Dagmar Vaněčková

Návraty radostné a smutné

Několik rozvláčných poznámek k posledním Listům

Ivan Kyncl

Kolikrát jen jsem se dívala na velký historicky cenný snímek formátu A4, už poněkud ošuntělý věčným stěhováním fotoarchivu. Dramatická scéna. Kdo nezažil, stěží pochopí. Psal se červenec 1979. Ve velké síni strašnického krematoria kondoluje lékař František Kriegel Václavu Havlovi. Oba chartisté. Na pohřeb ing. Havla přivedli fízlové na krátkou chvíli jeho vězněného syna. Dlouhá řada čeká na možnost vyslovit Václavu Havlovi soustrast. Těsně za Krieglem můj muž v obnošené vestě, za ním poznávám Rudolfa Slánského, Zbyňka Benýška. Vedle Václava Havla zasmušilá choť Olga.

Napadne mne podívat se na revers fotky a žasnu. Vaněčkům – tuto fotografii, která by bez nich neexistovala, věnuje Ivan Kyncl, říjen 1980. Už jen útržkem paměti vzpomínám, že někdo, mohl to být Karel Bartošek, mi – stejně jako na pohřbu Jana Patočky – vtiskl do dlaně svitek filmu v tuhém obalu. Dál jsem asi předala mému Františkovi. A kontraband dospěl posléze k autorovi, jímž nebyl nikdo jiný než slavný fotograf Charty 77 a v závěru svého žití nejpřednějších divadelních scén v Londýně. Fotografoval tam tak intenzivně, až vyčerpal své srdce a na arytmii zemřel v roce 2004. Podobná smrt zastihla nedávno ve Vídni i Václava Buriana.

Ve vzpomínce na Františka Kriegla k 35. výročí jeho skonu jsem se v šestém čísle Listů z minulého roku o fotografii zmínila. Psala jsem, že pochází asi od Jiřího Bednáře. Uvádím na pravou míru, že autorem byl Ivan Kyncl. Přijel se svým otcem, proslaveným rozhlasovým reportérem, těsně před naším odjezdem do exilu k našemu poslednímu krátkodobému bydlišti v Boleslavově ulici v Nuslích. Karel popadl černou kostkovanou kabelu, naditou samizdaty, již jsme sami nemohli převézt do Rakouska. Ani zamávat jsme se jim neodvážili. Za několik měsíců jsme kabelu v Rakousku přebírali.

Do vynuceného exilu odešli v roce 1983, jako my ve zralém věku, oni však prvotřídně jazykově vybaveni. Po roce 1989 jsme se společně sešli u jednoho stolu v Klubu novinářů v Pařížské ulici. Oni ani my jsme se natrvalo nevrátili. Kynclovi všichni tři žili a pracovali v Londýně. Tam Karel podlehl v roce 1997 zákeřné chorobě. O sedm let později ztratila Jiřina Kynclová syna. Zesnula i její dcera. Prožila krajně bolestné období života. Dnes žije v Praze s vnukem a rovněž patří, jak nás nazývám, k rodině Navrátilů. Prosím Jiřinu Kynclovou, pokud bude číst tyto řádky, aby omluvila mou nedostatečnost, protože Ivan si mé opomenutí zcela určitě nezaslouží. On i jeho otec byli vzácní lidé.

Dopis AJL

Úplně poprvé jsem Vás zažila ve velkém sále Slovanského domu v Praze. V bouřlivém začátku Pražského jara jste nečekal na debatu, ale hlasitě a spěšně adresoval předsednictvu na tribuně svůj názor, možná dotaz. V nové době jste se mi podepsal do knihy o českém filmu. V Olomouci jsme společně večeřeli. Do rodiny Navrátilů patříme oba, já na rozdíl od Vás moc ráda, protože po Vídni islamistů, Číňanů a Rusů žiji v idyle malého města, uprostřed krásné přírody...

Slovutný fejetonista se v šestce Listů lišácky podivuje nad tím, proč Listy byly prezentovány právě ve Vídni. Tamní česká komunita je přece stejně nečte. Někdo ve Vídni si řekl, že se uspořádá velká debata o Listech. V redakční poznámce šestky Listů je mi vyslovena vděčnost za uspořádání akce. A také na adresu velvyslanectví. Zmínila jsem na prvním přijetí panem velvyslancem Janem Sechterem, že celá desetiletí spolupracuji s Listy a že by nebylo od věci je někdy ve Vídni představit. Ambasador okamžitě souhlasil, a že Listy dobře zná. Na snímku v minulých Listech ho vidíme ve společnosti bohemistky Johanny Possetové, která vyučuje češtinu na Wirtschaftsuniversität. Každým rokem má nové posluchače, vzdor vedení, které by raději na podobných výdajích ušetřilo. Na fotce je i další bohemistka dr. Christine Rothmaierová, která roky učila češtinu na vídeňské univerzitě. Obě bohemistky jsou známé i jako překladatelky českých knih. Nevím, zda se na Institutu tlumočnictví a překladatelství vídeňské univerzity také pokračuje ve výuce češtiny, jak bývalo pod panem dvorním radou Petiokým. Vedle pana velvyslance vidíme dr. Janu Stárkovou, proslulou moderátorku pořadů v Českém kulturním centru a naposled překladatelku – z češtiny do němčiny – výpravné publikace paní von Haugwitzové o Náměšti nad Oslavou. Nejstarší české noviny v Rakousku Vídeňské svobodné listy rozvinuly redakční spolupráci s Listy v Olomouci. I takto se krajané dovídají o jejich existenci.

Ve Vídni jsme se s mým mužem kdysi setkali s AJL ve věci šíření jeho exilových 150 000 slov. Došlo k určité dohodě o možnostech pašování média vysoké úrovně, o něž by čtenáři v tehdejším Československu, především v disidentských a intelektuálních kruzích, měli určitě zájem. Společně jsme na jeho pozvání výtečně poobědvali v restauraci U bílého kominíka. Odebral se pak za přáteli Pavlem a Jelenou do jejich orlího hnízda na nedalekém Uhelném trhu. Pochybuji, že mu zbyl čas navštívit Komenského bilingvní školu, kde studenti maturují i v češtině. I tehdy, v éře Gustáva Husáka, byla škola dotována z Prahy. Dnes se v ní učí na třech stupních asi 400 žáků.

K své velké lítosti jsem se sama s dlouho promýšleným referátem o exilových Listech prezentace onoho vzpomínaného 9. října 2014 účastnit nemohla. Dva dny předtím jsem sebou zase sekla natvrdo o zem a předoperačně úpěla v Donaušpitálu. Václav Burian byl od počátku zahraniční prezentaci Listů, spojené s vernisáží prací svého bratra Martina – včetně jeho ilustrací z Listů –, příznivě nakloněn. To bylo nějakých mailů mezi námi od jara do podzimu. Datum určil pan velvyslanec. Organizační setkání si Václav přál až v 16 hodin. Jen aby neztrácel čas a nemusel přijet o den dříve. V jakém to stresu byl nucen žít? Zdraví šetřit nedovedl, rozumnému životnímu stylu se asi bránil. Aby pak svým životem splatil. Odešel mi blízký člověk, drahý přítel z nejbližších.

Omluva: Dodnes nechápu tykání Václavu Burianovi v mém dopise někam na Hanou. Zásadně a vždy jsme si vykali, písemně i osobně. Bylo to rozrušení nad smutnou realitou, zmatek v mé staré hlavě, opomenutí letité, trochu anglikánské zdvořilosti? Jednoduše nevím a vědět už nebudu. Prosím v duchu Václava, a tímto čtenáře, aby mne omluvili.

Naše Madla

Jaké radostné překvapení mi v posledním čísle připravila autorka fundovaného článku Dalimil a Listy – paralelní příběh! Věděla jsem pouze, že dcera historika, filozofa, politika Milana Hübla odešla studovat do Holandska. Proto setkání s ní právě na stránkách Listů mne těší mnohonásobně. Za mimořádně přínosnou pro čtenáře a osobně pro mne považuji její velkorysou a precizní studii s hlubokým ponorem do archivních záznamů, ale i do paměti a vzpomínek na dobu dramatickou, plnou nástrah, provokací – a také na tvrdou odplatu pro jejího otce.

Naše Madla byla pýchou své matky, kdykoliv se o ní jen zmínila. Ač negraduovaná historička, nicméně absolventka slavistiky a překladatelka, uchovala si v používání mateřského jazyka vysokou úroveň. Vylíčila množství detailů o protagonistech styků mezi domácím podzemím a exilem 70. a 80. let, zejména v italské kulise.

Už nikoliv dívčí Madla, ale Magda de Bruin Hüblová, se mi nově představuje. Na připojené fotografii vidím, že se mnoho nezměnila. Loni jí bylo jako mým dcerám 55 let. Uchovala si někdejší mladistvou vizáž s náznakem podoby své matky, mé kolegyně a přítelkyně, rusistky Elišky Skřenkové. Spolu s Janou Seifertovou, Stáňou Dolinovou, se mnou a dalšími „zrádnými provinilci“ patřila do první skupiny vyhozených ze zaměstnání na Univerzitě 17. listopadu. Msta za odmítnutí 21. srpna. Bez naděje na získání smysluplné práce jsme tím více udržovaly přátelské i rodinné vztahy.

Eliška Skřenková a Milan Hübl spolu měli dvě děti, velmi talentované, pilné, jimž kvůli otci nebylo dovoleno pokračovat studiem na vysokých školách. S láskou a pýchou nám o nich jejich matka vyprávěla. Poznali jsme je při návštěvách v rodině Hüblových. Madla byla stejného ročníku jako naše dcery, ale hodně soustředěná na učení, zatímco naše dívky měly mnohé zájmy, odpovídající jejich nedospělosti. Dušan posléze našel zaměstnání u ČSD, pokud vím, nějaký čas pracoval na vyšehradském nádraží. Za pomoci zahraničních přátel Madla odjela za vzděláním do Holandska. Tím mé stopy k ní skončily.

Drama historika

Doc. PhDr. Milan Hübl, CSc., byl přesvědčený komunista, znalec filozofie, našich i světových dějin. Znalostí jazyků byl k tomu vybaven. Angažoval se v Pražském jaru. Za Dubčekovy éry se stal rektorem Vysoké školy politické, lidově zvané vokovická Sorbonna. Předtím se zabýval kromě jiného rehabilitacemi, velmi podrobně případem slovenských „nacionalistů“. Mezi ně patřil dr. Gustáv Husák, s nímž se po jeho propuštění z vězení osobně seznámil a spřátelil. Sedávali spolu Pod viechou, Husák si rád popil, podle Milana byl zábavným a společensky dobrým partnerem.

V 70. letech vazby na dřívější přátelské vztahy přestaly pro Milana existovat. Posrpnový režim, zejména po nástupu Husáka do funkce generálního tajemníka KSČ, se českému historikovi patřičně odměnil. V politickém soudním procesu byl odsouzen k mnohaletému žaláři, ve vězení prožil takřka čtyři roky.

S Eliškou jsme se v oné době často vídali, navštěvovali ji, vozili ji do skromné rodinné chaty u Říčan, do Lán k hrobu TGM. Měla ve zvyku, paní učitelka, podrobně vyprávět obsah přečtených knih. Právě od ní jsme se dověděli o Šukšinově Červené kalině, na tehdejší dobu skoro senzaci, však byl vzápětí celý náklad zabaven. Upozornila nás na film Alexandra Mitty Sviť, sviť, má hvězdo. Představení se konalo v předměstském malém kinu Na Ořechovce, přeplněném diváky. Ve filmu hrál slavný Oleg Tabakov, na jehož účinkování v Činoherním klubu v roli Chlestakova vzpomíná v rozhovoru s Karlem Hvížďalou Pavel Landovský.

Jednou nám Eliška četla dopis Milana z vězení, jak byl potrestán za nesplnění denní normy vyplést rákosem dvě židle. Stačil jen na jednu. Zato mu rodina nesměla posílat pomeranče. Nemohl si kupovat zeleninu a ovoce, protože kantýna byla zrušena. Práce s rákosem měla za následek ekzém, mytí teplou vodou mu bylo dovoleno jen jednou týdně. Prací si vydělal měsíčně 400 Kč, po splacení režie za věznění mu zbývalo asi 20 korun. Dopisy byly cenzurovány, vyškrtány byly vzkazy a pozdravy, kulturní poznámky. Skoro celý měsíc neměla Eliška od Milana žádné zprávy. Pak od něho dostala 23. 11. 1976 dopis spolu s pozvánkou na mimořádnou návštěvu o tři dny později. Milan měl připraveno exposé, jak by si představoval řešení své životní situace po propuštění z výkonu trestu. Byl ochotný připojit se k žádosti své matky o jeho amnestii z roku 1975, u příležitosti nástupu Husáka do prezidentské funkce, a to jedině za předpokladu, že děti budou moci studovat a on sám pracovat ve svém oboru historika. Také Eliška na rozdíl od minulých návštěv mohla promluvit podle své vůle. Že by jmenování nového velitele věznice mělo současně znamenat změnu tamních poměrů?

Domnívám se, že Milan byl propuštěn v předvečer Dne lidských práv 10. 12. 1976. Eliška našla svého muže doma ve vaně. Telefon u nás nepřestával zvonit: volala Jana Neumannová, ještě předtím Klement Lukeš. Neváhala jsem ani chvíli alespoň v telefonu Milana pozdravit. Předala mi ho dcera Madla. Měla jsem za sebou týdny vysokých horeček a zimnice, proto jsem říkala poněkud rozechvěle, jak jsme šťastni, že je zase mezi námi. A že jsme ho čekali každý den. Divili jsme se, že při poslední návštěvě přišla Eliška sama. Mluvila jsem páté přes deváté, jak ho spousta lidí bude chtít vidět, on na to, že ho čeká spousta práce, hlavně si obstarat občanku. Ptala jsem se ho na zdraví, prý je v dobrém stavu. Dodala jsem, že to je hlavní a ostatní se dostaví. On byl spíše skeptický.

Novinku jsem musela vzápětí sdělit Janě Seifertové, švagrové Hance, která se rozplakala a hned že zavolá svou sestru do Holubova. Informovala jsem Krausovy, Stáhlíkovy, doktorku Madlen Drbalovou. Disidentské tamtamy jely naplno.

Z BBC hlásili, že chilský prezident Pinochet nechal propustit osm politických vězňů, mezi nimi i bývalé ministry. K výročí Deklarace lidských práv zdůraznili v sovětské agentuře TASS, že lidská práva jsou nejlépe zajištěna v Sovětském svazu. Polské vysílání Svobodné Evropy hlásilo propuštění čtyř československých prominentních představitelů opozice.

Tentýž den se hrálo hokejové utkání ČSSR versus Švédsko. Poprvé nekomentoval Luděk Brábník, ve svém oboru jasná jednička. Musel od mikrofonu za svůj dřívější popis dresu sovětských hráčů s písmeny CCCP, jak doslova řekl.

Vítězství a pády

Zda ještě ve vězení Milan slíbil „sekat dobrotu“, nepůsobit aktivně v opozici a stvrdil to podpisem? Každopádně jednal zcela opačně, podepsal mezi prvními Chartu 77. Pamatuji se na oslavu jeho padesátin 27. 1. 1977. Nevím, zda jsme se tam s mým mužem vetřeli na výzvu některého z našich přátel. Eliška nás dodatečně informovala, že jsme se měli zúčastnit jiné, menší oslavy. Přece jen jsme nepatřili mezi někdejší nomenklaturu a nejvýznamnější představitele Charty. Avšak mohu takto dosvědčit, že v bytě Hüblových Na Březince se v krajně vzrušené atmosféře shromáždili snad všichni nejznámější disidenti. Na druhý den, tj. 28. ledna 1977, bylo pozváno šest osobností z Charty na oddělení pasů a víz ministerstva vnitra kvůli vystěhování do Rakouska. František Kriegel tehdy telefonoval do Švédska Františku Janouchovi, aby pomohl mobilizovat mezinárodní veřejnost proti tlaku režimu na vystěhování chartistů z vlasti.

Bylo to naše první setkání s Milanem po propuštění z vězení. Milan dostal mnoho darů. Od Elišky obraz Věry Brázdové. Od nás Město v slzách s osobní dedikací básníka. Na oslavě byli přítomni podle mých kusých záznamů, někdy jen iniciál, Jan Patočka, Jana Neumannová, Rudolf Slánský, Karel Bartošek, manželé M. – nejspíš Zdeněk Mlynář s ženou Irenou Dubskou, Jiří Dienstbier, Karel Kosík, Ludvík Vaculík, Luboš Dobrovský, Karel Kaplan, František Šamalík, Vašek – pravděpodobně dr. Václav Vrabec. Nejistá je pro mne účast Jaroslava Šabaty a Rudolfa Battěka. Přítomní opakovaně zdůrazňovali, že v Chartě OSN, v deklaraci z Helsinek ani v paktech o lidských právech není zakotveno vymezení lidských práv pro určitou skupinu lidí, třídu, ideologii.

Asi v létě 1977 jsme s Milanem konspirativně v oboře Hvězda probírali možnosti spolupráce. Kdysi zastával názor, že kdo chce dělat politiku, nesmí provokovat. Domnívám se, že už tenkrát cítil některé své ambivalentní slabiny. Teprve v 90. letech jsem se doslechla, že měl být uveden v jakémsi seznamu, dokonce jako spolupracovník StB. Nakolik taková informace mohla být věrohodná? Nejednalo se o provokaci z dílny předlistopadových tajných služeb? Pracovat ve svém oboru mu jednoznačně dovoleno nebylo.

Milan Hübl, vzrůstem pomenší postavy, možná s trochou napoleonského komplexu, krátkozraký, ambiciózní ve vědě i v politice, dosahoval krátkodobě dominantních výšin, aby vzápětí utrpěl porážky. Měl osudem určeno zmizet do ztracena?

Nakonec se prý potuloval Prahou, snažil se navazovat na stará přátelství, horečně kouřil, někteří jeho škodolibí známí mu vymysleli přezdívku Cigaretka. Po dlouhém věznění mu mnoho zdraví nezbývalo. V pasáži poblíž domu, kam často zacházel za kamarádem, slepým historikem Klementem Lukešem, údajně Milan zkolaboval a z komatu se už neprobral. Necelý měsíc před 17. listopadem 1989. Ani Elišku jsme po návratu do Prahy už nezastihli mezi živými, těžké onemocnění ukončilo i její pohnuté žití.

Dagmar Vaněčková (1933) je stálá spolupracovnice Listů.

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Návraty radostné a smutné

Ivan Kyncl

Dopis AJL

Naše Madla

Drama historika

Vítězství a pády

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu