Jaroslav Bican

Hnutí ANO: nebezpečí neomezeného růstu moci

Politickým švem a klíčem k pochopení toho, kam se dnes ubírá česká politika a společnost, je hnutí ANO. Politickým švem mám na mysli to, že v názoru na toto uskupení se střetávají dvě výrazně odlišné představy o fungování společenství občanů, kteří na území ČR žijí.

V roce 2015 se nemají konat žádné volby. Nepředpokládá se, že by některá ze stran vládní koalice měla zájem narušovat relativně stabilní období snahou o vyvolávání konfliktů. A nezdá se ani, že by se mezi nimi měl odehrát zásadní programový střet. Přesto se letos uskuteční celá řada událostí, které potvrdí a prohloubí dosavadní dění a od kterých se následně odvine náš další politický vývoj.

Hnutí ANO letos vstupuje do další fáze své existence. Vznikat začalo již v roce 2011. Má tedy za sebou už určitou etapu svého vývoje. Na jejím konci, několik týdnů před konáním v pořadí třetího sjezdu koncem února 2015, je v předsednictvu ANO kromě Andreje Babiše osm řadových členů, z nichž je širší veřejnosti známý snad jen předseda poslaneckého klubu strany Jaroslav Faltýnek. Po odchodu Věry Jourové do Evropské komise hnutí nemá žádné místopředsedy. Tři z nich rezignovali krátce po druhém sněmu ANO v březnu 2013.

Podle tiskové zprávy ANO z letošního 13. ledna předsednictvo hnutí přijalo 275 nových členů a schválilo 40 nových místních organizací. Celkem má tak toto uskupení 2560 členů, 240 místních, 94 oblastních a 14 krajských organizací. Výbor hnutí, skládající se z předsednictva a předsedů krajských předsednictev, také schválil změněný návrh stanov, který po projednání krajskými sněmy bude předložen ke schválení sněmu hnutí 28. února a 1. března. Toho se má účastnit 166 delegátů zvolených v regionech a 23 členů výboru ANO. Co se týče kandidátů na pozice místopředsedů, hovoří se především o celostátně známých politicích, jako jsou Martin Stropnický, Jaroslav Faltýnek či Jaroslava Jermanová.

ANO se postupně, co se týče hierarchické struktury a celorepublikového pokrytí místními organizacemi, stává klasickou politickou stranou. Třetí sněm hnutí, na kterém by mělo dojít k obsazení pozic místopředsedů lidmi, již zastávají významné posty ve vládě či Sněmovně, a schválení nových stanov, tento pohyb pravděpodobně potvrdí. Dalším dokladem snahy ANO o budování standardních struktur je i vznik jeho think-tanku – Institutu pro politiku a společnost.

Jako kritika ANO často zaznívá, že toto hnutí a Andrej Babiš jako ministr financí zatím nic nepředvedli a že celé ANO není nic jiného než marketingový projekt tažený dobrým PR, rétorikou namířenou proti klasickým stranám a jejich špatnou pověstí, kterou si za posledních dvacet pět let „vybudovaly“. Toto tvrzení má však své limity. Jednak je to teprve rok, co prezident vládu jmenoval, ale nejdůležitější je, že Andreji Babišovi se nejenom daří vyvolávat dojem, že mu o něco jde a že se snaží vyvíjet nějakou aktivitu, dokonce se zdá, že například, co se týče centrálních nákupů nebo výběru daní, určité kroky podniká.

Právě změna atmosféry, pocit, že politici ANO o něco usilují a něco dělají, může být jedním z důvodů, proč bublina ANO jen tak nesplaskne. A pokud jejich činnost bude mít určité výsledky, může fenomén hnutí ANO českou politickou krajinu ovládat i tak dlouho, jak se to dařilo ODS a ČSSD. Tyto strany těžily z toho, že česká společnost přijala socioekonomické dělení na levici a pravici, jež ztělesňovaly.

Hnutí ANO se rozhodlo toto dělení smazat a nabídnout jiné: na jedné straně jsou ti, kteří tu vládli doposud, zaštiťovali se pravicovou a levicovou ideologií a český stát přivedli tam, kde se nacházel v době vstupu Andreje Babiše do politiky, a na druhé ti, kteří chtějí daný stav změnit, odstřihnout stát od různých skupin, které na něm parazitovaly a přihrávaly si veřejné zakázky, zefektivnit ho a namísto přetlačované o politické ideologie pracovat na tom, aby stát plnil, co má, a zároveň to bylo co nejlevnější.

Z toho vyplývá, že pro Andreje Babiše jsou dnes mnohem důležitější lidé, které se mu podařilo dosadit na rozličné pozice ve státě, než členové hnutí, kteří působí na různých jeho úrovních. Babiš potřebuje ANO především jako strukturu, která kandiduje ve volbách, nedělá problémy a tváří se solidně. Proto je pro něj výhodné, když je hnutí budované jako klasická strana, ve které zdánlivě fungují běžné principy stranické demokracie. V takovém případě je nebude tak snadné kritizovat jako uskupení, které ovládá jeden muž.

Konkrétní spolupracovníci na různých pozicích ve státní správě, zastupitelských orgánech a samosprávě (především v Praze) jsou pro Andreje Babiše klíčoví, protože právě oni realizují jeho příkazy. Jejich autonomní působení je žádoucí jen do té míry, dokud je v souladu s jeho záměry. Cílem je, aby jejich činnost a výsledky potvrdily výše zmíněné dělení, což by mělo za následek dlouhodobé etablování jeho hnutí. V tomto smyslu jsou Babišovými podřízenými všichni jeho ministři i další lidé, kterým zprostředkoval místo, a pak samozřejmě i jejich vlastní podřízení.

Jde o to, že lidé, kteří svou pozici získali na základě vítězství ANO ve volbách, ve skutečnosti nejsou primárně odpovědní hnutí jako kolektivnímu tělesu, ale přímo Andreji Babišovi, a toto těleso pro ně nemůže být ani mechanismem, jak Andreje Babiše kontrolovat a bránit jeho svévoli (například Bohuslav Sobotka nebo Pavel Bělobrádek jsou limitováni stranickou strukturou, kterou nemají zcela ve své moci a která je může volat k odpovědnosti). Do světa hnutí ANO se demokracie vejde pouze coby aklamační hlasování.

V tomto kontextu je třeba se dívat na Babišovo působení do budoucna. Čím větší oblast veřejné a soukromé sféry bude mít pod kontrolou, tím menší je šance stanovit jeho působení jisté meze. A nejde jen o situaci, kdy se stane premiérem, ale když si třeba koupí televizi nebo jeho Agrofert expanduje do dalších odvětví. Čím více peněz Andrej Babiš vydělá, tím více se mohou přelévat do jeho zvětšujícího se veřejného vlivu. Moc a kapitál různých druhů se navzájem posilují a nabalují se na sebe. To je hlavní nebezpečí často zmiňovaného střetu zájmů, který u Andreje Babiše nastává. Výsledkem není ohrožení demokracie ve smyslu zrušení voleb, ale vytlačení těch, kteří mají jiný názor na směřování ČR.

Pokud Andrej Babiš bude premiérem a bude mít dostatek síly na to, aby jeho koaliční partneři byli v pozici jeho vazalů, tak nejenom Agrofert, hnutí ANO, ale i celý stát a oblast, kam on dosáhne, se stanou prostorem, kde je možné být autonomní pouze v rámci pevně vymezené hranice. V opačném případě budete zatlačeni do kouta jako bývalí místopředsedové hnutí ANO, kteří zjistili, že je Andrej Babiš k ničemu nepustí (místopředsedovi pro finance nechtěl ukázat účetnictví hnutí), a proto raději krátce po druhém sněmu ANO rezignovali.

To neznamená, že Andrej Babiš nemůže přispět k tomu, že se občanům ČR bude po materiální stránce dařit lépe. Už dnes je ale možné říci, že Andrej Babiš nemůže zemi prospět z hlediska demokracie postavené na autonomním jednání občanů. Je to právě ona, kdo předsedovi ANO brání, aby Českou republiku řídil po svém. Klade mu překážky. Tam, kde by chtěl dávat příkazy, vyžaduje diskusi, kompromisy, nebo dokonce akceptování jiného názoru.

Budoucí Babišova opozice si ale nevystačí s poukazy na to, že klasické politické strany jsou demokratičtější než hnutí ANO. Klíčem je prosadit autonomii občanů jako hodnotu, která má minimálně stejný význam jako dobrá životní úroveň. Jen společnost, kde si občané váží toho, že se mohou občansky a politicky realizovat tak, jak jim dovoluje Ústava ČR, a ne v mantinelech, které jim přidělí někdo jiný, může být schopná čelit snahám udělat z České republiky jednu velkou firmu, kterou povede Andrej Babiš.

Jaroslav Bican (1987) je politolog, vede rubriku Názory Deníku Referendum.

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Bican

Hnutí ANO: nebezpečí neomezeného růstu moci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu