S Evou Dobšíkovou a Pavlem Friedem hovoří Jan Novotný

Židovští pamětníci vzpomínají

Staří lidé židovské národnosti, kteří přežili hrůzy dvacátého století – a to se podařilo jen málokomu –, už tady za nějakých deset let nebudou. Jejich vzpomínky, zkušenosti, životní bilance, hodnocení dneška – to vše si jistě zaslouží naši pozornost. Vyslechněme proto ještě, takřka na poslední chvíli, dva pamětníky z Brna.

Před druhou světovou válkou vypadalo Brno kulturně i národnostně podstatně jinak než dnes. Jeho střed byl hodně německý, někteří obyvatelé česky ani nemluvili. Německy mluvila a cítila i většina Židů (na počátku války jich bylo v Brně asi 11 000), chyběli ale Romové (tenkrát se říkalo cikáni) a muslimové. Cikáni žili na venkově nebo kočovali, muslim se vyskytl jen sporadicky. V Brně byly synagogy, mnoho kostelů, ale žádná mešita.

Židům, kteří včas neodešli do míst, kam na ně Hitler nedosáhl, se podařilo přežít jen výjimečně, ať už v koncentračním táboře, zpravidla nikoliv vyhlazovacím (z asi 10 000 deportovaných brněnských Židů se vrátilo něco přes 700), nebo v úkrytu u někoho, kdo dokázal pro cizí život riskovat svůj. To druhé absolvovaly zejména děti a je to i případ ing. Evy Dobšíkové, která prožila v izolaci snad nejdelší dobu – od Vánoc 1941, kdy jí bylo devět let, až do osvobození Rudou armádou 16. 4. 1945. Samota ji dlouhodobě poznamenala, naopak děti v koncentrácích byly až příliš nahuštěné a trpěly strachem a úzkostí před neznámými nástrahami. Z terezínských ubytoven je nacistická moc vytahovala jako králíky z kotců – na smrt. I do plynových komor se šlo společně. Terezín přežil ing. Pavel Fried, který se tam dostal roku 1942 jako dvanáctiletý a byl později po několik let předsedou brněnské Židovské obce. Stejné otázky položil oběma pamětníkům spolupracovník Listů Jan Novotný.

V čem vidíte dnešní poslání židovských obcí?

P. F.: Je v podstatě stejné, jako bylo odedávna. Sdružovat muže a ženy vyznávající židovskou víru a samozřejmě i jejich potomky. Po holocaustu (šoa) jsou v některých obcích sdruženi i členové, jejichž židovský původ se odvozuje pouze po jednom z rodičů, někdy dokonce i po některém z prarodičů. Poslání obcí je tím přirozeně ovlivněno a rozšiřuje se.

V minulosti bylo prvořadým posláním židovských obcí organizovat náboženský život členů a poskytovat tomu odpovídající služby, zejména zabezpečování každodenních, sobotních i svátečních bohoslužeb a společenských setkání. Proto obce budovaly a udržovaly potřebná zařízení.

Dalším důležitým posláním obcí byla péče o chudé a opuštěné členy. K tomu vznikaly židovské starobince, nemocnice, mnohdy i košer vývařovny. Chudým členům byla poskytována sociální výpomoc. V tomto směru přispívalo nejvíce Svaté bratrstvo – Chevra kadiša. Členství v něm bylo velkou ctí. Staralo se nejen o nemocné, ale i o poslední věci člověka včetně rituální očisty zemřelých – tahary.

Všechny tyto činnosti organizoval zejména rabín obce. Ten také vedl výuku náboženství hlavně pro děti a mládež, vyučoval i hebrejštinu, namnoze i další jazyk, pokud jej ovládal. V obcích býval kromě rabína též kantor – chazan, který vedl bohoslužby.

To všechno je v různé míře posláním židovských obcí i dnes. K tomu ale po vyvraždění více než osmdesáti procent evropských židů vyvstaly nové povinnosti. V prvé řadě je to péče o ty, kteří nacistické běsnění přežili. Z celých rodin se povětšině vraceli jen jednotlivci, kteří museli najít novou cestu životem, budovat existenci, nacházet azyl, hledat po světě zbylé příbuzné. Postupně stárli a prožívali a prožívají podzim svého života mnohdy osaměle. Je povinností obcí učinit jim tento podzim co nejdůstojnějším.

Židé prokazatelně žijí na našem území od přelomu prvního a druhého tisíciletí. Jen na Moravě byly před druhou světovou válkou padesát dvě židovské obce. Jejich členové postavili a provozovali synagogy, hřbitovy, mikve (rituální očistné lázně) a další zařízení. I když většina z nich byla zničena, mnohá nepřízeň časů přečkala a židovské obce mají náboženskou i kulturní povinnost se o ně starat, opravovat je a udržovat, a to i tam, kde již takřka žádní Židé nežijí. Jen v Brně pečuje místní obec o třináct hřbitovů.

Tragédie evropských Židů nás zavazuje k trvalému aktivnímu boji proti antisemitismu a rasismu. Tato povinnost je součástí stanov naší obce a má mnoho podob. Patří sem aktivní účast na protestních akcích proti neonacismu či osvětová přednášková činnost na školách i v jiných institucích, v níž se mohou dosud uplatnit i ti, kteří holocaust přežili, pravidelné konání tryzen, každoroční setkání pod názvem „Izrael a my“. K této osvětové činnosti využívá obec také svých vlastních prostor a otevírá je přitom nejširší veřejnosti. Naší trvalou snahou je tuto otevřenost zvyšovat. Souhrnně řečeno – seznámit naše spoluobčany s tím, kdo jsme, co vyznáváme, co nás postihlo a kam směřujeme.

E. D.: Židovské obce jsou zřizovány, aby pomáhaly svým členům, a je to opravdu potřeba. Dnes ti nemnozí, kteří přežili nějakým zázrakem holocaust, vymírají a obce jim umožňují nejen dobře zabezpečené pozdní stáří, ale také pocit, že nezůstávají opuštěni. Bohužel po válce takové pospolitosti nefungovaly a některým navrátilcům do rodné země, svého města či vesnice se po léta nedařilo integrovat se do každodenního života a najít v něm svůj pevný bod.

Jsem členkou brněnské obce, která má kolem tří set členů a je ze tří moravských obcí největší. Do začátku devadesátých let nesly naše obce přídomek „náboženské“ (ŽNO, nyní jen ŽO). Toto akcentování náboženství některé nábožensky vlažné nebo nevěřící do společenství nepřitahovalo. Sama mám v mužské linii etnické židovské předky, kteří byli vysoce vzdělaní v židovské věrouce i historii, ale náboženství nepraktikovali. Obávám se, že problém přetrvává dodnes. Židovské náboženství je ve své ortodoxní starobylé formě neobyčejně obřadné a zatížené sterými předpisy: např. se v hrnci nesmí vařit jednou maso a jindy něco mléčného a samozřejmě nesmí být k obědu mléčné a masité jídlo (třeba křenová omáčka s uzeným). Pravidla, jež kdysi posilovala vědomí sounáležitosti souvěrců a pocit výjimečné hodnoty jejich národa, ztratila význam snad už v době Josefa II., který svým patentem otevřel ghetta. Dnes je lpění na doslovném udržování prastarých zvyků a pravidel čímsi mimo čas. Ortodoxie – a ovšem nejen ta v židovském náboženství – působí proti nezbytné snášenlivosti a spolupráci občanů všech náboženských směrů. Nepodporuje pocit rovnosti lidí v právech a povinnostech, brání integraci do širšího společenství a snaze dívat se na svět očima jiných.

Proč se v našich obcích umísťují jen rabíni ortodoxního směru? Nechápu to a nemohu s tím souhlasit. Nepovažuji za správnou ani ortodoxní výchovu dětí, protože to není dobrá cesta do života v moderní společnosti, která by měla klást důraz na všelidské hodnoty. Vědomí kulturní tradice a dějin každé lidské skupiny by se tomu mělo přizpůsobit.

Velmi důležitá je ovšem znalost příspěvku kulturních skupin do společné civilizační a kulturní pokladnice. Židovská kultura spolu s kulturou křesťanskou patří k základům evropské a americké civilizace a významně se uplatňuje i jinde. Historii této účasti na společném dědictví by měli dobře znát a být na ni hrdi židé i křesťané.

Nechci zde uvádět zlé, zavrženíhodné činy moci, když se křesťanství stalo vládnoucím náboženstvím. Taková moc nad jinými se naštěstí do rukou Židů nikdy nedostala. Židé také nikdy nevnucovali své náboženství násilím a agresí.

Patříte mezi pamětníky, do jejichž osudů se tragická historie 20. století vepsala zvlášť výrazně. Které události pokládáte za zlomové pro vaši životní cestu?

P. F.: Pocházím z nevelkého okresního města Třebíče. Přesněji řečeno takové bylo v době mého mládí. Třebíčskou židovskou komunitu tvořilo na počátku 19. století asi padesát procent obyvatel města, bylo to asi osmnáct set Židů. Měli své vlastní území, chcete-li ghetto, svého starostu, policajta a vše, co k obci patří. Za mého mládí zde však žilo již jen něco přes tři sta židovských duší. Ostatní se rozptýlili po světě.

Z útlého mládí nemám vzpomínky na výrazné události, ale vím, že se nám Židům žilo v Třebíči celkem dobře. Nežili jsme vedle ostatních občanů, žili jsme mezi nimi. V tom je veliký rozdíl oproti obcím ve velkých městech. V těch mohli žít Židé opravdu „vedle“ svých spoluobčanů, měli své židovské obchodníky, krejčí, restaurace, holiče, advokáty, lékaře atd. a nic je nenutilo, aby výrazně pěstovali kontakty se svým okolím. To jistě neposilovalo vzájemné pochopení.

Já měl mnoho kamarádů, kteří Židy nebyli: dcery a syny našich sousedů, spolužáky. To bohužel skončilo příchodem nacistů. Ti i nás v malých městech uplatňováním norimberských zákonů postupně vehnali do izolace.

Razantní změnou v mém životě byla ovšem deportace do Terezína. Nebylo mi ještě dvanáct roků. Byl jsem tam v tzv. Kinderheimu. Po návratu z Terezína jsem studoval v Brně. Po ukončení studia jsem jako nespolehlivý živel vykonával službu u Pomocných technických praporů.

Shodou okolností jsem se v Praze ocitl na Staroměstském náměstí 21. února 1948 ve chvíli, kdy tam komunisté vykročili k převzetí moci. Ten zážitek, to davové šílenství, ve mně vzbudilo dvě myšlenky. Uvědomil jsem si, že podobně přicházeli k moci nacisté a že já do takové strany nikdy nevstoupím. U PTP jsem strávil třicet dva měsíce vojenské služby, dá-li se to tak nazvat. V té době, ale i později, jsem se vždy hrdě hlásil ke svému židovství a kupodivu jsem udělal zkušenost, že takový postoj mi v mém okolí získává respekt. Někteří Židé svůj původ skrývají, asi v domnění, že se jim pak povede lépe. Podle mého soudu, zdrženlivě řečeno, je to nemoudré. Být Židem je někdy složité, ale já jsem ve svém židovství šťastný.

E. D.: Pamětnictví? Ano, prožili jsme čtyři, či chcete-li, pět režimů. Masarykovská republika byla i nebyla pro mne pohodou. Jako dítě velmi nezralé vnímala jsem především svou sociální privilegovanost – byla jsem jedináček oblíbeného obvodního lékaře. Běda, byl to Žid, byť náboženství nepraktikující, ale ještě před školou mě velmi vzdělal v židovských dějinách. Protože to, co nám vykládal katolický pan farář, se mi strašně líbilo jako pohádka (nechával mě totiž ve svých hodinách sedět v lavici, abych nemusela čekat na ulici), v náboženství jsem vynikala. Jen mě mrzelo, že jsem nedostávala známky. Při biřmování mě pan farář vzal s několika dalšími dětmi do kostela. Tam jsem musela podat panu biskupovi kytici růží a byla jsem mu představena jako nejlepší z náboženství. Na vybídnutí faráře mě biskup vyzkoušel, mými vědomostmi potěšen a faráře pochválil. Mám ale na pana faráře také vzpomínky, jak nepěkně se choval k chudým dětem. Už tenkrát jsem se za svá privilegia moc styděla a marně jsem si přála být jako ostatní děti.

Brzy po mém kostelním úspěchu požádala naše pomocnice Mařenka mou maminku, aby si mě mohla vzít s sebou na odpolední vycházku po nedělním obědě. Šly jsme spolu dědinou až na místo, kde na ni čekal mládenec. Byl na první pohled zklamaný, že nepřišla sama. „Proč jsi brala tu prašivou židovku s sebou?“ Na ta slova nikdy nezapomenu.

Protektorát – to je vstup nacistických vojsk, vzápětí smrt otce a rychle postupující pronásledování Židů. Později naše vystěhování, po němž mě matka ukryla v domku starého pana poštmistra se žaluziemi a okenicemi, kde jsem prožila tři roky a čtyři měsíce v jakési samovazbě. (Ta trvala i v době, kdy se matce podařilo zařídit vydání zfalšovaných dokumentů, které mě přesunuly do kategorie, jež byla určena až k pozdější deportaci.) Maminka byla jako vdova po Židovi totálně nasazena v obilním skladu, kde se pracovalo na tři nepřetržité směny. Měli jsme židovské příbuzné a přátele v Brně a ve Vídni. Moc jsem na ně myslela a matka jim až do konce války pomáhala balíky. Z těch brněnských nepřežil nikdo.

A také jsem ztratila nejlepšího, vlastně jediného kamaráda. Byl asi o sedm roků starší, už jako předškolní dítě jsem s ním bývala každý den na statku jeho rodičů, kde mě učil starat se o hospodářská zvířata. Jeho tatínek se dal, jak se tehdy říkalo, „k Němcům“. Stal se z něho nacionální socialista a rodina ho musela chtěj nechtěj následovat. Tři synové, včetně mého kamaráda, museli narukovat a jeden z nich padl. Můj kamarád zůstal jako tlumočník Američanů v Německu a je mu teď už téměř devadesát. Po roce 1989 mě několikrát navštívil a dodnes si píšeme. Přesto zůstala mezi námi průrva plná bolestivých otazníků a nedořešených problémů.

Období po válce do roku 1948? To se dá říci jednou větou. Návrat do pobořeného, zpustošeného domova a úžasný pocit síly a touhy dohonit, co jsem zanedbala, učit se a učit, být ku prospěchu společnosti a pomoci z ní vykořenit zlo. To byl můj životní sen a někdy, zejména když se mi to nedařilo, styděla jsem se, že jsem přežila.

Komunistické období? Zase se to dá říci stručně. S kým jiným jít, než s těmi, kdo jsou na straně chudých a utiskovaných? Vždyť jsem to viděla už jako děcko v rodné obci. Sociální demokraté se mi nezdáli dost důslední. Chce-li se však mladý člověk zapojit, musí mít pevnou půdu pod nohama, být dobře začleněn a přijímán svým okolím. Po letech samoty a vyřazenosti bylo pro mne obtížné toho dosáhnout. Plně jsem se dokázala „integrovat“ a prosadit až asi čtvrt století po skončení války, v době, kdy k tomu shodou okolností vyvstaly příznivé podmínky. Ty ovšem netrvaly dlouho. Díky svým snahám o společenskou aktivitu jsem poznala několik výjimečných osobností, skutečných vůdců s hlubokým smyslem pro potřeby lidí. Přinejmenším jednoho muže a jednu ženu. K těm jsem se snažila přimknout a pomáhat jim v jejich úsilí.

Dnes už nežijí. Svět jde jinudy, ctí jiné hodnoty. Je jiný, než k jakému jsme chtěli svou aktivitou směřovat. Bezohledné, nesolidární dělení na bohaté a chudé, růst počtu ztracenců a bezdomovců, který většině nevadí – to je jeden z rysů dnešní společnosti, který mě nepřestane pobuřovat.

V čem vidíte kořeny protižidovských postojů – u nás i v jiných zemích? Proč se podle vás nacistické vedení Německa tak usilovně snažilo likvidovat Židy?

P. F.: Protižidovské postoje, antisemitismus... K tomu již bylo napsáno mnoho knih, vědeckých prací, konalo se bezpočet konferencí a diskusí. Ty se často pokoušejí o hluboké analýzy postojů, událostí, výroků... Snad i každý z nás Židů se sám sebe ptá, proč? Někdy mne však napadá, zda to vše neulpívá na povrchu a zda příčiny nejsou ještě hlouběji, snad je třeba vrátit se až k počátkům lidského přebývání na zemi. Pokusím se to vyložit v podobě jakési pohádky či legendy.

Hospodin stvořil člověka, stvořil muže a ženu. Požehnal jim a řekl: Buďte plodní a množte se. To oni činili a činili tak i potomci a svět se pozvolna zalidňoval. Nejprve bylo lidí pramálo, jejich skupinky žily izolovaně, nevěděly o sobě a nenarážely na sebe. Co se dělo nepochopitelného kolem nich, považovali za dílo bohů. Pro různé jevy měli různé bohy a každá skupinka měla i tyto bohy odlišné. Ale jak lidí přibývalo a začali se potkávat a střetávat, každá skupinka prosazovala ty své.

Tu Hospodin poznal, že to tak dál nejde, a prohlásil se Bohem jediným, autoritou, která dá národům návod, jak žít na této zemi spokojeně a v míru. Velké nadšení to nevyvolalo. Přistoupil na to jen Abraham a pak přišel ten nešťastný Mojžíš, který přijal a přinesl Židům Desatero a navíc Tóru. A problém byl tady. Židé nebyli jako ostatní, začali se odlišovat. Byli vyvoleni k tomu, aby šířili nepopulární jednobožství pod vládou Hospodinovou, a to se mnohým vládcům, světským ani duchovním, nelíbilo. Ale nejen jim. Jinakost vyvolává podezření a nenávist. S tím se v různých podobách setkáváme až do dnešních dnů.

Promiňte mi nyní velikánské zjednodušení – nejsem teolog ani historik. Další významný moment vidím v období proroků. Bylo jich mnoho a patřil mezi ně i Ježíš Kristus. Jeho učení se opíralo o Desatero a o pět knih Mojžíšových. Potud by nešlo o nic výjimečného. Ježíš jako jiní proroci potíral mnohé nešvary, konal i to, čemu říkáme zázraky, ale ani v tom nebyl jediný. Impulsem ke zvratu byla jeho odpověď na otázku velekněží, zda je synem Božím. Odpověděl: Sami říkáte, že jsem. Snad by světu pomohlo několik slov vysvětlení, co tím myslel. Všichni jsme přece děti Boží.

Apoštolové či jejich následníci z toho vyvodili závěry o skončení platnosti původní smlouvy Hospodinovy a o vzniku smlouvy nové. V tomto okamžiku byl obrácen vniveč záměr Hospodinův ustanovit jedinou autoritu, která darováním Desatera, těch deseti láskyplných rad, a Tóry nabídla lidstvu možnost žít v míru a v harmonii.

Následovaly spory, kteréže učení je to pravé. Nešlo bohužel jen o diskuse, častěji byla ta „pravá víra“ prosazována pogromy. Z náboženského antisemitismu se vyvinul i antisemitismus etnický. Vždyť Židé byli pro svou vzdělanost úspěšní, a to se neodpouští. Stále živená nenávist se vryla do podvědomí lidí natolik, že když v osvíceném 20. století v kulturně vyspělém Německu rozbíjeli Židům výkladní skříně obchodů, a dokonce je bili na ulicích, lidé, pokud se nepřidali, odvraceli hlavy. Vždyť jsou to Židé a ti jsou nějak divní... Jistě, třeba ten Karpeles je hodný člověk, ale ti Židi jako takoví... Tak mohly vzniknout koncentrační a vyhlazovací tábory, Židé v Evropě byli takřka vyhubeni a tisíciletý antisemitismus dosáhl svého zrůdného vrcholu.

E. D.: Myslím, že každý, kdo se výrazně odlišuje od svého okolí, bývá většinou neoblíben. Židé byli už od dob Mojžíšových – tedy více než před třemi tisíci let – přesvědčeni, že jsou Bohem vyvoleným národem. Vytvořili přísná pravidla, podle nichž se rozlišovalo, co je dobré a co špatné – měli Desatero přikázání a Tóru, která je částí knih Starého zákona, k němuž se hlásí i křesťané. Pěstovali vzdělanost a byli pracovití, proto se mnozí domohli zámožnosti. Bohatství ale plodí závist, a ta je zlá, velmi zlá. Nedůvěra vůči Židům byla vždy spojena také s tajemstvím jejich odedávné výjimečnosti a s podezřením, které budilo jejich záhadné, obřadné náboženství. Na to se vázaly pověry, které viděly v Židech nebezpečí pro křesťany a zdroj mnohého zla. Proto byli Židé diskriminování, stávali se oběťmi pogromů apod. Teprve v 19. století se po patentech Josefa II. a zrušení ghett začala prosazovat rovnoprávnost. Židé, kteří vystoupili z diaspory, dosahovali v porovnání s majoritními národy velkých úspěchů ve vzdělání, intelektuálních povoláních, obchodě, ekonomice, dobývali si i politických pozic. To posilovalo nepřátelství proti nim, vznikly i kamuflované materiály o jejich údajných plánech na ovládnutí světa.

Pronásledování Židů dovršil Hitler a jeho pojetí nacionálního socialismu, který byl určen jen pro Němce. Ti měli ovládnout všechny evropské národy včetně národů Sovětského svazu, některé postupně likvidovat fyzicky a jiné zotročit. Židy pokládali nacisté za nejnebezpečnější etnikum a určili je k co nejrychlejší fyzické likvidaci jako první. Myslím, že Hitlerovi vadili hlavně proto, že mu naháněli strach. Prohlašoval je za zdegenerované, slabošské, ale ve skutečnosti se bál jejich důmyslu, intelektu, schopností. Jak snadné bylo udělat z nich černého Petra – viníky bídy, hospodářské krize, nelítostné pijavice. Jak lákavé bylo Židy prostě vymýtit a zmocnit se jejich majetků.

Jsem přesvědčena, že na dně vědomí antisemitů seděl strach – mrtvý Žid už není nebezpečný.

Co soudíte o vztazích mezi menšinami v Brně – speciálně mezi Židy, Romy a muslimy?

P. F.: Přes svou dějinnou zkušenost či možná právě pro ni máme my Židé veliké pochopení pro nejrůznější menšiny trpící nerovným postavením a nepřízní většiny. Naše obec měla vždy velké porozumění pro romskou problematiku. Mluvím tu záměrně o problematice, vím, že Romové nepředstavují homogenní společenství, a zatímco někteří jsou vysoce vzdělaní a požívají všeobecné úcty, jiní, kterým vyšší vzdělání chybí, obtížně hledají důstojné uplatnění ve společnosti. Svůj život pak přizpůsobují možnostem, které jim zůstaly, a to vyvolává nepřátelské postoje společnosti, vedle které žijí. Naše obec se vždy snažila vyjádřit podporu těm romským iniciativám, které se snaží o nápravu jak uvnitř své komunity, tak i v celé společnosti.

Složitější je situace ve vztahu k muslimům. Kdysi jsem se to pokusil vyjádřit účelově diplomaticky. Všichni, ať jsme jakéhokoliv náboženství, jsme poutníci, kteří bloudí na cestě k Bohu. Která cesta byla a je ta, jež se mu nejvíce přibližuje, nám sdělí, až před ním jednou staneme, možná. Tím nenabízím řešení, ale jen základ k vzájemnému respektu a ke klidnému soužití. Naše obec měla svého času s muslimskou obcí v Brně dobré vztahy. Náš kantor se zúčastnil otevření brněnské mešity, já jsem ve své funkci předsedy obce navštívil mešitu dvakrát, zástupci muslimské obce navštívili několikrát tryznu, kterou konáme na paměť našich zavražděných souvěrců. Tento žádoucí vztah vzájemného respektu byl narušen ve chvíli, kdy do něho vstoupily aspekty politické, a to bohužel trvá dodnes.

E. D.: Vztahy mezi menšinami v Brně – zejména mezi Židy, muslimy, Romy – jsou podle mne plné neporozumění a neznalosti situace, historie, potřeb a tužeb a také „přirozenosti“ toho druhého. Aktuální politika s těmito vztahy doslova cloumá. Rozdílnost náboženství odcizení ještě prohlubuje. Vzájemně se nestýkat – to je to nejhorší, co mohou vůdcové menšin prosazovat. Což tak pořádat každý měsíc malý kulatý stůl, několikrát do roka společné akce pro děti a dospělé či pro mládež s tancem a přitažlivým programem? Možností by se našlo hodně, jen chtít.

Jak pohlížíte na současnou situaci na Blízkém východě – na její příčiny a perspektivy?

P. F.: Politická, vojenská i bezpečnostní situace je tam složitá a nepřehledná. Arabský svět se zdá být ve velkém pohybu. Propojení víry, islámu, se světskou mocí tento pohyb komplikuje. Stát Izrael zaujímá prostor, kde mají kořeny všechna abrahamovská náboženství – judaismus, křesťanství i islám. Procházíte-li ulicemi měst na tomto území, můžete nejednou uvidět z jednoho místa synagogu, kostel i mešitu a ve všech se konají pravidelné bohoslužby. V tom problém není. Ten vzniká až ve chvíli, kdy se z víry stane fanatismus.

E. D.: Židé a Arabové jsou dva semitské národy, podle Bible nevlastní bratři, synové Abrahamovi. Nerozděluje je pouze náboženství, ale i novodobá historie, kdy se Židé po strašlivém pronásledování, jemuž byli vystaveni v Evropě, ve velkém počtu vrátili na poměrně malé území, kde měli v dávné minulosti svůj stát. Po vyhlášení samostatného státu Izrael roku 1946 následovala válka, kterou vyhráli Židé. Velká část Palestinců žije od té doby v uprchlických táborech, odkud se nemohli vrátit. Jako jediné nadějné řešení se mi jeví vznik samostatného palestinského státu, i potom však bude obtížný úkol zajistit mezi Židy a Araby trvalou a prohlubující se mírovou spolupráci.

Jan Novotný (1944) je fyzik, esejista, básník a stálý fejetonista Listů.

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

S Evou Dobšíkovou a Pavlem Friedem hovoří Jan Novotný

Židovští pamětníci vzpomínají

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu