Pavel Uherek

Hokynáři proti moralistům aneb České století

K moderní české historii nelze přistupovat tak, že český lid je ryze demokratický a ve svém demokratickém rozletu je omezován pouze nějakou nepříznivou silou přicházející zvenčí.

Scénárista Českého století a spisovatel Pavel Kosatík se o svém dílu vyjadřoval opakovaně. V rozhovorech vyzdvihl T. G. Masaryka, Jana Palacha či zakladatele Charty 77. Přemýšlel i o důvodech, kvůli kterým česká společnost po roce 1989 ztratila iluze o nově nabyté demokracii. Poukázal také na nesporně pravdivou skutečnost, že komunismus z české společnosti doposud nezmizel.

„První republika byla“ podle Kosatíka (Bouřlivé století českého národa, MF Dnes, 21. listopadu 2013) „státem, který vychoval silnou, loajální střední třídu, která v něm stále viděla smysl, milovala ho, dýchala pro něj a v roce 1938 byla ochotná za něj bojovat i položit život.“

Sám tehdy uvažoval i o filmu jako médiu, které reflexi dějin nejen zprostředkovává, ale samo je také zdrojem informací o době svého vzniku. „Film Dny zrady (režiséra Otakara Vávry zobrazující v roce 1973 mnichovské události roku 1938 – pozn. aut.),“ řekl Kosatík, „měl vypadat, že se rekonstruuje pravda, ta fotografická, aby lidem nedošlo, že myšlenkovým obsahem je komunistická propaganda. Pro mě osobně proto Dny zrady vypovídají víc o normalizaci než o roce třicet osm. Podobně jako Vávrova husitská trilogie vypovídá o padesátých letech. Jsem zvědavý, jak časem dopadneme my, jestli se nám v tomhle alespoň trochu povedlo překročit svůj vlastní stín.“

Při vědomí této pozice autora je možné se ptát, zda České století dalo alespoň částečnou odpověď na otázku, proč se po roce 1989 dostavila demokratická deziluze a komunismus zde zůstal. Proč po roce 1945 tak snadno ovládl českou společnost.

Pravda prezidentské standarty

Seriál zobrazuje T. G. Masaryka jako člověka stojícího si za pravdou, komunisty jako „mladé lvy“ usilující o moc a Beneše jako chladného či později unaveného pragmatika, který činí kalkulovaná politická rozhodnutí, popř. není s to čelit komunistickému ataku.

Je však podobný náhled na české dějiny úplně správný? Jsou husitská revoluce, první republika, roky 1968, 1977 nebo 1989 skutečně dokladem přirozené demokratičnosti českého národa a naopak roky 1938 či 1948 výhradně selháním některých československých politiků, a nikoliv tedy selháním občanů? Byli komunističtí pohlaváři z roku 1948 opravdu ti mladí lvi, kteří výhradně svou vůlí urvali moc?

V osmdesátých letech minulého století učitelé v hodinách dějepisu dětem vyprávěli, že husitská revoluce a táborské kádě byli předzvěstí dokonalé komunistické společnosti. Na druhé straně Masaryk ve sporu o smysl českých dějin tvrdil, že husitství je dokladem souvislého demokratického a humanitního proudu, který je součástí celé historie Čechů. Otázku, zda husité byli první socialisté, či naopak první demokraté, je tak velmi těžké zodpovědět, což se odráží i v Husovi připisovaném výroku „Pravda vítězí“ umístěném na vlajce československých a českých prezidentů. V té či oné podobě ji používali a používají jak prezidenti Masaryk, Beneš, Havel, Klaus a Zeman, tak dříve také prezidenti Gottwald, Zápotocký nebo Husák. Na jaké jedné pravdě by se uvedené hlavy státu shodly?

Možná je proto lépe podívat se, jak českou minulost hodnotí lidé ze zahraničí. Třeba postavu Jana Husa Brit Eric Hobsbawm, byť třeba i on je historikem marxistické orientace, hodnotí tak, že „zůstala v českém národním vědomí jako legenda. V devatenáctém století, když se nacionalismus české inteligence a střední třídy začal prosazovat proti nové německé elitě, se Hus a Žižka stali velkými symboly obrozené národní identity. Tímto zprostředkovaným a mytickým způsobem se husitská revoluce, byť poněkud uměle, stala definujícím momentem českého národa“.

Hobsbawmův americký kolega Martin Malia se zase ptá, zda je husitství skutečně zakládajícím momentem moderní české historie tak, jako tomu bylo u pozdějších revolucí v západní Evropě. A odpovídá, že „až do konce patnáctého století to tak víceméně vypadalo. Ve skutečnosti však dvě dekády války natolik poškodily ekonomiku, že Čechy, lídr Evropy v polovině čtrnáctého století, byly v roce 1500 opět periferií“. Pohled, dle něhož Hus nebo Masaryk museli svůj postoj ubránit proti většině, resp. jej prosadit proti povrchním politikům naznačený v seriálu České století, tak bohužel zakrývá některé historické skutečnosti.

Nešlo v případě Husa v podstatě jen o spor o způsob řízení církve, a nikoliv o vznešenou pravdu? Jak by Jan Hus odpověděl na otázku, zda jeho boj za pravdu vyvažuje mrtvé během husitských válek? Nesouvisel obdobný Masarykův morální postoj s tím, že v letech první republiky se za celých dvacet let nevystřídala u vlády pravice s levicí, ale namísto obměn vlád, tj. jednoho ze základních znaků fungující demokracie, zde v letech 1918 až 1938 proti sobě stály dva nesmiřitelné bloky – protičeskoslovenský a protidemokratický na straně jedné a pročeskoslovenský a prodemokratický na straně druhé, které se z povahy věci nemohly ve vládních křeslech obměnit?

Hrdinný lid a zrádní politici

Právě křehkost politického systému první republiky daná výše uvedeným zásadním rozporem byla jedním z faktorů, proč lidé po válce uvěřili Gottwaldově argumentaci, že prvorepubliková demokracie selhala a je nutné ji nahradit. Gottwald a spol. proto nebyli jenom zlí mladíci toužící po moci, jak je modelově (což Kosatík sám připouští) zobrazuje seriál České století. Byli to lidé, kteří české společnosti řekli: „My zařídíme lepší budoucnost, my máme recept, který odstraní minulé křivdy, jako byly protektorát, Mnichov, hospodářská krize.“ Proto komunistům prošel poválečný zákaz prvorepublikových pravicových stran, proto měli širokou občanskou podporu vyjádřenou i volebním výsledkem z roku 1946.

Že morální kritéria pravdy a spravedlnosti nejsou v běžné politice aplikovatelná, nejlépe prokazuje v Českém století rovněž prezentovaný případ Edvarda Beneše. On sám v roce 1940 prohlásil, že „nedělá spravedlnost, ale politiku“. A podle toho se řídil. V roce 1938 kalkulovaně dospěl k názoru, že Československo mnichovský diktát přijme. V roce 1942 – opět počtářsky – rozhodl, že bude použita, slovy Českého století, ona kulka pro Heydricha. Co tedy Beneš byl z pohledu pravdy? Kapitulant, nebo hrdina? Platí tak skutečně jedna univerzální pravda? Nikoliv, protože vždy je zde ono počtářství, v němž politik zpravidla vychází z neúplných informací, časového kontextu i své osobní zkušenosti.

Křižácký boj za pravdu a revoluční ideály jsou (mají být) totiž typické nikoliv pro demokracie, ale právě pro režimy nedemokratické. Do běžného demokratického provozu se univerzální morální kritéria nehodí, protože se jimi argumentovat nedá a stavějí politickou soutěž právě do oné polohy boje dobra a zla, která však vede k tomu, že se demokracie nakonec zablokuje. Tak dopadla i názorově polarizovaná demokracie prvorepubliková, což se projevilo v době volby E. Beneše prezidentem. V roce 1935, kdy se mandátu vzdal T. G. Masaryk, se rozpadla ona pročeskoslovenská, resp. prodemokratická jednota tehdejších stran a do Benešova tábora byli přijati komunisté. Je jen náhoda, že po roce 1945 nebyla obnovena ani jedna strana, která se o deset let předtím postavila proti Benešovi jako prezidentskému kandidátu?

Zde se ukazuje, že první republika neměla až takovou vnitřní sílu, což ostatně prokazuje i to, že onen středoevropský ostrov demokracie tak snadno a bez nápadné vnější asistence po roce 1945 skončil v rukou komunistů. Není přece možné, aby ona údajně skvělá prvorepubliková střední třída vidící smysl v demokracii tak rychle zmizela. Komunistický převrat proto nebyl jen dílem vnějších sil či politickou hrou dravých komunistických nápadníků moci v jejich temných kancelářích. Jeho základy zde byly již před válkou, a to mimo jiné v samém jádru předválečné československé demokracie.

Avšak právě roky 1938, 1948, 1968, 1977 i 1989, tj. vlastně celé „české“ 20.století, dokonale zapadají do stále převládajícího a dosud trvajícího diskursu o morálce a ušlechtilém, dobrém lidu otravovaném zlými politiky. Jak ve své knize Češi a jejich komunismus uvádí francouzská historička Françoise Mayerová, české dějiny jsou v daném duchu často spíše vyprávěny ve smyslu „co by, kdyby“ namísto toho, aby se hodnotily reálné politické události. Stejně tak jsou podle ní českými ikonami vždy osobnosti, které mravně stojí nad reálnou a přízemní politikou – daná charakteristika je typická nejen pro Jana Husa, ale i J. A. Komenského, T. G. Masaryka či Václava Havla. Zvláště názorná je v tomto smyslu pro Čechy velmi citlivá a tragická osa Mnichov 1938 – srpen 1968.

Tak se v souvislosti s Mnichovem diskutuje, zda se Češi měli a mohli bránit a jak by to celé dopadlo, byť za tehdejších historických, vojenských a politických okolností byla obrana zcela bez perspektiv (viz článek Jana Rychlíka v Listech 6/2013). Přesto ona virtuální debata umožňuje vykreslovat český lid jako hrdinný a o českých politicích mluvit jako o zrádcích.

K moderní české historii přitom zjevně nelze přistupovat tak, že český lid je ryze demokratický a ve svém demokratickém rozletu je omezován pouze nějakou nepříznivou silou přicházející zvenčí. Pokud bychom tento schematický pohled opustili, nemuseli bychom se dnes podivovat nad tím, proč komunismus z české společnosti nejen nezmizel, ale proč osmnáct procent hlasů ve volbách v roce 2013 získá hnutí, jehož šéf nevyvrátil spolupráci s komunistickou tajnou policií a své někdejší členství v KSČ vysvětluje tak, že nevěděl, co komunismus znamená. A rovněž bychom nemuseli o demokracii „ztrácet iluze“, jak tvrdí Pavel Kosatík.

Dnešní česká demokracie je totiž v jistém ohledu funkčnější než demokracie prvorepubliková, protože v r. 1998 převzala moc levice od pravice, v r. 2006 se událo totéž v opačném gardu a v r. 2014 došlo k témuž zase naopak.

Podobnou vládní výměnu nejen prvorepublikové dějiny, ale ani dřívější dějiny českých zemí nepoznaly. Právě střídání vlád je základním prvkem demokracie. Není jím boj moralistů proti hokynářům, jde o svobodnou možnost vybírat politiky. Nikoliv pragmatický, ale náš občasný moralizující přístup k dějinám, který i demokracii pojímá nikoliv jako prostou rozhodovací či volební proceduru, ale boj za kolektivní blaho, má přitom kořeny hluboko v české historii, a to již v Husově postavě, na niž odkazuje Masaryk, tj. v onom kultu zápasu za pravdu, v rámci něhož často chybí respekt a tolerance k opačnému názoru.

České dějiny tedy často nejsou ve veřejné debatě věcně a s odstupem popisovány, ale spíše konstruovány ve stylu duchovních a kulturních hodnot, resp. toho, co by správně mělo být. S tím spojený morální patos pak zamlžuje reálná historická fakta. A podobný přístup ke skutečnému poučení z historie bohužel příliš nepřispívá.

Pavel Uherek (1975) je právník ve zdravotnictví a politolog, věnuje se právním otázkám a tématům demokracie a lidských práv.

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

Hokynáři proti moralistům aneb České století

Pravda prezidentské standarty

Hrdinný lid a zrádní politici

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu