Václav Jamek

Právo znevažovat aneb Krach unikulturalismu

Už jsem o tom mluvit nechtěl. V roce 2006 jsem šlamastykám ve vztazích mezi islámem a naší „post-křesťanskou“ civilizací věnoval hned tři fejetony (ten podivný přívlastek nepoužívám proto, že bych křesťanství pokládal za mrtvé, ale proto, že civilizace vyrostlá na jeho základě už není výhradně křesťanská: což muslimové zpravidla jaksi nechápou, ale možná ani někteří křesťané, kteří všechno dobro připisují sobě a vklad ostatních pokládají za scestný). Po vyvraždění redaktorů jistého okrajového francouzského časopisu dvojicí muslimských fanatiků se nicméně pokusím pokročit o kousek dál.

I když není pravda, že všichni současní teroristé jsou muslimové, a lze i mít za to, že ostatní formy terorismu jsou utlumeny jen dočasně, stačí, že muslimů je mezi teroristy většina; a to, že mezi muslimy je snad drtivá většina umírněných a snášenlivých, nebude nic platné, i pokud to pravda je: ta malá částečka prostě zkazí celek. Metafora, jako vždy ošemetná, ale výmluvná: když se do smaženice dostane jedovatá houba a někoho zabije, sotva přesvědčíte někoho dalšího, aby smaženici dojídal, poukazem na to, že ostatní houby v ní jsou naprosto zdravé. Islámu by jistě prospělo jakési aggiornamento, a určitě není na nás, abychom do toho příliš mluvili a radili; dokud se to nestane, je však nutno počítat s tím, že důvěra k islámu u západního člověka nebude.

Základní otázka, kterou by si lidé nejrůznějšího přesvědčení a vyznání měli u pomyslného rokovacího stolu položit, by zřejmě zněla: Máme žít všichni vedle sebe v jednom společném světě? A pokud ano, co je k tomu zapotřebí? (Pokud ne, oddělíme se zdmi, nebo budeme ve shodě s posvátnými tradicemi válčit, netradičně nukleárními zbraněmi?)

Své způsoby nemůžeme druhým vnutit (takže bychom to ani neměli chtít), můžeme je pouze vysvětlit – případně nabídnout ke sdílení: ovšem sdílení je vždy výslednice, vektorový součet. Například my, obyvatelé Evropy, většinou jíme vepřové maso, ale psy ne, malujeme obrázky podle skutečnosti i neskutečnosti a po krutých zkušenostech jsme se naučili snášet lidi, kteří se od nás v mravech a víře liší, tedy i muslimy. Říkáme tomu „žít a nechat žít“.

Některé asijské národy psy jedí, ale když se přistěhují mezi nás, nepožadují, abychom jejich právo jíst psy legálně uznali a zahrnuli naše domácí mazlíčky mezi jateční zvířata. Pořád jim toho k jídlu zbývá dost. Nikdo z Evropanů proti nim nedemonstruje, třebaže mají úplně jiné náboženství i životní způsoby. Žádné karikatury Buddhy nebo Šivy (který zas nejí hovězí); a když, vůbec nikdo si toho nevšimne. Členové jiných národů se přistěhují, a po nějaké době by chtěli, abychom my přestali jíst vepřové, protože je oni nejedí, pro svou víru žádají výsady a chtějí se řídit zákony vlastního práva. Nechápou, že kdyby k tomu došlo, nemohli bychom už s nimi žít pohromadě a museli bychom je vyhnat, nebo se o to alespoň pokusit: což vlastně nechceme. Ale není nic divného ani pohoršujícího na tom, že si chceme uchovat civilizační prostor, v němž jsou naše způsoby ctěny; totéž bychom měli samozřejmě umožnit jiným u nich doma, a je pravda, že jsme se doposud civilizačně příliš roztahovali.

I když tedy někteří až příliš velkodušní Evropané hledají chybu hlavně v nás, protože prý jen chceme vnucovat světu svou domýšlivou zvláštnost, přece jenom to vypadá, že naše zásady mají k všelidskosti blíž, protože my podle nich s jinými žít můžeme, kdežto někteří jiní podle těch svých s nikým odlišným v rovnoprávném míru žít nedokážou. (Naše pohodlí proti bídě a křivdám, které se dějí jiným, ovšem je argument, ale neděje se totéž i těm klidným Asiatům, i když ne v tak těsné blízkosti?)

Teď konečně to nejcitlivější: prubířským kamenem a zárukou našeho civilizačního postoje je právo znevažovat. Zajišťuje se jím, aby žádný světonázor nesměl svými apriorismy potlačovat premisy názorů jiných. Co začíná vraštěním obočí, může končit krutovládou. První, co jakákoli tyranie dělá: zavře smích do ohrady krotkých estrád a zakáže, aby se lidé posmívali její ideologii. Například aby si utahovali ze Stalinova či Leninova kultu nebo aby se pošklebovali nepodloženému nároku marxismu-leninismu na vědeckost. Ob etom ně šutiť. Zvláštní je, že jsme to zažili, máme o tom jedno z nejslavnějších děl naší poválečné literatury, a dnes chtějí někteří to, co na jednom světonázoru nenáviděli, přiznávat názoru jinému, totiž náboženské víře. (Už zase, a opakuje se to při každé příležitosti.) Jak vhodně připomněl jeden z našich klidnějších intelektuálů, neschopnost zobecnit poznatek (přiměřeně jej rozšířit na jiné situace) tvoří podle Kanta podstatu hlouposti.

Časopis Charlie Hebdo, jehož tvůrci se stali oběťmi teroristického útoku, představuje krajní formu znevažování, a to programově: hlásí se k humoru „zlému a hloupému“. Útok na něj není jen útokem na svobodu projevu, jak se běžně píše, ale především útokem na svobodu znevažovat, neboli na svobodu svědomí. Na těch, kdo si tuze rychle vzpomněli na to, že si redaktoři svým nevkusným provokováním při plné znalosti rizika vlastně koledovali, tak ulpívá velmi nepříjemné podezření.

S takovým poučením naruby přichází třeba Tomáš Halík: střílení posměváčků jistě zatím ne, ale především by nemělo být dovoleno urážet víru druhých. Myslí tím pochopitelně svou vlastní víru. Jenže než něco plácnu, bylo by vhodnější pomyslet na nějakou víru, která se té mé nejvíc příčí, a vztáhnout myšlenku na ni: nějakou víru má přece leckdo, a jak by to bylo například s urážením komunistů, anarchistů, nacistů, lidožroutů a toho příšerného Václava Jamka? Nebo si vyhrazuji důstojný pojem „víra“ jen pro sebe a souvěrce, a u ostatních jsou to bludy a nechutné „utopie“? Posměváček se právem táže, jaký jiný je potom mezi vírou a bludem rozdíl než přivlastnění. A uznám-li za víru všechno, jak bude vymezen prostor pro kritiku?

To je však ještě ten menší problém. Ten hlavní tkví přímo v pojmu „urážet“. Urazil jsem například křesťany slovem „leckdo“? Urážení totiž není objektivní proces. Urazit mohu jen toho, kdo se urazí. A náchylnost k tomu urazit se není u každého stejná. Někdo má hroší kůži, a „věřící“ všeho druhu mívají bohužel kůžičku velejemnou a sebemenší zrnko písku jim působí neskonalé utrpení. Někdy takovou kůžičku ani nemají, ale tváří se tak, aby mohli druhé ovládat. Obecně se tomu říká nedůtklivost. Z toho plyne, že míru, ba ani hodnověrnost urážení nelze samy o sobě stanovit, a nelze tedy na tomto základě ani uzákonit jeho zákaz.

Objektivnější pojem je neuctivost. Řekněme, že jako urážka by se dala definovat neuctivost nepodložená a bezdůvodná, navíc tak silná a hrubá, že ji už nelze vnímat jako žert (míra je v tomto případě pouze pomocné kritérium). Neuctivost však, jak už jsem řekl, v naší kultuře zakazovat nelze; lze ji pouze odmítat. Časopis Charlie Hebdo zaujímá v neuctivosti postavení krajní. Svou sémiologickou pozici dává však předem najevo, operuje v komunikačním poli zřetelně daném, což jej při vší krajnosti udržuje statutárně ve sféře žertu. To člověku sžitému s naší civilizací v zásadě stačí k tomu, aby se s jeho nelibou existencí vyrovnal. Podstatnou otázkou zůstává, zda jsou jeho nevkusné žerty nepodložené.

Podle mého názoru nejsou. Karikatury by se potom míjely cílem, a míjet se cílem je pro každého satirika pohroma. Nejslavnější karikatura „proroka Mohameda“ ho ukazuje, jak se drží za hlavu a hořekuje: „Je to hrůza, když vás milují blbci!“ Útok je přiléhavý, dokonce zevšeobecnitelný, takže nijak zvlášť protimuslimský. Zlob se, koho se to týká, a jakže je to s tím zrcadlem a křivou hubou? Stáhl jsem si z internetu také několik karikatur zaměřených na katolickou církev. Přijdou mi většinou přihlouplé (což je program časopisu, jako výmluva zvlášť příhodný), ale ne bezdůvodné. Na jedné vidíme Benedikta XVI. krátce po odstoupení, jak se drží v láskyplném objetí s mladým členem švýcarské gardy a říká: „Konečně volný!“ Jistě to není (nepodložený) poukaz na Benediktovu homosexualitu, ale na pokračující vůli církve i Benedikta samého rozhodovat o sexuální morálce, při všech sexuálních skandálech, které na ni právě za jeho pontifikátu dolehly.

Jiná ukazuje Františka, tou dobou v Brazílii, jak ve sporém oblečení křepčí na karnevalu, s komentářem: „Schopen všeho, jen aby nalákal zákazníky.“ Karikaturista zřejmě pochybuje o tom, že je papež ve své politice otevřenosti upřímný. Nespravedlivé, sporné, ale pořád nic žalovatelného. Papež má řadu možností, jak na takové útoky odpovědět: nepřijmout členy redakce k audienci (neboli nevpustit je na oplátku do komunikačního pole své víry), kritizovat je neméně trefně nebo tím pověřit někoho jiného, případně zachovat důstojné mlčení a dál jednat svobodně v souladu s vlastním svědomím: neboť čistota úmyslů nakonec vždy vyjde najevo a pozná se v jejich účinku. Tvrdit, jako to dělá Halík, že časopis uráží víru jedněch i druhých, žádat obecný zákaz takového jednání, a přitom nepodat žádnou přesnou analýzu, která by záměr urazit dokazovala, však zavání licoměrností... a je hodna i toho nejdrsnějšího zkarikování. Náboženská víra by už za ta léta měla být vyrovnána s tím, že ji někteří lidé budou nadále znevažovat – právem i neprávem – i ve věcech, které jsou pro ni posvátné, a nejen bezzubými legracemi, které předvede pro jistotu jednou do roka sám pan farář.

Ti v naší západní společnosti, kterým všechny ty vraždy zdánlivě ženou vodu na mlýn, si také hned pospíšili s tvrzením, že jde o krach multikulturalismu. Já to vidím přesně naopak: je to krach unikulturalismu. V první řadě unikulturalismu muslimského: jeho násilné projevy přece nelze považovat za úspěch! Jaké výhody z toho islámu plynou? Žádné! Z krutosti a nenávisti nic kloudného nevyroste.

K multikulturalismu pokojného sousedství a doufejme i vzrůstajícího sdílení jsme v zásadě odsouzeni: Evropané věřící i nevěřící, muslimové, Indové, Papuánci, rostliny, zvířata, lidé. Život na Zemi. Druhá možnost – obecný rozkol – je příliš ubohá a vzhledem k dosaženému stupni technického rozvoje málo pravděpodobná. Dnes rozhodujeme spíš o tom, zda další osud našeho druhu, nevyhnutelně společný, bude lidský, nebo nelidský: sdílená obec, nebo globální tyranie. Krátkozraké a nebezpečné je proto i pokušení oživit náš vlastní unikulturalismus, což je vlastně směsice nesnášenlivých „tradičních“ partikularismů, které jsme pokládali za překonanou zlou minulost. Sami bychom na tom prodělali. Když vystrkuje růžky naše stará úzkoprsá mravopočestnost a ráda by uzákonila „politickou korektnost“, civilizaci bez vůně, bez barvy a bez chuti, je potřeba vzdorovat. Prosadí-li se unikulturalismus, zkrachujeme všichni.

Jistý malý krach našeho západního unikulturalismu vidím v té podivné aféře českých dětí vyvlastněných norským státem. Dost možná že Norsko jen uplatňuje mezinárodní úmluvu o právech dítěte, jenže si k ní zřejmě vytvořilo soubor vlastních, přemrštěných kritérií, která vypadají jako nějaká zvláštní šaríja s drtivou sankcí při sebemenším poklesku: plácnete dítě nebo mu dáte do školy sladkou přesnídávku – a dítě vám rovnou seberou? Norové neznají něco jako napomenutí, pokutu, varování, když už je tedy záhlavec takový zločin? Navíc je zřejmé, že tomuto svému mravopočestnému unikulturalismu odhodlaně, bez upozornění a se zvláštním gustem podřizují cizince: kulturní návyky druhých je nezajímají.

Český unikulturalismus (zvaný též nekulturnost) má na to své vlastní odpovědi: vykrucování. Najednou slyšíme argumenty typu „my černochy také střílíme“ (jako by se tím na osudu těch dvou zcizených dětí mohlo něco změnit), spolu s tajnůstkařením hodným Kubiceho zprávy (to, co víte, není ještě nic proti tomu, co nevíte, a co vám v zájmu těch dětí nesmíme říci: ono je tedy ještě něco horšího než pohlavní zneužívání, naštěstí neprokázané? – a těm dětem se přece už ublížilo dost!). Moje rozpaky kolem té věci jsou velké, možná se k nim ještě vrátím.

Ostatně soudím, že k právům dítěte patří: a) mít rádo bonbóny a b) nebýt policejně zabavováno.

Václav Jamek

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Právo znevažovat aneb Krach unikulturalismu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu