Josef Klimt

Bylo to na konci války

Byl to jeden z mých nejstrašnějších životních zážitků. Stáli jsme na dvoře hned u prahu domovních dveří. Držím se tatínka za ruku a cítím dobře, jak i on svírá pevně tu mou malou. V jeho sevřené ruce cítím, jak rychle mu tluče srdce. A slyším velký křik. Mám strach. Co se to děje? Kdo to tak křičí? Tatínek mě totiž strká co nejdále za sebe a tím mi brání ve výhledu. Snaží se mě tak chránit. Cítím, jak se mu přitom ruka třese.

Ale nakonec je stejně spatřím. A nebylo to divadlo ani film. Ani zlý sen to nebyl. Byla to jen zlá realita. Pravá tvář války.

Vedle kamenných schodů do domu stojí dva sovětští vojáci, pro nás jinak Rusové, a zuřivě se spolu hádají. Rozčileně oba mávají rukama, strkají do sebe, a jeden z nich dokonce vytáhl pistoli. Hrozí jí kamarádovi a křičí na něho.

Tatínek nám později řekl, že ten zběsilý „pistolník“ byl „jeden černý Čerkes.“

Hádka vypukla proto, že Čerkes nutil mého tatínka, aby zapřáhl oba naše koně do žebřiňáku a vezl vojáky dále po jejich válečné stezce. Údajně od nás na Dobříš, ale to nebylo jasné a vůbec ne jisté. Tatínek proto nechtěl s nimi jet. Bál se totiž, a asi právem, že by je nakonec musel vézt třeba až do Prahy. Anebo, v horším případě, že by se také nemusel už vůbec vrátit domů.

Řekl tedy, že náruční kůň Karel má nemocnou přední nohu, což byla shodou okolností pravda. Čerkese to však krajně rozzuřilo. Bylo mu jedno, zda tatínek říká pravdu. Chtěl za každou cenu prosadit svou! Nezáleželo mu na koni ani na tatínkovi! Vytáhl proto z pouzdra pistoli, namířil s ní na tatínka, neozbrojeného a s tříletým dítětem za ruku, a hrozil mu, že ho hned na místě zastřelí, když vojáky neodveze na voze! A že to myslí doopravdy, to bylo na něm jasně vidět.

Druhý sovětský voják, Ukrajinec, když viděl, co se děje, rychle přiskočil k našemu Karlovi a ohmatal mu bolavou nohu. Byl totiž zároveň zvěrolékař, a tak potvrdil, že kůň nemůže táhnout vůz s vojáky tak daleko. Na „zlého vojáka“ jeho tvrzení ale žádný dojem neudělalo. Začal křičet ještě více, mávat pistolí i před svým kamarádem a strkat do něho.

Ukrajinec však udělal něco zcela neočekávaného. Bleskurychle vytáhl i on svou pistoli, nenamířil ji však na zlého Čerkese, jak by každý čekal, ale podal mu ji se slovy: „Tumáš, vem si i tu mou!“ A stoupl si před tatínka a přede mě, aby nás chránil svým tělem.

„Nejdřív budeš muset zastřelit mě, než zastřelíš jeho. No tak, zastřel mě! Dělej! Zastřel nás a bude to i tvůj konec,“ řekl.

Tohle nikdo nečekal! A Čerkes ze všech nejméně. Přestal vyhrožovat. Ustoupil o několik kroků, zbledl a ruce s oběma pistolemi mu klesly. Nevěděl co dělat. Pak zase zrudl, hodil Ukrajinci jeho pistoli pod nohy, otočil se a rychle odcházel. Byl vzteky celý bez sebe.

Nevím, kdo z nich měl vyšší hodnost. Ale bylo to úplně jedno. Nešlo vůbec o hodnosti, nýbrž o statečnost, charakter a lidství v nás.

Zvěrolékař pomalu sebral svou pistoli, otřel ji o kalhoty a zasunul zpátky do koženého pouzdra. Všiml jsem si, že i jemu se přitom třásla ruka. Pak se na mě a na tatínka usmál a řekl: „Spakojno. Vsjo budět charašo. Ne bojitěs, malčiki!“

Ještě poplácal tatínka po rameni, koně Karla pohladil po hřívě a na mě zamrkal. Pak také odešel. Ještě teď mi zní v uších jeho „Paká! Maladcy!“ na rozloučenou.

Vůbec nevypadal na hrdinu, který právě zachránil nejméně dva životy. Když počítám i ten Čerkesův – před popravčí četou. Snad si ani sám neuvědomoval, že nasadil vlastní život. Asi o tom moc nepřemýšlel, prostě to udělal. Statečné srdce.

Tu příhodu i s detaily mi vylíčil tatínek v příštích letech vícekrát. Vždy přitom s úctou, obdivem a vděčností na toho ukrajinského vojáka-zvěrolékaře vzpomínal. Někdy to bylo i se slzami v očích.

I já tu válečnou příhodu silně prožívám. Vracím se vzpomínkou zpátky do toho osudného okamžiku: Kdo se to vlastně koho držel tenkrát před těmi Rusy za ruku? Já mého tatínka, anebo on mě? A napadá mě ještě něco: Co bych asi chtěl říci tomu druhému, tomu „zlému Čerkesovi“ teď, kdyby se čas dal vrátit?

„Ty si asi pleteš světové strany! Chceš zastřelit člověka, kterého jsi právě osvobodil? Víš vůbec, kdo a kde je tvůj skutečný nepřítel? Uvědomuješ si, že tvůj kamarád zachránil před tebou nejen mého tátu, ale i tebe samotného? Že nebýt jeho, mohl jsi skončit kulkami popravčí čety? Bůh tě viděl: Chtěl jsi zavraždit tátu před očima jeho dítěte! Jsi bandita, ne voják osvobozenecké armády! Ničema beze cti a svědomí. Máš tam někde u vás doma taky mámu a tátu? Jak by se ti líbilo, kdyby na ně někdo před tebou mířil pistolí?“

Dovedu si dobře představit, jakou hrůzu tatínek prožíval. Cítil jsem ji z jeho ruky.

Není pravda, že hrůzy války zůstaly daleko za námi. Hrůzy války někdy zůstanou hluboko v nás. Na celý život. Válka totiž probíhá vždy na dvou frontách: jako válka na bojišti a – jako válka v nás.

Celou tu absurdnost nejlépe vystihl můj tatínek, když mi jednou smutně řekl: „Víš, Pepo, na tom, co se tenkrát u nás doma stalo, bylo nejsmutnější to, že němečtí vojáci mi nikdy nevyhrožovali a nemířili na mě, a byli to nepřátelé a okupanti. A Rus osvoboditel mě chtěl zastřelit.“

Vzpomínka na to, jak neznámý statečný voják nastavil pro nás své srdce, nikdy v mé paměti nevybledne. Nemůže a nesmí! Kdyby to bylo možné, ještě teď bych ho vyznamenal. Dal bych mu dvě vyznamenání. Medaili za statečnost a Řád za lásku k lidem prvního stupně.

Byl květen roku 1945.
Bylo jaro, válka končila, stromy kvetly do krásy v nové svobodě.

Josef Klimt, Pičín

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Klimt

Bylo to na konci války

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu