Leoš Kyša

Česká média v morální krizi

Autocenzura i přímé zásahy majitelů ohrožují celou společnost

O krizi českých médií se mluví dlouhé roky. Probírají se problémy s klesajícími prodeji, hlavně deníků, a také poklesem inzerce, ze které média především žijí. S tím souvisejí i prodeje mediálních domů tuzemským oligarchům. Co se ale už veřejně neprobírá a je horší než všechno ostatní, je krize morální, do které média a novináři upadají. Z hrdých obránců demokracie se stávají ustrašení ratlíci vrtící ocasy tak, jak jejich noví páni poroučejí.

Dne 26. září loňského roku odeslal televizní reportér Jiří Pánek, který pomáhal budovat zpravodajství v TV Barrandov, dnes čtvrté nejsledovanější české televizi, e-mail svému vydavateli Jaromíru Soukupovi. Šlo o ryze soukromou korespondenci, kterou neměl v plánu nijak zveřejnit. Jediný, komu poslal kopii, byla Marcela Hrdá, ředitelka TV Barandov (mimochodem členka poradního sboru ministra vnitra Milana Chovance):

„Dobrý den, pane Soukupe, rád bych Vám připomněl Váš výrok z 31. října 2013: ,Řízení mediálního podniku je poměrně složité. Každý, kdo v něm pracuje, o obsah ztrácí zájem, protože jsou mnohem důležitější věci na práci. Opravdu nevím, co bude na Barrandově večer ve zprávách. Zprávy hodnotím podle výsledků sledovanosti, nikoliv podle jejich obsahu.'...“ (Šlo o citát z jeho rozhovoru pro zpravodajský web o médiích, reklamě a marketingu Mediaguru.cz – pozn. autora) „... Pokud chce vedení společnosti nějakým způsobem zasahovat do obsahu zpravodajství (což by bylo v rozporu s Vaším dřívějším vyjádřením), cenzurovat to, které reportáže se budou vysílat a které ne, a protlačovat do zpráv PR (což už se děje a je to mimochodem v rozporu se zákonem), pak se na takovém zpravodajství (které vyrábíme podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí) odmítám dál podílet a jsem připraven dát výpověď.“

Drž hubu a krok

Ještě než vysvětlím pozadí tohoto na první pohled zvláštního e-mailu, je třeba říct, že Jiří Pánek není žádný kverulant. Jde o zkušeného reportéra zpravodajství komerčních televizí, který má za sebou úspěšnou kariéru v TV Nova. V TV Barrandov byl editorem zpravodajství, tedy člověkem zodpovědným za to, co a v jaké kvalitě se objeví ve večerních zprávách této televize. Proč napsal takto pro něj nezvykle ostrý e-mail? „Dostali jsme jako editoři příkaz, ať posíláme vedení televize, tedy panu Soukupovi a Marcele Hrdé, seznam všech plánovaných reportáží do zpráv – včetně firem, které se v nich mají objevit. Podle toho, co nám bylo řečeno, chtěl Jaromír Soukup rozhodovat, co se bude vysílat a co ne, protože by mu to mohlo kazit byznys,“ vysvětluje Jiří Pánek v rozhovoru s autorem tohoto textu. On takové reporty dělat odmítl, ujala se toho však druhá editorka, která se s ním střídala na směnách. Jednu z nahlášených reportáží se ale rozhodla zastavit ředitelka Médea PR Kateřina Böhmová, což je pro neznalého poměrů v Soukupově mediálním impériu na pováženou. Znalci a hlavně zaměstnanci Empresa Media vědí, že TV Barrandov a časopisy Týden, Instinkt, Sedmička a další jsou prostě jenom součást celkového Soukupova byznysu a jejich obsah tak podléhá mimo jiné kontrole Soukupovy PR agentury Médea.

Pánkova kolegyně se proti tomuto zásahu ohradila, načež jí poslal e-mail sám majitel s tím, že (a teď si dovolím dát opět slovo Jiřímu Pánkovi) „je to jeho televize, tak ať slečna laskavě drží hubu a krok“.

„To už jsem se neudržel a napsal mu ten e-mail, aby věděl, že výhrady k nově nastavenému ,systému' mám i já jako druhý editor. Kolegyni si pak zavolal na kobereček, kde dostala kartáč,“ vzpomíná bývalý zaměstnanec televize Barrandov.

Jiří Pánek žádný kartáč nedostal. Dvě hodiny po odeslání zmíněného e-mailu mu zavolal Daniel Köppl, generální ředitel vydavatelství Empresa Media, a odvedl jej na personální oddělení, kde mu oznámili, že spolupráce s ním je ukončena kvůli jeho výhradám. Jiří Pánek tedy udělal, co slíbil, dal výpověď. Když pak o nových poměrech na TV Barrandov veřejně promluvil, dostal výpověď na hodinu.

Na Pánkově příběhu je nejsmutnější zprávou o českých médiích, že přestože jde o zkušeného televizního reportéra s dlouhou praxí a kdysi hvězdu TV Nova, což lze snadno dohledat na internetu (bulvár Aha! v roce 2007 dokonce neváhal lákat čtenáře na exkluzivní fotky z jeho dovolené na Kypru), nikdo jej od podzimu nezaměstnal a on tak pro tuto chvíli opustil televizní branži. S nálepkou rebela jej nikdo nechtěl. Dokonce se rozhodl z novinařiny odejít. Až v únoru pak nastoupil do redakce internetového serveru Idnes.cz

Důvod? Většina médií dnes má totiž strach z novinářů, kteří nedokáží „držet hubu a krok“, jak to pregnantně sdělil Jaromír Soukup své podřízené.

Redakce obchází strach

Situace v Soukupově mediálním impériu je popsatelná snadněji než u konkurence, protože odsud odešla spoustu novinářů, kteří se nebojí mluvit, včetně autora tohoto článku, jenž podobně jako Jiří Pánek opustil zaměstnání v Empressa Media na hodinu. Stačilo k tomu několik vtípků na mém facebookovém profilu a pak zavolal Daniel Köppl. Oč jednodušší je, že si Jaromír Soukup nebere servítky a řídí své lidi přímo. Jinde manipulace a řízení novinářů vedením probíhá přece jenom o něco uhlazeněji.

Přesto jde o problém celého českého žurnalistického stavu, protože se nejedná jen o redakce TV Barrandov, Týdne nebo Instinktu patřící pod Empresa Media, ale víceméně o celkovou situaci v domácích médiích. Novináři se obecně vždy pyšnili svou hrdostí, nezávislostí a jistě i sebevědomím. Důvodů bylo mnoho – veřejný vliv, dobré platy a nezávislost. Do roku 2008 se média o zkušené redaktory přetahovala a navzájem si je přeplácela. Vždyť průměrný plat průměrného novináře v pražské redakci byl čtyřicet tisíc korun hrubého! Jenže krize mnohé změnila. Novináři se začali propouštět ve velkém a ti, kteří zůstali, zkrotli.

„Na krku hypotéka, manželka a dvě děti na výšce, a nevím, co jiného bych mohl dělat,“ je argument, který jsem v různých obměnách slyšel z úst svých bývalých kolegů několikrát. Dřív hrdí novináři se dostali do existenční úzkosti. „Rychlé procesy“ s lidmi jako Jiří Pánek a nekolegialita ze strany konkurenčních médií, která o jeho případu ani moc neinformovala a navíc jej odmítla coby rebela zaměstnat, jsou pro redaktory navíc dokladem toho, že „nedržet hubu a krok“ se nevyplatí.

Zajímavé je, že většina novinářů dnes ani nepotřebuje svým šéfům posílat seznamy toho, o čem budou točit či psát, a čekat na schválení. Ve většině redakcí funguje kvůli popsané atmosféře dokonalá autocenzura, která jde často až za hranice toho, co by si majitel nebo jím dosazený management vlastně přáli. „Pro jistotu to přepiš.“ – „Toho tam nedáme, ten řekl v televizi, že náš majitel je vydřiduch.“ – Podobné věty si dnes sdělují čeští novináři mezi sebou poměrně běžně.

A nejde jen o majitele. Ve všech redakcích posílila moc inzertních oddělení. Zatímco dřív byla v drtivé většině médií striktně oddělena redakce od inzerce a většinou se lidé pracující v těchto dvou částech médií ani neznali, nyní je redakce zhusta inzerci podřízena. Z novinářů se stali autoři placených PR článků, tvářících se jako redakční texty. Běžným se stalo, že ke klasickému inzerátu dostanou firmy redakční rozhovor nebo článek jako bonus od normálního redaktora. Ten dostane za úkol být na zástupce inzerenta milý a vstřícný. Čeští novináři tak pomalu, ale jistě ohnuli hřbet až k zemi ze strachu o své místo a plat a ověřování zpráv a podávání relevantních informací vzalo za své v případě, že „to tak chce inzertní“.

Firmy tak dokonale skrze média ovládají veřejný prostor, protože novináři i do běžných článků oslovují analytiky a představitele firem, které si v jejich médiích zadávají inzerci. Jsou média, kde je pravidlem, že situaci v bankovnictví smějí komentovat jenom analytici bank, které na jejich stránkách inzerují. Kdo platí, ten komentuje a pomáhá vytvářet mediální obraz světa.

Žádné samočisticí mechanismy

Jistou reakcí na vstup oligarchů do médií a výše popsané změny atmosféry a chování v mnohých českých redakcích byl rozvoj nezávislých mediálních projektů jako Deník Referendum, Echo24, Reportér či Česká justice. Problém těchto projektů jsou peníze. Jejich zakladatelé, často skuteční rebelové, dřív nebo později (v některých případech se tak už stalo) budou muset jít k bohatým firmám žádat o podporu nebo inzerci. A ony firmy to zpravidla nebudou chtít zadarmo. Například ambiciozní projekt měsíčníku Reportér je postaven na úzkém spojení s několika významnými firmami. Šéfredaktor měsíčníku se bude jistě snažit nenechat nikoho na pochybách, že redakční obsah není těmito firmami ovlivněn, ale může tu dost dobře zapracovat autocenzura redaktorů ve stylu „... aby se náhodou nenaštvali a neodřízli nás od peněz“. Tato autocenzura ostatně dlouhá léta funguje dokonale v Hospodářských novinách a Respektu. Jako bývalý redaktor Hospodářských novin mohu dosvědčit, že vedení redakcí nikdy netlačilo na to, aby se psalo pozitivně o majiteli novin Zdeňku Bakalovi, ale v podstatě všichni běžní novináři se báli do jakéhokoliv tématu mu blízkému se pouštět, „protože co kdyby“.

Obecně situaci ještě zhoršuje neschopnost médií uplatňovat vůči sobě navzájem samočisticí mechanismy. Tedy pokud jedno médium porušuje normy, které dřív byly brány jako svaté, měla by to ostatní média pranýřovat. To se ale neděje. Důvodem je jednak už zmíněný fakt, že máslo na hlavě má nezanedbatelná část sdělovacích prostředků, a jednak tu pracuje stejný princip strachu. Novináři se nechtějí trefovat do konkurenčních médií, protože jejich majitel by klidně mohl brzy koupit i jejich periodikum, a navíc si nikdy nemohou být jisti, jestli nebudou potřebovat v tomto médiu prosit o práci, až o tu dosavadní přijdou.

Autocenzura podobného druhu možná stála za proslulým vystřižením útoku vůči mediálnímu podnikateli Zdeňku Bakalovi z prezidentova projevu. Editor, který to měl na svědomí, možná jen zareagoval jako běžný novinář, který má v hlavě kontrolní majáček s nápisem „Do majitelů médií se nestřílí“.

Paradoxem je, že největší svoboda nyní panuje ve vydavatelství MAFRA vlastněném ministrem financí Andrejem Babišem. Ne snad, že by u jeho zaměstnanců nepracovala autocenzura, ale vzhledem k tomu, že jde o politicky exponovanou osobu ve světle ramp, podobný případ jako „aféra Jiřího Pánka“ by mu tak snadno neprošel; on i jeho manažeři to vědí a dávají si pozor.

Média a výpalné?

Situace je ale ještě horší. Zdá se, že se vrátila praxe z počátku 90. let, kdy se některá nová média (jež tenkrát vznikala jako houby po dešti a zase zanikala) uchylovala k metodě, kterou nelze nazvat jinak než výpalné. Tedy jednoduše pokud nějaký redaktor přinesl článek, jenž by mohl způsobit nějaké firmě potíže, protože odhaloval její nelegální, neetickou či prostě jen kontroverzní činnost, kontaktoval patřičný člen vedení redakce dotčenou firmu s tím, že pokud by byla inzertním partnerem daného média, článek by nevyšel.

Tato praxe tehdy rychle skončila díky sebevědomí a síle médií, která se dobře prodávala a měla spousty inzerce i bez přemlouvání v boxerských rukavicích. Ale éra finanční stability, a tedy sebevědomí skončila. Dnes se opět mezi novináři mluví o tom, že časy výpalného se vrátily. Nejhorší je, že ani novinář, kterého se to týká, nemusí tušit, že se jeho těžce napsaný článek o korupci stal sám nástrojem korupce a vydírání. Článek je pozastaven a nakonec nevydán, protože byl úplně špatný, nebo zcela přepsán nadřízeným, protože jej bylo potřeba „stylisticky a věcně“ upravit. Časová souvztažnost s tím, že se pak v daném médiu objevila i inzerce firmy, informace o níž z článku během editace „zmizely“, nejsou, bohužel, důkaz ničeho. A kdyby nějaký novinář nakonec důkaz skutečně měl, musel by ještě najít odvahu vynést ho na světlo.

Naděje, že jsou to všechno jenom přehnané historky a příběhy, vyprávěné paranoidními novináři šeptem svým kolegům, tu jistě je, ale osobně se obávám, že realita skutečně může být taková.

Atmosféra v českých médiích není opravdu nejlepší. Kvalita i důvěryhodnost mnohých klesá a je to špatná zpráva nejen pro novináře s ohnutým hřbetem, ale i pro ty, co se sklonit nechtějí, a tudíž se v branži jen horko těžko uchytí. Především však pro celou společnost, která potřebuje zdravá a sebevědomá média s novináři, kteří vytvářejí zprávy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nikoli podle toho, co jim nadiktuje inzertní oddělení nebo vnitřní autocenzura ze strachu, že se článek nebude líbit vedení, které je ekonomicky a politicky jasně zaměřeno a vyhraněno, a oni tak mohou snadno dopadnout jako dnes už bývalý novinář Pánek.

Leoš Kyša (1979) je nezávislý novinář. Pracoval v denících Právo, Hospodářské noviny a časopisech Týden a Instinkt.

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Leoš Kyša

Česká média v morální krizi

Drž hubu a krok

Redakce obchází strach

Žádné samočisticí mechanismy

Média a výpalné?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu