Václav Klusoň

Pelikáni a straky

Považuji si za velkou čest, že získávám tuto cenu a že se dnes stávám jejím jedenáctým nositelem. Stejně si vážím i toho, že časopis Listy od roku 1990 otiskuje moje stati. Lituji, že slavnostnímu předání nemůže být přítomen Václav Burian, který nás před nedávnem opustil a jemuž vděčím za mnohé, zejména za porozumění mému uvažování a mým argumentům.

V roce 2015 uplyne 25 let od zahájení ekonomické reformy. Tuto událost proto nemohu přehlédnout a několika poznámkami, právě při této příležitosti, ji připomenu.

Počátkem roku 1990 byl vytvořen tým expertů české vlády v čele s místopředsedou vlády Františkem Vlasákem, který dostal za úkol vypracovat scénář přechodu na tržní ekonomiku v rámci svobodné společnosti. Tým sestával z převážné většiny z členů tzv. Obrody, tedy lidí staršího věku, kteří však měli zkušenosti s praktickým fungováním tržní ekonomiky a s jejími institucionálními strukturami. Já jsem byl do skupiny kooptován až po jejím založení s očekáváním, že pomohu s řešením v oblasti mikroekonomiky a s koncepcí zamýšlené privatizace. Pro ilustraci uvedu několik jmen: Čestmír Kožušník, Otakar Turek, Zdislav Šulc, Jiří Hanzelka, Karel Václavů. Mladší, teoreticky vzdělanou generaci představoval zejména Lubomír Mlčoch.

Prvním zásadním výstupem práce této skupiny byla studie Strategie přechodu k tržní ekonomice, která byla dokončena na počátku dubna 1990 a která se vyjadřovala ke všem důležitým makro- i mikroekonomickým otázkám reformy. V letech 1990–1991 byla vydána i řada zákonů upravujících jednotlivé reformní kroky jako zákony o malé a velké privatizaci, o Fondech národního majetku, restituční zákony a mnoho dalších. Toto období bylo charakterizováno tím, že byly odbourávány pilíře modelu direktivního řízení a zároveň měly být vytvořeny předpoklady pro fungování výkonné tržní ekonomiky. Obtíž byla v tom, že zatímco v politické rovině bylo poměrně snadno dosahováno obecné shody o cílech transformace, při formulování konkrétních opatření již tomu tak zdaleka nebylo. Obrovitost a historická ojedinělost procesu sociálně-ekonomické transformace vyzývala ke skromnosti všech, kteří tento proces koncipovali a jeho průběh řídili. Nikdo si nemohl být jistý, že zvolená cesta povede spolehlivě k cíli. Prostě nebyly praktické zkušenosti ani dostatečné teoretické znalosti, a proto jedinou cestou byla otevřená diskuse založená na respektu k názorům druhých a spoluúčast všech, kteří k tomu měli co říci. Nikoliv autoritativní rozhodování.

Neuskutečněné předpoklady

Filozofií tehdejších mocných byl však radikalismus. Rázné odstraňování starých struktur. Radikální destrukce starého, pokud není nebo nemůže být doprovázena stejně radikálni konstrukcí nového, je ovšem spolehlivou cestou k neúspěchu. Jinými slovy řečeno, po zániku institucí starého systému nesmí nikdy vzniknout vakuum a zanikající mechanismy musejí být plynule nahrazovány přinejmenším stejně efektivními mechanismy novými. Vzpomínám si na slova svého učitele Prof. Josefa Macka, tehdejšího děkana Vysoké školy obchodní. Když za ním v roce 1949 přišli s požadavkem, aby do výuky jako hlavní předmět zařadil plánování, odpověděl, že to rád učiní, ale až mu řeknou, jak plánování nahradí tržní mechanismus. On to neví, a proto přednášky o tržní ekonomice nahradit přednáškami o plánování nemůže. Byla to jedna z mnohých kapek, které rozhodly o jeho dalším osudu. J. A. Schumpeter zase hovořil o konstruktivní destrukci. Žádný reformní krok by neměl být jen destruující, nýbrž by měl přinášet i stejně efektivní pozitivní konstrukci nového.

Základním cílem úspěšné transformace ekonomiky bylo vytvoření soutěžních trhů zboží, služeb a kapitálu. Jejich nutnou podmínkou ovšem je existence dělitelných a převoditelných vlastnických práv. Americký ekonom G. W. Nutter to vyjádřil takto: „Trhy bez dělitelných a převoditelných vlastnických práv jsou pouhou iluzí. Nemůže být soutěžního chování bez rozptýlených pravomocí a odpovědností. A nelze rozptýlit jedno bez druhého. Je-li veškerý majetek kolektivizován a tvorba cen zcela centralizována, nezbývá prostor pro mechanismus, který by významným způsobem umožňoval soutěžní soukromé podnikání.“ Proto bylo nezbytné převést významnou část státních podniků do soukromých rukou.

V rámci privatizačního procesu podle našich tehdejších názorů měly být otevřeny cesty všem v praxi již dlouho známým a osvědčeným vlastnickým a podnikatelským formám. Tedy kromě podniku-jednotlivce osobním a kapitálovým společnostem a družstvům, popř. dalším hybridním formám. Uvědomovali jsme si význam společnosti s ručeným omezeným, komanditní společnosti a společnosti akciové. V naší koncepci se na startovní čáře transformace měla objevit pestrá směs podnikatelských a vlastnických forem, a která z nich dříve dosáhne cíle, bude věcí jejích adaptačních schopností. Soutěž i zde vytřídí ty nejzdatnější.

Byli jsme si vědomi, že mnozí lidé nebudou v privatizaci spatřovat jen příležitost k samostatnému podnikání, nýbrž i ke snadnému zbohatnutí. Tito lidé totiž vycházeli a stále vycházejí z přesvědčení, že podnikání je pupeční šňůrou spojeno s korupcí, s okrádáním a s napalováním jednoho druhým. Proto jsme k reformě přistupovali s odhodláním, že budeme spoléhat na vlastní rozum a na odvahu těch, kteří hodnotí čest výše než majetek. Brzo jsme poznali, že to bylo nerealistické očekávání. Zejména velká privatizace ve všech svých podobách nabídla i velké příležitosti k obohacování v rozsahu, který jsme neočekávali.

Jak tomu zabránit? To byla otázka, která nebyla a ani dnes není uspokojivě zodpovězena. Po listopadu jsme se probudili do ovzduší jakési absolutní svobody; jako by vše, co chceme, bylo dovoleno a bylo i možné. Proto se tolik hovořilo o trhu volném, svobodném, nikoliv regulovaném. Jakoby regulace byla špinavé slovo, kterého používají jen nevzdělaní lidé, hlupci a zpátečníci. Ti ekonomové, kteří prošli základním kursem matematické analýzy, však vědí, že hledáme-li optimum, resp. extrém (minimum nebo maximum) nějaké funkce, vždy se setkáváme s množstvím omezení, která musíme respektovat. Soubor takových omezení vymezuje prostor přípustných řešení. Úkolem je pak nalézt bod dotyku této funkce s takovým prostorem. Obecně vzato, o svobodě je možné smysluplně mluvit jen jako o svobodě omezené. Trh má právo na existenci jen jako trh omezený, více nebo méně regulovaný.

Proto jsme zdůrazňovali, že nestačí říci, co chceme, ale i co nechceme. Čemu se musíme stůj co stůj vyhnout. V jedné podkladové studii pro závěrečnou zprávu expertního týmu české vlády byly mj. uvedeny tyto příklady: Nechceme, aby se koncentroval příliš velký majetek v rukou jedné osoby (dáváme přednost rozptýlenému vlastnictví); nechceme, aby vznikala ohniska velké nekontrolované ekonomické moci. Nechceme také, aby politická moc příliš zasahovala do ekonomické sféry; nechceme vytvářet takové obchodní společnosti, v nichž soutěž prakticky absentuje, tedy nechceme vytvářet nesoutěžní trhy zboží, práce a kapitálu; nepřejeme si rovněž privatizovat tzv. síťová odvětví a převádět podniky veřejně prospěšného sektoru na obchodní společnosti. To jsou ovšem jen příklady některých žádoucích omezení, jež podle našeho přesvědčení měla určovat hranice prostoru přípustných řešení reformního procesu. To se snadno řekne, avšak v praxi velmi těžko realizuje. Zdaleka ne všechny rovnice a nerovnosti takového modelu lze totiž vyjádřit v jedné stupnici, do úvahy přichází také stupnice ordinální, takže naznačené řešení není v praxi realizovatelné. V praxi je pak možné jen řešení neformální a postupné. Model nás však učí, že musíme umět rozlišovat mezi cíli a množstvím nejrůzněji vyjadřovaných omezení; jinými slovy řečeno, že musíme hledat odpovědi nejen na otázku co chceme, ale i na otázku, jak toho chceme dosáhnout.

Dalším velkým problémem, před jehož řešením jsme se ocitli, byla rychlost transformace, specielně rychlost privatizace. Zde si pro osvěžení připomeňme jeden slavný citát: „Chromý na správné cestě předbíhá zdravé, kteří bloudí.“ (Francis Bacon, 1561–1624.) S kritickým stanoviskem k této otázce se až v roce 1999 přihlásil prof. Stiglitz, tehdy hlavní ekonom a viceprezident Světové banky, který transformaci v postkomunistických zemích přirovnal k „bleskové válce“ a porovnával ji s institucionálními změnami v revoluční Francii a později v bolševickém Rusku. To bylo samozřejmě srovnání značně přehnané. Schvalování privatizačních projektů na ministerstvu privatizace ovšem často trvalo velmi krátkou dobu, někdy jen desítky minut, a nehledělo se při něm příliš na cenu privatizovatného majetku ani na splnění mnohých dalších podmínek. Právě proto byl proces velmi případně nazván šokovou terapií. Vycházelo se z přesvědčení, že „soukromý vlastník je vždy odpovědný vlastník“. Proto se tehdejší privatizátoři podvodů příliš neobávali. V privatizačních zákonech proto nebyla ani zmínka o soudním přezkoumání alespoň některých podezřelých rozhodnutí příslušných orgánů statní správy. Všeobecně předpokládaná spolehlivá orientace občanů a jejich mravní integrita dovolovaly postupovat se zhasnutými světly rychle vpřed.

Instuitucionální formy

Hned od počátku transformace ovládla společnost jakási „posedlost“ akciovou společností. Jako by jiné podnikatelské formy neexistovaly. Snad s výjimkou podniku-jednotlivce, který byl uplatněn v restitucích. Sem tam se objevila i společnost s ručením omezeným, v ní však bylo a stále je velkým problémem ručení. Neznalost a povrchnost myšlení některých významných politiků tak snadno postavily na piedestal privatizace akciovou společnost, jejíž funkce a nástroje si však vyložili po svém, často naprosto chybně.

Prvním a zásadním pochybením celého privatizačního procesu byla možnost založit akciovou společnost jednou osobou (fyzickou nebo právnickou). U tohoto kroku se zastavíme, protože v něm došlo k velkému selhání celého týmu vládních reformátorů i mnohých renomovaných právníků a ekonomů. Zdánlivé pochybení ve formě, jakési právnické přeřeknutí, se ukázalo být omylem v podstatě, error in re. Již náš někdejší obchodní zákoník obsahoval ustanovení, že celý akciový kapitál nemůže být upsán jednou osobou, neboť „akciová společnost je spolkem, a je tudíž k jejímu založení třeba účastenství více osob“. Německý zákon stále předepisuje nejméně pět osob, které akciovou společnost mohou založit.

Zdaleka nešlo jen o přeměnu státního podniku na akciovou společnost, nýbrž o to pomocí zakladatelů do ní vnést nový kapitál a prohloubit její podnikatelskou aktivitu. Vážným nedostatkem tedy bylo, že transformace založená na jednom zakladateli omezila vstup nového kapitálu do společnosti; výnos z případných prodejů akcií takové společnosti totiž fakticky směřoval do státního rozpočtu, popř. do nějakého fondu, nikoliv do privatizovaného podniku. Důležitým předpokladem úspěšné privatizace mělo být, že hodnota základního kapitálu nové společnosti bude vyšší než vložená hodnota základního jmění státního podniku, z něhož vzešla. Je třeba si také všimnout, že větší počet zakladatelů mohl zúžit prostor pro případné podvodné jednání a korupci státních úředníků. Ustanovení, že akciová společnost může být založena jedním zakladatelem, který je právnickou osobou, ukazují, na jak chatrných a nepromyšlených základech byla privatizace státních podniků na akciové společnosti založena.

Implicitně se předpokládalo, že akciové společnosti budou fungovat v prostředí organizovaných trhů, tedy že jejich akcie budou obchodovány na burze a že dosažená tržní cena bude spolehlivě informovat i o kvalitě privatizace. Tento předpoklad nebyl a ani nemohl být ve většině případů splněn. A to proto, že kapitálové trhy po provedené privatizaci neexistovaly, nebo jen ve velmi omezeném měřítku. Nové akciové společnosti totiž většinou nesplňovaly podmínky ke vstupu na burzu. Zůstaly tedy trvale společnostmi soukromými, nikoliv veřejnými. Soukromé společnosti se podobaly rybám, které měly žít a prosperovat ve vypuštěném rybníku...

K tomu doplňující poznámku. V roce 2004 činil celkový objem obchodů na BCPP 480 mld. Kč, v roce 2013 klesl na 174 mld. Kč, tzn. na 36 % objemu v roce 2004. Počet emitentů, jejichž akcie byly na pražské burze obchodovány, činil v tomto roce jen šest společností. Až v roce 2013 se zvýšil na 13, z valné části zahraničních. Organizovaný trh akciemi nemá ani dnes zdaleka ten význam, jaký se čekal.

Fugování akciové společnosti, jejímž jediným vlastníkem je stát, je vystaveno reálnému nebezpečí, že o zvyšování tržních cen akcií nebude mít nikdo zájem. Takže při prodeji akcií do soukromých rukou se může snadno stát, že dosažená (realizační) cena bude nižší než cena tržní. Proto při privatizaci některých odvětví, které tehdy ve Francii a ve Velké Britanii probíhaly, byla úspěšnost privatizace posuzována právě z hlediska rozdílu mezi oběma cenami. Předpokladem takového hodnocení byla ovšem existence likvidního kapitálového trhu.

Dalším problémem, který však tehdy u nás málokdo vnímal, bylo ručení podnikatelů za závazky vůči věřitelům. U akciové společnosti ručí za její závazky společnost, nikoliv akcionáři. Ti mohou utrpět ztrátu jen při poklesu tržních cen akcií. Má-li však soukromá společnost jediného vlastníka (akcionáře) nebo jen velmi omezený počet, je pro nepoctivého podnikatele, který získal svůj majetek např. privatizací, lákavé prodat všechna aktiva (fyzická i finanční), výnos prodeje si strčit do kapsy a věřitelům nic nedat. Tomu říkáme tunelování. Vytunelovaný podnik je jen prázdnou skořápkou, protože na obsahu si již pochutnaly vše bedlivě pozorující straky.

Napadlo mně, že právě straka by mohla být symbolem úspěšného tunelování a rozkrádání státního majetku. Tento pták totiž hledá vajíčka v hnízdech jiných ptáků, zobne do nich a vypije chutný obsah. Stejně si počíná tunelář v roli akcionáře; rozprodá aktiva společnosti, z nichž v nejlepším případě zbude jen skořápka. Proto soška straky by mohla být vhodným oceněním (jakousi anticenou) pro rozkradače státního majetku. Přiznám se, že inspirací tohoto nápadu mně byla opera G. Rossiniho Straka zlodějka. Předehra k této opeře by proto mohla být i vhodnou hudební kulisou při slavnostním předávání této anticeny. Ostatně příkladem takového negativního ocenění je i anticena Ropák roku, kterou každoročně uděluje občanské hnutí Děti země, které tím vyjadřuje svoje hodnocení konkrétních aktivit, jež nejvíce poškodily životní a přírodní prostředí.

Společnost s ručením omezeným není na tom o moc lépe. Společníci ručí za závazky společnosti jen do výše souhrnu nesplacených částí vkladů všech společníků. Proto také je tato společnost na žebříčku oblíbenosti podnikatelských forem pro privatizaci na druhé příčce, hned za akciovou společností.

Čtyři viny

Když se mě dnes někdo zeptá, zda transformace a privatizace byly úspěšné, či nikoliv a kdo je za jejich neúspěch zodpovědný, jsem na rozpacích. Většina společnosti – jak se zdá – viníka(-y) zná, já si však myslím, že je to složitější. Vzpomínám si při této příležitosti na útlou knížku německého filozofa Karla Jasperse Otázka viny, která vyšla i u nás. Autor v této práci zkoumal vinu a odpovědnost německého národa za nacistický režim a za jeho zločiny. Výsledky, k nimž dospěl, mají ovšem velký význam i pro demokratickou, otevřenou společnost. Jaspers rozeznával čtyři typy viny (odpovědnosti): a) kriminální vinu, kdy spáchané zločiny posuzuje a trestá soud; b) vinu politickou, spočívající v odpovědnosti občanů za to, jakou mají vládu. Připomeňme si na tomto místě varování Winstona Churchilla, že „každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží; c) morální vinu – jednotlivec odpovídá za všechny činy, které vykonal nebo jim jen přihlížel. Nikdy neplatí: rozkaz je rozkaz. Každý čin je podřízen morálním kriteriím, instancí pro jeho posouzení je vlastní svědomí; d) metafyzickou vinu, která vyplývá ze solidarity mezi lidmi a má za následek spoluzodpovědnost každého za všechna bezpráví a nespravedlnosti, k nimž v jeho přítomnosti a s jeho vědomím dochází. Autor podtrhuje význam morální viny a morální odpovědnosti.

Pokud bychom Jaspersovo pojetí odpovědnosti (viny) přijali i pro posouzení ekonomické transformace, museli bychom se sami sebe ptát, jak jsme přispěli k úspěchu či neúspěchu reformy. Zda naše jednání bylo racionální a odpovědné, nebo zda jsme se jen připojili k velkému davu věřících, hlásících se kupř. k Ježíšovu: „... vstaň, vezmi lože své a choď! Víra tvá tě uzdravila.“ Na první pohled se zdá, že víra a racionalita jsou – alespoň v pozemském životě – v ostrém rozporu. Položme si proto otázku: Může vůbec být víra součástí racionálního rozhodování? K. R. Popper ve své znamenité knize Otevřená společnost a její nepřátelé zavedl pojem falzifikace hypotéz. „Vědecký charakter každé teorie tvoří možnost jejího testování respektive vyvracení pravdivosti hypotéz, na nichž je dočasně postavena.“ Představíme-li si, že každá hypotéza je i jakousi dočasnou vírou v pravdivost jejího tvrzení, potom musí být pozemská víra i součástí racionálního postupu.

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Klusoň

Pelikáni a straky

Neuskutečněné předpoklady

Instuitucionální formy

Čtyři viny

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu