem. Bylo to asi před sto osmdesáti lety. No a tady založili vesnici. U hrušky se tomu říkalo. A postupem času z toho vznikla Kruščiča...
Z těchto vesnic (Kruščice, Češko Selo a Veliko Srediště) ovšem Češi dále migrovali do městečka Bela Crkva (něm. Weisskirchen), která se později stala centrem české menšiny v Srbsku, avšak až do roku 1945 byla převážně osídlena obyvateli německé národnosti.
Do životů vojvodinských Čechů pochopitelně zasáhly přelomové události 20. století – první a druhá světová válka, třebaže ne tak dramatickým způsobem, jakým ovlivnily například osudy volyňských, kladských, rumunských nebo i chorvatských Čechů.
V roce 1910 bylo uherskými sčítacími komisaři v uvedených sídlech napočítáno asi tisíc osob české národnosti – v Bele Crkvi přibližně 400, v obci Velko Strediště 300, v Kruščici 200 a v Češkém Selu 130. Tento relativně nízký počet, který neodpovídal reálnému stavu, byl nepochybně ovlivněn tehdejším maďarizačním tlakem. Již tři roky po rozpadu Rakouska-Uherska se v srbském Banátu při sčítání lidu 1921 přihlásilo k české národnosti celkem 2035 osob – v Krušici jich žilo asi 500, ve Velikom Središti 447, v Bele Crkvi 345 a v Češkém Selu na dvě stě. V roce 1920 se usadilo několik českých rodin také v obci Gaj.
Zdejší Češi se většinou hlásili ke katolickému vyznání, což je spojovalo – poněkud překvapivě – spíše s místními Němci než s pravoslavnými Srby.
V meziválečném období se také výrazněji aktivizoval společenský a kulturní život místních Čechů, kteří si například v roce 1922 v Bele Crkvi postavili budovu České besedy. O významu tohoto krajanského spolku a o jeho současných aktivitách předseda Štefan Klepáček v roce 2010 řekl: Naší největší pýchou je už 88 let stará budova České besedy. Na akce, které se zde pořádají, se přijde pobavit i 250 lidí. A hrajeme tady také divadlo.
V době okupace Jugoslávie v letech 1941–1945 bylo území západní Vojvodiny (tzv. Bačka), kde se nacházelo výrazné maďarské osídlení, obsazeno maďarským vojskem a východní Vojvodina (někdejší část Banátu) byla okupována německou armádou.
Místní čeští krajané s přítomností nacistických okupantů samozřejmě nesouhlasili, avšak výraznější odbojové aktivity se u nich – na rozdíl od Čechů v Chorvatsku – kvůli jejich nízkému počtu neprojevily. Československému zahraničnímu odboji ale v letech 1939–1941 (tedy ještě před okupací Jugoslávie) výrazně napomáhali svými společenskými a ekonomickými kontakty Češi trvale žijící v Bělehradě, neboť hlavním městem někdejší Jugoslávie procházely stovky československých protinacistických emigrantů na cestě do Francie, kde začaly být na podzim roku 1939 organizovány naše vojenské jednotky.
Za druhé světové války byl mnohonárodnostní Banát, kde žilo celkem 600 000 obyvatel, z toho 300 000 Srbů, 120 000 Němců, 95 000 Maďarů a 70 000 Rumunů, postaven pod přímou německou správu, zůstal ale součástí Srbska, které bylo rovněž okupováno nacisty. Banátu byl však poskytnut zvláštní status, který zajišťoval rozhodující politický vliv místním Němcům, ale umožňoval určitý podíl na správě této oblasti také Maďarům i Rumunům. Zdejší banátští Němci tvořili základ mužstva divize zbraní SS Prinz Eugen, která byla nasazována do bojů s partyzány.
Po skončení války a obnově Jugoslávie došlo k dramatické změně etnického charakteru národnostně pestré Vojvodiny. Obyvatelstvo německé národnosti bylo vysídleno a rovněž se výrazně zmenšil počet zdejších Maďarů, kteří však jako celek vysídleni nebyli. Dominujícím etnikem se zde postupně stali Srbové, přesto bylo Vojvodině – s ohledem na její multietnicitu – již roku 1945 přiznáno postavení autonomní oblasti v rámci svazové Srbské republiky.
V době poválečných etnických změn v Evropě – téměř vždy vynucených, někdy ale i dobrovolných – se jen málo vojvodinských Čechů (na rozdíl od Čechů volyňských, rumunských či chorvatských) rozhodlo k návratu do původní vlasti, a proto v následujících letech nedošlo k jejich demografickému úbytku, naopak se jejich počet dokonce zvýšil.
Při sčítání lidu v roce 1961 se v srbském Banátu k české národnosti přihlásilo 3086 obyvatel, o deset let později pak 2532 osob.
Do nedávné doby byly vyhledávaným cílem alternativněji zaměřených turistů, zajímajících se o stopy české přítomnosti v Evropě, především české vesnice v rumunském Banátu, poslední dobou však vzrůstá také počet cestovatelů, kteří nezapomínají na Čechy ve Vojvodině.
Své dojmy z návštěvy nejmenší zdejší české obce popsal v časopise Navýchod v roce 2013 rozhlasový dokumentarista Petr Slinták:
Pokud se chcete vrátit proti proudu času, neměli byste vynechat nejmenší českou vesnici v celém Banátu. Češko Selo se nachází za kopcem nedaleko obce Crvena Crkva, a jak už název napovídá, jedná se o ryze českou vísku. Když do ní přijedete po drolící se betonové cestě, přivítá vás řadami nízkých domků postavených někdy na začátku minulého století. Bohužel řada z nich je dnes neobydlená a ve vsi trvale žije jen několik rodin, živících se zemědělstvím. Z některých příbytků se staly víkendové chalupy, ty méně šťastné ohlodává zub času. Ten se naštěstí nepodepsal na místním kostelíku, o nějž je vzorně postaráno. Spolu s obecním sálem a bývalou školou je architektonickou chloubou vesnice. Výkladní skříní se zde mělo stát i malé muzeum, které bylo vybudováno díky podpoře českého ministerstva zahraničí. Bohužel ne zcela dotažená organizace jeho provozu a malicherné spory dnes brání jeho koncepčnějšímu využití. Expozice věnovaná historii českého živlu ve Vojvodině a místní lidové kultuře je však zajímavá a za návštěvu rozhodně stojí.
K české národnosti se v Srbsku v roce 2002 – tedy deset let po rozpadu Jugoslávie – přihlásilo 2211 osob (z toho 1648 žilo přímo ve Vojvodině a 563 v centrálním Srbsku). Nejpočetněji byli Češi zastoupeni v obcích Bela Crkva (511), Kruščica (231), Gaj (137), a Veliko Središte (57). V obci Češko Selo tehdy žily asi tři desítky občanů českého původu. Vedle těchto míst žijí Češi také ve velkých městech – v Bělehradu (422 v roce 2002) a v Novém Sadu (119). Pod vlivem přirozených asimilačních procesů se v současné době k české národnosti hlásí obyvatel stále méně.
Češi dnes ve Vojvodině, kde žijí především Srbové (65 %), Maďaři (14 %), ale také Chorvati, Slováci, Rusíni, Rumuni i Černohorci, netvoří ani jednu desetinu procenta zdejších obyvatel. Značná část srbských Čechů žije ve smíšených manželstvích, a proto se rychleji integrují do většinové srbské společnosti, a to i přijetím pravoslavné víry. Někteří si ale stále udržují vědomí české identity a snaží se uchovávat zvyky svých předků.
Svou národní identitu místní Češi vyjadřují hlavně spolkovým životem. Jednotlivé krajanské České besedy v Bele Crkvi, Češkém Sele, v Krušici a v Gaji zastřešuje Matice česká, jejíž činnost byla obnovena roku 1990. Jejím cílem je zachování českých tradic a kultury a udržení si povědomí sounáležitosti s českým národem.
Výraznou pomoc pro kulturní život naší menšiny ve Vojvodině představuje také činnost českého učitele, kterého do tohoto regionu vysílá Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Problémem je však častá fluktuace na tomto asi nikterak atraktivním pedagogickém postu, neboť jen v letech 1999–2010 se zde vystřídalo celkem osm pedagogů.
Své někdy rozporuplné osobní zkušenosti popsal pro deník Právo v květnu 2010 učitel Martin Hron takto: Češtinu učím všude tam, kde je o to zájem. Nyní se učí jazyk asi padesát dětí a dvacet dospělých z několika obcí v oblasti. Scházíme se ve školách nebo v Českém domě v Belé Crkvi. Je to tady taková misionářská práce. Měl jsem zde přítelkyni. Odešla. Není tady co dělat. Jediné, co lze, je dobrý terén na kolo...
Míra kulturní asimilace zdejších Čechů je samozřejmě individuální, ale nejvýraznější je především asimilace jazyková, a především nejmladší generace krajanů většinou česky již nemluví. Rovněž čeština srbských Čechů v porovnání s mluvou Čechů v sousedním Rumunsku není již tak zachovalá, což je zřejmě důsledek podobnosti češtiny se srbštinou, jež proto mateřskou řeč krajanů snadněji ovlivňuje.
Navzdory těmto nepříznivým skutečnostem stále pokračuje podpora směřující z České republiky k této krajanské komunitě – a to nejen v podobě oficiálních aktivit jednotlivých českých vlád, ale také formou iniciativ nejrůznějších samosprávných orgánů i občanských sdružení.
Specifickou formu spolupráce mezi Čechy ve Vojvodině a občany ČR – konkrétně Olomouckého kraje představoval před několika lety projekt Známe se? Češi žijící v Autonomní oblasti Vojvodina, který přibližoval život krajanů ve Vojvodině, jež je jedním z partnerských regionů Olomouckého kraje.
Tento projekt za finanční podpory olomouckého krajského úřadu dokumentárně zpracoval Historický archiv v Bele Crkvi. Na konci června roku 2011 proběhla první etapa projektu – pořad s názvem Tři věrtele mládí, který se setkal s velkým zájmem obyvatel Bele Crkve. Kromě jejich vlastní historie jim prostřednictvím výstavy byla připomenuta minulost i přítomnost Olomouckého kraje. Hosty tohoto kulturně-společenského večera byli vedle představitelů vlády a parlamentu autonomní oblasti Vojvodina a české konzulky Valerie Füleové také zástupci Olomouckého kraje pod vedením tehdejšího náměstka hejtmana Pavla Horáka.
Olomoucká delegace se během svého pobytu setkala s představiteli české menšiny, kteří kromě Olomouckého kraje spolupracují také s dalšími kraji a městy v ČR. Přestože se postupné asimilaci a splynutí se srbskou majoritou – i přes pomoc a podporu poskytovanou z domova – pravděpodobně v budoucích letech nedá zabránit, i tak je český národnostní život ve vzdálené Vojvodině překvapivě stále aktivní.
(Informační zdroje – Homola, M.: Češi v Srbsku, Právo 21. 5. 2010, Slinták, P. Česká menšina v srbské Vojvodině, Navýchod 1/2013, Vaculík, J. České menšiny v Evropě a ve světě, Praha 2009, Dějiny jihoslovanských zemí, Praha 2009.)
Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
