Brigita Schmögnerová, Václav Klusoň, Lubomír Mlčoch

Politik nemá cenu, protože není na prodej

Cena Pelikán 2014 – zýznam debaty

Brigita Schmögnerová: Po rozdeleniu federácie bola výčitka na adresu unitárneho modelu transformácie jeden z argumentov, po ktorom siahla slovenská vláda V. Mečiara. Produktivita práce bola o pätinu nižšia než v ČR. Slovenská republika zažila väčší šok, zapríčinený likvidáciou zbrojného priemyslu, HDP v krajine klesol asi o 15 %. Napriek tomu v rokoch 1993 i 1994 prebiehal na Slovensku rovnaký transformačný scenár ako v ČR. Po vzniku ďalšej vlády V. Mečiara už možno hovoriť o odklone od spoločného transformačného scenára. V tom čase sa kupónová privatizácia odmietla a pokračovalo sa prostredníctvom tzv priamych predajov. Podnikateľský sektor začal zasahovať do politickej moci. Získaval štátne podniky za nízke ceny, aj úvery, ktoré potom poškodzovali slovenský bankový systém. Súkromný sektor si presadil i daňové úľavy, ktoré bolo neskôr potrebné meniť. Podnikatelia majú byť súčasťou tripartity, no oni si osobovali právo formulovať hospodársku politiku. A vtedajší predseda vlády im načúval. Väčšina týchto podnikateľov využila podniky na to, aby sa obohatila. Len zlomok sa dostal do rúk manažérov, ktorí ich vedeli aj spravovať. Preto v tom období znovu narastal rozdiel medzi mikroregiónmi, medzi mestami a dedinou. Znovu máme hladové doliny, aké tu boli za prvej republiky.

Od řady lidí, kteří se v českém prostředí podíleli na ekonomické reformě z počátku 90. let, zaznívá, že byla dobře připravená. Že ale, když si vypůjčíme slova Otakara Turka z posledních Listů (6/2014), nikdo z nich neměl tu drzost jít rozhodovat o věcech, o kterých přeci jen věděl tak málo. Kde se v člověku bere vůle k moci a k čemu pak lze tu moc použít? Paní Schmögnerová, byla jste čtyři roky ministryně financí, mohla jste jistě realizovat i něco ze svých politických cílů...

Brigita Schmögnerová: Môžem povedať, čo nás v roku 1998 motivovalo podieľať sa na vzniku vlády. Mám na mysli stranu, ktorej členkou som vtedy bola, Stranu demokratickej ľavice. Tá vznikla z Komunistickej strany Slovenska, no zaznamenala iný vývoj ako vaša KSČM. V deväťdesiatom roku sa táto strana začala transformovať na stranu sociálnodemokratického typu, ospravedlnila sa a vzdala sa svojich dovtedajších princípov.

V rokoch 1994–1998 prichádzala SR o možnosť podieľať sa na prípravných krokoch, ktoré by jej umožnili integrovať sa do európskych a euroatlantických štruktúr. Madeleine Albrightová vtedy označila Slovensko ako čiernu dieru v Európe. Slovensko sa ocitlo v rukách záujmových skupín. Vládla autoritatívna politika, ktorá menšinám a opozícii odnímala práva. A tak, hoci Slovensko plnilo ďalšie helsinské kritériá, neplnilo kritérium demokratického vývoja. A my sme si uvedomovali, že je potrebné vytvoriť vládu, ktorá by tento nepriaznivý vývoj zmenila. Preto sme boli ochotní vstúpiť do vlády širokej koalície. Pričom sme boli v pozícii „junior party“. Všetky ostatné strany v nej boli inej politickej orientácie.

Spočiatku sme naozaj nepredpokladali, že tá koalícia našu stranu zlikviduje. Nebola to túžba po moci onoho druhu, o ktorom sa často hovorí, keď sa niekto rozhodne podieľať sa na vláde. V našom prípade išlo o naskrze altruistické rozhodnutie stať sa súčasťou koalície. Ale čím dlhšie sme v nej zotrvávali, tým viac sa ukazovalo, že SDĽ skončí. Jej zánik predstavuje obeť za úsilie zastaviť spomínané nepriaznivé trendy. Mne osobne je veľmi ľúto, že strana zanikla, lebo sa nazdávam, že bola na najlepšej ceste stať sa štandardnou sociálnodemokratickou stranou.

Zaznělo zde, že východoevropské ekonomiky na počátku 90. let potřebovaly ke své transformaci zahraniční kapitál. Když se rozhlížíme dnes, nevidíme žádný domácí kapitál...

Václav Klusoň: Kdybychom s transformací a privatizací čekali na domácí kapitál, nikdy je nemůžeme uskutečnit. Celková hodnota majetku, který byl nabídnut k privatizaci, činila 1 bilion 300 miliard korun. Hodnota státního dluhu činila loni 1 bilion 600 miliard. Jsme národ, který zapomněl šetřit a rozlišovat disponibilní prostředky na spotřebu a na investice.

Naše metoda postupné privatizace vycházela vstříc všeobecně známému argumentu, že není dost kapitálu. Počítali jsme – při splnění podmínky více zakladatelů při založení akciové společnosti –, že stát vloží jako věcný vklad existující státní podnik, který předtím přivede na úroveň hospodářství přijatelnou pro každého, kdo chce podnikat. A že tato nabídka přivede další investory, kteří budou mít zájem podnik provozovat. Proto měla mít akciová společnost více zakladatelů. Stát měl dát státní podnik, ostatní zakladatelé rentabilitu.

Pane Mlčochu, hovořili jsme v souvislosti s ekonomickou reformou o „prostoru přípustných řešení“. Uměl byste říci, o čem v ekonomice musí rozhodovat politika?

Lubomír Mlčoch: Někteří kolegové se zabývají takzvanou novou politickou ekonomií, tedy ekonomií politických trhů. V ní se politik pojednává jako podnikatel svého druhu, který tím, že si získává politickou reputaci a roste v politické hierarchii, zvyšuje svůj osobní kapitál. Ten se v okamžiku, kdy končí v politice a přechází do byznysu, transformuje na kapitál spočívající v tom, jaký dostane plat, kde je zaměstnán atd. V tomto pojetí padají hranice mezi trhy normálními a politickými a ten systém je korupční svou podstatou. Pokud se toto v ekonomii přijme jako standard, tak politika zaniká. Má-li si něco politika ponechat, pak to, aby politik neměl cenu, protože není na prodej. Otázka vzniká, zda se někdo může stát politikem, když není na prodej.

Zkrácený neautorizovaný záznam debaty z Regionálního centra Olomouc. Za Listy kladl otázky Patrik Eichler.

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Brigita Schmögnerová, Václav Klusoň, Lubomír Mlčoch

Politik nemá cenu, protože není na prodej

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu